5. 9. 2013

Usmrtit zvíře, či nikoliv?

Když už jsem tu rozjel pár kontroverzních témat, přidám další, k němuž mě vyburcoval jeden komentář, který jsem z důvodu překročení hranic korektnosti neuveřejnil.

Lidem, neochotným vyslechnout si nezaujatě názor druhých, radím, pokud tak již neučinili, aby dále nečetli a přešli na jim blíže zaměřené stránky, přesně podle "svůj k svému" - myšleno v dobrém.

Pokud z dotazu odfiltruji vše, co tam bylo zkrátka navíc, pak zněl asi tak, zda bych byl schopný sníst delfína. Já bych tuto otázku, která je hodně na tělo, rozšířil ještě o jeden level dál na: zda bych byl schopný zabít delfína.
Téma způsobu porážení zvířat chovaných za účelem jejich konzumace, které je zpracováno například v Slovansko-Árijských Védách (SAV), ale i v dalších dochovaných zmínkách starých a vyspělých kultur, si nechávám otevřené na nějaké případné "příště"
.


Být tu Matěj (až dorazí z vandru, možná potvrdí), tak by zcela jistě něco dodal, protože vloni naše cesty zkřížila nádherná a mnou vždy obdivovaná šelma - kuna.
Oba jsme tuším něco vášnivě (jako obvykle) prodebatovávali, když tu se k nám doplazilo toto zvíře v žalostném stavu, zastavilo se doslova před námi a bolestně, ale hlavně již vyčerpaně vzlykalo s hlavou otočenou přímo k nám. Jelikož se běžně nepoštěstí tuto šelmu vidět z těsné blízkosti, a už vůbec se nestane, aby k vám dobrovolně přišla (tato se doplazila po předních a břichu), nedalo nám to a šli jsme ji prohlédnout. Naskytl se nám žalostný pohled: zvíře v podstatě od půl břicha bylo ochrnuté s vyhřezlými vnitřními orgány, které již hnijící táhlo za sebou. Řeknu vám, bylo nám do breku, když se nám dívala přímo do očí a i přes jazykovou bariéru bylo více než jasné, oč nás přišla požádat. První, co nás napadlo, i když jsme to nahlas jeden druhému neřekli, bylo, že utečeme. Vědomí nám říkalo: "Co nevidíš, to není". Ale ve stejný okamžik nastoupilo Svědomí a to nás donutilo učinit, oč jsme byli požádáni. Lhal bych, kdybych řekl, že to bylo jednoduché. Fyzicky snad, ale psychicky to pro mne byl jeden z nejtěžších okamžiků a i činů v životě.
I přesto, že jsme oba byli přesvědčeni o tom, že jsme učinili správně a v souladu s čímkoli, na co si vzpomenete, odpotáceli jsme se potom zdrceni a seděli jak zařezaní.

Zvířata v těsné blízkosti člověka jsou snad už od stejného okamžiku, kdy sám zjistil, že jeho tělesná schránka není nesmrtelná. A mám na mysli i zvířata, která nechová kvůli potravě. Sám se motám kolem zvířat po většinu života a mám doma již v řadě několikátého psa, kočku a několik koní, přičemž psi jsou společníky naší rodiny již od jejího založení, tudíž i úmrtí těchto čtyřnohých přátel se nám nutně nevyhnulo, ale naštěstí poslední jejich dech byl v náručích svých milovaných.

Čistě "náhodou" den po obdržení výše zmíněného "dotazu" jsem podobnou situaci jako s ono kunou zažil v nedalekých stájích se pštrosy, kde umíral chovný samec. Do této situace se nedostal vinou špatného zacházení, ale šlo o nešťastnou shodu okolností. Nechci popisovat jeho zdravotní, ale i zřejmý psychický stav. Bude stačit, když řeknu, že byl obdobný jako u té kuny. I přes rozklepaná kolena jsem udělal to, čemu se zaměstnanci celý den zdaleka vyhýbali. I když věděli, že zvíře již nějakou dobu velmi trpí a nelze ho zachránit, tak raději do stájí vůbec nechodili přesně dle přísloví "Nehas, co tě nepálí".


