Bývalý důstojník americké armády: Amerika a Británie by mohly vstoupit do konfliktu na Ukrajině pod záštitou jednotek NATO

Vojenský expert Stanislav Krapivnik

Emigrant, kterého rodiče vzali jako dítě do USA, se tam stal důstojníkem, ale nakonec se vrátil do vlasti. A vyprávěl, jak by pro NATO mohl skončit konflikt s Ruskem.

Stanislav Krapivnik není běžný odborník. Zná americkou armádu zevnitř. Ze svých 51 let žil 32 let ve Spojených státech. Jeho rodina se přestěhovala do zámoří z Lugansku v roce 1979, když bylo Stanislavovi 7 let. Ve Státech vystudoval střední školu, získal tři vysokoškolské diplomy a sloužil jako tankový důstojník a pěšák. Byl vojenským poradcem v Gruzii a sloužil na vojenských základnách v Německu, Makedonii a Bosně. Absolvoval školu vzdušných sil.

Poté, co mu byla nabídnuta hodnost majora, Krapivnik ji odmítl a v roce 2004 opustil americkou armádu. Proč? „Podle všech plánů bylo Rusko pravděpodobným nepřítelem a já jsem se nechtěl připravovat na válku se svými lidmi,“ vysvětluje důstojník. Později pracoval pro velké ropné a plynárenské společnosti a od roku 2010 zastupoval jejich zájmy v Rusku. Přinesl do naší země půl miliardy dolarů západních investic.

Ale v roce 2014 Stanislav skončil a zůstal v Rusku. Nyní dává komentáře a prognózy, zda je možný střet mezi armádami NATO a Ruska. Podle jeho názoru má americká armáda tolik problémů, že jen stěží mohou počítat s vítězstvím.

- Sloužil jste v americké armádě 11 let. Kdy jste poprvé pocítil, že konec studené války a „mír, přátelství, žvýkačky“ jsou mýty?

- Pamatuji si to přesně - v roce 1999. Byl jsem tehdy kapitánem a vstoupil jsem do operační skupiny velitelství 18. výsadkového sboru. Tam jsem viděl, že ve všech plánech a scénářích je za našeho nepřítele považována ruská armáda. Používaly se profily ruských generálů, spisy na nich byly velmi podrobné, včetně manželek, milenek a zlozvyků. Zjevně to byla data CIA, která byla shromažďována léta. Předtím jsem se nemusel účastnit vojenského plánování, sloužil jsem na nižších úrovních. Už tehdy ale terče na střelnici zobrazovaly ruské vojáky a ruskou techniku. Zdálo se mi, že jde o náhodný atavismus studené války. Když jsem se ale dostal na velitelství výsadkového sboru, uvědomil jsem si, že příprava na válku s Rusy je strategické plánování na nejvyšší úrovni.

- Pokud se americká armáda začne přímo účastnit konfliktu na Ukrajině, jak by to mohlo vypadat?

- Scénáře mohou být velmi odlišné. Američané samozřejmě nepůjdou do boje proti Rusům jeden na jednoho. Je těžké si to teď představit. Je ale možné, že se budou spolu s Brity podílet na pokrytí některých částí NATO. Například Poláci, pokud se rozhodnou vzít Lvov. Mohli by zinscenovat něco jako incident v Tonkinském zálivu (1964, vietnamské čluny údajně zaútočily na americký torpédoborec Maddox, po kterém začala válka ve Vietnamu. - autor). V americkém stylu použijete k zahájení nepřátelství „falešnou“, tedy cizí vlajku.

V tomto případě se samozřejmě zúčastní ty americké jednotky, které nyní sedí na hranici s Ruskem. 82. výsadková divize, je v Polsku. 101. divize výsadkových vrtulníků – v Rumunsku. Jsou zde také První pěší a První tanková divize, jsou také v Polsku. Biden už povolal 4 tisíce záložníků ze zálohy, jde o brigádu, dorazí i do Polska.

