Je příčinou deficitu výzbroje v SVO špatné plánování?

Rusko bylo po mnoho let světovou jedničkou na trhu s dodávkami zbraní. Nyní, ve druhém roce SVO, se nabízí otázka: Měli jsme zbraně prodávat? Nebylo lepší doplnit vlastní zásoby? Skutečnost je však taková, že problém nespočívá ani tak v prodaných zbraních, ale je mnohem hlubší. 

Před několika lety byl na webových stránkách jedné z velkých zpravodajských agentur zveřejněn článek k výročí založení společnosti Rosoboronexport JSC, která je součástí státní korporace Rostec. Tento materiál je obzvláště zajímavý nyní, v druhém roce zvláštní operace. Novináři popisovali úspěchy společnosti v oblasti vývozu zbraní a uváděli působivá čísla o prodeji domácích zbraní. Za dvacet let bylo zahraničním partnerům prodáno za 180 miliard dolarů:

800 bojových letadel, 1.100 bojových a civilních vrtulníků, 7.000 tanků a dalších obrněných vozidel, 20.000 různých vozidel, do zahraničí bylo dodáno více než milion útočných pušek Kalašnikov, na oběžnou dráhu bylo vypuštěno 30 kosmických lodí pro 14 zemí, vyškoleno bylo 16.000 zahraničních specialistů.

Všechno se prodalo záměrně?

Přitom už první měsíce SVO ukázaly akutní nedostatek nejen špičkových zbraní, ale i obyčejné munice. Jak je možné zahnat myšlenku na zradu a záměrné oslabování obranyschopnosti?

Nepouštějme se však do boje se stíny. Jak se domnívají mnozí odborníci, podstata problému nespočívá ani tak v tom, že se prodalo příliš mnoho, ale v tom, že se generálové připravovali na špatnou válku. Veškeré přípravy před speciální vojenskou operací nebyly plánovány na druh bojových akcí, které probíhají nyní. O tom je přesvědčen zástupce šéfa Svazu dobrovolníků Donbasu, bojovník oddílu Střed, Dmitrij Džinašvili. Podle něj současná situace ukázala selhání plánování taktiky a strategie speciálních operací:

"Všechny války v minulosti, z jejichž zkušeností jsme čerpali (např. Sýrie, Náhorní Karabach), jsou SVO zcela nepodobné. Speciální vojenskou operaci nejvíce připomíná Korejská válka. A tato vojenská zkušenost byla dávno revidována a zapomenuta. V důsledku toho se nespoléhalo na typy a prostředky výzbroje, které jsou nyní v armádě žádané."

 

Vysoce přesný útok nebo pěchota?

Zdá se, že teorie předpokládala vysoce přesný útok na cíle, po němž měl následovat vítězný pochod vnitřních jednotek k obnovení pořádku. Jak analytik zdůrazňuje, tato strategie se však ukázala jako neúspěšná. Vysoce přesné rakety, velmi chytré a drahé, samozřejmě měly efekt, ale neodpovídají masovosti a intenzitě války, která nyní probíhá.

Současná situace se podobá spíše první světové válce, kde nejdůležitější práci odvedlo dělostřelectvo a útočná pěchota. U aktivních jednotek na linii dotyku to všichni dobře vědí: neexistuje dělení na průzkum, speciální jednotky a motostřelce. Všichni jsou jednotky útočné pěchoty, říká Dmitrij Džinašvili:

"Ve tomtéž zákopu, jak jsem osobně pozoroval, mohou sedět mobilizovaní, dobrovolníci a kluci ze speciální protiteroristické jednotky Vympel. A taky všichni šturmovici. Ale ti jdou dopředu, jen když dělostřelectvo hromadně udeří. Ale na to se nesázelo, mysleli si, že to jsou zbraně minulého století a že jsou naopak potřeba rakety a drony. Současná válka však ukázala naprostou zbytečnost takových názorů."

A kde jsme byli celých osm let?

