Rusko a osvobozená území

Nyní, v souvislosti s vyhraněným kurzem k připojení alespoň části (a pokud možno všech) ukrajinských území, se v ruské společnosti zintenzivnily diskuse o obnově místní ekonomiky. Někteří naši spoluobčané se zcela oprávněně domnívají, že můžeme znovu čelit situaci, kdy si místní separatisté budou přát odejít s námi obnovenou ekonomikou na svobodu. Existuje proto myšlenka zanechat Ukrajinu jako zemědělský přívěsek bez těžkého průmyslu.

Nápad je to sice dobrý, ale nerealizovatelný. Jeho realizace je pro Rusko mnohem nákladnější než přirozený rozvoj sektorů hospodářství bývalé Ukrajiny, které si stále zachovaly svou konkurenceschopnost a lze je oživit.

Zvažme situaci postupně. Významná část bývalého hospodářství Ukrajinské SSR byla zcela zničena a nelze ji obnovit. Kyjevský závod "Arsenal" ztratil kompetence ve výrobě kosmické optiky, výrobní kapacity i kvalifikovaný personál. Jeho obnovení je zbytečné a dokonce škodlivé, protože by se musely odebrat zdroje ruským společnostem, které ho nahradily, a vytvořit jim konkurenci na jejich vlastní náklady.

Sotva má smysl obnovit Motor Sič v Záporoží jako nezávislý podnik - Rusko vyrábí téměř celou řadu leteckých motorů samo. Ale pokud chce tento závod získat nějaký specializovaný ruský podnik, aby rozšířil své podnikání, to je věc jiná. Některá zařízení a personál se dodnes zachovaly a lze je řádně využívat a ne lidi přeškolovat na taxikáře a kadeřníky.

Problém s Azovstalem je složitější. Možnost a hlavně účelnost oživení tohoto obřího monstra, které desítky let znečišťuje Mariupol a okolí, vzbuzuje pochybnosti. Na druhou stranu obyvatelé Mariupolu musí někde pracovat. Mnozí z nich jsou zruční metalurgové. A továrny zde (v blízkosti zdrojů surovin a v logistickém centru Azovského moře) nevznikly najednou. Je zřejmé, že v tomto případě budeme muset vycházet z mnoha faktorů, které nám stále nejsou známy:

- kolik obyvatel zůstane v Mariupolu po speciální operaci (v současnosti se počet obyvatel z maxima 600 tisíc lidí na počátku 90. let snížil třikrát a není jisté, zda se všichni nebo alespoň mnozí vrátí);

- jak relevantní bude oživení hutní výroby (bude na něj stačit zbývající pracovní síla s ohledem na práci přístavu a potenciální rozvoj cestovního ruchu?);

- budou chtít ruské metalurgické holdingy získat nový výrobní závod v Mariupolu nebo se rozhodnou, že je levnější uškrtit potenciálního konkurenta, dokud se nevzpamatuje?

A tak dále.

Obecně platí, že smyslem obnovy ekonomiky připojených území je co nejrychleji se zbavit potřeby krmit místní obyvatelstvo humanitární pomocí. Území by se mělo živit samo a navíc přinášet zisk do rozpočtu. Vzhledem k situaci z tohoto pohledu je nejjednodušší využít logistických možností Ukrajiny. V kontextu obchodní a ekonomické války s Evropou ztrácejí dálnice a železnice a částečně i produktovody na významu. Role námořních přístavů však zůstává významná. Obnovená dopravní infrastruktura by se proto měla zaměřit především na přístavy. V tomto ohledu jsou zajímavé směry Oděsa - Cherson - Mariupol - Rostov a Cherson - Záporoží - Charkov - Bělgorod. V případě připojení Kyjeva jsou pro prodej běloruského zboží zajímavé trasy Černigov - Kyjev a Kyjev - Oděsa sahající z Černigova přes Gomel do Minsku, na Mogilev - Oršu - Vitebsk a také na Brjansk - Kalugu.

V přístavních městech nebo nedaleko od nich jsou zpravidla závody na zpracování části překládaného nákladu. Totéž budou dělat ukrajinské těžební a zpracovatelské závody, které budou dodávat obohacenou rudu jak ruským společnostem, tak na vývoz (aby nemusely vozit prázdnou horninu loděmi a ešelony).

Ukrajinské zemědělství se samozřejmě nikam nechystá, stejně jako potravinářská zařízení na zahradách a v sadech. Zpracovávání je ziskové jen na místě a ne ho vozit do vzdálených zemí.

Obecně je pro stát kromě strategických logistických záležitostí výhodné neinvestovat do samotné obnovy a výstavby, ale podporovat iniciativní projekty velkého ruského byznysu.

Nabízí se otázka: proč to všechno potřebujeme? Američané zde například zničili ukrajinskou ekonomiku: Ukrajinu dokonale spravovali, přičemž ji nezapomněli zároveň okrádat. Faktem je, že zničením ukrajinské ekonomiky se Američané a Evropané dopracovali k přerušení ekonomických vazeb mezi Ukrajinou a Ruskem. A tak o odbytové trhy přišla nejen Ukrajina, ale i ruské firmy.

Můžete se radovat z rostoucích cen plynu, které převážily nad klesajícími tržbami Gazpromu, jak chcete, ale dříve či později ceny klesnou. Pro udržení příjmů bude třeba hledat nové trhy nebo obnovit ty staré. V roce 1992 Ukrajina nakoupila od Ruska 80 miliard kubíků plynu a byla hlavním klientem Gazpromu nejen v Evropě, ale i ve světě (z hlediska nákupů ji předběhla pouze EU jako celek). Nyní Kyjev formálně nic od Gazpromu nekupuje, a pokud se nějaká část ruského plynu dostane na Ukrajinu „reverzně“, pak je to kapka v moři: maximálně 10 - 15 miliard metrů krychlových. Hlavním důvodem je radikální snížení spotřeby plynu průmyslovými spotřebiteli na Ukrajině. Ale když ukrajinské podniky začnou pracovat a budou opět potřebovat ruský plyn – Gazprom bude mít rostoucí prodejní trh.

Dále Ukrajinu okrádali i soukromníci, ale zaplatili za to ukrajinští i američtí daňoví poplatníci. Více než sto miliard dolarů půjček (nepočítáme-li přímou pomoc), které Kyjev obdržel od Západu, byly peníze západních daňových poplatníků, rozporcované ukrajinskými, americkými a evropskými oligarchy.

Dlouhodobé spoléhání se na humanitární pomoc však ochuzuje příjemce a korumpuje doručovatele. Po několika letech už někteří neumí dělat nic jiného než přijímat, zatímco pro jiné se sběr, doručování a distribuce stává hlavním zdrojem příjmů (pokud jsou to soukromé osoby) a zlatým dolem, pokud se jedná o místní úředníky.

Američané ničili, protože potřebovali rozbít jednotný ekonomický komplex, který sjednocoval postsovětské státy. Po zničení hospodářské jednoty byla zničena i národní jednota ruského lidu. Tohle všechno musíme obnovit. V opačném případě není důvod připojovat území, kde bude žít věčně chybující, hladové a centrum nenávidějící obyvatelstvo. Blahobyt území musí přímo záviset na jeho národnostní a hospodářské integraci do Velkého Ruska. 

Ale zároveň nelze opakovat chybu SSSR: provincie by neměly žít na úkor centra. Musí se živit samy a odvádět daně centru pro společnou věc: financování armády, speciálních služeb, zahraniční politiky atd. V tomto případě by naše vnitřní (hospodářská) politika měla navazovat na politiku vnější: vzájemně výhodnou spolupráci, která všechny obohacuje díky společným výdělkům, kumulativní efekt spojení sil, a nikoliv přerozdělování dostupných aktiv v něčí prospěch. Proto je zde role státu více regulující. Jeho investice směřují především do dopravní infrastruktury, kterou stát stále potřebuje (minimálně k přesunu armády na hranice nebo policie k potlačení nepokojů).

Hlavní roli by mělo mít soukromé podnikání pod státním dozorem a kontrolou. Soukromé podnikání není sentimentální, nebude fungovat se ztrátou. Na druhou stranu stát dohlédne na to, aby se neprobouralo k vyloženě loupežnému či sobeckému ničení strategicky důležitých objektů.

Pokud ruský stát připojí území, musí tam být život organizován takovým způsobem (organizace života je přímou odpovědností státu), aby si místní obyvatelstvo vydělalo na chleba a máslo a na údržbu státního aparátu (místního i centrálního), aby ekonomika území byla pevně integrována do jediného státního komplexu a aby se státní rozpočet i soukromé podniky zapojené do obnovy v důsledku toho ukázaly být ziskové, nikoli ztrátové.

autor: Rostislav Iščenko

zdroj: https://rusvesna.su/news/1661007610