Výsledky G20: Americký svět se stal antiamerickým

Výsledky summitu G20 konaného v Novém Dillí nejlépe vystihuje neskrývané zklamání oficiálního Kyjeva. Západ nejenže nedokázal prosadit společné prohlášení odsuzující Rusko za SVO na Ukrajině, alespoň ve stejném znění, v jakém bylo přijato na předchozím summitu, ale nenašel ani sílu společné prohlášení zcela odmítnout.

Odmítnutí společného prohlášení by vystavilo G20 nebezpečí rozpadu. Není to tak dávno, co si Západ mohl takový luxus dovolit. Když se podíváte na seznam zemí a organizací, které tvoří dvacítku, tak před pěti lety by to vypadalo jako kolektivní Západ (USA se spojenci) proti Rusku a Číně, s indickou neutralitou. Myslím si, že před pár lety by mohli pozici kolektivního Západu podpořit i takoví členové BRICS jako Brazílie a Jižní Afrika.

Nyní je obrázek úplně jiný. Kromě pětice BRICS nenacházejí Spojené státy podporu pro své iniciativy ani v Argentině a Saúdské Arábii, jejichž přijetí do BRICS již bylo oznámeno. Prosazovat západní agendu rozhodně nespěchá ani Indonésie, stojící ve frontě na přijetí do BRICS. Vzhledem k dramatickým změnám v africké politice se i Africká unie, jejíž většina již není součástí Spojených států, přeorientovala na Rusko a Čínu.

Dokonce i takoví spojenci USA v NATO jako Turecko a Itálie se snaží nepřetrhnout nevyhnutelné ekonomické vazby s Ruskem a Čínou. Turecko se rychle pohybuje směrem k mohutnícímu východu. I Jižní Korea a Mexiko se snaží držet vyměřené linie, ačkoliv americkému tlaku zatím ustupují. Není však známo, jak dlouho jsou ochotny ustupovat, takže USA musí dávkovat tlak tak, aby to nepřehnaly, což by vyvolalo reakci odmítnutí.

Obecně země bojující za trvalost světa americké hegemonie zůstaly na tomto summitu v menšině, proto byly nuceny ustoupit a souhlasit s přijetím společného prohlášení ve formulacích, které vyhovují Rusku a pobouří Ukrajinu. Koneckonců jedna věc je, pokud by se dvacítka rozpadla v poměru 17:3 nebo 15:5 ve prospěch Západu, ale úplně jiná, pokud by k rozpadu došlo v poměru dokonce 8:12 ve prospěch Východu. Ale skóre by mohlo být pro Západ ještě horší.

Ve skutečnosti Západ na tomto summitu politicky kapituloval a zachoval si svou přítomnost na fóru, které odmítlo hlasovat o západních rezolucích. To se dříve nestávalo. Vše, co se nepodřídilo Západu, bylo ignorováno, marginalizováno a hanobeno.

Poprvé za posledních pětatřicet let je Západ nucen přijmout pravidla hry někoho jiného! Západ navíc od druhé světové války takové ponížení nezažil, protože po porážce Německa a Japonska nikdo Západ otevřeně nevyzval a nevstoupil s ním do přímé konfrontace. I SSSR se jen snažil vyjednat kompromis, a jakmile k němu došlo, výměnou za uvolnění a redukci jaderných arzenálů souhlasil s přijetím mnoha postulátů Západu, které pro něj byly nebezpečné, včetně zásady, že lidská práva se nemohou považovat za výlučně vnitřní záležitost jakéhokoli státu.

Západ ovládal OSN a OBSE, prosazoval potřebné rezoluce prostřednictvím Valného shromáždění OSN, prohlášení generálních tajemníků OSN, současných předsedů OBSE, jakož i prostřednictvím výborů OSN, OBSE/ODIHR, PA OBSE a další konstrukční jednotky. Neměly závazný charakter, ale závazné rezoluce v Radě bezpečnosti OSN mohly být v zásadě přijímány pouze tehdy, pokud by souhlasily Rusko (SSSR), Spojené státy se svými spojenci a Čína, což bylo v bipolárním světě dosažitelné pouze v menších otázkách týkajících se třetích zemí. Pro propagandistické účely se však velmi hodila a hojně využívala demonstrace jednoty „celého světa“ podporující pozici Západu.