Netvrdím, že jsem nějaký svatoušek, ale pokud vidím trpící umírající zvíře a je v mé moci mu pomoci alespoň ukončením trápení, tak to učiním.
A jedním jsem si jist. I když by k takové situaci došlo (doufám ale, že k tomu nikdy nedojde) u některého našeho koně nebo psa, budu to chtít být já, kdo ho zbaví trápení. Žádný cizí člověk, ani veterinář. A jsem přesvědčen, že by bylo i jejich přáním poslední okamžiky být s rodinou, v které vyrůstali, s kterou jsou z nějakého důvodu spojeni.
O čem mluvím, jsou případy, kdy není tak těžké nezabít, ale naopak ukončit život zvířete, milovaného obzvlášť.
V případě zmiňovaného delfína není pro mne žádný rozdíl. Pokud by mě o to požádal tak srozumitelným způsobem, jako to udělala ona kuna, pak sice velmi nerad a dost možná se slzami v očích, bych mu vyhověl.

Jelikož jsem kluk z vesnice (pro měšťáky vesnický křupan) nevyhnuly se mi situace porážky zvířat kvůli získání potravy. I sám jsem ještě v dobách, kdy mě v mozku vířící otázky "o nesmrtelnosti chrousta" (žádná ironie, myšleno v dobrém) obcházely velkým obloukem, choval krocany pro obživu sebe a rodiny. I ovce se mi pásly v ohradě. A to z důvodu jednak výrazně nižší ceny, než je tomu v obchodech, a jednak z důvodu, že by maso neobsahovalo žádné růstové hormony a jiná svinstva. A je možné, že se k tomu vrátím.
Nikdy bych stejně jako u našich psů, koček nebo koní nedopustil, aby zvířata byť chovaná pro obživu, vyrůstala v nějakém tmavém, těsném, nevětraném prostoru. I když jsem už z vážných důvodů zvíře usmrtil, vždy plně respektuji, ať má nohy, křídla, ploutve nebo se jen sune po břichu, že vždy vyrostlo pro pohyb volný jak jen to je za konkrétních podmínek a situací možné. Proto neuznávám chování ptáků v klecích, rybiček doma v akváriu. Než mít psa po velkou dobu jeho života uvázaného na řetězu nebo zavřeného v kotci, to je podle mne pro něj lepší, aby nebyl vůbec. Pochopitelně jsou výjimky, kdy zvířeti nevadí (jemu osobně), že je zavřeno bez přirozeného pohybu, což lze poznat na jeho chování a jiskře v oku, ale to není náplní tohoto článku.
Věřím v osud a to jak lidský, tak zvířecí (viz zdejší články osudu se týkající), a proto k tomu celému přistupuji tak, že zvíře, které se stane/stalo potravou člověka, se s tímto již vědomě (pravděpodobně v jiné rovině, než je tomu u člověka) narodí a žije s tím.
Je ale plně na člověku, který ho chová, v jaké kvalitě toto zvíře svůj život prožije, než přijde okamžik, i kvůli kterému se narodilo (poplatné i pro člověka). Nevidím tedy ze svého úhlu pohledu nic špatného, pokud chovám a pak i usmrtím zvíře pro svoji obživu (nikoliv pro zábavu!!!), pokud mu dopřeji, aby jeho život byl co nejhodnotnější, což pro mne znamená - pobyt na vzduchu a slunci s maximální možnou mírou volného pohybu. Zajistit, aby bylo spokojené. Nikoliv z důvodu, aby rychleji a více přibralo, ale pro radost zvířete samotného. Sám akt usmrcení musí proběhnout rychle a bezbolestně. Vždy v takových případech zvířeti v duchu a někdy i nahlas poděkuji a zároveň sebe i následující okamžiky prosím, aby vše proběhlo, tak jak má. Pro mě je kvalita života důležitější, než jeho délka.
Možná je to z Vesmírných zákonů špatně, možná ne, jednou se to jistě dozvím. Momentálně ale necítím v tomto žádné provinění, svědomí mám čisté.

