V dnešní době už papežové neskrývají, že jejich „bohem“ je Lucifer; ve Vatikánu dokonce již po mnoho desetiletí funguje chrám zasvěcený tomuto bytí, maskovaný jako muzeum. Právě k němu se během mše obracejí jako ke svému „bohu“. Jako jedno z „mocenských center“ satanské „světové vlády“ se Vatikán aktivně podílí na vytváření jednotného náboženství pro „Nový světový řád“ – ekumenické církve Luciferovy.
Není tedy žádným překvapením, že jedno z ohnisek globálního satanismu je zároveň centrem homosexuality a pedofilie. Ty praktiky tvoří nedílnou součást satanských rituálů, které provádějí globalistické satanské klany – spolu s přisluhovači z řad západních vládnoucích elit – ve Vatikánu, v CERNu, v Bohemian Grove v Kalifornii, v palácích evropských královských dynastií a na mnoha dalších místech. Dnes se však zaměříme konkrétně na otázku homosexuality ve Vatikánu. Mnozí z těch, kteří viděli působivý film Galiny Carevové s názvem *Chobotnice* (*Sprut*), si již pravděpodobně dobře uvědomují, jakou sbírku zvrhlíků tvoří značná část západních světských i náboženských elit.
V tomto textu bych se rád podělil o úryvek z další, neméně fascinující knihy s názvem *Měňavci: Kdo stojí za Vatikánem?* (*Oborotni, ili kto stoit za Vatikanom*), jejíž autorkou je Olga Četverikovová – kandidátka historických věd a docentka na MGIMO. Ve své knize, při popisu událostí, k nimž došlo ve Vatikánu v 60. a 70. letech 20. století, autorka uvádí:
„...V této souvislosti vyšla najevo další skutečnost – taková, o níž se v předkoncilní církvi nikdy nehovořilo: homosexualita kněží a vysokých církevních hodnostářů. Tento jev se začal šířit za pontifikátu Pavla VI., zejména v americké katolické církvi. Tématu se podrobně věnuje kniha *The Rite of Sodom: Homosexuality and the Roman Catholic Church* (Rituál sodomie: Homosexualita a římskokatolická církev) od americké badatelky Randy Engelové. Autorka v ní mimo jiné tvrdí, že se tohoto neřestného jednání dopouštěl i sám Pavel VI. – což byla skutečnost, která nevyhnutelně ovlivnila širší posun v postojích k tomuto jevu.
Jméno tohoto papeže se objevuje téměř na každém seznamu významných sodomitů, které lze nalézt v různých internetových zdrojích zaměřených na homosexuální komunitu. Je příznačné, že se tyto informace objevily dlouho předtím, než se toto téma stalo běžnou součástí veřejné debaty na Západě, zejména ve Spojených státech.
Například během ustavujícího shromáždění organizace NAMBLA (North American Man/Boy Love Association), které se konalo v prosinci 1978 v sídle United Church v Bostonu, zaznělo následující tvrzení: ‚Církev sice odsuzuje sexuální úchylky, avšak je pokrytecká; toleruje – a dokonce odměňuje – osobní sexuální pokrytectví na nejvyšších úrovních své hierarchie, pokud dotyční jedinci navenek projevují věrnost ústřední autoritě. Příkladem toho jsou kardinál Spellman a Pavel VI.‘
Existuje pro to řada důkazů.“ Irský spisovatel Robin Bryans – sám otevřeně homosexuálně orientovaný muž – ve svém životopise tvrdí, že jeho přítel Haig Montgomery, člen londýnské homosexuální „elity“, byl milencem Montiniho (Pavla VI.) v době, kdy tento působil ve Vatikánu v diplomatických službách pod vedením Aleca Randalla, britského zástupce u Svatého stolce. Montgomery, původně protestant, později konvertoval ke katolicismu a stal se knězem. V rozhovoru pro francouzský časopis *Lui* z roku 1976 hovořil francouzský spisovatel a diplomat Roger Peyrefitte – který se sám otevřeně hlásil k homosexualitě a angažoval se za „práva gayů“ – o neřesti tohoto papeže. Uvedl, že se o ní dozvěděl od příslušníků italské aristokracie, kteří papeže dobře znali. Tento rozhovor byl následně přetištěn v římském týdeníku *Tempo*.
