VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 10

- předchozí část -

Kultuk. V lomu vpravo nahoře se těží ten nejbělejší mramor na světě.

Den dvacátý šestý:

Ráno po snídani balíme věci a jedeme dál. Zastavujeme se ještě kousek od trhu, přecházíme lanový most a nabíráme minerální vodu do lahví jako dárek do Irkutska.

Jedeme od hor do údolí, nad polem opět visí horkovzdušný balon. Odbočujeme k němu a ptáme se, za kolik vozí. Balon je na laně, do 50 m 500R, do 100 m 1.000R a do 150 m 1.500R. Pro jednoho. Směju se, že jsou drahý, a jedeme dál.

Najíždíme na hlavní cestu od Bajkalu a míříme dál směrem na Mongolsko. Až tam sice nejedeme, ale vrcholky na druhé straně údolí už jsou v Mongolsku.

Po 20 kilometrech zastavujeme u termálních lázní. Koupeme se v hnědé balneo-vodě v bazénu, která má 38 stupňů. Ze sprchy teče ještě teplejší, sirnatá, zase z jiného pramene. O kus dál staví další bazén, na další pramen. Lázně leží na břehu řeky Irkut, v níž se někteří lidé koupou.

Po poledni se vracíme zpět k Bajkalu, do Sludljanky. Kdybychom jeli na druhou stranu, dostali bychom se po 100 kilometrech k přechodu do Mongolska. My ale jedeme údolím podle řeky Irkut a kocháme se ještě pohledem na hory po levé straně nad řekou.

Když se silnice přibližuje k řece, zastavujeme na malý piknik. Máme s sebou horkou vodu, a tak holky dělají čaj a nějaké jídlo a já zatím - chytám ryby… Chytil jsem dva jelce, najedli jsme se a jedeme dál k Bajkalu.

Tam najíždíme v Kultuku na silnici, která vede podél břehu směrem do Číny. Druhá vesnice je Sludljanka. Táňa nás naviguje k domku, kde budeme dnes spát. Je malý, dřevěný, s malovanými okenicemi, klasika z předminulého století. Bydlí v něm rodiče exmanžela Táni. Valentin je bývalý lesník a jeho žena bývalá učitelka angličtiny ve škole. Už jsou oba v důchodu.

S Valentinem jedu odpoledne na ryby, na omuľa, což je tradiční ryba Bajkalu. Na korbu náklaďáčku, kde je nafukovací člun, dáváme pruty, jídlo na piknik a Marišku s Táňou a jedeme na pobřeží. Mariška s Táňou připraví na břehu jídlo a čaj na ohni a my budeme chytat.

Dofukujeme člun, dáváme motor a tentokrát oblékáme i záchranné vesty. Jedeme několik set metrů od břehu, kde je stabilní hloubka okolo 10 m. Chytáme ve společnosti ještě asi patnácti dalších loděk. Valentin mi připravil prut s návazci na pět umělých mušek. Nahazuji a pomalu přitahuji a... mám omuľa! Ani nevím jak. Prostě tam najednou je.

Dofukujeme ucházející člun (pak ještě 4x). Se třemi omuľy plujeme za šera ke břehu a uklízíme člun na korbu náklaďáčku. Pak na ohni opékáme buřty, brambory a popíjíme horký čaj. Do domku s malovanými okenicemi se vracíme za tmy. Táňa spí o ulici dál u mámy v paneláku.

Den dvacátý sedmý:

Ráno jdeme na procházku po Sludljance a navštěvujeme muzeum minerálů.

Sljudjanka, Muzeum minerálů

Jdeme okolo řeky Sljudjanky. Pár kilometrů před Bajkalem, do kterého se vlévá, se její část noří pod zem. Je to v důsledku zemětřesení před několika lety. Každý rok je v okolí Bajkalu a v Bajkalu samém mnoho zemětřesení, někdy i silnějších. Viděl jsem i na videu zachycené malé tsunami lámající ledy.