A co se týče konzumace masa výše zmíněných zvířecích členů rodiny nebo i toho delfína, když už padl "dotaz", pak si myslím (až praxe by ukázala zda správně), že bych je kvůli sobě nezabil ani v případě hrozby smrti hladem. A to z důvodu, že na život i smrt pohlížím již jinak, než dříve.
Neplatí to však v případě, že by šlo o tutéž situaci hrozící mé rodině. Chci věřit tomu, že tuto lekci mi už Univerzum připravilo někdy v minulosti a já nebudu nucen si něčím takovým projít.

Obdobné dilema jako ta se zvířaty mám už odmala, co se stromů týče. Jen s největším sebezapřením bych pokácel živý, zdravý strom. Žádné dévy či přírodní bytosti jsem nikdy neviděl (neznamená to, že na ně nevěřím) a ani jsem se zvířaty či stromy nemluvil. Tedy mluvil, ale neodpovídali mi :-), takže skrze tuto rovinu k tomu nepřistupuji. Podetnout zdravý strom bez závažného důvodu, jsem vždy považoval za barbarství a neúctu k tomu, co Život dokáže vytvořit.

Můj postoj myslím bude nejlépe shrnout na případu oné kuny, na kterou nikdy nezapomenu. Usmrtit zvíře by neměl být projev neúcty či nedocenění žvota, ale právě naopak - Z ÚCTY K ŽIVOTU. A to nejen k životu jednotlivce, ale hlavně z úcty k těm všem provázanostem všech v obrovském celku zvaném ŽIVOT.

Odpověď na obě otázky tedy zní: ANO.
Jenže je tu obrovské a zásadní ALE!!! A tím jsou okolnosti.


Kniha, kterou s tímto tématem vřele doporučuji a která jistě řádně zacloumá vašimi emocemi:
Duše zvířat a lidí od Penelope Smith


(©)2013 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

11 komentářů:

  1. To je opravdu vážné téma a je třeba ještě touto cestou ocenit, že jsi se do něj Michal dal. A máš na to vlastně vzhledem k Tvým bohatým zkušenostem "oprávnění". Život není černobílý a tenhle blog je jedním ze zdrojů, který k tomu člověka může dovést. Bez tak sem ale chodí lidé, kteří si toho jsou / mohou být / měli by být vědomi - stejně tak krádež potravy v době nouze v rámci sebezáchrany musí být vnímána jinak podobně jako ublížení člověku, který zaútočí první. Mě jen fascinuje, a to i u velmi řekněme za každých okolností "bílých" lidí, že jsou pro zachování života za každou cenu, ale zabíjení hmyzu, jenž je ani nestačil otravovat, neřeší. Je hmyz něco "míň"? Určitě asi míň než savec, ale z etického hlediska je to horší než "zabít" rostlinu, jak s oblibou říkají někteří lidé (podle mě je ale rostlina už jiný typ vědomí než zvířecí duše)...

    OdpovědětVymazat
  2. Patriku,
    jednak díky Ti za odvahu a jednak za zmínku o hmyzu,na který jsem při psaní myslel, ale nějak jsem pak zapomněl.
    Jak je to s vědomím rostlin a "nižších" forem života, jsem měl jasné představy až do chvíle objevení článků o Teslových pokusech z porovnáváním tzv. Zero Time, protože jeho zmínka o tom, že ZT (laicky řečeno něco jako stáří Duše v porovnání se stářím druhé) nebylo objeveno u všech měřených "objektů". Už si to nepamatuji přesně, ale krom nálezu ZT u tak zajímavých "objektů" jako jsou třeba planety, člověk a velká část savců, ZT nebylo zjištěno právě u "nižších" forem života. I přes velkou dávku důvěry v N. Teslu, respektive v mnohé články jeho se týkající, jsem se nikdy nezbavil částečné nedůvěry v toto uveřejněné zjištění. Nejsem si v tomto zkrátka jist. Možná jsem jen snílek.
    Každopádně například i když mám panickou hrůzu z pavouků, nebo spíše se jich štítím než bojím, nikdy jsem žádného vědomě nezabil. Doma, v případě nálezů nějaké takové mnohanohé "potvory" lítám s hrníčkem a papírem a s adrenalínem v krvi je odchytávám a pak pouštím ven.

