VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 9

- předchozí část -

Sajany, Aršan

Den dvacátý čtvrtý:

Po snídani jedeme pro Táňu do Irkutska. Ta nás pak naviguje přes celé město na výpadovku na Čínu a Mongolsko. Za městem máme sraz s Olegem a společně jdeme na hřbitov, kde jsou pohřbeni rodiče Marišky.

Pak pokračujeme v cestě serpentínami přes hory k západnímu konci Bajkalu.

Docela je provoz, míjíme i jeden nabouraný kamion, kterému asi v prudkém klesání selhaly brzdy a leží převrácený na boku. Po 80 kilometrech zastavujeme na odpočívadle s krásnou vyhlídkou na Bajkal a fotíme. 

Západní část Bajkalu, dole Kultuk, začátek Krugobajkalky

Pak pokračujeme dál a na okraji Bajkalu v Kultuku odbočujeme doprava na Mongolsko.

Cesta vede širokým údolím, kudy kdysi tekla řeka Irkut, pak (před desítkami tisíc let...) ji horotvorné procesy přesměrovaly na sever. Teď se vlévá do Angary až v Irkutsku.

Po dalších 30 kilometrech se po pravé straně začínají nesměle objevovat vrcholky pohoří Sajan a pak najednou celá stěna pohoří vystupuje z údolí do několika tisícimetrové výšky.

Pohoří Sajan připomíná evropské Alpy, je však mnohem rozsáhlejší a podstatně méně obydlené. Naším cílem je lázeňská vesnička Aršan, která se nachází na úpatí hor, na samém okraji údolí.

Při vjezdu do autonomní burjatské oblasti nás staví loupežníci v khaki uniformách a žádají poplatek za vjezd do oblasti. Platíme tedy za auto 200 rublů, Táňa 100 rublů a já a Mariška jako penzisti nic. Raději mlčím, abych neplatil ještě nějaký poplatek jako cizinec (možná).

Po dalších asi 40 kilometrech odbočujeme z hlavní doprava, k horám do Aršanu. Dáváme přednost stádu krav, kterým se moc nechce opustit silnici. Necháváme je, ať si pomalu jdou, netroubíme. Stává se, že se troubením splaší a auto poškodí.

Před Aršanem na poli míjíme upoutaný horkovzdušný balon.

Přijíždíme do Aršanu a začínáme hledat ubytování. Máme z Irkutska tři telefonní čísla, na která voláme. Ubytování se nechá sehnat, i když člověk není předem očekáván. Nakonec si vybíráme místo asi 20 minut pěšky od centra. Ubytování je pěkné: evropský záchod, přes zahradu společná jídelna s kuchyňkou, vařičem, ledničkou. Spokojenost. Majitel Česko zná, byl zde jako turista.

Po malé večeři se jdeme projít kousek za vesnici, kde je budhistická svatyně.

Je to asi třičtvrtěhodinová procházka lesem po široké cestě i pro auta. Svatyně je dřevěná stavba tak pro 30 - 50 lidí, na udržované louce. Skrze ni vertikálně prostupuje proud energie v barvě 3. čakry. Okolo svatyně je několik velkých budhistických modlitebních mlýnků. Roztáčíme je a pak tiše meditujeme pod korunami starých kedrů. Kedr je druh borovice, podobný vejmutovce. Má v šiškách velká semena, která se na Sibiři s oblibou pojídají (loupaná). Jsou asi půlcentimetrová a velmi chutná.

Pomalu se vracíme zpátky a odbočujeme z cesty do lesa, kde stojí na ploše několika hektarů stovky malých kamenných čortenů.

Sajany jsou nesmírně rozsáhlé pohoří. Většinou to tak bývá, že čím je pohoří nižší, tím víc je roztahané na větším území. Salany se táhnou od Kuzněcké pánve až po Bajkal.

Západní Sajan nedosahuje ani třítisícových výšek, ale jsou tu ty nejkrásnější partie celých Sajan:

Parabola, Ergaki v Západních Sajanech

Visící kámen, Ergaki v Západních Sajanech, zdroj

Zato Východní Sajan skládající se z více hřebenů, má již třítisícovek dostatek. Vysoká část Sajanu začíná právě někde v oblasti Piku Topografov (3 089 m), kterážto část zároveň představuje hlavní ledovcový uzel pohoří a oblast s nejlépe vyvinutým charakterem alpských vrcholů.