Pak se loučíme v domečku a jedem přes hory zpátky do Irkutska. Na chatě je na návštěvě Olegův kamarád Sergej se ženou. Předáváme dárky z Aršanu, minerální vody a povídáme, jak jsme se na výletě měli.

Den dvacátý osmý:

Odpoledne jdeme se Slávou na ryby. Sláva je zkušený rybář, a tak se těším, že mi ukáže, jak na ryby v Angaře. Nechytá na mokré nebo suché mušky, pod velkým splávkem, tak jako všichni ostatní, ale na malinký splávek a živého moučného červa.

V podstatě stejně, jako se chytá v Čechách. Za chvíli má plotici. Jdu si do chaty pro prut s malým splávkem a za dvě chvíle chytám tři plotice. Kdybych od začátku chytal, jak jsem zvyklý z domova a ne jako místní, mohl jsem toho nachytat víc.

Den dvacátý devátý:

Ráno po snídani jdu k Angaře znova. Teď už to jde dobře, chytám několik plotiček a okouna. Toho dávám Olegovi do malého jezírka na chatu.

Po obědě jedeme přes Irkutsko k Bajkalu do Listvjanky. Čeká tam na nás Táňa: už opravili loď se skleněným dnem, kde dělá odbornou průvodkyni.

Parkujeme a jdeme k molu, kde loď kotví. Je zatím prázdná, čeká se na kapitána, který jel dodávkou na smluvené místo pro turisty, kteří lodí pojedou. Táňa nás bere na palubu a provádí po lodi. Zkouším si místo kapitána a točení kolem kormidla. Je to jednoduché, jde mi to.

Ale to už přijíždí kapitán s turisty, a tak pomalu vyplouváme. Přesunujeme se do podpalubí, kde jsou ve dnu po obou stranách kýlu skleněná okna asi 60 x 90 cm a těmi je krásně vidět čistou vodou na dno. Viditelnost je tak 40 m hluboko.

Vidíme skalnaté podloží, jednotlivé kameny a balvany, hodně žuly a křemene. Občas mineme utrženou rybářskou síť nebo pneumatiku. Ryby jenom občas a malé, ostatní před lodí uprchnou. Loď jede asi pětikilometrovou rychlostí, a tak se dno hezky sleduje. Pohybujeme se v hloubce od několika až do 40 metrů. Na upozornění Táni vylézáme na palubu, proplouváme totiž okolo místa, kde z Bajkalu vytéká Angara. Ční tam uprostřed řeky veliký kámen. Podle pověsti stařec Bajkal měl dceru Angaru, která mu utíkala za mladíkem Jenisejem. Aby jí v útěku zabránil, hodil za ní skálu, která teď kouká kousek od nás z vody. Evidentně se mu jeho zoufalý pokus nezdařil, neboť Angara běží za Jenisejem dál a nebrání jí v tom ani přehrada hydroelektrárny na kraji Irkutska.

Scházíme opět do podpalubí a díváme se, jak pod námi ubíhá dno. Po hodině plavby přistáváme u břehu. Děkujeme Táně za svezení a zážitek.

Jedeme zase zpátky na chatu na večeři a spát.

Den třicátý:

Ráno jdu opět na ryby a chytám zase několik plotiček.

Pak jedeme do Irkutska na nákupy, zítra má totiž Mariška narozeniny. A také ještě nějaké dárky – odjezd už se blíží.

Mariška za jeden nákup dostává dárek – malou perlu. Musíme s ji ale vyzvednout v jedné nákupní zóně, a tak hledáme ten správný obchod. Po půlhodině se podařilo a máme přívěšek s perličkou.

K večeru spěcháme s nákupy domů; musím ještě stihnout, dokud je vidět, na ryby!

Den třicátý prvý:

Dnes má Mariška narozeniny. Je jí opět 25 pryč. Od rána vaří a smaží a peče.