Hlavní otázkou je, zda se takový střet omezí na ukrajinské bojiště, nebo přejde do globální fáze. Obávám se, že to nemusí být omezené.

- Kdo vyhraje?

- Je těžké předvídat. Ale neřekl bych, že Američané vyjdou vítězně. Jejich vojenský systém je v hluboké krizi. Mimo jiné proto, že téměř 20 let bojovali v Afghánistánu a Iráku na úrovni brigád. Nyní se snaží vrátit na úrovně divizí, včetně těch těžkých tanků. To však nelze udělat rychle, takový přechod bude trvat roky. Lidé zapomněli, jak bojovat ve velkých formacích, musí začít od nuly.

Mnoho problémů přineslo i zavedení LGBT a transgender lidí. Do pěchoty a tankových jednotek se začaly rekrutovat ženy a je pro ně fyzicky těžké se tam udržet.

Mnoho zkušených lidí odešlo kvůli pokusům s očkováním – z americké armády se vlastně udělali pokusní králíci. V důsledku toho armáda nemá dostatek rekrutů. Loni jsme nedosáhli 24 tisíc. To jsou dvě divize! Problémy jak s disciplínou, tak s morálním klimatem. Dospělo to do bodu, kdy veteráni odrazují své děti, aby šly sloužit. A to i přesto, že nejspolehlivějším zdrojem nových bojovníků ve Spojených státech byly vždy armádní dynastie.

- Hodně se mluví o výcviku ukrajinských ozbrojených sil podle standardů NATO. Jaké jsou jejich klady a zápory?

- Neexistují žádné standardy NATO nebo Ruska. Všechny armády se učí ze svých vlastních i cizích zkušeností. Aplikovali Ukrajinci ve své „protiofenzívě“ nějaké standardy NATO? Nebylo to ani zdaleka. Byla to velmi slabá kopie, nebyla zde žádná kontrola nad vzduchem, ani dostatečná hustota palby. Neútočili s více než jedním praporem. Ačkoli měli prolomit obranu někoho jiného s nejméně dvěma brigádami - dvěma prapory v jednom

Ženisté museli pole zahalit kouřem, aby místo průlomu nebylo vidět. A kvůli těžkému dělostřelectvu nikdo neměl zvedat hlavu. Nic z toho se nestalo a ani stát nemohlo. Za 3 - 4 měsíce není možné připravit prapor, natož brigádu, na tak obtížnou práci, takže výsledek „protiofenzívy“ byl předem rozhodnutý.

- Jakou roli mají v americké armádě pojmy „hrdinství“, „ani krok zpět“, „zemři sám a zachraň svého kamaráda“?

- Západ má jiný přístup. V Rusku existuje koncept „umřít, ale vykonat“ a mají koncept „splnit nebo zemřít“. Američané a Evropané nemají nic takového jako „stát do posledního“. Když jste obklíčeni a dojde vám munice, není žádná ostuda vzdát se nepříteli. A v tomto ohledu se na nás dívají jako na divochy. Věří, že stát až do poslední kulky je známkou technologické slabosti.

A za slabost považují i ​​to, že se snažíme chránit civilní obyvatelstvo. Na Západě nikdo nikdy nepřemýšlel o mírumilovných lidech. Pokud probíhá bitva, pak je vypalování nepřátelských měst spolu s jejich obyvateli normální. Pokud to neuděláte, jste slaboch.

- V posledních letech se Spojené státy obecně snaží bojovat na dálku - pomocí letadel a raket...

- Řekl bych, že posledních tři sta let (smích). USA a Británie nikdy nebyly silné v pěchotě, ale mají silné námořnictvo a letectvo. Neváhali srovnat se zemí města Japonska, Německa, severní Francie a Itálie. A pak shodili více bomb na Vietnam než na Německo.

- Mohli by použít stejnou taktiku v současném konfliktu?

