K prvnímu výročí: 24. února 2023

Batiushka pro blog Saker

Řekněte všem, že zlo, které je ve světě, ještě zesílí,

ale že nezvítězí zlo, ale láska.

Car Mikuláš II.

Předmluva

Jako autor, který již 35 let publikuje o církevních a kulturních otázkách, jsem pro blog The Saker napsal první článek, který vyšel 29. března 2022. Teď se zdá zvláštní, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se nabídl, abych sem napsal, protože s Andrejem (Andrej Rajevský, autor blogu Saker; tento světově proslulý blog nyní končí - pozn. red.) máme stejné duchovní zázemí. Zlomovým bodem byla SVO na Ukrajině. Tento článek z 24. února 2023 je pro Andrejův blog poslední. Příhodně pro orwellovsky smýšlející je to 84. článek za oněch 330 lichých dní, tedy každé čtyři dny jeden. Děkuji ti, Andreji. Co se týče budoucích článků na geopolitická a kulturní témata, budu si povídat s Pepem Escobarem.

Staré Rusko a stará Evropa

Jsem starý Rus, který žije ve staré Evropě. Žil jsem v několika evropských zemích, nejen v Rusku. Ale stejně jako jsem nikdy nepoznal Nové Rusko, nepoznávám ani Novou Evropu. Stejně jako jsem neuznával Sovětský svaz s jeho postsovětismem, neuznávám ani Evropskou unii s jejím postevropanstvím. Ta se zrodila jen několik dní po pohřbu bývalého Svazu, když démoni, kteří SSSR pronásledovali přesně 75 let od prosince 1916 do prosince 1991, přešli na západ a našli si další zkaženou a hnijící mrtvolu, kterou mohli zamořit a pohltit. Domnívám se, že se nyní nacházíme na tisíciletém rozchodu světových dějin s jasným a zavrženíhodným selháním západního světa. Ačkoli jsou ti, kdo mají nominální víru, rozerváni nacionalistickou politikou, kompromitováni kariérismem zaměřeným na peníze, udušeni byrokratickým centralismem a omezeni pověrčivým ritualizmem, my jdeme jinou cestou. Král totiž přichází a my musíme být připraveni se s ním setkat.

Byl jsem vychován na carovi Mikuláši II. člověku, který je očerňován mnohem více než Vladimir Putin, a na zavražděném Alexandru Puškinovi a Ivanu Turgeněvovi, ale také na Williamu Shakespearovi, Johannu von Goethe, Alphonsu Daudetovi a Knutu Hamsunovi. Poslouchal jsem Petra Čajkovského a Sergeje Rachmaninova, ale také Johanna Strausse, Edvarda Griega, Charlese Treneta, Amalii Rodrigues a Alberta Ketelbyho. Žil jsem v Petrohradě, ale také v Oslu, Paříži, Soluni, Lisabonu a Vídni, projížděl jsem Bělehradem, Ženevou, Berlínem, Prahou, Madridem, Římem, Londýnem, Helsinkami, Budapeští, Bukureští a několika velmi neznámými, ale o to významnějšími místy mezi nimi, neboť jejich význam je mystický.

Je tu březový les a prašné letní cesty kousek za Jekatěrinburgem na Urale, roubený selský dům u Velkého Novgorodu, vesnice na slovenských hranicích s Ukrajinou, kde nikdy nemluvili ani slovensky, ani ukrajinsky, nejbělejší písečná pláž na gaelských Vnějších Hebridách u zničené mnišské cely, voňavý borový les na jantarovém pobřeží Baltského moře v Lotyšsku, temná zapadlá ulička v Portu, kde jsem měl pohřeb, lesy na Thassosu v azurově modrém Egejském moři, tajný, šeříkem zalitý dvůr v severovýchodní Paříži, který zůstal z dob Zoly, cesta u Balatonu v Maďarsku a cesta u jezera Naroch v Bělorusku a malá dřevěná kaple v rumunských Karpatech, která patří poustevníkům-pastýřům. Ti všichni sehráli svou roli. Všechna tato místa a mnoho dalších tvoří jeden souvislý příběh. Ale to je malý epos rodu s větvemi roztroušenými po staré Rusi a staré Evropě, který teprve bude vyprávěn. Příběh onoho Zmrtvýchvstání je na jinou dobu a jiné místo.