Zajíždíme do Irkutska pro Táňu, kterou jsme na oslavu pozvali. Okolo sedmnácté se z práce vrací i Oleg a Olga a oslava může začít. Slavíme až do noci, jen na chvilku si odskakuji k řece chytit slavnostní narozeninovou plotičku.

Na žádné oslavě ryby nesmí chybět.

Den třicátý druhý:

Dnes nás čeká celodenní výlet.

Ráno jsme nastoupili v Irkutsku do speciálního turistického vlaku - Krugobajkalky, který nás po dvou hodinách odvezl k jezeru.

Pokud byste čekali starodávný vláček s parní lokomotivou, pak jste zaspali dobu.

Jeli jsme zalesněným údolím podél nějaké říčky a všudypřítomných krav. V každém vagonu byla velká obrazovka, do které šel obraz z kamery umístěné u mašinfíry, takže jsme měli výhled jako on.

Pak sešup několika tunely k jezeru. Do Bajkalu přitéká 336 řek, říček a potůčků, v době sucha jen 285. Z jezera pak vytéká již jen jedna řeka, zato veletok, známý jako Angara.

"Pramen" Angary

Podle jezera pak vlak projížděl asi čtyřicetikilometrovou rychlostí, aby bylo dost času na kochání, s častými zastávkami na prohlídku přírody a památek.

Jedna ze zastávek

Tato část se stavěla ještě za cara. Projektovali ji Italové a pracovali na ní dělníci z různých národů. Vede po břehu jezera, mnoha tunely a po nesčetných mostech přes potoky a potůčky. Při stavbě trati docházelo i k neštěstím a obětem na životech. U jednoho tunelu nám vyprávěli, jak předák a vrchní inženýr stavby, Ital, hodně pil, a když se tunel, který byl ražen ze dvou směrů proti sobě, blížil ke spojení, měl strach, že se nestrefil a tunel se nepotká. Tak se v opilosti oběsil. Tunel se ale potkal s odchylkou 20 cm, ale to mu už bylo...

Starý viadukt

Zbytky starého mola

Břehy jsou prudké...

... neschůdné

... a na řadě míst musely být zpevněny. Bylo tu odvedeno nepředstavitelné množství práce

A tohle kolem Bajkalu kvete.

Ve vodě jsme několikrát viděli sladkovodního tuleně – něrpu.

Ve vagonu s námi cestovala tlupa korejských turistů a několik Rusů. Ti seděli v kupé naproti nám. Byli přátelští. Jeden byl z Irkutska a dva za ním přijeli na návštěvu. Protože cesta okolo jezera trvala celý den, představili se, a na seznámení vytáhli lahev vodky. Manželka nepije, já skoro také ne, ale odmítnout by bylo neslušné. Řekl jsem, tak jen trochu, a naučil se nové slovo. Trochu se řekne čuť, čuť. Tak jsme si dali tedy čuť, čuť pár cm do kalíšků. A pak ještě asi čtyřicetkrát, oni totiž ty flašky měli dvě. V polovině cesty, ve stanici Polovinnaja nás čekal oběd. Místní lidé už na nás čekali, je to pro ně vítaná příležitost k přivýdělku. K obědu jsme měli polévku a vareniky s masem. Chutné. Pak dále vlakem. Viděli jsme další tunely a viadukty, po některých jsme i projížděli, jiné se už nepoužívají.

Původní tunely se dnes už nepoužívají.

Vlak skončil ve stanici Port Baikal.

Stanice Bajkal. Prosím vystupte!

Tam vytéká z Bajkalu Angara. Tam také končí koleje. Původně měla trať pokračovat dále mostem přes Angaru a podél pobřeží. V zimě se někdy pokládaly koleje na led a jezdilo se přes Bajkal. V létě se speciální lodí vlak převážel na druhou stranu. Pak ale byla vybrána varianta s tratí kolem jižního pobřeží, část trati podle Angary zatopila přehrada, a tak tato trať zůstala slepá. Nastupujeme na loď, která nás přeplaví na druhý břeh Angary.