    Tento pro své téma asi mnohé šokující článek jsem psal z několika důvodů. Krom toho, že šlo o odpověď a dalších podružných důvodů, je tu ještě jeden. Tím byla snaha o to, oč Iv na svém blogu myslím mimo jiné usiluje (pokud ne, pak se omlouvám). A to - vybudovat si důvěru ve svou vlastní intuici, umět si vytvářet své vlastní názory a své vlastní vnímání reality. Nezůstat názorově viset na komkoliv. Odrazit se od poznatků druhých ano, ale neulpět na nich, protože to omezuje. Protože poznatky druhých jsou jednoduše poznatky druhých. Jak jsem v článku uvedl - netvrdím, že poznatky jiných nejsou pravdivé. Naopak, můj životní postoj je takový, že poznání každého je pravdivé a poplatné pouze pro toho, kdo tohoto poznání sám dosáhl. Jedině tak se lze na něj 100% spolehnout. Pro každého jsou v životě zpřístupněna jiná poznání a vždy to má podle mne svůj důvod, který jsem také zmínil. Proto není pro mne nikde jistota, že poznání, které bylo zpřístupněno jednomu, je v souladu s osobním Záměrem druhého. Zpřístupněním opět myslím osobní prožití nebo poznání (měl jsi o tom tuším také článek), nikoliv zprostředkované druhými.
    Ale na druhou stranu nepopírám, že získání poznání od druhého nemusí být právě v osobní Cestě konkrétního člověka.
    Poznat, zda tomu tak je či nikoliv, lze jen vlastní intuicí a důvěrou v ní.
    Čtěte, sbírejte informace, zkoumejte a hlavně praktikujte, protože i chybami se člověk učí.
    Proto říkám, nevěřte tomu, co píšu já, nevěřte tomu, co píší jiní. Svět není černobíle duální, takže když nemá pravdu jeden, nutně to neznamená, že jí má druhý. Je kvantum dalších možností, jako že jí mají oba, nebo ani jeden, případně široká škála, kdy pravda je částečná na jedné i druhé straně.
    Vytvářejte si svá vlastní poznání - koneckonců kvůli tomu tady jsme.

    OdpovědětVymazat
  3. Teď koukám, že by předchozí komentář mohl vyznít jinak, než jsem ho myslel.
    Nebyl o mě ani o Iv. Byl míněn obecně, protože ať se kdekoliv nadhodí jakékoliv téma z libovolného oboru lidské činnosti, vždy se najdou jeho zastánci i odpůrci. A přidávat se k jednomu či druhému na základě sympatií či antipatií k hlavním propagátorům tématů, je jako ve sněmovně, kdy se navrhovaný zákon schvaluje či odmítá jen podle toho, kdo ho předložil, nikoliv podle toho, co vlastně obsahuje ani v souladu vědomí a svědomí.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, klobouk dolů za otevření tak vážného tématu...