Tato tvrzení podpořil Paul Hoffman, bývalý římský zpravodaj deníku *New York Times*, který se odvolával na svědectví známého italského herce Paola Carliniho a poukázal na úzké vazby, jež Montini udržoval s mafií a svobodným zednářstvím během svého působení ve funkci milánského arcibiskupa. Na základě těchto skutečností obvinil v roce 1993 abbé Georges de Nantes – zakladatel Ligy katolické protireformace v Troyes – papeže Pavla VI. z homosexuality, a to v letním čísle časopisu *La Contre-Réforme Catholique au XXe Siècle*. Poznamenal, že k těmto komentářům jej přiměl proces kanonizace zmíněného papeže, který prosazoval Jan Pavel II. Abbé de Nantes se rovněž odvolával na další autory a zdůraznil, že po Montiniho zvolení papežem vzrostl počet homosexuálů mezi seminaristy a kněžími ve Spojených státech a v Nizozemsku do nepředstavitelné míry – Řím však proti tomu nijak nezasáhl. Závěrem se obrátil na Jana Pavla II. slovy: „Poté, co zvolení otevřeného homosexuála na stolec svatého Petra otrávilo církev, si vy, Svatý otče, přejete jej zvěčnit tím, že tohoto ubohého Pavla VI. povýšíte na oltáře... Ne, to je nemožné a nestane se to!“
O této neřesti Pavla VI. píše také italský novinář a režisér Franco Bellegrandi ve své knize „Nikitaronkali – druhý život papeže“; Bellegrandi působil jako korespondent v deníku l’Osservatore Romano a sloužil ve Švýcarské gardě. Byl svědkem zlověstných změn, k nimž došlo ve Vatikánu po intronizaci Pavla VI., jehož neřest byla „veřejným tajemstvím“, neboť o jeho eskapádách dobře věděla milánská policie, která na něj vedla celý spis.
Tímto tématem se rovněž zabývá studie z roku 2002 s názvem *Druhý vatikánský koncil: homosexualita a pedofilie* (*Vatican II: Homosexuality and Pedophilia*), jejímž autorem je brazilský spisovatel a katolický tradicionalista Atila Sinke Guimarães. Popisuje v ní proces „homosexuální kolonizace“, který započal za Jana XXIII., za Montiniho (Pavla VI.) nabral na obrátkách a pro dnešního čtenáře se stal již známým jevem. Během Montiniho pontifikátu byli dlouholetí a vážení vatikánští úředníci propuštěni a nahrazeni jeho vlastními oblíbenci – muži, kteří sdíleli jeho specifickou neřest.
Za zmínku stojí i Bellegrandiho poznatek, že se Montini ihned po svém zvolení papežem stal terčem závažného vydírání ze strany italských svobodných zednářů. Výměnou za mlčenlivost ohledně jeho tajných cest do Švýcarska v době, kdy byl arcibiskupem – kde se scházel se svým milencem, hercem – požadovali, aby zrušil církevní zákaz kremace; tomuto požadavku Montini vyhověl. Vzhledem k možnosti takového vydírání někteří badatelé naznačují, že americké a britské zpravodajské služby – OSS a MI6 – mohly již za války vědět o Montiniho sklonech a využít těchto informací k zajištění jeho spolupráce při správě sítě únikových cest, které využívali nacisté. Stejná logika platí i pro poválečné období, kdy čelil nátlaku jak ze strany mafie, tak CIA.
Šíření informací o morální zkaženosti Pavla VI. nepochybně přispělo ke změně veřejného postoje k homosexualitě – jevu, který v té době nabýval na síle v katolické církvi ve Spojených státech, ve Vatikánu i v celém západním světě. Samotná skutečnost, že na Petrově stolci zasedl sodomita, dodala některým homosexuálům odvahu nejen usilovat o kněžské svěcení, ale dokonce založit vlastní řeholní řád.
