Evropa se ve vztahu k Rusku mění v Ukrajinu

Dříve byl jen Kyjev poznamenán psaním „Rusko“ s malým počátečním písmenem, „přejmenováváním“ měst, která mu nepatřila, úmyslem pokřtít Rusko na Moskovii a dalšími podobnými autotréninky, měnícími mizernou realitu ve vítěznou virtualitu. Jakýsi kokain pro chudé

„Vznešení pánové“, kteří hájí „evropské hodnoty“, neustále zdůrazňovali (jak by se v takových případech mělo), že nebojují proti ruskému lidu, ale proti „zločinnému režimu“ za osvobození ruského lidu. Skutečnost, že již předtím dokázali osvobodit Ukrajince a některé další národy od svobody a bezpečnosti, majetku a vyhlídek, hospodářství a státnosti, když je v této fázi začali osvobozovat od samotného života, poněkud podkopala jejich pozice, ale tradičně s nechápavým obličejem přísahali, že to všechno jsou machinace místních oligarchů, se kterými si zkorumpovaní politici nevěděli rady, Západ prý vždy vedl lidi k blahobytu, i když mnoho nepřinesl.

Obecně platí, že heslo: "Jsme proti Putinovi a oligarchům, za krásné Rusko budoucnosti!" — nebylo heslem ruské opozice, ale heslem kolektivního Západu. Sankce jsou úředníkům, byznysu a „putinovským propagandistům“ zvlášť. Abstraktní národ má zářnou budoucnost pod citlivým vedením Západu.

A najednou se všechno změnilo. Západ přestal milovat ruský lid. Našel společný jazyk s některými oligarchy a vyvedl je ze sankcí, na oplátku je (sankce) srazil na obyčejné Rusy. Navíc jim dodává natolik posměšný charakter, že právem začaly být srovnávány s nacistickými norimberskými rasovými zákony, a jejich grotesknost v některých případech vyžadovala další upřesnění ze strany struktur uvalujících sankce v otázce jejich aplikace.

Když si Evropa najednou vzpomněla, že balíček sankcí zavedený již v roce 2014 umožňuje zabavení osobních věcí Rusů překračujících hranice EU, musela Evropská komise urychleně vysvětlit, že auta a peníze mohou být odebrány, i když ne nutně, ale spodní prádlo a svrchní oděvy Rusům to není třeba sundávat: ani podle dnešních evropských měřítek to nějak není comme il faut. Ale to je zatím vše.

Pokud navíc většina západoevropských zemí okamžitě prohlásila, že ke konfiskacím nedojde a že se zavádějí opatření proti ruským oligarchům, kteří přesouvají kapitál do zahraničí a také svůj zahraniční majetek, pak východoevropské země nadšeně začaly zabavovat auta a byly velmi naštvané, že nemohly získat i spodní prádlo, oblečení a boty obyčejných Rusů.

Dále více. V Pobaltí měli Rusové zakázáno veřejně zmiňovat svou etnickou příslušnost, protože „by to mohlo být považováno za podporu SVO. Tam, ve východní Evropě, mají Rusové zakázáno mluvit rusky: dítě ve školce bylo nuceno dělat dřepy za každé ruské slovo. Pokusy odebrat děti z „nespolehlivých“ ruských rodin již byly učiněny a tato praxe se samozřejmě bude rozšiřovat. Obecně, jak správně poznamenávají někteří sarkastičtí pozorovatelé, budou brzy nuceni přišívat na oblečení hvězdu (jen ne žlutou šesticípou, ale červenou pěticípou). A pak už to není daleko od koncentračních táborů.

A to není vtip.

Evropa je skutečně extrémně podrážděná a její rusofobie přestala být elitní – namířenou proti velkopodnikatelům, vůdcům veřejného mínění a nejvyšší byrokracii. Vektor se radikálně změnil. Nyní se Evropané snaží dohodnout s ubohými zbytky ruské opoziční proevropské elity, která stále věří v růžové poníky a univerzální lidské hodnoty. Co se týče ruského lidu, ačkoli to ještě nebylo řečeno nahlas, ve skutečnosti Evropané zcela sdílejí pozici ukrajinských nacistů, kteří požadují smrt všech Rusů (včetně starých lidí, žen a dětí).