Dále na východ stojí za zmínku další vrcholy Východního Sajanu - Munku Sasan (3 184 m) a Munku Sardyk (3 491 m), které jsou však jen solitéry bez výraznějšího zalednění. Munku Sasan se může pochlubit jediným ledovcem na severní straně hory a Munku Sardyk má ledovce dva - jeden ruský ze severu a jeden mongolský z jihu. Zato ze štítu Topografů stéká hned 8 ledovců najednou. Oblast mezi skalnatými hřebeny vyplňuje obrovská náhorní plošina ve výšce kolem 2 500 n. m., která je na rozloze 30 × 45 km pokryta jednou velkou bažinou. Množství komárů, které se zde líhne den co den, je nepředstavitelné.

Pohoří je odvodňováno několika řekami, které z centrální části tečou do povodí Oky a z okolí Munku Sardyku pak do řeky Irkut. Dolní části dolin jsou pokryty hustou modřínovo-březovou tajgou, výše pak nastupují olšové keříčky a alpské louky. Sajany nabízejí mnoho přitažlivých míst k návštěvě, ale nevýhodou pohoří je jeho obrovská rozloha - ta nejzajímavější místa jsou pekelně daleko od sebe.

Aršan je v nadmořské výšce 900 m. Je srpen, odpoledne 28 stupňů ve stínu, ale na vrcholcích hor už leží sníh.

Dnes byl náročný den a zítra to bude ještě horší – čeká nás horská túra! Tak žádné zdržování a na kutě.

Den dvacátý pátý:

Ráno se nám nepodařilo vyrazit v 8 hodin, jak jsem plánoval, ale až po snídani, tedy po desáté. Jdeme na horskou tůru, na vodopády, popř. na vysokou horu, Pik Lásky.

Stoupáme vzhůru údolím řeky Kyngarga, přes tržnici a okolo termálních pramenů. Těch je tu mnoho. Míjíme jezírko (kaluž v lese), kde vyvěrá pramen na zlepšení zraku. K jezírku je položeno na zemi pár prken, aby lidi nemuseli stoupat do bahna. O kus dál ze zdi kouká několik trubek, ze kterých tečou další léčivé teplé až horké prameny. Být to v Evropě, stálo by tu něco jako Karlovy Vary. (Vysoko v horách jsou prameny, ze kterých by v Evropě byly druhé Lurdy. Cesta tam ale obnáší tři dny pěšky vysokohorské tůry, nebo si zaplatit cestu vrtulníkem).

Pramen na léčbu očí

Za lázněmi cesta začíná prudce stoupat a mění se v cestičku. Značení žádné, ale cestička je vyšlapaná a spolu s námi jdou další lidé. U cesty jsou i odpadkové koše a je vidět, že jsou asi pravidelně vybírané.

Přicházíme k budce, kde další dva loupežníci vybírají výpalné za vstup k vodopádům. Je jich 14. Teda těch vodopádů. Strážci národního parku jsou jen dva. Naštěstí máme papír od jejich kolegů, kteří nás oloupili při vjezdu do Burjatie, a ten nám platí i na vodopády.

Pár set metrů za budkou je malá plošina, ze které vedou přírodní schůdky k prvnímu vodopádu.

Přírodní schodiště nad Aršanem

Na plošině na nás loudí kedrové oříšky burunduk, taková poloviční veverka. Vleze Marišce i na ruku. Pak na nataženou ruku přiletěl pro oříšky i malý ptáček. Asi jsou na krmení od lidí zvyklí.

Sestupujeme po schodech dolů, odkud se ozývá hukot divoké řeky. Dole už je asi 20 turistů, kteří přišli před námi. Díváme se, jak se řeka prodírá úzkou soutěskou a padá několik metrů mezi kameny, odkud bystře pospíchá dál do údolí. Řeka je široká v údolí asi dvacet, třicet metrů, ale tady v horách se v některých úsecích zužuje jen na pár metrů a velikou rychlostí burácí dolů do údolí. Přes řeku vede dřevěná lávka; je úplně nová, protože starou vzala jarní voda. Bohužel vzala i další lávky dál proti proudu, ty zatím nikdo nepostavil, a tak je přístupný jen první vodopád.

Lávka přes Kangargu

Nabíráme vodu z řeky do láhve a pijeme, a pak ještě několikrát, kdekoli z řeky. Problémy žádné. Voda je jen trochu zakalená od rozdrcené žuly.