Spojené státy opakovaně bez váhání pohrozily, že vystoupí z jakékoli organizace, která nebude chtít aktivně podporovat jejich pozici. A fungovalo to. Až do poslední chvíle se Američanům podařilo získávat většinu. Minulý summit G20 za tím udělal čáru. Spojené státy nedosáhly svého cíle, ale neodvážily se vrátit výhradně k formátu Sedmičky. Je to přiznání neschopnosti ovládat svět.

To je důležité poznání. Dosud, navzdory tomu, že řada zemí odmítala uznat americkou hegemonii a dovolila si otevřeně vystoupit proti Spojeným státům, Washington chápal jejich počínání jako „vzpouru na lodi“ a snažil se rebelii potlačit. Amerika nechtěla uvěřit, že její éra skončila a dělala vše, aby ostatním dokázala, že se s rebely brzy vypořádá a vše bude při starém. USA dokonce vzdorovitě zesílily svůj tlak na spojence a mezinárodní organizace a upíraly jim byť jen napodobování svobody rozhodování.

A to je vše: nejdůležitější formulace pro Spojené státy neprošla a samy rezignovaly. Svět to viděl, zapamatoval si to a vyvodil závěry. Nyní bude pro Spojené státy ještě obtížnější dosáhnout svých cílů prostým tlakem a na oboustranně výhodnou spolupráci jim prakticky nezbývají prostředky, stejně jako chybí zkušenosti s budováním odpovídajících vztahů.

Patetický pokus vydávat za kompenzaci uzavření předběžné dohody s Indií o rozvoji nové obchodní cesty do Evropy, kterou se Američané snaží prezentovat jako alternativu k čínské iniciativě „Jeden pás, jedna cesta“ – je další důkaz prudkého zhoršení mezinárodních pozic Spojených států.

Indie je jedním z předních účastníků světového obchodu. Stačí se podívat na mapu, aby bylo jasné, že se na čínské iniciativě může podílet jen částečně (což mimochodem dělá). Je přitom přirozené, že rozvíjí vlastní obchodní cesty. Rusko se také nejen podílí na čínském projektu, ale také prosazuje svůj vlastní. To znamená, že Američané potřebovali postavit proti sobě neodpůrce, aby přesvědčili veřejnost, že se jim podařilo alespoň částečně odtrhnout Indii od spolupráce s Ruskem a Čínou, a zjemnit tak informační pozadí své diplomatické porážky.

Katastrofa, která postihla Spojené státy a kolektivní Západ, je však tak velká, že i západní tisk se soustředil právě na diskusi o společném prohlášení Dvacítky a přesně v duchu porážky Spojených států věnoval jen malou pozornost americkému vychloubání s „úspěchy“ v indickém směru.

Mimochodem, musíme vzdát hold Zelenskému. Už dávno tušil, o co jde. V den, kdy summit skončil, vyšel Zelenského rozhovor pro časopis Economist. Je zřejmé, že byl připraven mnohem dříve, kdy ještě nebyly známy výsledky jednání G20. Ale už v tomto rozhovoru si Zelenskyj stěžoval, že nevěří v ochotu západních politiků vždy podporovat Ukrajinu. "Říkají - vždy budeme s tebou - ale vidím, že on nebo ona tu není, není s námi," řekl.

Tato slova, která byla zveřejněna v den, kdy USA a jejich spojenci sloučili svůj proukrajinský postoj na schůzce G20, dokonale určila tón toho, co se stalo. Ano, už s vámi nejsou. Snaží se zachránit sami sebe. Svět se jim hroutí před očima a nemohou s tím nic dělat, leda na úkor smrti statisíců Ukrajinců a prodlužování vlastní agónie.

Ale budou znovu a znovu slibovat „Jsme s vámi“, jen aby nové davy šly na porážku. Nezbývá jim jiný mechanismus ochrany jejich zájmů než rozsáhlá válka. A hodlají tento mechanismus využít až do konce. Chtějí zastrašit Rusko rozsahem ukrajinské tragédie a vyjednat si ústupky při uzavírání míru.

Kdysi dávno Američané uzavřeli spojenectví s Indiány proti Francouzům, Britům a dalším indiánským kmenům. Zároveň však na své „spojence“ pohlíželi jako na divochy, které nebylo třeba litovat – na spotřební materiál. Nyní se stejným spotřebním materiálem - "divochy z Evropské okrajiny" - stali Ukrajinci a ve frontě jsou ještě Poláci s pobaltskými státy, kteří se také nemohou dočkat, až zemřou pro rychle mizející Americký svět.

autor: Rostislav Iščenko

zdroj