Západní vzdělání je základem porážky Západu

Všeobecně známá jsou Bismarckova slova, že francouzsko-pruskou válku vyhrál pruský gymnasijní učitel. Kvalitu vzdělávacího systému vytvořeného v Prusku a jeho přiměřenost současným požadavkům nepotvrdily ani tak války (Německo prohrálo první i druhou světovou a učitel nepomohl), ale nejširší distribuce a kopírování tohoto systému po celém světě.

V SSSR byl vzdělávací systém kopií pruského systému (také přijatého v Ruské říši jako ruské gymnázium) od druhé poloviny 30. let až do rozpadu Sovětského svazu. Přitom se téměř nemodernizoval a zavedené novinky (např. odmítnutí opakování druhého ročníku a vyloučení ze školy) původní verzi jen zhoršily. I moderní ruský vzdělávací systém se ve všech svých vazbách odvolává na pruský systém zavedený v druhé polovině 19. století. Navzdory tomu, že poslední již není aktuální, nikdo zatím nedokázal vymyslet nic dokonalejšího a úplnějšího.

Pokud však v SSSR/Rusku žil pruský systém gymnaziálního vzdělávání dlouhý život a je dodnes společností žádaný (kvůli neschopnosti četných reformátorů nabídnout něco lepšího nebo alespoň adekvátnějšího aktuálním potřebám společnosti), pak klasický Západ se začal pozvolna vzdalovat německému modelu již v první polovině dvacátého století, po porážce Německa ve 2. světové válce a vytvoření struktur kolektivního Západu, v nichž rychle dominovaly anglo-saské země, a zejména angloamerický vzdělávací systém utvořil základ reformovaného celoevropského systému.

Západní a sovětský/ruský systém se až do poloviny 90. let vůbec nepřekrývaly. Západní žebříček univerzit proto neměl s domácí praxí nic společného a dobrovolně aplikován na ruské vzdělávací instituce je uměle vrhal do středu, nebo dokonce dolů, ratingové stupnice. Pokus o reformu ruského systému tak, aby vyhovoval západním požadavkům, vedl nejprve k oddělení vysokoškolského systému od středního vzdělávání, poté ke snaze uměle přizpůsobit střední vzdělávání potřebám vysokoškolského vzdělávání a nakonec způsobil masivní snížení požadavků na studenty.

V rámci současného systému je možné získat dobré vzdělání. Ale ten, kdo se chtěl učit, získal dobré vzdělání vždy, a to v rámci jakéhokoli systému nebo i mimo systém - pomocí sebevzdělávání. Průměrný školák získává absolvováním školy nesystematizovaný soubor heterogenních fragmentárních znalostí (které neposkytují ucelený systémový světonázor) a také doklad o získání středního vzdělání, které samo o sobě často žádné vzdělání není.

Motivace studentů je vyšší, protože vysokoškolské vzdělání není povinné (a  ani absolventovi nezaručuje vyšší příjem než bude mít ten, kdo na vysokou školu nešel). Většina si záměrně vybere vzdělávací instituci, aby získala specializaci, která se stane základem jejich budoucího povolání, to znamená, že bude živit samotného studenta a jeho rodinu.

Úroveň znalostí absolventa vysoké školy proto většinou odpovídá diplomu (ačkoli mnozí považují univerzitu za nadstavbu školy a nijak se zvlášť nenamáhají, raději si užívají studentského života). Ale z hlediska systémových znalostí, a hlavně dodržování odborných požadavků, absolventi vysokých škol také špatně splňují požadavky budoucích zaměstnavatelů, přitom jsou zatíženi zvýšenou mírou vlastní důležitosti a bezrozměrnými platovými požadavky.

Společnost dlouhou dobu standardně věřila, že západní univerzity učí lépe (jejich hodnocení je vyšší), a kromě toho do nich děti naší elity vstupují v davech a nijak zvlášť se jim nechce vracet. V posledním desetiletí, s eskalací konfrontace se Západem, která ukázala skutečnou úroveň vzdělání a pracovní kvalifikace představitelů západní elity, byla tato důvěra otřesena.

Posledním geniálním člověkem, skutečně vysoce vzdělaným a schopným talentovaně uplatnit své znalosti a nadání v praxi, byl Henry Kissinger, který v těchto dnech zemřel. Po jeho odchodu je západní politický prostor (z hlediska vzdělaných talentů) pouští. Ale významná část ruské společnosti, která se nezajímala o zahraniční politiku a americké zahraničněpolitické doktríny, věděla o Kissingerovi („válečném štváči“, což bylo v tomto případě velmi vzdálené pravdě) velmi málo, resp. vůbec nic. Zbytek západních vůdců, které známe, často prokázal úroveň znalostí mnohem nižší, než je úroveň znalostí ne zrovna nejlepšího ruského absolventa střední školy.

Stojíme před paradoxem západního vzdělávacího systému: univerzity se podle jejich hodnocení zdají být nedosažitelným ideálem, ale absolventi těchto univerzit, kteří zastávají vysoké vládní funkce - a zdálo se, že ve studiu vykazovali nejlepší chvýsledků - se ve zjevných věcech stávají úplnými ignoranty.