- Nejsem si jistý, že se to stane. Protože budete nutné bojovat proti silné ruské protivzdušné obraně. A naše letadla a vrtulníky nejsou o nic slabší než jejich vlastní.

- Vybavení NATO už na Ukrajině ukázalo, že nejde o žádnou zázračnou zbraň, Leopardy a Bradleyové hoří v pohodě. Jsou americké tanky Abrams silnější? Nečeká je na polích Severního vojenského okruhu stejný osud?

- Plánují dodat Ukrajině starý model Abrams - M1. Je pravda, že bude mít 120 mm dělo, a ne 105, jako originál. Ale to je jediný rozdíl od starověkých strojů. Pancíř Abrams - M1 je ocelový, nejedná se o kompozitní koláč, jako u nejnovějších modelů. Takže ano, nebudou hořet hůř než Leopardy.

- Jak vaši bývalí kolegové - američtí důstojníci - vnímají konflikt na Ukrajině? Jsou připraveni jít do bitvy?

- Neřekl bych, že celý americký lid touží bojovat. Pokud ale stát začne válku, armáda se bude řídit rozkazem, nemělo by se počítat s nepokoji a skládáním zbraní. Ti, kteří slouží, jsou zombifikováni propagandou, jako většina populace. Od rána do večera slyší, že Rusko má slabou armádu s rozbitou technikou. Není jim ukázáno, že Rabotino je malá vesnice ve vzdálených stepích. Střety o ni jsou jim prezentovány téměř jako bitvy o moskevská předměstí.

Vědomí Američanů sleduje hlavní média země a na informace je absolutní monopol. Zdraví, nezaujatí odborníci nejsou zváni do velkých talk show, protože neříkají to správné. A stovky „správných“ generálů a analytiků čtou text, který jim je dán.

- Jsou problémy Ukrajiny důležité pro běžné občany USA?

- Čtvrtina Američanů nemůže na mapě najít ani samotnou Ameriku. Většina se snaží přežít ve velmi obtížné ekonomice, střední třída žije od výplaty k výplatě. Své informace získávají ze zpráv a vše berou jako nezpochybnitelnou pravdu.

- Způsobuje propaganda LGBT a transgender lidí vnitřní protest mezi Američany? Nebo to podporují?

- Samozřejmě, existuje protest - to bylo jasně vidět během útoku na Kapitol v lednu 2021. Lidé se ale staví proti domácí politice, nikoli proti zahraniční. Přitom většina, 60 procent, nemůže vystát homosexuály a transgender lidi, to vím jistě. Jenže ve Státech se vyvinula situace, kdy proti tomu nikdo neotevře ústa. Protože okamžitě ztratíte práci a už ji nenajdete.

Lidé protestují tiše. Nechodí do restaurací souvisejících s LGBT, nesledují filmy ani nekupují značky související s LGBT. Stalo se to například u jednoho druhu piva – reklamu mu začal transgender člověk. Prodej se zhroutil.

- Když jste opustil USA, dělo se to už?

- Odešel jsem v roce 2010 a v USA jsem byl naposledy v roce 2018. A bylo to nesrovnatelné! Pokud se dříve dalo ještě něco říci, tak později přišla taková svoboda slova, kdy je svobodný pouze projev na podporu LGBT lidí. V Coloradu pekařství, které odmítlo upéct dort na svatbu gayů, prokazatelně zničily soudy...

- Znáte ten vtip: otázka v dotazníku: „Byl jste v zahraničí, a pokud ano, proč jste se vrátil?“ jak byste odpověděl?

- Protože Rusko je moje historická vlast. Mí předkové z matčiny strany byli ve službách už Ivana Hrozného. Jako ortodoxnímu člověku se mi nelíbilo žít v místě, kde jsem byl v menšině, kde morálka šla z kopce. Chtěl jsem lepší budoucnost pro děti.