Čeká na nás trajekt

Tam na nás čeká autobus a po hodině a půl jsme zpět v Irkutsku.

Moc vydařený výlet.

Den třicátý třetí až pátý:

Brzy ráno vstáváme a Oleg nás veze na nádraží. Vlak odjíždí v 6:50 irkutského času. Loučíme se s Olegem a Táňou a nasedáme. Jedeme plackartem, máme sedadla 1 a 2 nad sebou. Hned za námi je samovar s horkou vodou.

Je konec srpna, krajina se začíná vybarvovat, sibiřský podzim je tu.

První sníh padá většinou v říjnu. Některá pole jsou sklizená a zoraná, jinde je ještě obilí a balíky slámy, nebo sena na poli. Sklizeň je zde později než u nás doma. Lidé na zahrádkách u domů sklízejí brambory. Také se u domů vrší čerstvé hromady dřeva, hlavně bříza.

Na nádražích havrani vyndávají z košů odpadky, a pak v nich hledají zbytky.

Brzy ráno vidím z okna na kraji lesa srnku.

Poslední noc vedle nás nocuje nějaký Armén. Napřed se dlouho hrabe v mobilu, aby vyměnil SIM kartu, pak mu chodí každou chvilku SMS a nepříjemně to pípá, takže se nedá spát dlouho do noci.

Ráno v 6:00 moskevského času přijíždíme na nádraží v Moskvě. Valera nám pomáhá s kufry a veze nás opět do Lobnje, kde bydlíme opět u kamarádky Leny, která je ale s mužem na dovolené u moře. Skypujeme chvíli s dcerou v Čechách, pak dáváme PC Valerovi na vyčištění a přeinstalaci.

Jedeme městskou do centra, lístek stojí 40R, v Irkutsku stál 17R. V čajovém domku nás čeká kamarádka Gala, které vezeme z Aršanu horské bylinky.

I v Moskvě jsou mešity, ale ulice jsou čisté a bezpečné...

Den třicátý šestý:

Je 1. září. Ráno v 7:30 jdeme s dětmi do školy. Je to v Rusku velká sláva, první školní den. Všichni jsou svátečně oblečení a nosí do školy kytky. Pak se vracíme, už bez dětí domů.

Odpoledne jedeme s dětmi a snachou Ksjušou do Lobnji na výstaviště, podívat se na trhy.

Z trhů se přesunujeme do herny pro děti. Děti si koupí přednabitou kartu, a pak obchází různé atrakce, kde hrají hry.

Pak ještě jdeme všichni na malé občerstvení a zmrzlinu do restaurace. Po cestě domů jsou děti unavené a malá Katjuška usíná.

Den třicátý sedmý:

Na letiště nás veze opět syn Valera. Odlétáme v 11 hodin moskevského času Boingem do Srbska, kde máme asi 6 hodin času.

Odlétáme z Moskvy

Jet do města se na tu dobu nevyplatí, a tak Mariška odpočívá s kufry v letištní hale a já jdu na prohlídku leteckého muzea kousek od letiště. Jsou tam letadla od začátku létání až téměř po současnost. Zajímavostí jsou sestřelené stroje NATO z doby její agrese proti Srbsku. Místní lidé jsou na tyto exponáty hrdí.

Obojživelník v muzeu

Sestřelený americký dron

Zbytky sestřelých "humanitárních dárků" od NATO

Vracím se na letiště a v podvečer odlétáme letadlem ATR do Prahy.

Odlétáme ze Srbska

Dunaj v Srbsku

Přistáváme už za tmy. Na letišti nás vyzvedává dcera a jedeme domů. Tentokrát opravdu.

- Konec. Pokračování snad někdy příště -

autor: Jan