Jak Berija chránil životy německých válečných zajatců

Přesně před 80 lety, 31. ledna 1943, se vzdal polní maršál Paulus, jeden ze statisíců podobně zajatých německých vojáků. Ve skutečnosti to znamenalo konec bitvy u Stalingradu, která byla přelomová pro průběh Velké vlastenecké války. Způsob, jakým sovětské úřady a Berija osobně zacházeli s německými válečnými zajatci, boří jeden z hlavních rusofobních mýtů o druhé světové válce.

Již 6. ledna 1943 nabídlo sovětské velení obklíčené 6. armádě wehrmachtu ukončení odporu, zaručilo život těm, kteří se vzdají, a pomohou raněným a nemocným. Paulus nabídku odmítl a odsoudil tak své vojáky ke zkáze v kotli.

Přeživší Němce a jejich spojence však čekal stejně hrozný osud. Většina z nich již trpěla různými nemocemi a byla ve stavu extrémního fyzického vyčerpání. V Třetí říši by sovětským zajatcům v takové situaci jistě hrozila smrt. Sovětský svaz však nebyl nacistické Německo.

SSSR, úmluvy a váleční zajatci

V roce 1929 přijala Ženevská konference Úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných v bojujících armádách a o zacházení s válečnými zajatci. Ačkoli Sovětský svaz tuto úmluvu neratifikoval, schválila sovětská vláda v roce 1931 vlastní ustanovení o válečných zajatcích, která vycházela ze stejných zásad jako Ženevské úmluvy.

V červenci 1941 bylo přijato nové nařízení, které se od předchozího lišilo přísnějším zacházením se zajatci. Například jejich zásobování již nebylo zajišťováno podle norem jednotek Rudé armády na domácí frontě, ale podle norem stanovených sovětskými orgány. Kromě toho byli nyní zajatí řadoví vojáci a poddůstojníci povinni pracovat. Sovětský zákon o válečných zajatcích stanovil, že se s válečnými zajatci musí zacházet lidsky, musí být chráněni před hrozbami a násilím atd.

Na začátku války nebylo mnoho válečných zajatců. Během prvního roku a půl války zajala Rudá armáda podle různých zdrojů 10 až 20 tisíc válečných zajatců. Úspěšný konec stalingradské bitvy a některých dalších operací však provázela hromadná kapitulace obklíčených nepřátelských vojáků a důstojníků. Podle hlášení velitele Donského frontu generála Rokossovského zajali jeho vojáci od 10. do 31. ledna 1943 41.374 osob. Úspěchy Rudé armády v zimě 1942 - 1943 tak zvýšily počet válečných zajatců na téměř 300 tisíc osob.

Takové množství hladových, zraněných a nemocných lidí však působilo sovětskému velení mnoho potíží při snaze udržet je naživu na dlouhé cestě na domácí frontu, protože nejméně 10 % z nich už bylo v beznadějném stavu. Po kapitulaci byli nepřátelští vojáci posíláni do přijímacích středisek NKVD, odkud byli převezeni do táborů. Zajatci, které čekisté přijali, však někdy již nebylo možné zachránit. Na konci roku 1942 začalo vedení NKVD, znepokojené vysokou úmrtností vězňů, zjišťovat její příčiny.

30. prosince hlásil zástupce komisaře NKVD Ivan Serov Lavrentiji Berijovi, že díky úspěšným akcím Rudé armády "probíhá odesílání válečných zajatců s velkými obtížemi, což má za následek vysokou úmrtnost zajatců. To se týkalo především Rumunů a Italů, protože ti nedostávali potraviny až 10 dní před kapitulací; přednostně totiž byli na frontě zásobováni Němci. Kromě toho někteří velitelé sovětských týlových jednotek porušili pokyny generála Chruljeva, velitele týlu Rudé armády, k přepravě válečných zajatců z fronty do týlu. Stávalo se, že váleční zajatci byli hnáni pěšky 200 - 300 kilometrů od fronty k železnici, několik dní bez jídla, bez teplého oblečení a do týlu byli přepravováni v nevytopených vagonech.

