Duchovnost II aneb novodobé typy náboženství

Rád bych tu volně navázal na články Duchovnost a Náboženství. Díky knize, kterou mimochodem doporučuji naprosto všem bez rozdílu, už jenom proto, aby byli schopní rozpoznat první příznaky mozkové mrtvice, jsem pochopil další z mého pohledu ezoterický blud moderní doby obecně nazývaný přítomný okamžik - TEĎ. Je mi zcela jasné, že si tím příliš sympatizantů neudělám a dost možná o mnohé přijdu, ale i tak se pokusím poukázat na nesprávnost postoje (alespoň z mého pohledu) upřednostňování přítomného okamžiku. Ikony těchto směrů není třeba zmiňovat, kdo ví, ten ví. A kdo ne, jenom dobře.

Ještě jednou bych tu zmínil tady již dvakrát vzpomínanou knihu (úvaha Vlabi a význam slov) a tou je Můj okamžik prozření od světově uznávané neuroanatomky Jill Bolteové Taylorové. Tato na mozek a nervovou soustavu specializovaná vědkyně měla tu neuvěřitelně vzácnou možnost prožít mozkovou mrtvici, kdy jí postupně přestala fungovat většina z levé mozkové hemisféry a přitom zůstala při vědomí a po celou dobu měla možnost ze svého vědeckého úhlu pohledu sledovat ztrátu jednotlivých funkcí této části mozku. Celý případ je zajímavý tím, že spisovatelka se po této mrtvici i přes téměř nulovou šanci plně zotavila a napsala knihu, v které do detailu uvedla pocity, myšlenkové pochody a naprostou změnu vnímání reality i sebe samotné ve chvíli, kdy vše kolem vnímala pouze pravou hemisférou.

Internet, knihy i přednášky zaměřené na moderní duchovní náhled na život jsou plné hesel razících dogmata jako, že čas neexistuje a hlavně není správné se zabývat ani minulostí ani budoucností, nýbrž jediný správný ezoterický a duchovní postoj je žít v jakémsi TEĎ (asi abychom nepřemýšleli nad tím, jak dnešní rozhodnutí druhých ovlivní naší budoucnost a nechtěli jim do toho kecat, abychom zkrátka nepřemýšleli - viz níže).

Nechci, aby nějak vyplynulo, že zastávám názor neexistence či existence času. Naopak. Myslím si, že jsou platné obě možnosti a to současně. Problémem je totiž úhel, měřítko či stav, ze kterého se na čas díváme.

Rád bych všem na jednu či druhou stranu zaměřeným skupinám (někdy až fanatickým sektám) sdělil jednu utajovanou skutečnost, která jim zřejmě uniká - jsme lidi. A jako člověk jsme od Přírody složeni z několika částí, přičemž hlavní dvě mají běžně používaný název Ego a Duše. Tyto dvě části "sídlí" (nebrat doslovně, nicméně to tak lze chápat) každá v jedné hemisféře mozku. Ego v levé, Duše v pravé.

Pravá hemisféra zastupující v našem případě Duši každým okamžikem vytváří mistrovskou koláž, obraz zachycující, jak přítomný okamžik vypadá, jak zní, chutná, voní, jaký je na dotek. Tyto okamžiky jsou bohaté na různé vjemy, myšlenky, emoce. Pro naši pravou hemisféru (Duši) neexistuje nic než přítomný okamžik a každý tento okamžik překypuje smyslovými vjemy. Chybí v ní všechna ta pravidla a poučení, která byla už předtím definována jako správný způsob, jak něco dělat. Myslí intuitivně, originálně, tvořivě, spontánně, bezstarostně, nápaditě. Já říkám, že tato hemisféra je sídlem SVĚDOMÍ.

Levá hemisféra (Ego) zachází s informacemi úplně jinak. Zpracovává všechna sdělení z pravé hemisféry a řadí je do posloupností. Pak porovnává detaily tvořící přítomný okamžik s detaily předchozího okamžiku. Tím do našeho myšlení vkládá koncept času, rozděluje prožívané okamžiky na minulost, přítomnost a budoucnost. Umožňuje nám schopnost deduktivního myšlení. Zaměřuje se na podrobnosti a podrobnosti o podrobnostech. Díky levé hemisféře si uvědomujeme kdo jsme, kde bydlíme. Máme VĚDOMÍ sebe sama jako jednotlivé bytosti - JÁ. Popisuje, definuje, kategorizuje, porovnává, rozebírá, skládá, tvoří z informací příběhy, které si tímto uvědomujeme a prožíváme. Bez času by žádné nebyly. Nemohli bychom si do života přenést příběh o navlečené ponožce a teprve následném obutí boty, protože bychom nechápali posloupnosti. Ego, jak vidíte, není jen tím rozmazleným, po pozornosti prahnoucím spratkem, jak je prezentováno. A dělit ho na hodné Ego a zlé Ego by bylo už úplně mimo, nemyslíte?

Ego myslí, Duše cítí. Jen dohromady a v rovnováze mohou být společně člověkem.

Pokud si uvědomíte důsledky dvou předchozích odstavců, není už těžké si domyslet, co by znamenalo žít ono téměř posvátně nedotknutelné ŽÍT V TEĎ. A pokud ne, povím vám to. 

PŘESTALI BYCHOM BÝT ČLOVĚKEM, přestali bychom být lidskou bytostí.

Správnou možností podle mne je, nechat pracovat svůj mozek tak, jak je k tomu uzpůsoben a snažit se o vyrovnanou souhru obou jeho hlavních částí. Pokud přece jen chcete prožívat vše v teď, nechte si udělat lobotomii levé hemisféry. Ovšem pak se nedivte, že budete invalidní, nesvéprávní, nebudete chápat ani rozumnět a nakonec šoupnuti do blázince. Ale podobný osud by vás čekal i v případě lobotomie pravé hemisféry.