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, Michale, pár dní jsem nebyla u Tebe na blogu, od středy se zhoršil stav staré nemocné bíglice mé dcery, tak jsme si jí nechali u nás, aby jí nemusela dcerka nosit ve městě do schodů. Nevím proč jsem šla dnes k Tobě a koukám jak blázen, téma , na které právě myslím. . . Tvůj článek mi mluví z duše. Nemám k tomu co dodat a at mě lidé klidně odsoudí, naši Džinušku nenechám trápit v bolestech. Moje kamarádka je venkovská veterinářka, před lety jsme se seznámily za smutných okolností, kdy kokršpaněl mojí maminky, roční holka vlítla pod vlak, ten jí odhodil a utrhl jí čelist a nevím co ještě, připlazila se domů, jela jsem s ní okamžitě na veterinu . Tam byla moje nynější kamarádka. Koukla, rentgen, zhrozila se a řekla mi. Ivo, když se stane takový hrozný úraz Vám, tak vy budete vědět, že trápení, zadrátovaná huba, vozejk, bolesti, to je něco, co bude trvat pár měsíců, nebo let a pak je naděje na uzdravení. Pes, ten nepochopí. Bude to chápat, jako týrání, stejně to nikam nepovede, zranění jsou příliš vážná. Čubině dala silnou narkozu, ještě jsme se rozloučily a mě i jí se ulevilo, že už je po bolestech. . . Pokud se bude s naší bígličkou opakovat a nepůjde nic dělat, aby se stará čubina netrápila, zavolám moji veterinářku a dáme jí uspat. Je to něco, co pro ní můžu udělat. . . iva

    OdpovědětVymazat
  6. Kniha, kterou s tímto tématem vřele doporučuji a která jistě řádně zacloumá vašimi emocemi:
    Duše zvířat a lidí (Penelope Smith)

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Michale,
    nějak jsem si po návratu tohoto Tvýho fakt super článku nevšiml. A musím to takhle říct, tedy napsat i když místní znají můj názor na zabíjení zvířat pro jídlo. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matěji,
      ta etuda s kunou měla u mě tento týden nečekané pokračování. Až se bude Slunce někdy zubit, sednem na lavičku, opřem se zase zády o molitan a pokecáme. Bude tě to zajímat :-)

      Vymazat
  8. Zažil jsem to v životě jenom dvakrát (už dvakrát!!), kdy jsem se k něčemu podobnému nachomýtl...
    Poprvé před skoro dvaceti lety, ve dvě ráno na silnici, napůl přejetá kočka...i ona, podobně jako ta kuna v článku, počkala na smrtící ránu... A podruhé, vcelku nedávno, domácí mazlíček křeček, starý a nemocný...
    Pomohl jsem na druhou stranu oběma, nedokázal jsem to neudělat - a bylo mi z toho pěkně ouvej na duši... Ona potíž je i v tom, jak to má člověk udělat technicky...
    .
    A nejhorší na tom je, když pomoci nemůžete, i když vás o to prosí... nemocný člověk, blízký, nejbližší...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Radku,
      vím přesně o čem píšete. Jen možná "po" jsem neměl ani tolik těžko na duši, jako po fyzické stránce - rozklepaný kolena a celková slabost.

      Tu kočku - vezměte to z jiné stránky. Proč myslíte, že se to stalo právě Vám a právě když jste tam projížděl? Myslíte, že to byla náhoda? Když sám přijdete na odpověď pro tuto otázku, uvidíte jak to změní Váš pohled na danou situaci.

      Vymazat
  9. Ačkoliv se i já trochu štítím pavouků, také často pobíhám s krabičkou od sirek a vypouštím do bezpečí, když si nevšimnu, tak to nepřežije a na dotaz "proč?" je mi odpovězeno "protože se jich bojím".....
    Jednou v lese jsem našel v zuboženém stavu asi 3měsíční vypelichané, nastydlé, asi i zbité, skoro nehybné kotě a hned první, co mne napadlo, že budu muset být já ten, co to bude muset udělat - právě jak píšeš z úcty k životu. Nakonec jsem si řekl, že to zkusím a i postoupím ty starosti.... už to bude skoro 20let a pokaždé, když se vrátím domu, tak mi přijde přivítat a zavrnět - někdy až "dotěrně". Jen nevím, co budu dělat, až k tomu dojde:-(

    A chodím často pozorovat kuny do lesa a je užasné, jak se umí jejich "mamina" o ně starat. A občas mi i vynadat, když si mne všimne.

    Jinak souhlasím se vším..... často mi napadá, jestli mi nečteš myšiLenky

    nenimito

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.