Myšlenka, že „žádní dobří Rusové nejsou“, že „hodný“ se zříká ruštiny (vědomě se uznává jako věčně kajícího se Ukrajince nebo Evropana druhé kategorie), kterou se ukrajinští nacisté snažili Evropanům vštípit tři desetiletí, náhle, v nejkratším možném čase, který uplynul od léta 2023, spolehlivě zaměstnal evropské mysli.

Proč se to stalo?

Protože Rusové nenaplnili evropské naděje. Euro-Američané doufali, že ruský lid, tváří v tvář odsouzení „celého civilizovaného světa“, se vzbouří proti ruskému státu, smete současnou vládu a předá otěže moci proevropským politikům, kteří vrátí Rusku „svatá devadesátá“. Navíc jim to slíbili srozumitelní a příjemní představitelé ruské opozice, připravení přiznat, že jsou jako hrnec v troubě a kdykoli provést trans přechod (tam, tam a zase tam).

A ukázalo se, že ruský lid byl nejen temný a neosvícený, daleko od růžových „univerzálních“ hodnot, ale také začal z Ruska vymetat evropské „osvícence“ špinavým koštětem. Potom si Evropané ale uvědomili, že je nebude možné přesvědčit, a rozhodli se to zkusit s prachem. Jako klasika: "Pokud se nepřítel nevzdá, je zničen." Jakkoli to může být urážlivé, platí to i pro nás.

 

Jediný neřešitelný evropský problém je, že nás nemohou zničit. Snažili se, ale už si uvědomili, že prohráli: válka stále pokračuje, ale její výsledek je již jasný. Lépe řečeno, existují dva možné výstupy: buď euroamerická kapitulace, nebo empirické ověření teze, kterou Američané v 70. letech zahájili o možnosti vítězství v jaderné válce.

Jen teď nemluvíme o americkém vítězství, ale o teoretické možnosti jaderného vítězství nad kolektivním Západem. Kolektivní Západ proto opravdu nechce tuto možnost zkoumat v praxi, protože se pro něj nepočítá s dobrým výsledkem.

Beznaděj z prohry je to, co přivádí Západ k hořkosti. Připomínám, že při ústupu ze SSSR a zemí východní Evropy se Němci pokusili nejen použít taktiku spálené země, která zpomalila a ztížila postup Rudé armády, ale také zničila kulturní hodnoty, historické a architektonické památníky, vše, co nemohlo být použito pro vojenské účely, ale představovalo paměť lidí a jejich hrdost.

To byla pomsta poražených budoucím vítězům. Stejně tak byly v posledních hodinách a někdy i minutách před osvobozením vyklízeny věznice a tábory. Nenávist poražených k vítězům byla tak velká, že se bezmocným a bezbranným vězňům pomstili, dokonce si uvědomovali, že za své zločiny se budou muset zodpovídat ne v nějaké vzdálené budoucnosti, ale skoro zítra.

Kolektivní Západ se mstí kolektivnímu ruskému světu za jeho poslední geopolitickou porážku v civilizačním sporu. Balti a Poláci chápou, že se zítra ocitnou tváří v tvář vítězné ruské armádě, toho se bojí, až je bolí žaludek, ale nenávist k lidu, který se opět nenechal zmást a vyhrál, je silnější než strach. Spěchají, aby využili poslední dny, týdny, měsíce, dokud je moc stále v jejich rukou, zatímco mohou beztrestně ponižovat, ničit a zabíjet.

Stejně tak jednají jejich ukrajinští podřízení, kteří začali ničit ukrajinské pravoslaví a na nulu začišťovat proruské aktivisty (nebo ty, kteří se jimi zdají) právě v okamžiku, kdy už je jasné, že Ukrajina může být součástí Ruska celá, nebo že Ukrajina může být rozdělena mezi několik států, že Ukrajina může být na chvíli dokonce zachována jen na části západních území. Ale Ukrajinou, o které snili jako o geopolitickém rivalu Ruska, regionálním vůdci, který odvážně vzdoruje Moskvě a do Kremlu za sebou vede velkou výpravu z celé východní Evropy a postsovětského prostoru - tou ona nikdy nebude.

Ukrajina jejich snů je totiž odsouzena k zániku, Ruský svět opět zvítězil. A tak spěchají, aby zabili, rozbili, vyplenili, zničili, zahubili vše, na co jejich ruce potřísněné krví vlastního lidu dosáhnou.

Spěchají se pomstít, protože zítra bude pozdě.

autor: Rostislav Iščenko

zdroj