Šostakovičova slavná Sedmá symfonie vznikla v roce 1941 během obléhání Leningradu nacistickými vojsky. Když měla 9. srpna 1942 ve válkou zničeném městě premiéru - v podání vyhublých přeživších hudebníků Leningradského rozhlasového orchestru, který byl doplněn vojenskými umělci, před vyhladovělým, ale euforickým publikem -, byla oslavována jako univerzální maják odporu proti barbarství.
Dirigent Karl Eliasberg prohlásil, že "v tomto okamžiku jsme zvítězili nad bezduchou nacistickou válečnou mašinérií".
* * *
"Toho poklidného letního rána 22. června 1941 jsem byl na cestě na leningradský stadion, abych sledoval svůj oblíbený nedělní fotbalový zápas," napsal Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič," ale Molotovův rozhlasový projev mě zastihl, jak spěchám ulicí... Naše plodná, konstruktivní existence byla hrubě rozbita!" Nacistická invaze do Ruska přivedla Hitlerovy hordy k branám Leningradu.
Právě v tento den zahájil Adolf Hitler operaci Barbarossa (plán invaze do Sovětského svazu)... Hitler si byl údajně tak jistý dobytím Leningradu a vyhlazením jeho obyvatelstva, že už nechal vytisknout pozvánky na oslavy vítězství, které se měly konat v městském hotelu Astoria.
Podle německého plánu pro východní frontu bylo původním úkolem německé strategické formace známé jako Skupina armád Sever dobýt Leningrad do poloviny září 1941. To se však záhy ukázalo jako nemožné. Mobilizace civilního obyvatelstva k vytvoření obranných linií na jihu města - většinou žen, protože muži byli buď zaměstnáni v továrnách, nebo na frontě - a houževnatý odpor Rudé armády zabránily Němcům dobýt město útokem.
V červenci 1941 Franz Alfred Six, velitel "Předsunutého moskevského komanda Einsatzgruppe B", sdělil německým vojenským představitelům: "Hitler má v úmyslu rozšířit východní hranici Říše až k linii Baku-Stalingrad-Moskva-Leningrad ... vznikne tak 'hořící pás', v němž má být vymazán veškerý život," řekl a dodal: "Je zamýšleno zlikvidovat asi 30 milionů Rusů žijících v tomto pásmu hladem, a to odstraněním všech potravin." Šesták mužům řekl, že Leningrad má být srovnán se zemí a že všem Němcům je "pod trestem smrti zakázáno dát kterémukoliv Rusovi byť jen kousek chleba".
Pod vedením polního maršála Wilhelma Rittera von Leeba postupovala "skupina armád Sever" na Leningrad z jihu, zatímco finské vojenské síly byly rozmístěny na severu (jejich účast na blokádě spočívala především ve znovuzískání území ztracených v zimní válce). Cílem bylo obklíčit Leningrad, přerušit tak veškerou komunikaci s městem a zabránit obráncům v jakémkoli zásobování. Hlavní zbraní, která měla být proti obyvatelům použita, byla německá hladová politika; němečtí vědci již dříve vypočítali, že město dosáhne hladomoru již po několika týdnech.
* * *
V pátek 27. června 1941 zorganizovala Rada zástupců leningradské správy "první reakční skupiny" civilistů. V následujících dnech bylo leningradské civilní obyvatelstvo informováno o nacistické hrozbě a více než milion občanů bylo mobilizováno k výstavbě opevnění.
Čtyřiatřicetiletý Šostakovič, který byl v té době vedoucím klavírního oddělení leningradské konzervatoře, podal tři žádosti, v nichž žádal o vstup do Rudé armády a poté do Lidových milicí, ale obě strany ho odmítly ze zdravotních důvodů - kvůli špatnému zraku. Skladateli bylo namísto toho doporučeno, aby "porazil nepřítele zbraní, kterou má".
Šostakovič však trval na účasti v protiletecké obraně a přihlásil se jako dobrovolník do Domobrany v Leningradě. Spolu s dalšími kamarády kopal zákopy a držel hlídky během nočních náletů, přičemž aranžoval lehkou hudbu, která se hrála na frontě. Následující měsíc byl přeřazen k hasičskému sboru u leningradské konzervatoře, kde byl vyfotografován v hasičské uniformě, jak stojí na střeše konzervatoře.
Dne 15. července 1941, poháněn a podněcován zlověstnou atmosférou války a velkým strachem, který cítil o svou vlast a milované město, začal Šostakovič horečně pracovat na první větě skladby, která se měla stát jeho sedmou symfonií.