Papež sehrál rozhodující úlohu při prosazování mnoha členů této „komunity“ v rámci americké církevní hierarchie – zejména osobností, jako byli kardinálové Joseph Bernardin a John Wright, arcibiskup Rembert Weakland a jejich spolupracovníci. Joseph Bernardin, tehdejší arcibiskup v Cincinnati (stát Ohio), působil jako generální tajemník Konference katolických biskupů USA; společně se svým zástupcem Johnem Roachem a knězem Jeanem Jadotem (apoštolským delegátem ve Spojených státech) nejen dohlížel na výběr duchovních v období po druhém vatikánském koncilu, ale také podporoval „homosexuální síť“, přičemž fakticky kryl místní skandály týkající se sexuálního zneužívání nezletilých kněžími.
Součástí tohoto okruhu byl rovněž James Cooke, kterého papež v roce 1967 jmenoval arcibiskupem v New Yorku, kde vystřídal kardinála Spellmana. Cooke poskytoval svou záštitu „Komunitě svatého Matouše“ (St. Matthew Community) – římskokatolickému náboženskému sdružení pro homosexuály, založenému v rámci brooklynské diecéze –, jež bylo samo součástí „Katolické koalice za občanská práva gayů“. V roce 1976 svobodní zednáři ve svém tisku s uspokojením uvedli, že se kardinál Cooke zúčastnil slavnostní hostiny po boku 3 000 svobodných zednářů z Velké lóže státu New York. Ve svém projevu kardinál litoval „minulých neshod“ a vyjádřil naději, že nebudou překážkou pro „sbližování mezi církví a svobodným zednářstvím“.
V tomto ohledu byl obzvláště pozoruhodný kardinál John Wright; svou kariéru zahájil jako osobní tajemník bostonského kardinála O’Connella a následně jeho nástupce, kardinála Cushinga – přičemž druhého jmenovaného si organizace B’nai B’rith natolik vážila, že jej zvolila svým „mužem roku“. Sám Wright byl rovněž oceněn pobočkou B’nai B’rith ve Worcesteru cenou za zásluhy o komunitu („Community Service Award“). Je příznačné, že Wright se dobře znal s filozofem Jacquesem Maritainem v době jeho pobytu ve Spojených státech; Wright dokonce Maritaina nabádal, aby se po válce nevracel do Francie, se slovy: „Vaše dílo musí být vykonáno zde.“
Vzhledem ke svým vlastním modernistickým sklonům jmenoval Jan XXIII. Wrighta členem teologické komise připravující Druhý vatikánský koncil, na němž Wright sehrál klíčovou roli při prosazování „náboženské svobody“ a ekumenismu. Jeho pederastické a pedofilní sklony nebyly žádným tajemstvím, přesto se nikdo neodvážil vznést proti němu takové obvinění. Během jeho působení ve funkci biskupa ve Worcesteru získala jeho diecéze – v níž fungovala rozsáhlá okultní síť kabalistů – pověst „ráje“ pro pederastické kněze.
Později se stal biskupem v Pittsburghu a v roce 1969 jej Pavel VI. postavil do čela Kongregace pro klérus a jmenoval jej kardinálem. Na práci Druhého vatikánského koncilu se podílel také arcibiskup Rembert George Weakland, který působil jako poradce teologické komise. V roce 1973 byl na přání papeže zvolen opatem-primasem Benediktinské konfederace; později stanul v čele arcidiecéze Milwaukee, kde se stal hlavním zastáncem „homosexuální komunity“ v rámci katolické církve ve Spojených státech a vyslovoval se pro legalizaci homosexuality...