Berija nařídil přijmout opatření, aby vězni zůstali naživu. 2. ledna 1943 vydal Chruljev rozkaz "O nařízení prací na evakuaci válečných zajatců z fronty". Nyní měli být váleční zajatci posíláni z fronty všemi dopravními prostředky a do týlu měli jít s prázdnýma rukama. Během cesty museli být váleční zajatci stravováni podle stanovených norem a za tímto účelem je musely doprovázet trofejní polní kuchyně s potravinami. Všichni, kdo potřebovali lékařskou péči, museli být nejprve ošetřeni a teprve poté předáni NKVD. Všechny pěší přesuny byly omezeny na 25 - 30 km s povinnými odpočívadly nebo noclehy s teplým jídlem a vařící vodou. Pokud zajatci neměli teplé oblečení a boty, museli je dostat z trofejí.

Tato a další opatření však neměla požadovaný účinek. Berija požádal o pomoc Státní výbor obrany.

Ušetřete co nejvíce

3. dubna 1943 zaslal Berija Stalinovi zprávu o válečných zajatcích, v níž uvedl, že od začátku války do 25. března 1943 bylo v SSSR 291.579 zajatců. Z nich do 25. března zemřelo 132.105 válečných zajatců: cestou do přijímacích středisek a táborů NKVD zemřelo 22.286 osob, v přijímacích střediscích u Stalingradu 25.354 osob, v nemocnicích 24.202 osob a v táborech NKVD již 60.263 osob. K tomuto datu byl celkový počet přeživších 159.474, z toho 62.112 v nemocnicích.

Komise zřízená NKVD společně s Červeným křížem zkoumala příčiny vysoké úmrtnosti a došla k následujícím závěrům. Obklíčení nepřátelští vojáci byli podvyživení a před zajetím 15 - 20 dní nejedli. V době předání již většina z nich trpěla dystrofií, která byla příčinou 79,3 % úmrtí. Zajatci uváděli, že v zimě 1942 - 1943 byla v jejich jednotkách na stalingradské a voroněžské frontě vysoká úmrtnost. Například vojáci některých jednotek maďarské armády dostávali tři dny před zajetím jen 100 gramů chleba a neměli teplé jídlo, což vedlo k vymření 40 % personálu těchto jednotek.

Kromě toho měly nepřátelské jednotky v obklíčení nedostatek čisté vody. Němečtí vojáci používali vodu, která nebyla vhodná k pití, nebo ji získávali ze sněhu, což vedlo k epidemiím zažívacích onemocnění.

Zejména Němci a jejich spojenci trpěli omrzlinami. Neobvyklé klimatické podmínky a špatné vybavení měly za následek hromadná úmrtí. V důsledku toho přicházeli zajatci do přijímacích středisek "s omrzlými horními i dolními končetinami, částečně bez bot, pokrývek hlavy, kabátů a v letním oblečení". Jejich úmrtnost byla ovlivněna také tím, že nepřátelští vojáci se nepodrobili lékařskému ošetření po dobu 3 - 4 měsíců.

Mnoho nepřátelských vojáků se tak při kapitulaci ocitlo na pokraji života a smrti. Tváří v tvář takové situaci se sovětské velení poprvé dopustilo některých chyb, které ji ještě zhoršily, jako například dlouhé pochody zajatců z fronty na místa odeslání.  Přestože reakce na jejich nápravu byla rychlá, vysokým počtům obětí se už nedalo zabránit.