Cesta podle řeky je dle místních lidí dál neprůchodná, zřítil se tam kus skály i s cestou. Ještě si tedy chvíli užíváme pohled na vodopád a rozhodujeme se, že vyšplháme alespoň na Pik Lásky. Kdo prý se na něj vyšplhá, bude mít lásku na celý život. Jedná se o horský štít, 2222 metrů nad mořem, který jsme z vesnice viděli jako na dlani. Zdálo se, že to nebude daleko, stačí jen jít pořád do kopce. Vybíráme cestičku, která je alespoň trochu vyšlapaná a stoupáme a stoupáme. A to stoupání má sklon asi tak něco mezi schody a žebříkem.

V nadmořské výšce 1200 metrů se nám už moc dobře do kopce nedýchá… Po půl hodině zjišťujeme, že jsme vystoupali na kopec, ze kterého vede cesta dolů… Pak je další kopec, větší, a pak ještě několik. Za nimi kdesi v dálce je Pik Lásky (alespoň si to myslíme). Zkrátka tůra na několik dní.

Protože sliby se mají plnit a my si předsevzali, že na Pik Lásky vylezeme, beru trochu vody a křtím kopec, na který jsme právě vyšplhali, na Nový Pik Lásky. Ufff.

Nový Pik Lásky

Protože tímto máme splněno a pod námi v údolí stále hučí řeka, zahajujeme sestup sutí a kamenným polem dolů. I zde je cesta trochu vyšlapaná.

U řeky je skupinka geodetů, kteří tam cosi proměřují. Přes řeku leží poražený strom, po němž se řeka dá přejít. Geodeti ale tvrdí, že podle řeky se nechá jít jen kousek nahoru a dolů, dál to nejde. Jdeme se tedy podívat proti proudu, kam až dojdeme.

Došli jsme asi 300 metrů, pak řeka zahýbá doprava a na naší straně je skála až do vody. Statečně se svlékám do trenek a s klackem jako s holí jdu brodit podle skály proti proudu. Voda je jen po kolena, tak to snad půjde. Po pár metrech se však ukazuje, že voda sice je jen po kolena, ale je tak ledová, že rychle vylézám na balvan na sluníčko, abych se trochu ohřál. Takovýmto způsobem zdolávám na pětkrát asi 40 metrů. Pak už je ale voda po pás a do té tedy rozhodně nevlezu. Nicméně už alespoň vidím, jak to vypadá za zatáčkou. Je tam asi dvěstěmetrová rovinka a pak řeka zase zatáčí doleva. Ze zatáčky ale mám krásný výhled na protější svah, ze kterého padá asi stometrovým kaskádovitým vodopádem potok, přítok řeky. Alespoň si jej vyfotím.

A zas zpátky do vody a přerušovaně zpět.

Vracíme se po proudu k místu s geodety a potkáváme několik lidí. Tvrdí, že jdou cestou podle řeky od prvního vodopádu. Cesta je prý špatná, hlavně v jednom místě, ale nějak prošli. Při vyhlídce na to, jak budeme nazpátek slejzat tu horu, přes kterou jsme přišli, se rozhodujeme, že to podle řeky zkusíme také.

Pouštíme se tedy po proudu dolů. Občas nějaké lidi potkáváme, ale moc jich není. Cesta se chvíli prodírá mlázím, chvíli kličkujeme a přelézáme obrovské balvany a skály. Řeka stále krásně hučí a občas padá několikametrovými vodopády. Terén je docela obtížný, hodilo by se lano. Táňa se svěřuje, že má závrať z výšek...

Pak přicházíme na ono místo, kde má být po sesuvu cesta neprůchodná. No neprůchodná sice je, ale nikoli neprůlezná. S roztaženýma rukama jak pavouk lezeme po skále a hledáme výstupky, za které bychom se zachytili. Naštěstí ten nejhorší úsek měl jen 15 metrů. Pod námi je ale dvacetimetrový sráz a pak už jen kameny a balvany... Po zdárném přelézaní je to k prvnímu vodopádu už jen asi 100 metrů. I zbytek cesty jsme úspěšně zdolali, a tak si ještě fotíme nad vodopádem duhu.

Místní lidé nám pak říkají, že včera tam někde, odkud jsme přišli, spadli tři lidi do vody. No… Dva vytáhli – mrtvé, třetí se nenašel...

Vracíme se trochu zaraženě zpátky do vesnice a večeříme.

Po večeři se ještě zajdeme na trh a nakupujeme dárky a několik kilo vzácných léčivých vysokohorských bylinek. Vezeme je kamarádce do Moskvy, která je prodává ve své čajovně; v Moskvě jsou asi dvacetkrát dražší než v Aršanu.

- pokračování -

autor: Jan