První věta symfonie vznikla během neúprosného bombardování města. Šostakovič vzpomínal: "Ani divoké nálety, ani německá letadla, ani zlověstná atmosféra obleženého města nemohly zabránit tvorbě. Pracoval jsem s nelidskou intenzitou, jaké jsem nikdy předtím nedosáhl."
2. září, v den, kdy Němci zintenzivnili bombardování města, začal Šostakovič pracovat na druhé části. Pracoval s vysokou intenzitou mezi odchody do nejbližšího protileteckého krytu a dokončil ji během dvou týdnů.
Osmého září se Leningrad ocitl v osudném obléhání.
Dne 16. září skladatel uskutečnil zvláštní rozhlasové vysílání (úryvek z tohoto vysílání), aby povzbudil vojáky na frontě, a řekl: "Před hodinou jsem dokončil druhou část svého nového díla. Podaří-li se mi dokončit třetí a čtvrtou část této skladby a dopadne-li dobře, budu ji moci nazvat Sedmou symfonií... Navzdory válečným podmínkám, navzdory nebezpečí, které hrozí Leningradu, jsem první dvě části napsal v poměrně krátké době. Proč vám to říkám? Říkám vám to proto, aby posluchači, kteří jsou nyní naladěni, věděli, že život v našem městě je normální. Navzdory hrozbě invaze probíhají v našem městě věci jako obvykle. Všichni jsme dnes vojáky a ti, kdo pracují v oblasti kultury a umění, plní svou povinnost stejně jako všichni ostatní občané Leningradu... Sovětští hudebníci, moji drazí, četní spolubojovníci, přátelé! Pamatujte, že našemu umění hrozí vážné nebezpečí. Braňme naši hudbu, pracujme poctivě a obětavě... Soudruzi, brzy dokončím svou sedmou symfonii. Moje mysl je jasná a touha tvořit mě pobízí k dokončení skladby. A pak opět vystoupím v éteru se svým novým dílem a budu nervózně čekat na váš přísný, přátelský soud. Ujišťuji vás jménem všech leningradských občanů, jménem všech, kdo pracují v oblasti kultury a umění, že jsme neporazitelní a že jsme stále na svých místech... Ujišťuji vás, že jsme neporazitelní."
Téhož večera pozval Šostakovič do svého bytu několik hudebníků, aby si poslechli, co dosud napsal. Poté, co dokončil první větu skladby, nastalo dlouhé ticho, do kterého zazněl varovný signál před leteckým útokem. Nikdo se však nepohnul. Všichni si chtěli skladbu poslechnout ještě jednou. Skladatel se však na chvíli omluvil, aby odvedl svou ženu Ninu a jejich děti Galinu a Maxima do nejbližšího protileteckého krytu. Když se vrátil ke svým hostům, zopakoval první větu za výbuchů bomb Luftwaffe a protiletadlové palby a pak se pustil do další části. Jejich hluboce emotivní reakce ho povzbudily k tomu, aby ještě ten večer začal s Adagiem - třetí částí. Tu dokončil 29. září.
Po měsíci trýznivých podmínek v Leningradě dostal Šostakovič rozkaz k evakuaci města. Zpočátku se tomu bránil, ale Stalin byl odhodlán chránit nejznámější statky sovětské kultury. Skladatel nakonec souhlasil s evakuací i s rodinou do Moskvy a první tři věty symfonie si vzal s sebou. V článku napsaném 8. října napsal, že jeho nová skladba má být "symfonií o našem věku, našem lidu, naší svaté válce a našem vítězství".
Vzhledem k ohrožení samotné Moskvy byli ruští umělci i průmysl přesunuti na východ. Dva týdny po příjezdu do hlavního města nastoupil Šostakovič s rodinou opět do vlaku spolu se skladateli Aramem Chačaturjanem a Dmitrijem Kabalevským a členy Velkého divadla. Jejich cílem bylo dočasné hlavní město Kujbyšev (dnes známé jako Samara na Volze), vzdálené přes 600 kilometrů východně od Moskvy. Tam se rodina usadila v třípokojovém apartmá s klavírem.
Šostakovič se cítil ochromen zkázou, které byl svědkem v Leningradě, a nebezpečím, kterému nyní čelila Moskva, a několik týdnů se nedokázal na tvorbu soustředit. Když se však počátkem prosince podařilo Rudé armádě odrazit Němce dříve, než se dostali k Moskvě, zažil nový příval energie... a během dvou týdnů skladbu triumfálně dokončil - 27. prosince 1941.
