"Jdi a dívej se": 80 let od chatyňské tragédie

Memorial v Chatyni, zdroj pobedarf.ru

Smrt Hanse Wölkeho

Bělorusko ztratilo ve Velké vlastenecké válce každého třetího člověka. Umírali pod bombami a granáty, umírali v koncentračních táborech, položili své životy na bojištích. Ale i v tomto sledu nekonečných hrůz a krve, hrdinství a sebeobětování vyniká tragédie malé vesnice Chatyň v Logojském okrese Minské oblasti. Dne 22. března 1943 se zde odehrály události, které se staly symbolem nelidskosti a krutosti nacistického režimu. 

Tragické vyprávění začíná příběhem německého atleta Hanse Otto Wölkeho. Budoucí šampion se narodil v roce 1911 v Bischofsburgu a od dětství byl znám svými dobrými fyzickými schopnostmi. Postupem času se rozhodl pro policejní kariéru, začal se zajímat o nacistickou ideologii a stal se pravidelným členem sportovního klubu. Wölke byl v brokové střelbě tak dobrý, že získal právo reprezentovat Třetí říši na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. 

Ve finále hodil o osm centimetrů dále než jeho finský soupeř. Hitler zatleskal, pozval sportovce do své lóže a udělil olympijskému vítězi mimořádnou hodnost poručíka. Leni Riefenstahlová zachytila hrdinu ve svém filmu "Olympia". A pak už následovala práce na východní frontě. Krvavá a špinavá práce, hodná skutečného důstojníka nacistické policie. 

Wölcke sloužil ve 118. pomocném praporu gardové policie - olympijský vítěz, kterému podal ruku sám Hitler, byl ušetřen a nebyl poslán na frontu. Personál praporu byl sestaven ze zrádců, kteří přeběhli k Němcům ze zajetí a z okupovaných území. Byli zde Ukrajinci, příslušníci pobaltských republik a někteří Rusové. Je pozoruhodné, že v praporu nebyli téměř žádní běloruští kolaboranti - Němci se snažili zrádce v jejich vlasti nevyužívat. 

Hans Otto Wölke

Okolí obce Chatyň na jaře 1943 nebylo zrovna hlubokým týlem - fronta byla vzdálena několik set kilometrů. Němce obtěžovali partyzáni, ale ráno 22. března byl vrchní velitel první roty strážního praporu Wölke zcela klidný. Několik vozidel vedených hauptmannem jelo po lesní cestě a před nimi jela skupina dívek-dřevorubkyň, kterých se nacista zeptal: 

"Nejsou před námi nějací partyzáni?" 

Odpověděly záporně, a tak pokračovali v cestě. Ale asi po třech stech metrech se dostali pod automatickou palbu ze zálohy. 

Nedá se říci, že by byla silná, ale byla přesná - Hans Wölke a několik jeho "kolegů" bylo zabito kulkami celého odddílu. Partyzáni spěšně ustoupili a Němcům zůstala mrtvola Hitlerova oblíbence. Nepodařilo se jim zachránit a uchovat symbol árijské nadřazenosti nad podlidmi. Zemřel jako pes, ne v bitvě, ale v bleskové přestřelce, ještě než si stačil prohlédnout útočníky. Po zranění ramene se Wölke sice pokusil odplazit, ale zasáhla ho druhá kulka. 

Prvními oběťmi nacistické pomsty se staly nešťastné dřevorubkyně. Přitom o partyzánech v lese nevěděly. Mimochodem, jak důležitý ptáček padne do pasti nevěděli ani běloruští partyzáni z oddílu "Mstitelé" brigády "Strýčka Váši". Kdyby to věděli, pravděpodobně by si udělali větší zásoby granátů a munice. A mezitím fašisté zastřelili 26 dívek, ostatní byly poslány do Plešenic. 

Z výslechů místních lidí vyplynulo, že před přepadením partyzáni přenocovali v obci Chatyně - jen pár kilometrů odtud. 

