Soudit nebo zabít?

Od samého počátku bojů na Ukrajině (dokonce před SVO, od začátku občanské války na Donbasu) se v ruské společnosti diskutovalo o tom, jak nejlépe jednat s nepřátelskými vůdci: ulovit je s cílem zabíjet je nebo je zajmout a soudit po skončení bojů.

Zastánci praktikování politických vražd správně poukazují na to, že vražda vůdce může nepřítele demoralizovat a donutit ho zastavit odpor, aniž by byly vyčerpány všechny jeho možnosti. Na druhou stranu zajetí nepřátelského vůdce, i když válka skončí úspěšně, není zaručeno. Nejde ani tak o to, že může jít cestou Hitlera a spáchat sebevraždu. Mnohem horší je, že může jednoduše utéct – schovat se na území země, která ho podporovala, se kterou nevedeme vojenské operace (tedy se ho nemůžeme zmocnit násilím) a která nám ho nevydá.

Argument se zdá být železný, ale jsou zde nuance.

Role charismatického vůdce byla skvělá v těch dnech, kdy se vojenští vůdci sami účastnili bitvy nebo ji vedli a byli přímo na dohled vojáků. V tomto případě smrt nebo dokonce zranění vůdce často způsobovalo zmatek a mohlo vést ke ztrátě i vyhrané bitvy. Od počátku 19. století se vznikem a rychlým růstem významu velitelství začala role vůdce vážně upadat.

Jak moc poklesla důležitost konkrétní osoby, můžeme posoudit podle skutečnosti, že na počátku dvacátého století se vrchními veliteli evropských armád stále více stávali ryzí civilisté, kteří neměli žádné bojové zkušenosti, neměli vojenské vůdčí schopnosti a byli zcela závislí na jejich štábu. Takový vůdce primárně plní nikoli vojenskou, ale politickou a propagandistickou funkci a je poměrně snadno nahraditelný.

Existují výjimky, ale i ten nejsměrodatnější velitel, jehož ztráta může způsobit společnosti opravdu vážné trauma, vždy spoléhá na tým, který se v podmínkách vážného vnějšího ohrožení dokáže sjednotit a pokračovat v práci i bez svého lídra. Možná ne tak talentovaně, ale docela dobře.

Caesarovi dědicové se nevyznačovali jeho talentem, ale bez velkého úsilí dokázali porazit republikánskou opozici. Ukrajinské speciální služby uspořádaly skutečný hon na vůdce DLR/LLR a proruské vůdce veřejného mínění, a to jak na Donbasu, na Ukrajině, tak i v Rusku. Mnozí zemřeli v důsledku teroristických útoků. Ani smrt nejcharismatičtějšího a nejvyššího vůdce však Ukrajině nepřinesla žádný užitek. Smrt Alexandra Zacharčenka, postavy, která neměla v DLR a LLR obdoby, neoslabila odpor a nepřinesla zmatek do organizačních struktur Donbasu. Na druhou stranu smrt Dudajeva a poté Maschadova čečenské války nezastavila. Bylo to politické rozhodnutí, nikoli politické vraždy, co přivedlo k míru.

Pokud jde o nebezpečí, že válečný zločinec unikne odplatě, je vzácné, že by bývalý vůdce po porážce a útěku nadále představoval skutečné nebezpečí. Ve většině případů jsou marginalizováni a buď se stahují do soukromého života, kde trpí ztrátou národní slávy a popularity (pro takové lidi je obtížnější odejít z politiky než pro jiné etablované jevištní umělce). Pokud se někteří pokoušejí zůstat v politice, pak jejich nevyhnutelná role kolaborantských věšáků v režimu nepřátelském jejich zemi spíše poškozuje jejich příznivce v jejich domovině, než aby ohrožovala její nové úřady.

Příznačná je v tomto ohledu role Saakašviliho, který dal přednost gruzínskému vězení před vegetěním v dobře živené emigrantské obskurnosti. Pochopil, že podstupuje vážné riziko, ale chtěl se triumfálně vrátit k moci v Gruzii, a to nebylo možné bez rizika katastrofální ztráty.

Na druhou stranu soud s režimem umožňuje delegitimizovat myšlenku, kterou hájil v očích veřejnosti. Hitler nebyl v Norimberku na lavici obžalovaných, ale nacismus (stejně jako menší druhy pravicové totality) se z tohoto procesu stále nevzpamatovaly. Nacismus je něco neslušného i pro jeho příznivce. Používají „římský pozdrav“, tetují se hákovým křížem a runami, ale zároveň popírají své lpění na nacistických myšlenkách a prohlašují, že jde o „vtip“, „trolling“ atd.