Rusko nyní

Před čtyřmi Vánocemi se mě jeden bývalý britský velvyslanec v jisté evropské zemi zeptal, proč se vynikající vztahy mezi Západem a Ruskem z devadesátých let (kdy byl "atašé" na britském velvyslanectví v Moskvě) tak žalostně rozpadly. Odpověděl jsem mu jednoduše: "Protože arogantní Západ plivl Rusku do tváře". Takovou odpověď nečekal a jedinou odpovědí starého špiona bylo udivené mlčení. Trvám na své pravdě.

V roce 1714 car Petr I. otevřel okno do Evropy. Rusko ho nikdy nezavřelo. Ale v roce 2014 to Západ udělal. Špatnou zprávou bylo, že Rusko bylo 300 let nemocné posedlostí zapadajícím sluncem západního světa, Abendlandem, Večerní zemí, jak to právem nazývají Němci. Dobrá zpráva je, že se Rusko z této posedlosti uzdravuje, protože se v roce 2014 obrátilo druhou hlavou na východ, k vycházejícímu slunci. V roce 2014 se Rusko obrátilo na východ, protože mu arogantní Západ plivl do tváře. A nepřekvapivě zjistilo, že svítání na východě je mnohem příjemnější než soumrak. Rusko se velmi rychle spřátelilo s Čínou, Indií, Brazílií, Jihoafrickou republikou a Íránem - abychom jmenovali alespoň některé. Ve skutečnosti se Rusko velmi rychle spřátelilo se sedmi osminami světa, kde byli celou dobu jeho skuteční přátelé.

Jak řekl prezident Putin ve svém projevu z 21. února, Rusko je "starobylá, nezávislá a zcela svébytná civilizace". Proto jen proto, že mu arogantní Evropa plivla do tváře, nemusí Rusko nyní čelit krizi identity. Znovu nalezlo svou identitu v tom, že je tím, čím je, tedy severní Eurasií. Už nemusí předstírat, že je pouze svou západní polovinou, ale znovu získalo dvouhlavého orla, který je obrácen jak k Východu, tak k Západu. To však znamená, že zbytek Evropy musí čelit krizi identity. A ta je vážná. Pro ni. Protože tím, že se vzdala své civilizace, ztratila svou identitu. A protože bez Ruska Evropa nemůže přežít. Proč by se jinak USA snažily zničit a nahradit ukrajinskou civilizaci? Bylo to proto, aby odřízly malý Kyjev od jeho ruského dítěte, které se stalo mnohem větším než Kyjev, stejně jako se pokusily odříznout malou Evropu od Ruska, které se stalo mnohem větším než ona. Proč jinak USA vyhodily do povětří Nordstream? Chtěly odříznout malý severozápadní poloostrov Eurasie od druhé poloviny Evropy, a tím i od celé Eurasie, aby se stal plně závislým invalidou USA.

Ukrajina a Evropa

Jak jsme již mnohokrát uvedli, Rusko mělo v tomto konfliktu vždy jen tři cíle: demilitarizaci a denacifikaci území v současnosti známého jako Ukrajina a osvobození území v současnosti známého jako Donbas. Demilitarizace. Denacifikace. Osvobození. Tři slova. Nejsou to desetitisíce slov směrnice EU o regulační výšce sedadel vysokozdvižných vozíků. (Autora jsem kdysi znal). Po roce se stalo to, že kvůli západní hlouposti se muselo rozšířit území, které mělo být demilitarizováno a denacifikováno, tedy Ukrajina, a muselo se rozšířit území, které mělo být osvobozeno, tedy Donbas. V důsledku stále se stupňující agrese Západu a jeho dodávek "zbraní dlouhého doletu" muselo Rusko nyní jít ještě dál, "aby hrozbu od našich hranic odrazilo". (Cituji ze stejného projevu prezidenta Putina). Jinými slovy, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny se stala demilitarizací a denacifikací celé Evropy, neboť Evropa byla ukrajinizována. Byla to její vlastní volba. A osvobození Donbasu se stalo osvobozením celé Ukrajiny, neboť Ukrajina byla donbasizována. Byla to její vlastní volba.

