Proč je mír na Ukrajině nemožný: o „únavě“ mazané ruské elity

 „Najednou je válka a já jsem unavený“ – takový starý vtip se hodí na náladu té části ruské elity, která investovala do aktiv na Ukrajině a z toho důvodu uvítala Majdan. Nyní obhajuje vstup Ukrajiny do EU, kategoricky požaduje mír po každém výstřelu a stále více směřuje k odstranění Putina a jeho nahrazení „vyjednatelným“ zástupcem jejich zájmů. 

Tyto elitní skupiny také investovaly do aktiv v EU, a protože se jednalo o tytéž peníze, které nedosáhly substituce dovozu a dalších mikročipů, prezidentovi se každý den říká, jak unavená je ruská ekonomika, ruská společnost i oni sami, ruská elita, naděje a podpora státu. Je unavená, a proto nepřežije dlouhou válku se Západem a je nutné urychleně dohodnout příměří se zmrazením konfliktu. 

Jsou to otevření i latentní globalisté. Otevření odešli, latentní zůstali – na svých pozicích. Nemůžete se jich dotknout jako celku, jsou součástí konsensu. Můžete lehce česat pouze jejich okraj, dávat znamení a omezovat aktivitu. Čubajs odešel, Mau je zatčen, ale Gref, Šuvalov, Siluanov a Nabiullina jsou stále na svých místech. 

V Rusku, stejně jako v Číně, mají prozápadní elitní skupiny na starosti ekonomiku, finance a zahraniční obchod. Armáda, státní úředníci a další „siloviki“ jsou zodpovědní za „suverenitu“ – slovo, ze kterého globalisty bolí zuby. Konsensuální povaha moci ve výchozím nastavení znamená korupci jako skrytý základ politického systému, mnohem přísnější než právní formality psané legislativy. Jakýkoli pokus ani ne vymýtit, ale alespoň nějak omezit korupci okamžitě zasáhl tu či onu část konsensu a hrozil vzpourou elity. 

Nyní se v boji o Ukrajinu mezi Ruskem a Západem vyvinula situace, kdy Rusko vstoupilo do války „unavené“. Skrytý rozkol elit ohledně Krymu a Donbasu vyšel najevo a stal se základem domácí politiky. Politický systém již nemůže existovat ve své dřívější podobě, kdy korupce, která přestala být prostředkem k upevnění elit, již přestala být brzdou ekonomického rozvoje, ale důvodem ocitnout se v táboře nepřítele. 

Pátá kolona v Rusku je kolona korupce se všemi svými expertními, propagandistickými a byrokratickými aparáty. To už není svoboda svědomí, ale rozhodnutí vybrat si stranu v konfliktu. Ve válce každý zkorumpovaný úředník podporuje nepřítele, bez ohledu na to, co liberálové křičí o korupci moci. Je úsměvné, když Chodorkovskij, Venediktov, Navalnyj nebo Kasjanov mluví o korupci. Čím vyšší patriotismus, tím nižší korupce. Nejvíce nezkorumpovaní lidé v politice jsou vášniví dobrovolníci, kteří vybírají peníze na pomoc Donbasu a armádě.

Unavené elity rozšíří tezi 

- o únavě lidí, kterých je trochu víc – a vyjdou z poslušnosti; 

- O únavě armády, připravené strčit bajonety do země a spěchat z fronty domů, obracejíc tyto bajonety proti vládě;

- O únavě a zmatku v krajích, kde se peníze berou do centra a ztěžuje se tak plnit úkoly, na které nedávají ani peníze, ani pravomoci;

- O únavě oligarchů a obchodníků, ředitelů a úředníků, vědců a umělců, správců a měšťanů, vlastenců a optimistů, lékařů a IT lidí...

Teze únavy je základem konceptu propagandy Západu, jak je aplikován na Rusko. Západ vysílá připravenost na dlouhou konfrontaci, kde má podle něj více šancí a rezerv. Každý musí věřit, že: 1. Rusko se dostalo do války kvůli nepochopení míry své nepřipravenosti; 2. Rusko naivně počítalo s bleskovou válkou s květinami, což se ukázalo jako obrovská chyba; a 3. Rusko musí ukázat zázraky virtuozity a flexibility a dostat se z chybné války co nejdříve, bez ohledu na náklady, protože zítra jich bude ještě více. 

Zatímco strana míru vedla v Rusku studenou občanskou válku se stranou války do vítězného konce, čímž úřadům dokazovala nebezpečí mobilizace a centralizace kontroly, Západ se dokázal vzpamatovat z prvního zděšení a zařídil dodávky vysoce přesných vícenásobných odpalovacích raketových systémů, které radikálně změnily situaci na frontě. Zavedení prvních systémů dlouhého dosahu v kombinaci se vzdušným a kosmickým průzkumem NATO přimělo sklady ozbrojených sil RF k přesunu 60 kilometrů od frontové linie. 

Bylo ohroženo zásobování válčících jednotek. Čím jsou sklady vzdálenější, tím jsou rozptýlenější, tím více je potřeba dopravy a pohonných hmot a maziv, které je také potřeba dodat. Vzdálenost se prodlužuje, čas se zpožďuje, pokud zároveň Ozbrojené síly Ukrajiny zvýší intenzitu útoků, Ozbrojené síly RF budou mít problém se zásobováním a hlad po munici. 