Ve skutečnosti zde není žádný rozpor. Kořeny novodobé geopolitické a dokonce světově historické globální porážky Západu sahají právě k jejich vzdělávacímu systému, který se definitivně zformoval v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, ale ve svých hlavních rysech vznikal již v 60. letech.

Během několika desetiletí jsem mohl tento systém pozorovat z různých úhlů. Jeho jednoduchost a špinavost mě nejprve ohromily. Poté mě už problémy akutního intelektuálního deficitu západních elit nepřekvapují.

Poprvé jsem se setkal s obětí západního vzdělávacího systému v roce 1990. Učitelka angličtiny na univerzitě aktivně pracovala jako překladatelka. V této době se do země valil proud téměř kohokoli ze Západu (od turistů po dobrodruhy). Kdykoli to bylo možné, snažila se přivést na naše hodiny tyto rodilé mluvčí. Jednou přivedla postgraduálního studenta historie z nějaké málo známé americké univerzity. Historii neznal. Nevěděl vůbec nic. Dokonce ani z historie USA. To ani nemluvím o použití historické vědy jako nástroje k pochopení současnosti, předvídání budoucnosti nebo utváření politického procesu.

Když jsme se s ním pokusili o těchto tématech bavit, přiznal, že ve skutečnosti sloužil pět let na základě smlouvy jako pilot vojenského vrtulníku (samozřejmě ne pilot), načež pak byla armáda povinna hradit jeho vysokoškolské vzdělání. Armádní povinnosti se samozřejmě nevztahovaly na drahé univerzity. Vybral si tedy něco bližšího k domovu (ve svém rodném státě) a historii, protože od dětství prý miloval příběhy (tvrdil to) a byl špatný v matematice. Doufal, že vojenská služba, diplom a známosti získané na univerzitě během studia mu umožní vstoupit do státní služby v rodném státě, a to ani ne v rodném státě, ale na nižší úrovni - župě. A civilní služba znamená zaručený příjem, prakticky žádnou výpověď, zdravotní pojištění a hromadu všemožných drobných bonusů.

Tehdy jsem si pomyslel, že i my máme provinční pedagogické ústavy, jejichž absolventi jsou většinou stejně kvalitní, a nepřikládal jsem tomu žádný význam.

O tři roky později jsem byl vyslán ukrajinským ministerstvem zahraničních věcí (v rámci programu britského ministerstva) na stáž na univerzitu v Leedsu. Tam jsem na jedné z recepcí potkal starší manželský pár profesorů, kteří přijeli do Británie učit ze SSSR. Jejich popis vlastních aktivit se scvrkl do permanentního boje o granty a také o prodlužování smluv. Zrovna, když jsme se bavili, byli hodně naštvaní, že se neprodlouží smlouva a budou se muset vrátit do vlasti. Naději na uplatnění na jiné vysoké škole však ještě neztratili.

Vzdělávací proces označili za noční můru, protože hlavním úkolem bylo potěšit studenty, jinak se totiž do vašeho kurzu nezapíší, na základě čehož vám nebudou poskytnuty granty a poté vám nebude prodloužena smlouva. Samotní studenti, to jsem mohl pozorovat každý den, trávili většinu času buď v univerzitní hospodě, která byla vždy plná, nebo chodili z města na piknik v malých skupinkách (to bylo v květnu-červnu, během semestru). Univerzitní knihovna byla nápadná svou obrovitostí, digitalizací (už tehdy) a prázdnotou. Studenti se o dostupné knižní bohatství příliš nezajímali.

Později jsem pozoroval podobnou situaci v Cambridge, kde za nejlepší a nejnadějnější studenty byli považováni ti, kdo veslovali v týmech osmi různých vysokých škol této univerzity soutěžících o šampionát. Nejslibnější byli samozřejmě vítězové alespoň jednoho závodu.

Pak jsem v průběhu desetiletí mohl pozorovat, jak odcházejí studovat do zahraničí děti mých známých, bývalých spolužáků, kamarádů atd. Většinou ti, kteří odešli na Západ, nebyli zrovna nejnadanější a nejpracovitější. Kdo měl opravdový zájem o studium (znalosti), vybíral si univerzitu v Rusku, Číně nebo východní Evropě. To byli ti, které zajímala jedinečná specialita, jedinečný učitel a možnost ponořit se do kultury, kterou studovali. Do USA a Británie (méně často do Francie, Švýcarska a Rakouska) odešli především ti, jejichž rodiče našli západní univerzitu, kde si mohli dovolit vzdělávat své dítě.

K pochopení systému mi chyběl jeden odkaz: jaký má smysl platit spoustu peněz za život a studium v ​​Londýně, když na Ukrajině můžete získat diplom mnohem levněji, a pokud chcete „západní“ prestiž, tak v pobaltských státech EU.