Neboť díky její naprosto sebevražedné hlouposti se celá ta část Evropy, která leží na západ od hranic Ruské federace a Běloruska, stala pohraničím. Evropa je nyní evropským pohraničním vazalem USA, ovládaným loutkovými guvernéry, jmenovanými Dvorem ve Washingtonu. V každém evropském hlavním městě je dnes dvorní šašek typu Zelenský. Jejich jedinou kvalifikací je schopnost žonglovat. Pokud to nedokážou, jsou zlikvidováni. Důkazem toho je, že až ruská vojska osvobodí celé území současné Ukrajiny, NATO a jeho stejně Spojenými státy nařízená sesterská organizace - EU, se rozpadnou. Rusko nebude muset demilitarizovat, denacifikovat a osvobozovat Evropu. Demilitarizace bude provedena rozpadem NATO. Denacifikace bude provedena zhroucením EU a zbytku pohraniční Evropy za ruskými hranicemi. Pokud jde o osvobození, bude provedeno povstáním evropských národů proti narcistickým vazalům jejich amerického nacistického vládce. Pak bude existovat Svobodná Evropa. A pak Rusku jemně poklepou na rameno země Evropy, které jedna po druhé pokorně požádají, aby se na ně nezapomnělo. Utlačované Srbsko nebylo. Ani galantní, byť diplomatické Maďarsko. Ostatní, zejména ty dále na západ, však budou muset udělat mnohem více, aby upoutaly pozornost. Rusko je zaměstnáno jinde mnohem důležitějšími věcmi než Evropa, která není probuzená, a tedy duchovně a morálně spící, a tak bezvýznamná.

V letech 1914 - 2014 se Evropa třikrát pokusila o sebevraždu. První světovou válku, z níž bylo Rusko vyřazeno změnou režimu organizovanou z Londýna a New Yorku a maskovanou jako "revoluce", vyhrály USA, a to jak vojensky, tak politicky. Druhou světovou válku, v níž bylo Rusku umožněno dosáhnout pouze cílů první světové války, tedy osvobození Vídně a Berlína, vyhrály USA, nikoli vojensky, ale politicky. Současnou válku, která je třetí světovou a kterou tak budou nazývat historici budoucnosti, však vyhraje Rusko, a to jak vojensky, tak politicky. Bude to vítězství, o které bylo Rusko v roce 1917 připraveno anglo-sionistickým spiknutím. Třetí světová válka, kterou USA vojensky i politicky prohrají, bude tedy znamenat, že USA ztratí své impérium. Její dosavadní pýcha bude pokořena a její dosavadní beztrestnost bude potrestána.

Doslov

Na všech svých toulkách Ruskem a Evropou jsem vždy věřil, že Rusko se musí vrátit ke svým kořenům a identitě, aby znovu našlo samo sebe. Od roku 2014 se to zcela zázračně děje. Vždy jsem však věřil, že i Evropa se musí vrátit ke svým kořenům a identitě, aby znovu našla sama sebe. Může se tak stát na příkladu návratu Ruska, ale bude to velmi radikální a bude to hodně bolet. Stejně jako to bolelo a bolí Rusko. Pokora, stejně jako církev (/zbožnost?), vždy bolí. Přesto se vše ještě může napravit, nespravedlnosti se ještě mohou napravit. Touha po spravedlnosti a po restituci může ještě zvítězit nad spiknutími minulosti. Je to stále stejný sedminásobný příběh: Vždycky je to sedmá série: pokání, návrat, vykoupení, znovuzrození, obnova, restituce a vzkříšení. Tvoří jeden souvislý příběh. Ale to je velký epos všech rodů s větvemi roztroušenými po Rusku a Evropě, který teprve bude vyprávěn. Příběh tohoto vzkříšení je určen pro jinou dobu a jiné místo.

23. února 2023

překlad: DeepL Pro

zdroj