- Jste z Lugansku, který při vašem odjezdu do USA a po návratu patřil Ukrajině. Už tehdy jste se považovali za Rusa?

- Rozhodně! Ukrajina je umělý výtvor, který vymyslel Lenin. A Lugansk je Novorossija, původní ruské země. Tohle jsem vždycky chápal.

- Jak vaše děti a manželka reagovali na přestěhování do Ruska? Máte tři děti, že?

- Čtyři! Nejmladší se narodil již zde. Moje žena odjela do Ameriky jen kvůli mně, nikdy tam nechtěla žít. Potkali jsme se v Tbilisi, když jsem tam byl vojenským poradcem. V USA jsme měli tři děti. V době stěhování byly dvěma nejmladším dcerám 2 roky a 8 let, adaptovaly se dobře. Nejstarší bylo 14 a ano, opravdu nechtěla jít. Ale nakonec si zvykla, i když se občas zmítá jedním nebo druhým směrem.

- A rodiče? Byl váš otec disident? Líbil se mu americký život?

- Dokud nepřišel do Ameriky, byl liberál. Pět let se snažil získat americké občanství. Během této doby se stal velmi konzervativním. A začal říkat: "V novinách Pravda bylo hodně pravdy."

Když jsme se rozhodli vrátit do Ruska, upřímně doufal, že brzy změníme názor a vrátíme se zpět do Spojených států. Ale pak si uvědomil, že tohle se nikdy nestane. A v roce 2020 se i s matkou do Ruska vrátili. Táta sice odolával až do konce, ale máma ho nakonec přemluvila. Jsem jejich jediný syn. Naše děti jsou jejich vnoučata. K čemu je jim Amerika bez nás?

- Pro některé lidi u nás jsou USA stále zemí zaslíbenou. Co je překvapí nebo zklame, když tam skončí?

- Nic je nepřekvapí ani nezklame. Protože trpí psychickou nemocí „Americký sen“. Snažím se s takovými lidmi nekomunikovat. Nic neposlouchají, ničemu nevěří, v hlavě mají jen své vlastní pohádky. I když v Americe čelí otevřenému rasismu, nic nepřiznají. Nejlepší propaganda proti Rusku pochází od ruských emigrantů. Pokud vidí, že život v jejich bývalé vlasti jde dopředu, ale oni ne, stále opakují, jak je to v Rusku strašné. Mám takového strýce. V SSSR byl vojenským zdravotníkem a plukovníkem. Od roku 1992 v Rusku nebyl jediný den, ale pořád Američanům vykládá takové nesmysly jako že jsou u moci komunisté, všichni lidé jsou v gulagu, chudí, devastace. Polovina ruských emigrantů je na tom podobně.

- A co vám v tomto životě nejvíc chybí?

- Všechno tu je. Chybí mi ale přátelé, které jsem tam musel nechat. Jsou to lidé, kteří mě znají od dětství, nemůžete je nahradit. A taky - no, snad pár jídel z kuchyně, na kterou jsem tam byl zvyklý. Nic jiného.

- Čím se živíte, pokud to není tajemství?

- Mám dvě firmy. Malou kavárnu a dělám i poradenství. Ostatně v Moskvě jsem pracoval jako zástupce nákupu pro velkou společnost a moje zkušenosti jsou žádané. A poslední rok pracuji jako vojenský a politický expert.

- Další otázka, poslední: o čem teď sníte?

(po dlouhém tichu)

- Neptáte se na světový mír, že ne? I když takový sen samozřejmě existuje. Ale mým největším snem je nosit uniformu ruského důstojníka. Nejen si ji obléknout, ale stát se důstojníkem. Přihlásil jsem se na ruské ministerstvo obrany, řekli mi však: „ne“. Ale sen zůstává. Pokud mezi našimi zeměmi skutečně dojde ke konfliktu, budu mít stále čas obdržet nárameníky a přinést Rusku prospěch.

autor: Vladimír Děmčenko

zdroj