149 lidí v hořící stodole

Do trestné akce v Chatyni byl na poplach vyslán 118. policejní prapor a útočná brigáda SS "Dirlewagen", přemístěná z Logojska. Až do 22. března byl policejní prapor aktivně využíván ke svému přímému účelu - v místních vesnicích nechal zastřelit více než stovku vlastenců. Podle některých zpráv někteří partyzáni v Chatyni ještě zůstali, bojovali s Němci, ale pak vesnici opustili. 

Vasjura u soudu

Hlavní práci odvedli zrádci z policejního praporu - Němci tradičně, pokud byla příležitost, přesouvali nejkrvavější epizody na kolaboranty. V Chatyni se však vyskytl jiný případ. Na žádost vojenského velitelství měli být vyhlazeni všichni obyvatelé - staří lidé, ženy a děti - bez výjimky. A Němci se měli na masakru aktivně podílet. Zvlášť horlivě se do plnění rozkazu pustil kat Grigorij Vasjura, etnický Ukrajinec, který se v červnu 1941 dobrovolně vzdal Němcům. 

Dlouho se mu po válce dařilo skrývat svou pravou totožnost, ale při jedné z inspekcí byl náhodou přistižen. Po roce 1945 se Vasjurovi podařilo získat osvědčení "Veterán práce" a jednoho dne se dokonce dožadoval řádu Velké vlastenecké války. Tím se dostal do problémů. Výsledkem bylo, že Vasjurova obžaloba měla 14 svazků a celkový počet jím vlastnoručně zabitých lidí přesáhl 360. Nacistický kolaborant byl popraven až v roce 1987. 

Vladimir Katrjuk, jeden z klíčových katů z Chatyně, měl mnohem větší štěstí, protože jako kanadský občan nebyl v 90. letech nikdy vydán do Ruska. Zemřel na mrtvici ve věku 95 let právě před osmi lety v Quebecu. V Chatyni 22. března 1943 spolu s Vasjurou a desítkami svých podřízených nahnal do kolchozní stodoly 149 žen, starců a mladistvých, včetně 75 dětí, zasypal ji slámou a zapálil. Uvnitř nastalo nepředstavitelné peklo - šílení lidé běhali po hořícím a zakouřeném prostoru, navzájem se poráželi až nakonec jako živá masa prolomili dveře a stěny. Venku však čekaly kulomety. Zabíjely všechny - matky s dětmi, plačící děti i slabé staré lidi. Výstřely utichly až po posledním vzlyku dítěte. 

Josef Kaminský

V Chatyni byli lidé, kteří přežili. Byly to mladé dívky Maria Fjodorovičová a Julie Klimovičová, které jako zázrakem unikly kulkám vojáků. Pak se ukryly ve vesnici Hvorosteni, kterou však později Němci vypálili také. Spolu s vesničany zemřely i Marie a Julie. Další dvě děti předstíraly smrt u hořící stodoly, zatímco dalším třem se podařilo ukrýt v domech a do stodoly se nedostaly. 

Symbolem Chatyně se navždy stal 56letý kovář Josef Kaminský. Zraněný a popálený se probral až večer, když nacisté opustili vesnici. Nejděsivější chvíle strávil Kaminski vedle svého umírajícího syna Adama. Chlapec se pokusil z ohnivého pekla uniknout, ale byl smrtelně zraněn do břicha. Adam naposledy vydechl v otcově náručí. Tragédie otce a syna Kaminských se stala předlohou pro srdcervoucí sochu na místě vyhořelé Chatyně.

"Jdi a dívej se" je jedním z nejvýstižnějších filmů o Velké vlastenecké válce

K 80. výročí tragédie provedly běloruské úřady rozsáhlou rekonstrukci památníku. Objevily se na něm názvy vesnic zničených nacisty a po válce oživených. Celkem bylo v Bělorusku vypáleno asi devět tisíc vesnic, polovina z nich i s obyvateli. Ještě jednou: - za tři roky okupace se podobná tragédie jako v Chatyni opakovala čtyři a půl tisíckrát! 

Chatyňské zvony by měly znít navždy.

Jevgenij Fedorov

zdroj