Například během ustavujícího shromáždění organizace NAMBLA (North American Man/Boy Love Association), které se konalo v prosinci 1978 v sídle United Church v Bostonu, zaznělo následující tvrzení: ‚Církev sice odsuzuje sexuální úchylky, avšak je pokrytecká; toleruje – a dokonce odměňuje – osobní sexuální pokrytectví na nejvyšších úrovních své hierarchie, pokud dotyční jedinci navenek projevují věrnost ústřední autoritě. Příkladem toho jsou kardinál Spellman a Pavel VI.‘
Existuje pro to řada důkazů.“ Irský spisovatel Robin Bryans – sám otevřeně homosexuálně orientovaný muž – ve svém životopise tvrdí, že jeho přítel Haig Montgomery, člen londýnské homosexuální „elity“, byl milencem Montiniho (Pavla VI.) v době, kdy tento působil ve Vatikánu v diplomatických službách pod vedením Aleca Randalla, britského zástupce u Svatého stolce. Montgomery, původně protestant, později konvertoval ke katolicismu a stal se knězem. V rozhovoru pro francouzský časopis *Lui* z roku 1976 hovořil francouzský spisovatel a diplomat Roger Peyrefitte – který se sám otevřeně hlásil k homosexualitě a angažoval se za „práva gayů“ – o neřesti tohoto papeže. Uvedl, že se o ní dozvěděl od příslušníků italské aristokracie, kteří papeže dobře znali. Tento rozhovor byl následně přetištěn v římském týdeníku *Tempo*.
Tato tvrzení podpořil Paul Hoffman, bývalý římský zpravodaj deníku *New York Times*, který se odvolával na svědectví známého italského herce Paola Carliniho a poukázal na úzké vazby, jež Montini udržoval s mafií a svobodným zednářstvím během svého působení ve funkci milánského arcibiskupa. Na základě těchto skutečností obvinil v roce 1993 abbé Georges de Nantes – zakladatel Ligy katolické protireformace v Troyes – papeže Pavla VI. z homosexuality, a to v letním čísle časopisu *La Contre-Réforme Catholique au XXe Siècle*. Poznamenal, že k těmto komentářům jej přiměl proces kanonizace zmíněného papeže, který prosazoval Jan Pavel II. Abbé de Nantes se rovněž odvolával na další autory a zdůraznil, že po Montiniho zvolení papežem vzrostl počet homosexuálů mezi seminaristy a kněžími ve Spojených státech a v Nizozemsku do nepředstavitelné míry – Řím však proti tomu nijak nezasáhl. Závěrem se obrátil na Jana Pavla II. slovy: „Poté, co zvolení otevřeného homosexuála na stolec svatého Petra otrávilo církev, si vy, Svatý otče, přejete jej zvěčnit tím, že tohoto ubohého Pavla VI. povýšíte na oltáře... Ne, to je nemožné a nestane se to!“
O této neřesti Pavla VI. píše také italský novinář a režisér Franco Bellegrandi ve své knize „Nikitaronkali – druhý život papeže“; Bellegrandi působil jako korespondent v deníku l’Osservatore Romano a sloužil ve Švýcarské gardě. Byl svědkem zlověstných změn, k nimž došlo ve Vatikánu po intronizaci Pavla VI., jehož neřest byla „veřejným tajemstvím“, neboť o jeho eskapádách dobře věděla milánská policie, která na něj vedla celý spis.
Tímto tématem se rovněž zabývá studie z roku 2002 s názvem *Druhý vatikánský koncil: homosexualita a pedofilie* (*Vatican II: Homosexuality and Pedophilia*), jejímž autorem je brazilský spisovatel a katolický tradicionalista Atila Sinke Guimarães. Popisuje v ní proces „homosexuální kolonizace“, který započal za Jana XXIII., za Montiniho (Pavla VI.) nabral na obrátkách a pro dnešního čtenáře se stal již známým jevem. Během Montiniho pontifikátu byli dlouholetí a vážení vatikánští úředníci propuštěni a nahrazeni jeho vlastními oblíbenci – muži, kteří sdíleli jeho specifickou neřest.