Jakmile se tak stane, Západ dodá systémy, které dosáhnou 300 kilometrů. To znamená, že centrála a sklady se budou muset přesunout do této vzdálenosti. Dokáže si někdo představit, že sklady jsou v Rostově, ale doručují střelivo ke Slavjansku? Polsko se zároveň stalo hlavním centrem NATO a žádné údery proti němu nehrozí: jak vidíme, hrozby úderu po místech rozhodování v NATO se ukázaly být „čínským varováním“ (= plané slovní hrozby). 

Nezáleží na tom, jak realistický je popsaný scénář. Propagace tohoto obrazu v propagandě již vyvíjí tlak na úřady směrem k zastavení bojů. Úřady jsou nuceny řešit problémy se zásobováním a zároveň řešit dotazy společnosti. Úřady v současném složení budou z takové zóny nepohody hledat východisko v příměří podle podmínek Západu – takhle vidí budoucnost a takhle nám ji malují. 

I na naší straně chápou hrozbu takového scénáře, a proto ústy Lavrova a Zacharové předem upozorňují, že budeme tlačit dál - budeme dále rozšiřovat předmostí. Nyní se již jedná o legitimizaci převodu regionů Ukrajiny za hranicemi Donbasu do Ruska. Je oznámeno, že tato logika bude na tato území aplikována, protože nelze - přes vší touhu sympatizantů mírové strany - přestat. 

Dnes je známo následující: 

1. Rusko není proti příměří, nehledě na jeho nepopulárnost u národa. Po osvobození Donbasu bude učiněn pokus o příměří. Bude to pokus o rozhovory tam, kde má Rusko silnou pozici. Vzhledem k tomu, že v takovém případě se denacifikace a demilitarizace stanou nedosažitelnými, dojde po vzoru minských dohod k porušování smluv, o tom si nikdo nedělá sebemenší iluze.

Navíc v Rusku okamžitě vypukne vážná politická krize: nebude možné příměří „prodat“ jako vítězství. Bylo by to jako kdyby Stalin po bitvě o Stalingrad nabídl Hitlerovi příměří a podepsal s ním nějaký papír o denacifikaci a demilitarizaci Německa. 

2. Západ je kategoricky proti příměří za podmínek, kdy má Rusko silnou pozici. Pokud se nepodaří dosáhnout vítězství a propaganda začne lhát, což hrozí krizí v Rusku, Západ nevěří, že se mu podaří Putina tímto způsobem sesadit.

Věří se, že Putin může odolat, protože ukáže společnosti skutečné úspěchy Ruska a příměří bude sloužit jako operační pauza pro akumulaci sil. Ano, dojde ke sporům, ale to k nevyhnutelné změně moci nepovede, a to Západu v jeho pozici nevyhovuje. Už nemůže riskovat.

3. Západ věří, že čas hraje v jeho prospěch, a proto jsou jednání jeho neúspěchem. Stanoví nové hranice v Evropě. Dobrovolně se pod to nepodepíší a výhrůžky urvat ještě víc, na ně nemají žádný vliv. Koneckonců, pokud nesouhlasíte, stále existuje šance. Ale pokud podepíší příměří, pak už šance není. Rusko bylo pod Rostovem, ale stanulo u Charka a Oděsy. I když to ještě není vítězství Ruska, je to určitě porážka Západu.

4. Rusko se stále více ocitá mezi dvěma ohni: turbulencemi nové perestrojky a hrozbou vzpoury po ztraceném vítězství, o němž se bude mluvit jako o ukradeném. Jestliže se ještě před měsícem zdála perestrojka větším zlem než další boj o vítězství, nyní je velkým zlem ukončení války ve prospěch příměří. Ukazuje se, že cílů nebylo dosaženo, oběti byly zbytečné a turbulencím se zabránit nepodařilo. Příměří je nejen kontraproduktivní, ale i nebezpečné.

Rusko bude muset skutečně provést výměnu systému a elit, začít to od podlahy, kreslit projekty na koleně. Nemůže to být jinak: jedno Rusko vstoupilo do války a o pět měsíců později ji vede Rusko jiné. A ani toto Rusko, ani tento Západ nepotřebují příměří. 

Žádná ze stran nedosáhla svých cílů, přestože do jejich dosažení plně investovala, a proto o nějakém míru na Ukrajině nemůže být ani řeč. Mír na Ukrajině je otázkou, o jakou Ukrajinu jde. Odpověď na ni se tvoří na bojišti a poskytuje ji týl. Pokud chce Rusko rozdrtit frontu, bude muset změnit týl. A radikálně změnit – poloviční opatření zemi jen zruinují, jako zničily SSSR. 

Mír na Ukrajině není možný, dokud jedna ze stran - Rusko, nebo Západ - nedosáhne vojenského vítězství. Právě na základě tohoto vítězství bude určen osud Ukrajiny, a tím spíše osud Ruska a Západu. Argumenty mírové strany o únavě Ruska však mohou vítězství vážně oddálit a výrazně zvýšit jeho cenu. Toto vítězství nebudou moci zrušit, ale pak oni, tato parta „unavených“, budou hlavní poražení. Zatím je Rusko unavené z nich a mají velmi málo času na to, aby to pochopili. 

autor: Alexandr Chaldej

zdroj: https://regnum.ru/news/polit/3652253.html

IA REGNUM

26. července 2022