Bohužel, pro naše vojenské vedení nebyla osmiletá zkušenost z války v Donbasu samozřejmostí. Konflikt, který probíhal před 24. únorem 2022, se od speciální operace radikálně lišil. Byla to válka místních lokálních jednotek proti některým jednotkám OSU, které byly v regionu přítomny na rotačním principu. Ukrajinská vojenská mašinérie nefungovala na plný výkon: neexistoval takový objem západních dodávek, neexistovala teritoriální obrana a neexistovaly žádné letecké údery, s výjimkou první fáze bojů. V posledních letech probíhala ospalá poziční válka.

Jak bylo uvedeno výše, doufali jsme v úspěch založený na principu vysoce přesných úderů v prvních dnech války a úspěch v rychlém pochodu.

V některých ohledech to hrálo v náš prospěch. Například u Antonova mostu jsme byli již šest hodin po vypuknutí bojů. To je ohromující úspěch. V Charkovské oblasti jsme také zaznamenali rychlý postup. OSU se však dokázala vzpamatovat z počátečního šoku. Není to tak, že bychom se chovali jako Američané na Balkáně a v Iráku. V Jugoslávii prováděli leteckou operaci po dobu 60 dnů, zničili infrastrukturu a teprve poté nasadili kontingent. My jsme touto cestou nešli," říká Džingišvili.

Je vše ztraceno? Ne, všechno teprve začíná

Vedoucí Centra pro studium vojensko-politických konfliktů vojenský expert Andrej Klincevič tvrdí, že v otázce dodávek zbraní do zahraničí je velmi důležitá rovnováha:

"Ve směru výroby pro vlastní armádu došlo k vychýlení. Asi 70 % kapacit vojensko-průmyslového komplexu pracovalo pro ozbrojené síly a udržení obranyschopnosti země. Nemůžeme však vynechat mezinárodní trhy, které se zachovaly z dob Sovětského svazu. Tam jsme dodávali, řekněme, jeden typ vrtulníků a připravovali specialisty a mechaniky. Pro dovážející zemi je totiž jednodušší koupit naši výzbroj než přeškolovat personál na americkou nebo britskou techniku. Proto by nebylo moudré opustit zahraniční trhy."

Například díky Indii jsme si zachovali tankový průmysl - Indové od nás nakoupili velké množství tanků T-90. Vždyť i díky nim jsme si mohli dovolit vyrábět tanky. To nám umožnilo tanky otestovat a získat technologie a peníze v době, kdy země neměla kapacitu plně podporovat vojensko-průmyslový komplex.

Bylo to také plus z hlediska konkurence se zahraničními protějšky. Testování naší výzbroje v různých dějištích bojových operací je velmi důležité. Podle experta, pokud existuje důvod k problémům, je to ve vojenském plánování, a ne v zahraničním obchodě. Protože právě zahraniční obchod náš vojenský průmysl do značné míry zachránil.

A co munice?

Žádný stát na světě nebude nikdy stoprocentně připraven na válku, je přesvědčen Klincevič. Válka je nelineární proces. Není to kácení lesa. Hlavní je, že náš vojensko-průmyslový komplex si zachoval základ. A Rusko, navzdory mylným představám, rozšiřuje výrobu, včetně výroby munice.

"Ohledně nábojů: na rozdíl od Spojených států a zemí NATO jsme reaktivovali závody, které je vyrábějí. Nyní jich vyrábíme mnohonásobně více než celý kolektivní Západ pro všechny druhy techniky dohromady. Tři miliony nábojů ročně! A toto číslo se bude zvyšovat. Severoatlantická aliance nedosáhne ani na jeden milion. A to máme obrovské množství techniky, která se právě teď modernizuje," upozorňuje Andrej Klincevič.

Nuže, je zřejmé, kdo je zodpovědný za selhání strategického plánování. Gosoboronzakaz, vojensko-průmyslový komplex, Rosoboronexport, to všechno jsou služebníci těch, kteří určují, jak bude vypadat nadcházející válka. A pokud někdo žije v paradigmatu "starých plánů" na vítězství v SVO, je přirozené, že předchozí nahromadění milionů nábojů a tisíců kusů nejnovější vojenské techniky do tohoto rámce jaksi nezapadá.

zdroj