Na titulní straně partitury byl nápis: "Věnováno městu Leningradu. Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič" a na závěrečné straně: "27. XII. 1941. Kujbyšev".
Tento hudební opus, který vznikl na březích Něvy a byl dokončen na březích Volhy, se stal nejlegendárnější hudební skladbou celého období druhé světové války... nemluvě o společenském a politickém úspěchu v celosvětovém měřítku.
* * *
Podmínky v Leningradě během 872 dní obléhání byly strašlivé. Tisíce vojáků zemřely při obraně města, zatímco jeho obyvatelé podlehli různým nemocem nebo hladomoru. Město se proměnilo v peklo, v ulicích se válela mrtvá těla, protože jen málokdo dokázal vynaložit energii na jejich řádný pohřeb. V únoru speciální týmy odstraňovaly z ulic přes 1000 mrtvol denně. Očití svědci vyprávěli o lidech, kteří zemřeli zimou a hladem a leželi ve dveřích na schodištích. "Leželi tam, protože je tam lidé odložili, tak, jak se dříve nechávali novorozenci. Údržbáři je ráno smetli jako odpadky. Na pohřby, hroby a rakve se dávno zapomnělo. Byla to záplava smrti, která se nedala zvládnout. Zmizely celé rodiny, celé byty i s jejich kolektivy. Zmizely domy, ulice i čtvrti."
Na bojištích zimní teploty znemožňovaly kopat jámy ve zmrzlé půdě a na zpevnění stěn zákopů a střech krytů se místo klád používaly ztuhlé mrtvoly.
Podle oficiálních statistik prezentovaných na Norimberském procesu, jak uvádí RT, zahynulo při neustálém bombardování a ostřelování města celkem 17.000 lidí, zatímco krutá zima a hladomor - jak Němci plánovali prostřednictvím přerušení dodávek komunálních služeb, vody, energie a potravin - připravily o život dalších 632.000 lidí. Mezitím zahynulo 332.000 vojáků. Navíc mnoho z těch, kteří byli evakuováni (dalších 1.400.000 - především ženy a děti), zemřelo během evakuace v důsledku hladu a bombardování.
Historik Michael Walzer shrnul, že "při obléhání Leningradu zahynulo více civilistů než v peklech v Hamburku, Drážďanech, Tokiu, Hirošimě a Nagasaki dohromady". Obléhání Leningradu se řadí k nejsmrtonosnějším obléháním ve světových dějinách a někteří historici hovoří o obléhacích operacích ve smyslu genocidy, jako o "rasově motivované hladové politice", která se stala nedílnou součástí bezprecedentní německé vyhlazovací války proti obyvatelstvu Sovětského svazu obecně.
V článku nazvaném "Jak Petrohrad přežil nejkrvavější blokádu v dějinách lidstva" se uvádí, že v říjnu 2022 petrohradský městský soud nakonec uznal obléhání za genocidu. Prezident Vladimir Putin v listopadu 2022 poznamenal: "Zrovna nedávno byla blokáda Leningradu také uznána za akt genocidy. Byl nejvyšší čas to udělat. Organizováním blokády se nacisté cíleně snažili zničit Leningraďany - všechny od dětí až po starce. To potvrzují, jak jsem již řekl, i jejich vlastní dokumenty."
Článek dále popisuje, jak byl prezident Putin, který se narodil deset let po skončení obléhání Leningradu, sám přímo zasažen touto tragédií: "Na začátku blokády byl jedenapůlletý syn matky Vladimira Putina, Marie Ivanovny, odvezen k evakuaci, ale z města se nedostal. Podle oficiální zprávy dítě, Viktor, zemřelo na následky nemoci. Jediné oznámení, které o tom jeho matka obdržela, byl úmrtní list. Jak uvedl sám ruský vůdce, podařilo se jí přežít jen díky tomu, že její manžel, Putinův otec, byl zraněn na frontě a dostával zvýšené příděly, které předával své ženě při každodenních návštěvách nemocnice. To trvalo tak dlouho, dokud neomdlel hlady a lékaři, kteří pochopili, co se děje, další návštěvy zakázali. Poté, co opustil nemocnici o berlích s roztříštěnou nohou, ošetřoval svou ženu, která ze slabosti přestala chodit. Vladimír Spiridonovič bojoval na předmostí Něvy." Právě na Něvském předmostí - měl granátem roztříštěnou patu a kotník - musel přeplavat řeku a na pravý břeh se dostal jen s pomocí spolubojovníka".