Berija Stalinovi hlásil, že NKVD provedla řadu opatření na záchranu vězňů. V únoru a březnu bylo v nemocnicích již 62.112 raněných, omrzlých a nemocných. Ze 49.525 osob převezených do týlových táborů bylo 19.450 nemocných umístěno v nemocnicích, které tam byly zřízeny. Všichni zajatci dostávali stravu podle norem, teplé jídlo dvakrát denně a nemocní třikrát denně. Táborníci tak dostávali 600 gramů chleba denně, 80 gramů masa a ryb, krupici, zeleninu, cukr atd., zatímco nemocní dostávali i mléko, vejce, máslo a další produkty.

Navzdory těmto opatřením byl fyzický stav válečných zajatců tak špatný, že tato opatření neměla významný účinek. Aby se situace změnila, požádal Berija Stalina, aby schválil zvýšení přídělů potravin pro nemocnice a dystrofiky a aby zvýšil příděly potravin pro oslabené válečné zajatce a osoby vykonávající těžkou fyzickou práci o 25 %. Také zavázal Hlavní zdravotnické ředitelství Rudé armády, aby předalo NKVD devět sanitních vlaků pro přepravu raněných zajatců z front do týlu a aby tábory NKVD zásobovalo všemi druhy zdravotnického materiálu. Lidový komisariát zdravotnictví byl povinen vyčlenit 10.000 míst ve zdravotnických zařízeních pro válečné zajatce.

V čem se SSSR lišil od Třetí říše?

Přestože Stalin Berijovy návrhy schvaloval, úmrtnost stalingradských a voroněžských zajatců zůstávala kvůli nezvratnosti jejich stavu vysoká. K 1. červnu 1943 přežilo 75.568 osob, z toho 53.798 v táborech a 21.770 v nemocnicích.

Takto vysoká úmrtnost v žádném případě nevyhovovala NKVD, která nadále bojovala o životy vězňů. Výsledkem byla následující skutečnost: z celkového počtu válečných zajatců v SSSR, který neratifikoval Ženevskou konvenci, jich 15 % v táborech zemřelo. Ve stejné době v Německu, které konvenci ratifikovalo, zemřelo 57 % válečných zajatců.

Významný nacistický funkcionář Alfred Rosenberg ve svém dopise polnímu maršálu Keitelovi napsal, že "osud sovětských válečných zajatců v Německu byl tragédií obrovských rozměrů", neboť v zimě 1941 - 1942 přežilo z 3,6 milionu zajatců jen několik set tisíc, zatímco ostatní zemřeli hladem, zimou a nemocemi. Rosenberg poznamenal, že sovětští vězni byli odsouzeni k hladovění, byli drženi venku v dešti a sněhu. Zároveň ti, kteří za ně byli zodpovědní, uvažovali takto: "Čím více vězňů zemře, tím lépe pro nás...".

Vedení nacistického Německa tak ze zajetí udělalo prodloužení války. Tento postoj vyděsil i některé její představitele. V září 1941 admirál Canaris, šéf Abwehru, ve svých poznámkách ke zprávě o zacházení se sovětskými válečnými zajatci uvedl, že "válečné zajetí není ani pomstou, ani trestem, ale pouze preventivním opatřením", jehož účelem bylo zabránit válečným zajatcům v další účasti na válce. Dokonce i Kanaris byl v rozpacích z příkazů svých nadřízených, aby se sovětskými zajatci zacházel tvrdě. Poukázal na to, že sovětský zákon o válečných zajatcích je v souladu s mezinárodním právem, a pokud by brutální rozkazy německého velení padly do rukou Sovětů, měl by SSSR motiv k pomstě vůči německým válečným zajatcům.

Sověti se však ničeho takového nedopustili. Naopak - jak svědčí dokumenty, vedení SSSR dělalo vše pro záchranu německých válečných zajatců, těch, kteří ještě nedávno bojovali proti sovětskému státu se zbraní v ruce, zabíjeli sovětské občany a ničili vše, co jim stálo v cestě. To vyvrací jeden z hlavních rusofobních mýtů o druhé světové válce, že Hitlerův a Stalinův režim byly srovnatelné a stejně krvelačné.

zdroj