Za zmínku stojí i Bellegrandiho poznatek, že se Montini ihned po svém zvolení papežem stal terčem závažného vydírání ze strany italských svobodných zednářů. Výměnou za mlčenlivost ohledně jeho tajných cest do Švýcarska v době, kdy byl arcibiskupem – kde se scházel se svým milencem, hercem – požadovali, aby zrušil církevní zákaz kremace; tomuto požadavku Montini vyhověl. Vzhledem k možnosti takového vydírání někteří badatelé naznačují, že americké a britské zpravodajské služby – OSS a MI6 – mohly již za války vědět o Montiniho sklonech a využít těchto informací k zajištění jeho spolupráce při správě sítě únikových cest, které využívali nacisté. Stejná logika platí i pro poválečné období, kdy čelil nátlaku jak ze strany mafie, tak CIA.
Šíření informací o morální zkaženosti Pavla VI. nepochybně přispělo ke změně veřejného postoje k homosexualitě – jevu, který v té době nabýval na síle v katolické církvi ve Spojených státech, ve Vatikánu i v celém západním světě. Samotná skutečnost, že na Petrově stolci zasedl sodomita, dodala některým homosexuálům odvahu nejen usilovat o kněžské svěcení, ale dokonce založit vlastní řeholní řád.
Papež sehrál rozhodující úlohu při prosazování mnoha členů této „komunity“ v rámci americké církevní hierarchie – zejména osobností, jako byli kardinálové Joseph Bernardin a John Wright, arcibiskup Rembert Weakland a jejich spolupracovníci. Joseph Bernardin, tehdejší arcibiskup v Cincinnati (stát Ohio), působil jako generální tajemník Konference katolických biskupů USA; společně se svým zástupcem Johnem Roachem a knězem Jeanem Jadotem (apoštolským delegátem ve Spojených státech) nejen dohlížel na výběr duchovních v období po druhém vatikánském koncilu, ale také podporoval „homosexuální síť“, přičemž fakticky kryl místní skandály týkající se sexuálního zneužívání nezletilých kněžími.
Součástí tohoto okruhu byl rovněž James Cooke, kterého papež v roce 1967 jmenoval arcibiskupem v New Yorku, kde vystřídal kardinála Spellmana. Cooke poskytoval svou záštitu „Komunitě svatého Matouše“ (St. Matthew Community) – římskokatolickému náboženskému sdružení pro homosexuály, založenému v rámci brooklynské diecéze –, jež bylo samo součástí „Katolické koalice za občanská práva gayů“. V roce 1976 svobodní zednáři ve svém tisku s uspokojením uvedli, že se kardinál Cooke zúčastnil slavnostní hostiny po boku 3 000 svobodných zednářů z Velké lóže státu New York. Ve svém projevu kardinál litoval „minulých neshod“ a vyjádřil naději, že nebudou překážkou pro „sbližování mezi církví a svobodným zednářstvím“.
V tomto ohledu byl obzvláště pozoruhodný kardinál John Wright; svou kariéru zahájil jako osobní tajemník bostonského kardinála O’Connella a následně jeho nástupce, kardinála Cushinga – přičemž druhého jmenovaného si organizace B’nai B’rith natolik vážila, že jej zvolila svým „mužem roku“. Sám Wright byl rovněž oceněn pobočkou B’nai B’rith ve Worcesteru cenou za zásluhy o komunitu („Community Service Award“). Je příznačné, že Wright se dobře znal s filozofem Jacquesem Maritainem v době jeho pobytu ve Spojených státech; Wright dokonce Maritaina nabádal, aby se po válce nevracel do Francie, se slovy: „Vaše dílo musí být vykonáno zde.“
Vzhledem ke svým vlastním modernistickým sklonům jmenoval Jan XXIII. Wrighta členem teologické komise připravující Druhý vatikánský koncil, na němž Wright sehrál klíčovou roli při prosazování „náboženské svobody“ a ekumenismu. Jeho pederastické a pedofilní sklony nebyly žádným tajemstvím, přesto se nikdo neodvážil vznést proti němu takové obvinění. Během jeho působení ve funkci biskupa ve Worcesteru získala jeho diecéze – v níž fungovala rozsáhlá okultní síť kabalistů – pověst „ráje“ pro pederastické kněze.