* * *
Málokterá významná skladba byla provedena za tak nemilosrdných okolností jako 7. symfonie Dmitrije Šostakoviče. V době vrcholících hrůz obléhání dostal dirigent Karl Eliasberg rozkaz zahájit zkoušky Sedmé symfonie Dmitrije Šostakoviče s Leningradským rozhlasovým orchestrem. Město bylo v obležení tak dlouho, že z původních 40 členů Leningradského rozhlasového orchestru jich ve městě zůstalo jen 15, ostatní byli mrtví nebo bojovali na frontě. Vojákům na frontě musel být vydán rozkaz, který vyzýval každého, kdo má hudební schopnosti, aby se připojil k orchestru. Vznik symfonického orchestru tak sjednotil a inspiroval leningradský lid a ukázal, že Leningradští se nikdy nevzdají svým nepřátelům.
V zimě, kdy teploty klesaly pod minus 30 stupňů Celsia a během druhé zimy obléhání nebyla k dispozici elektřina ani topení, si klavírista orchestru Alexandr Kamenskij zahříval ruce tím, že po obou stranách klavíru položil dvě horké cihly, které vyzařovaly teplo. Dirigent Karl Eliasberg byl tak zesláblý, že ho na zkoušky museli vozit na saních.
Hobojistka Ksenia Mattusová, která přežila, musela svůj nástroj donést k řemeslníkovi na opravu, protože se jeho části po první zimě obléhání rozpadly. Místo úplaty ji řemeslník požádal, zda by mu nesehnala "kočičku" - na jídlo.
Flétnistka Galina Leluchina, další z přeživších, vzpomíná: "Když jsem uslyšela hlášení rozhlasu, vzala jsem svou flétnu pod paží a šla. Vešla jsem dovnitř a uviděla Karla Iljiče Eliasberga, který se tvářil dystroficky. Řekl mi: 'Do továrny už nechoď. Teď budeš pracovat v orchestru'. Zpočátku nás bylo málo. Některé lidi přivezli na saních, jiní chodili s holí." A tak jsem se vrátila do orchestru.
První zkouška 30. března 1942 trvala dvacet minut, protože všichni byli příliš slabí a vyčerpaní, než aby mohli pokračovat. Hobojistka Ksenia Mattusová přirovnala dirigentovu ruku k "zraněnému ptáku padajícímu z nebe". Členové orchestru museli nejen každý den bojovat o jídlo, ale také se museli vyrovnávat s mučivou smrtí svých blízkých.
Protože většina přeživších hudebníků trpěla hladem, zkoušení bylo náročné: mnozí během zkoušek kolabovali a tři z nich v tomto období dokonce zemřeli. Nakonec se orchestru podařilo zahrát celou symfonii pouze jednou před samotným koncertem.
Pak ale přišel velký den a 9. srpna 1942 se napůl vyhladovělí hudebníci a jejich neochvějný dirigent Eliasberg sešli ve Velkém sále Leningradské filharmonie na slavnostní premiéře.
Provedení Šostakovičovy Sedmé symfonie bylo v mnoha ohledech symbolické. Hitler naplánoval na 9. srpna 1942, tedy právě na den leningradské premiéry, banket v hotelu Astoria. Ale nejenže se Němcům nepodařilo vstoupit do města, představení nepřerušily ani žádné německé nálety a na Velký sál filharmonie ten večer nespadla jediná bomba, přestože budova byla osvětlena.
"Nebyly tam žádné závěsy a světlo zevnitř sálu se linulo z oken do noci," vzpomínal trombonista Viktor Orlovský. "Lidé v publiku si zakrývali oči, protože už nebyli zvyklí na elektrické osvětlení. Všichni byli oblečeni do svých nejlepších šatů a někteří měli dokonce upravené vlasy. Atmosféra byla tak slavnostní a optimistická, že to působilo jako vítězství."
Představení se vysílalo z reproduktorů po celém obvodu města - jednak aby povzbudilo ruské obyvatele, jednak aby Němcům sdělilo, že o kapitulaci nemůže být řeč.
Při koncertu byly v orchestru umístěny prázdné židle, které měly připomenout hudebníky, kteří zemřeli dříve, než se představení mohlo uskutečnit.
