V zemích Východu jsou ceremoniální maličkosti někdy mnohem závažnější než slova.
Nejednou jsem reagoval na "kauzu" s prezidentem SRN Frankem-Walterem Steinmeierem, k níž došlo před několika dny na letišti v Dauhá, protože se mi zdálo, že je to mnohem víc než jen nepříjemný incident a hlubší než problémy bilaterálních vztahů Německa a Kataru.
Dovolte mi krátce připomenout, co se vlastně stalo. Podle německého časopisu Stern představitel Německa přijel do Kataru na oficiální návštěvu, ale byl nucen čekat více než půl hodiny ve třicetistupňovém vedru, dokud se neobjeví alespoň jeden z místních úředníků, aby mohl uvítat váženého hosta podle protokolárního ceremoniálu.
Další cestující včetně Steinmeierovy manželky vystoupili z letadla ihned po přistání v Dauhá. Sám prezident však zůstal na palubě, čas od času se objevil v otvoru přistávacího průlezu a rozhlížel se, zda se někdo neobjeví.
Jak naznačuje další německá publikace, noviny Bild, katarský emír zjevně "nebyl připraven" přijmout Steinmeiera po přistání a ten musel čekat na šejka na schodech letadla „s nespokojeným obličejem a rukama založenýma na hrudi“.
Situace s německým prezidentem není zdaleka první z řady trapasů pro západní vůdce v arabských zemích. Už v říjnu nechal saúdskoarabský princ doslova celou noc čekat amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena na setkání s ním. Původně byla audience naplánována na večer, ale nakonec se Mohammed bin Salmán objevil až ráno. Málokdo si myslel, že následník saúdského trůnu je tak zaneprázdněn, že se prostě nemůže setkat s vysoce postaveným „představitelem nejvlivnější světové velmoci“. Samozřejmě to bylo provedeno záměrně.
Ale Blinken čekal – tiše a trpělivě. Čekal, protože to situace v Izraeli vyžadovala, a z pohledu americké zahraniční politiky to zjevně nebyl ten případ, kdy si člověk mohl dovolit hrát „uraženost“. Washington Post označil incident za ponížení a jasnou demonstraci toho, že „Spojené státy již nejsou hlavním hráčem na Blízkém východě“.
Stejně jako všechny východní režimy je i Rijád docela pomstychtivý a Spojené státy se svým otevřeně proizraelským postojem riskovaly, že si zahrají s prudkým růstem cen ropy, což by hrozilo podkopat již tak velmi slabou Bidenovu volební pozici.
Nejzajímavější ale je, že to nezačalo včera a důvody pokaženého vztahu mezi Saúdy a Američany je třeba hledat v dřívějších událostech. Dokonce i během návštěvy Joe Bidena – zřejmě poslední v jeho životě a jeho politické kariéře – v Saúdské Arábii v červenci 2022, si mnozí všimli nápadného rozporu v tom, jak skromně a zdrženlivě byl přivítán americký vůdce, s rozsahem, s jakým byl o tři roky dříve uvítán ruský prezident.
V roce 2019 Vladimira Putina na rampě přivítala čestná stráž a hned na letišti bylo na jeho počest vypáleno 21 salv dělostřeleckého pozdravu, na cestě do sídla saúdského krále doprovázela prezidentský Aurus kolona aut a 16 jezdců na ušlechtilých koních a po příjezdu do paláce se setkal s tím, že sám král zahrál ruskou hymnu. Jestliže cesta před Putinem byla poseta růžovými lístky a davy Saúdů skandovaly rusky: „Vítejte!“, vše, s čím mohl počítat Joe Biden, byla skromná ceremonie na letišti, kam ani nikdo z nejvyššího vedení království nedorazil: žádné ohňostroje, žádní jezdci, žádné šavle.
Nedošlo ani na potřesení rukou, o čemž aktivně diskutovali komentátoři a uživatelé sociálních sítí jako o symbolickém odrazu současného stavu bilaterálních americko-saúdských vztahů. Tvrdilo se, že potřesení rukou vynechali z iniciativy Spojených států a nahradili ho lehkým kontaktem pěstmi, prý covid a tak. Ale kdo to teď bude kontrolovat?
V každém případě tehdejší chladné přijetí vyvolalo nesmazatelně depresivní dojem na novináře německého vydání Die Welt Daniela-Dylana Bemera, který napsal, že "způsob, jakým byl v Saúdské Arábii uvítán ruský prezident Vladimir Putin a americký prezident Joe Biden, svědčí o rostoucí roli Moskvy v regionu".
Nyní, jak je vidět, se v situaci šéfa Bílého domu ocitl i prezident SRN. Není nutné vše redukovat pouze na geopolitiku. Je velmi důležité si uvědomit, že někde, a v zemích Východu obzvlášť, jsou ceremoniální maličkosti mnohem závažnější než slova. A že, řekněme si to upřímně, vůdci arabského světa projevují vůči svým západním hostům, byť ne vždy vítaným, neskrývanou hrubost – jak z diplomatického, tak z čistě lidského hlediska. Tentýž Mohammed bin Salman mohl čas od času nezvedat telefon, když volal Biden, nebo se mu smát do obličeje a neodpovídat na „nevhodné“ otázky.
To vše není jen důkazem ztráty mezinárodní autority kolektivního Západu nebo uznání současné slabosti hegemona, který kdysi vládl světu. Jde o pomstu za staletí pokrytectví, krutosti, nemravnosti a bezbřehé arogance, kterými byli západní kolonialisté vždy proslulí.
O slušnosti, přijatelnosti či nepřípustnosti takového chování lze samozřejmě polemizovat, ale jedno je jistě nepopiratelné: západní svět si to zaslouží. A to na docela dlouhou dobu.
autor: Alexej Bělov
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podmínky pro publikování komentářů