Později se stal biskupem v Pittsburghu a v roce 1969 jej Pavel VI. postavil do čela Kongregace pro klérus a jmenoval jej kardinálem. Na práci Druhého vatikánského koncilu se podílel také arcibiskup Rembert George Weakland, který působil jako poradce teologické komise. V roce 1973 byl na přání papeže zvolen opatem-primasem Benediktinské konfederace; později stanul v čele arcidiecéze Milwaukee, kde se stal hlavním zastáncem „homosexuální komunity“ v rámci katolické církve ve Spojených státech a vyslovoval se pro legalizaci homosexuality...
Celkově to vše umožňuje pochopit, jaké vlastně byly ty světské a náboženské elity, které řídily takzvanou západní civilizaci. A za uplynulých pět desetiletí se všechny tyto satanské a sodomské hodnoty „západní demokracie“ jen posílily, což je patrné již z procesů, které se otevřeně odehrávají v celé západní společnosti. A již není žádných pochyb o tom, že satanský Západ a jeho dobrovolné kolonie kráčí po stopách známých biblických měst Sodomy a Gomory a zcela napodobují jejich osud. Protože u hybridních „hemocyaninových“ klanů bestiálních lidí, vládnoucích západní civilizaci, je sklon ke kanibalismu, vampirismu, homosexualitě a pedofilii zakotven na genetické úrovni. To znamená, že jsou v každém případě odsouzeni k tomu, aby byli „vyhlazeni“ Vyššími silami.
S sebou do pekla se však snaží stáhnout nejen zotročené obyvatelstvo západních národů – které agresivně přetvářejí v naprosto degradované zrůdy –, ale také zkažené, podlidi z jiných zemí, kteří zradili své vlastní národy a lid. Tito jedinci v rámci svých mocenských struktur prosazují antihumánní agendu globalistické, satanské chátry – nelidských entit, které jsou skutečnými nepřáteli lidského rodu. Koneckonců, nikdo jiný by nemohl přijít s oním zločinným nápadem „snížit“ populaci Země o 95 %. Ve skutečnosti mají všechny národy světa společného nepřítele – a tímto nepřítelem rozhodně nejsou jiné národy; ty totiž stejně tak trpí pod jhem globální satanské elity a jejích pánů.
S sebou do pekla se však snaží stáhnout nejen zotročené obyvatelstvo západních národů – které agresivně přetvářejí v naprosto degradované zrůdy –, ale také zkažené, podlidi z jiných zemí, kteří zradili své vlastní národy a lid. Tito jedinci v rámci svých mocenských struktur prosazují antihumánní agendu globalistické, satanské chátry – nelidských entit, které jsou skutečnými nepřáteli lidského rodu. Koneckonců, nikdo jiný by nemohl přijít s oním zločinným nápadem „snížit“ populaci Země o 95 %. Ve skutečnosti mají všechny národy světa společného nepřítele – a tímto nepřítelem rozhodně nejsou jiné národy; ty totiž stejně tak trpí pod jhem globální satanské elity a jejích pánů.
Je nejvyšší čas, aby lidé otevřeli oči a pohlédli této realitě do tváře.
Cirkev jakakoliv si udelala z Bible byznys a po staleti uz parazituje na vericich.Tvrdi jim, ze jeji farari a biskupove a papez jsou neco vice nez oni a ze je musime uctivat a financovat jejich zivot v palacich a prepychu.
OdpovědětVymazatCirkev ani jeji hodnostari zadne vyjimecne schopnosti nemaji a jejich vliv na politiku je uz temer nulovy. Zit bez zeny je neco neprirozeneho. Cirkev a rady pritahuji homosexualy, jejich skandaly se tutlaji.