"Sály byly vždycky plné - na každém představení, což mi připadalo mimořádné," vzpomínal dále trombonista Viktor Orlovskij. "V nejtěžším období obléhání, kdy lidem klesl denní příděl na 125 gramů chleba, někteří vyměňovali své denní jídlo za lístek na náš koncert." Mnoho Leningraďanů, kteří neměli doma rádio, se scházelo na ulicích, aby si poslechli orchestrální hudbu linoucí se z reproduktorů. Byla to afirmace, příležitost povznést se nad svou fyzickou slabost, strach a hlad.
Devátý srpen 1942 byl "dnem vítězství v době války", jak to popsala slavná leningradská básnířka Olga Berggoltsová, jedna z těch, kdo blokádu přežili.
Olga Prut, ředitelka výstavy "Múzy nemlčely" v petrohradském muzeu, která se zaměřuje na umění v době blokády, uvedla, že fenomén tohoto kolosálního věnování se umění v době blokády byl mnohem víc než pouhé rozptýlení od strachu, hladu a samoty. "Nikdo nenaslouchá hudbě s takovou hloubkou jako ti, kteří byli blízko smrti... Hudba provádí zázračnou proměnu vězně koncentračního tábora nebo beznadějně nemocného, mění otroka ve svobodného člověka. Je to citové znovuzrození."
Mnoho let po skončení války se na dirigenta Eliasberga obrátila skupina německých turistů, kteří tehdy stáli na druhé straně barikády a poslouchali jeho orchestr při provedení Šostakovičovy Sedmé symfonie. Přišli dirigentovi říct, že si tehdy, 9. srpna 1942, uvědomili, že Leningrad nikdy nedobudou. Protože, jak říkali, existuje faktor, který je důležitější než hlad, strach a smrt. Byla to vůle zůstat člověkem.
Taťána Vasiljevová, která obléhání přežila a byla divačkou tohoto legendárního představení, na něj později vzpomínala: "Když jsem vešla do sálu, měla jsem slzy v očích, protože tam bylo tolik lidí, všichni v povzneseném stavu. Poslouchali jsme s takovým dojetím, protože jsme všichni žili pro tento okamžik - přijít do sálu filharmonie, slyšet tuto symfonii. Tohle byla živá symfonie - to je ta, kterou jsme žili. Tohle byla naše symfonie. Leningradská..."
* * *
Toto vášnivé dílo odsuzuje válečné zločiny a oslavuje spravedlivý boj proti zlu a lidi, kteří vytrvají tváří v tvář nepřízni osudu. Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič komentoval závěrečnou větu své symfonie "Vítězství" slovy: "Moje představa vítězství není nic brutálního; nejlépe se dá vysvětlit jako vítězství světla nad temnotou, lidskosti nad barbarstvím, rozumu nad reakcí."
A tento boj pokračuje dodnes.
Nora Hoppeová pro blog Saker
* * * * *
Šostakovičova 7. symfonie
Toto krátké video obsahuje: úryvky Valerije Gergijeva, který diriguje Šostakovičovu 6. a 7. symfonii; záběry z obléhání / blokády; Dmitrij Šostakovič krátce promlouvá a hraje část první věty 7. symfonie (v roce 1941); výpovědi Šostakovičových kolegů a těch, kteří obléhání přežili.
(Šostakovič - Simfonia č. 7 "Leningradskaja")
* * * * *
Několik odkazů:
http://www.researchhistory.org/2011/03/10/leningrad-bolshoi-symphony-orchestra/ - "Vzpomínky na obléhání" Galina Stolyarova - Staff Writer Alexander Belenky / The St. Petersburg Times
To je něco ohromného, tohle dokáže pouze ruský člověk (ruští lidé).
OdpovědětVymazatVelice dekuji za zajimavy a poucny clanek. Docetl jsem to se slzami v ocich.
OdpovědětVymazatNeskutečně emotivní symfonie. I já měl slzy v očích. Náš duch je nezlomný, přinášíme oběti zatím jen materiální a v oblasti svobody slova, ale uvnitř jsme pevní a vědomí Zákona Jednoty. My jsme ti, kteří nakonec proti podpůrcům nacismu zvítězíme a povedem náš lid ke společné lidsky důstojné a mravné budoucnosti.
OdpovědětVymazatTo si plánovači zotročenia ľudstva myslia, že porazia národ, ktorý dokáže toto??? To si myslia, že vnútia svoju "kultúru" smrti ľuďom, ktorí takto ctia život??? To si myslia, že nás porazia???
OdpovědětVymazatVčera Leningrad, dnes Kiev… neuvěřitelné. MiSt
OdpovědětVymazat