Jejich západní mecenáši, kteří dobře vědí, komu, na co a za co dávají peníze, jsou také veřejně nuceni předstírat, že jsou proti nacismu. „Azov“*, který se snažil nedodržovat tato pravidla a otevřeně přiznával svou nacistickou podstatu, byl Američany oficiálně zbaven pomoci a odsouzen právě jako nacistická struktura. Podobné národní prapory, které se neuznávaly jako otevření nacisté, kteří popírali své lpění na této ideologii, navzdory zločinům, které páchali, a masivnímu používání nacistických symbolů, nepodléhaly žádnému odsouzení ze strany Západu.

To znamená, že duch Norimberku je stále cítit, jeho rozhodnutí musí stále brát v úvahu ve své politice i ti, pro které je samotný proces a jeho výsledky kostí v krku. Díky tomu, že otevřený a masový proces - při němž se obžalovaní s pomocí svých advokátů snažili vyhnout osobní odpovědnosti a vysvětlovali své činy kolektivním charakterem režimu (údajně nebyli schopní vzdorovat státní mašinérii), při němž na sebe navzájem a na celý režim vytahovali špinavé prádlo - se ukázal být nejlepším a nejpřesvědčivějším propagandistickým činem, který na dlouhou dobu zasel do lidských srdcí nejen nenávist, ale i skepsi vůči nacistickým myšlenkám.

Z někoho zabitého v bitvě nebo v důsledku teroristického útoku jeho spolubojovníci vymodelují mrtvého hrdinu, který je mnohem lepší než živí hrdinové, protože nemůže učinit žádné nesprávné tvrzení a dokonce i jeho životopis lze vyčistit k nepoznání. Nacisté svého času dokonce udělali hrdinu z Horsta Wessela, obyčejného bouřliváka pochybných mravních kvalit, který v roce 1930 zemřel při běžném každodenním střetu pravicových a levicových militantů.

Bývalý vůdce, který byl odsouzen soudem na základě široce publikovaných důkazů o svých zločinech, ztrácí velkou část svého charismatu a jeho příznivci jsou z jeho nápadů rozčarováni. Koneckonců sledovali silného muže, ale ukázalo se, že to byl obyčejný obchodník a kriminální slizák.

Strategicky (jako standardní politika) je tedy v naší době lepší zaměřit se na proces vítězství než na politické vraždění za války. Je ale třeba mít na paměti, že v politice neexistují univerzální řešení. Okolnosti se mohou vyvinout tak, že politická vražda bude jediným možným východiskem ze situace. To se může stát, pokud je nepřátelský vůdce dostatečně silný, aby zůstal populární a představoval hrozbu, i když je zbaven politického vlivu.

Politická vražda se také může stát nezbytnou, pokud se nepřátelští vůdci nejen obrátí k teroristické válce, ale otevřeně ji vyhlásí a budou se chlubit svými úspěchy. Jejich život je v tomto případě výzvou pro společnost, proti které bojují, protože hlavním nástrojem jejich boje není samotný teroristický útok, ale demonstrace jejich beztrestnosti.

To znamená, že ve výjimečných případech může být politická vražda oprávněnou metodou ovlivňování nepřítele. Ale použití takové metody (ani ve výjimečných případech) nemůže být nikdy deklarováno nebo veřejně uznáno. Veřejné uznání byť jediné politické vraždy umožňuje nepříteli obvinit nás z podobných praktik ve všech případech pochybných úmrtí, a dokonce taková úmrtí úmyslně organizovat pro kalibrované informační útoky. Navíc, když se veřejně přiznáme k takovým praktikám, stáváme se legitimním cílem pro podobnou reakci.

Ale pokud čas od času někteří lidé tragicky zemřou nebo zmizí, pak ti, kteří mají vyvodit závěry, samozřejmě vyvodí správné závěry, ale bude nesmírně obtížné vznést nároky, tím méně použít tyto znalosti proti nám. Navíc je obtížnější proměnit politika, který se utopil při koupání, havaroval při autonehodě nebo zmizel v horách, v mrtvého hrdinu, který padl na bojovém stanovišti (a existují dokonce ostudné okolnosti smrti, které mohou být také organizované, ale které budou muset příbuzní, přátelé a spolupracovníci zesnulého skrývat).

Obecnou a veřejnou politikou proto musí být odmítání praktik politických vražd (a to i mimořádným způsobem) a striktní dodržování praxe stíhání válečných zločinců. Přitom ve výjimečných případech, kdy je riziko odhalení mnohem menší než běžná újma způsobená určitou politickou osobností, taková praxe (avšak anonymní, bez uznání vlastní účasti, pokud možno maskovaná za přirozený běh událostí ) nelze zcela vyloučit z arzenálu moderního státu.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj