Paměť - díl 2.

(předcházelo:)

Jak věda předpokládá, žádná informace v celém vesmíru nemůže zaniknout. Proto mají vědátoři docela hoňky s jejich černými dírami, a proto vymysleli pojmy jako horizont událostí a další pro mě zcela nepochopitelné šílenosti, aby jim hmota zmizelá v ďouře nenabourala teorie, jež jsou pro ně zákony. Tak co se potom stane s informacemi uloženými v hmotě - neuronech v mozku po smrti člověka? Nebo ty, které prostě zapomeneme? Ukončením el. aktivity mozku by mělo přece dojít k výmazu všeho, co do sebe mozek za života jeho majitele nasál. Jenže kam pak šoupnout takové věci jako vzpomínky na minulé životy, deja vu, čtení myšlenek a mnoho dalšího? Myšleno tím tu část, která se vztahuje k něčemu, co jsme za tohoto života jistojistě nezažili, a přece si na to občas někdo vzpomene.

Podle mne je pravda, že se žádná, byť sebenepatrnější informace nikdy neztratí a je někde nesmazatelně zaznamenána a permanentně jsou (z našeho 3D pohledu) další informace přidávány o všem, co děláme i na co myslíme. Musí na to být nějaký zatraceně velký hardisk, co?

Bude to určitý druh univerzálního informačního pole (UIP). Tak a proč to celé píšu? K čemu by takové UIP bylo, když by se do něho pouze zapisovalo a nebylo by nikoho, kdo by z něho mohl číst? A tady se zřejmě budu krapet rozcházet s obecným pojetím paměti. To, jak a kolik si každý zapamatuje, je možná určeno kvalitou toho, jak k datům z UIP je každý člověk schopný přistupovat, a to vědomě i nevědomě. Tak proč si pamatujeme jen svoje vzpomínky a ne někoho jiného? Předpokládám, že obdobně, jako je tomu např. ve světě počítačů, kdy každý přihlášený uživatel, každý program si svoje vlastní data zašifrovává svým vlastním jedinečným klíčem, nebo ještě pravděpodobněji ukládá do svých soukromých adresářů, přes které pak k datům přistupuje, tak obdobným způsobem jsou všechny myšlenky a vzpomínky ukládány do "adresáře" daného jedince v UIP.

A proč tedy si nelze vzpomenout na vše, co jsme si do nám přidělené části UIP uložili? Je to podle mne proto, že nevíme, jak to celé funguje, a už od narození je náš mozek masírován představami o učení, které mají naši rodiče a ti zase od svých rodičů atd., ale už zkrátka hodně dlouho, a stále se to zhoršuje, dochází ke vzdalování se od přirozeného způsobu čerpání všech informací.

Je to logické, aby se například tentýž text učili všichni žáci na světě a vlastně tutéž informaci si ukládali do své vlastní části UIP, když by bylo efektnější žáky naučit, jak si informace získávat, než si je pro sebe v mozku vytvářet? Nač ukládat miliony stejných kopií do milionů "adresářů" v UIP, když by stačil jeden jediný originál této informace v podobě, v které by k ní měl přístup každý, kdo ví, jak tuto informaci najít?

Mozek je neuvěřitelně důmyslný přijímač i vysílač signálů všeho druhu a povahy včetně těch nehmotných. Přece jste schopní občas zachytit, zda osoba před vámi je taková či maková, ne? Určitě po vás nemetá atomy prvku simpatikusu. Feromony teď nechme stranou, ano? :-) Představme si mozek prozatím zjednodušeně jako radiopřijímač. Ten také dokáže přijímat informace "přilepené" na nosné vlny všech možných frekvencí. Ale na rozdíl od rádia mozek umí přijímat ze všech frekvencí najednou. Jenže rádio má konstrukcí omezený reproduktor, který dokáže vyloudit zvuk jen o určitém rozsahu. Myslím si, že záleží jen na přístupu každého člověka k tomu, co považuje za realitu - za to, co je možné, čímž limituje sám sebe jako onen reproduktor. Mozek potom předává informace jen takového rozsahu, který si člověk nastavil, nebo který se rozhodl uvědomovat si. Nebo ještě jinak. S narozením člověk dostává do vínku potenciál vnímat informace o takovém rozsahu, že by i mnozí komiksoví hrdinové proti němu vypadali jako nemohoucí nemluvňata.

A je bohužel na okolí nově příchozího návštěvníka ve slušivém a přesně padnoucím obleku tvaru novorozeněte, kolik z onoho potenciálu bude moci využít, kolik se ho naučí používat.

Stejně jako by člověk od narození žijící v naprosté tmě pod zemí neuměl používat oči, respektive mozek by se neměl z čeho naučit k impulzům přiřazovat vizuální vjemy, nebo žijící v neprodyšné bublině bez jakýchkoliv pachů by neuměl poskládat pro majitele "obrázek" vůně, tak by i člověk bez přijímání informací z nefyzických smyslů nemohl být vlastně člověkem. Byl by to stroj bez emocí, snů, intuice, empatie. Proto vidím jako docela přínosné si například trénovat tu část paměti, jež právě přijímá informace z nehmotných oblastí naší existence. Jako přínosné, neuvěřitelně efektivní a rychlé vidím si například zapisovat sny. Sen je právě původem nefyzickým - nepochází z ničeho, co by bylo v tu chvíli založeno na 5ti tělesných smyslech, z nichž za bdělého stavu skládáme obraz reality. Tím, že si sen zapíšeme, stimulujeme tu část mozku, jež je přijímačem/vysílačem informací pocházejících z nefyzických smyslů. V čem vidím veliké plus? Ne snad v tom, že si budu po zbytek života v hlavě nosit vzpomínky na sny, ale nyní jasně pociťuji, možná bych mohl použít magického slova VÍM, že se začnou kolem vás dít na první pohled nevšední věci. Ovšem za předpokladu, že daná osoba není vyloženě necitlivý dacan. Ale ten by se svými sny asi nikterak nezaobíral a pokud ano, určitě ne proto, aby mohl chytat signál z nějaké pohádkové říše či co, že? Zkrátka mozek se naučí být citlivější k daleko jemnějším informacím, než které dostává skrze svých základních 5 smyslů (a to je ještě filtruje a předkládá v podobě, která člověku vyhovuje). Jedná potom intuitivně, aniž by si to uvědomoval, daří se mu v práci, v životě. Na co sáhne, to se povede. Je ve správnou chvíli na správných místech. Zvládne to, co jiní považují za nemožné, ačkoliv sám to považuje za úplně normální.
Sám na sobě fyzicky nemusí pociťovat vůbec nic, ale například zvířata mohou něco cítit, což se projeví třeba jejich výrazným zájmem o danou osobu (a přitom by nemuselo nutně jít o očichání si potenciální potravy). Člověku se pak vyhýbají nemoci, úrazy, všechno ho baví. Může pociťovat veliký nárůst myšlenek konstruktivní povahy. Taky se mu bude dařit mnohem lépe odhadnout člověka během pár vteřin. Druzí se k němu začnou chovat příjemněji než před tím. 
Zkrátka a jasně - stimulovat tu část mozku, která je zodpovědná za komunikaci s nefyzickými zdroji, má jen a jen konstruktivní účinky na život jako takový.

Někdo by možná řekl, probudí to VAŠÍ OSOBNÍ SÍLU, která pak už jen roste. Vlastně možná ještě jinak. Naše osobní Síla je tu s námi od narození každičkou vteřinu života, ale díky nerozvinutému přijímači schopnému na ni reagovat ji nevnímáme - k naší škodě. Takže stimulem  vhodného typu paměti (jsou i jiné než zapisování snů), umožníme sami sobě se svou osobní Sílou komunikovat. A to i když ji nikterak nevnímáme, jednáme pak podle ní. V pohádkách tomu třeba říkají Štěstí. Církev tomu říkala čarodějnictví, u indiánů tuto výsadu používají šamani.

Možná by někdo mohl namítnout - a co takový alzheimer nebo parkinson, to tam nějak nezapadá, že? Naopak. Podle mne zapadá, ale to by bylo na další dlouhé povídání, kde bych zabrouzdal i do reinkarnací, vzpomínek na pocity/bolesti těla ve svých minulých úmrtích, fantomových bolestech a možná i někam, odkud by se myšlenkově těžko vracelo k původnímu tématu. Ono totiž vše souvisí se vším a nic nelze objasnit v plné šíři, protože zkrátka to by se muselo objasnit úplně všechno a to jak známé, tak to neznámé a toho je myslím zatraceně hodně :-)

aktualizace: 
Předevčírem jsem byl přítomen docela zajímavé události. Někteří víte, že se pohybuji hodně mezi hospodářskými i domácími zvířaty, což znamená, že přicházím do kontaktu i s lidmi - jejich majiteli. Byl tam i člověk, který se velmi krátkou dobu zajímá právě o probouzení a zefektivňování paměti zaměřené na podněty z nefyzických smyslů. Bylo až neuvěřitelné, co po něm všechna zvířata dělala. Div by si krky nevytahala jen proto, aby mu přiložila čumáky na krk a hlavu a něco pro ně zajímavého nasávala. Nikdy takový hromadný zájem o svojí osobu od zvířat prý nezažil. A to není vše. Budu konkrétní. Dva hodně problematičtí koně, kteří si nikdy od nikoho nenechali beztrestně sáhnout na nohy (majitel raději utekl), se nechali od onoho člověka skoro labužnicky ošetřit. Nakonec to byli nejhodnější koně z celého stáda. Náhoda?