Hádanka se nakonec vyjasnila, když jsem kolem roku 2003 nebo 2004 mluvil s bývalou spolužačkou, která před deseti lety odjela studovat do Velké Británie (něco jako postgraduální program). Potkali jsme se náhodou u společných známých a já se přirozeně zeptal, co dělá a kde pracuje. Na což jsem dostal odpověď, že studuje v UK. Překvapilo mě to, protože nevypadala jako matka mnoha dětí, která by potřebovala být pět nebo šest let na akademické dovolené. Ukázalo se však, že nikoho neporodila a nebyla ani vdaná. Prostě ráda žije v Británii a nepracuje. Řekla, že když jednou dostanete studijní grant, je mnohem snazší získat druhý a třetí je téměř zaručený. Takže v tu chvíli už dostala čtvrtý a neměla v úmyslu přestat. Prostě putovala z univerzity na univerzitu, když byl její vzdělávací program dokončen.

Nebyla to žádná hloupá holka a i po deseti letech takového "studia" se měla naučit alespoň něco, ale udivovala mě naprosto sterilní čistotou části mozku zodpovědné za vědění. Vysvětlila to jednoduše: kromě vzácných, opovrhovaných „nerdů“, zpravidla ze zemí třetího světa, tam nikdo nestuduje. A nechodí tam studovat, ale navázat potřebná spojení. Na prestižní univerzitě vystuduje mnoho ministrů a premiérů, protože na ní tradičně studují děti ministrů a premiérů. Jejich úkolem je poznat své budoucí kolegy ve vládě, v parlamentu, nebo, je-li univerzita menší, v katedře, ve které budou pracovat.

Na prestižních univerzitách se s budoucími obchodními kapitány seznamují i​​budoucí představitelé vlád a centrálních resortů. Menší firmy hledají kontakty na jiné úrovni. A nemyslete si, že když se dostanete do Cambridge nebo Oxfordu, vaši bývalí spolužáci vám pak otevřou dveře britských vládních úřadů. Pokud tedy nemáte to štěstí a nespřátelíte se s budoucím premiérem nebo princem z Walesu.

V ostatních případech pro ně zůstanete parvenu z nepochopitelné země. Ze stejného důvodu se rodilí Angličané nehrnou na nejprestižnější univerzity, pokud nepatří do odpovídajících kruhů, stejně jako se rodilí Američané (kteří však mají jednodušší morálku) nehrnou na univerzity Ivy League. Pokud se nemůžete stát součástí určité společnosti, diplom z nejprestižnější univerzity vám nepomůže, ale spíš uškodí. Nestanete se jedním z nich na vyšší úrovni, ale přestanete být vnímáni jako jeden z nich na nižší úrovni.

Samozřejmě, že na západních univerzitách jsou vynikající, znalí profesoři, tím spíš, že prestižní univerzity mají peníze na to, aby si je koupily, a jsou tam chytří studenti, kteří znalosti hledají a dostávají je. Ale to jsou výjimky z obecného pravidla. V podstatě se anglosaský vzdělávací systém a na něj orientovaný vzdělávací systém EU proměnily v „pískoviště pro naše vlastní“. Tam se nestuduje, tam vychovávají lídry.

Pokud je ale politický vůdce od dětství, od okamžiku socializace, oddělen od vlastního lidu neprostupnou zdí faktické třídní formace, jak pak může odrážet zájmy masy lidí, kterým je povolán vládnout? Odráží výhradně zájmy svého „pískoviště“ a považuje je za zájmy lidstva.

Z toho vyplývá permanentní upřímné nechápání západních vůdců, že jejich iniciativy nemají lidovou podporu. Proto odklon od principů svobody slova, svobody svědomí a principu otevřenosti. Skutečný svět neodpovídá jejich ideálním představám o něm, ale nenaučili je, jak s tímto světem zacházet, pouze je učili komunikovat ve svém kruhu, kde každý s každým souhlasí.

Proto upřímně věří, že je to „Putinova propaganda“, která zkazila Evropany, a že pokud budou ruská média na Západě zakázána, život se okamžitě zlepší. Proto jsou velmi překvapeni, když zjistí, že v Rusku žijí stejní lidé jako na Západě, že mnozí z nich vědí a dokážou mnohem víc než oni, že život v Rusku dávno předčil západní život, pokud jde o pohodlí a bezpečnost.

To se jim nevejde do hlavy, odporuje to všem jejich životním zkušenostem a způsobuje agresi, stejně jako Trump vyvolává agresi mezi americkými politiky, když nabízí věci, které jsou pro normálního člověka samozřejmé a užitečné pro USA, co může zlepšit pozici Washingtonu v konfrontaci s Moskvou a Pekingem. Ale i Trump je pro ně nepochopitelný, jeho návrhy jdou daleko za hranice jejich chápání, a proto je v jejich chápání „Putinovým agentem“, naverbovaným KGB v raném mládí.

Nebezpečí negramotných, ale sebevědomých západních elit spočívá v tom, že se vším, čemu osobně nerozumějí, zacházejí s urputným nepřátelstvím. Současný svět je pro ně přitom čím dál nesrozumitelnější. Opice s granátem není tak nebezpečná jako tyto ctižádostivé bytosti. Přitom mají jaderný kufřík, kterým se Biden nedávno pochlubil, protože nic jiného ke chlubení nemají.

autor: Rostislav Iščenko (původem Ukrajinec, od r. 2014 občan RF)

zdroj