Je vše tak, jak má být?

Nevím, zda jsem si tématem, které mě již po delší dobu pronásleduje, nenaložil více, než unesu. Předpokládám, že nejsem zdaleka výjimka, když se zaobírám tak zdánlivě již mnohokrát zodpovězenými otázkami, jako jsou svobodná volba, osud či tvrzení, že vše (na Zemi i v Univerzu) je přesně tak, jak má být, že vše jde podle plánu.

Jak již pravidelné návštěvníky tohoto blogu trklo, nejsem z těch, kteří by doma měli na zdi obrazy Darwina, Einsteina či Newtona. Zkrátka obecně vžité vnímání reality v moll mám naladěno více do tóniny dur. Vesmír není podle mě paní Náhodou umolousaný hodinový strojek. Člověk není pitomec, pardón, potomek grizzliho ani šimpanze a kolega astronaut ve švihácké, rychlostí světla se ploužící raketě nebude ani mladší, ani vyšší ani těžší, než byl na záchodcích v kosmodromu. Já věřím, a jedině tak mi to naše bytí dává alespoň malilinkatý smysl, že vše je dílem a zároveň nedělitelnou součástí něčeho zatraceně velkého, vědomého, tvořícího se Záměrem, který bude jistě promyšlenější než akce mistrů improvizace Mata a Pata.
Rozhodně tím nemám na mysli nějakého většinou lidské populace uctívaného, starého, pomstychtivého, věčně nervózního dědulu, co bez meškání vrhá blesky a mor na každého, kdo mu ukáže záda nebo vztyčený některý z prstů. Jsem již téměř přesvědčen o tom, že naprosto nic se nestane náhodou, a tím se nestavím na stranu zastánců teorie neurčitosti, i když s ní také souhlasím.
To, že každá akce vyvolá reakci, je myslím všem jasné, ale jsou vůbec nějaké akce? Není vše jen reakcí na reakci, která je reakcí na ......? Nutně bychom došli až ke chvíli, kdy vzniklo první NĚCO z čehosi, co nebylo reakcí, nýbrž čistou počáteční akcí. Pak by tu byly dvě možnosti. Buď se vše po první reakci (což mohlo být třeba přání onoho ČEHOSI) začalo dít naprosto neřízeně podle teorie chaosu (neurčitosti) a pak si neumím představit, jak by mohlo vzniknout něco tak dokonale a bezchybně fungujícího, jako je Univerzum včetně jeho zákonitostí a nás. Nebo muselo být vše od prvního do posledního řízeno, aby právě dle teorie neurčitosti nemohlo dojít k celkovému kolapsu všeho.
Matematické výpočty ukazují, že jen samotný život, jak ho známe zde na Zemi, by v případě náhodného vývoje musel vznikat řádově stovky miliard let, přičemž jen Země je údajně stará 4,5 miliardy a náš Vesmír cca 14 miliard let. Něco tu nehraje. Tuším Ivo Wiesner napsal příhodné přirovnání: představte si, že na korbu náklaďáku vysypete naprosto všechny součástky, z kterých se skládá počítač, a pak budete jezdit po hrbolaté cestě tak dlouho, dokud se drncáním, narážením, mícháním a srážením dílků náhodně z těchto součástek PC neposkládá a hlavně - nenaprogramuje a  nezapne. Absurdní představa, že? A to by bylo férovější si představit, že na té korbě bude jen hromada kamení a původního přírodního materiálu, z kterého ony součástky vzniknou.

Zapojovat do takovýchto témat logiku sice není úplně to pravé ořechové, ale nic jiného účinného momentálně u sebe ani po kapsách nemám, takže v tom budu pokračovat. 1 + 1 = 2. Takže já za sebe beru jako fakt to, že co vidím i nevidím a vidět ani nemohu, vzniklo na základě přání (nebo popudu, nudy, zvědavosti, možná i sázky nebo čehokoliv jiného) Vědomí, kterému budu říkat Tvůrce - pochopitelně od slova tvořit. Ale vy si ho nazvěte, jak chcete, protože jméno není důležité. Opakuji, že Tvůrce pro mne není žádná konkrétní entita ani skupina entit, ale dá se říci, že je to všechno, co je, co existuje, protože do všeho, co tvoří, vkládá kus sebe sama. Mužský rod je zvolen náhodně. Mohla by to být stejně tak Tvořitelka nebo Tvoření.
Základní, vznešeně řečeno kardinální otázkou je, zda vše, co Tvůrce stvořil, je po celou dobu existence, ale i po ní, stále naplánováno a řízeno do posledního puntíku. A to včetně nás - lidí. Však to jistě znáte  - často se říká nebo píše - "Neboj, vše je tak, jak má být." A tady se to začíná zamotávat. Pokud je všechno řízeno a udává se v souladu se Záměrem, pak je otázka, zda existuje vůbec svobodná volba, anebo je vše vlastně osud?  Podle mne v počátcích tvořivé práce hlavního návrháře opravdu vše do posledního pohybu energie i hmoty běželo podle plánu. S postupující dokonalostí (ta byla v každém okamžiku tvoření) bylo možné přejít k "automatizaci" vývoje. Ovšem plně v souladu se Záměrem.
Aby si to bylo možné lépe představit, použiju nám známou věc - počítač. Pochopitelně bude třeba ho vidět jako ten nejvýkonnější superpočítač s neomezeným výkonem a kapacitou. Vše níže napsané berte s nadhledem.

tak kam to švihnu?

Tento počítač schopný programátor použije "jen" k návrhu virtuálního počasí na prťavoučké planetce o průměru několika desítek kilometrů. Do počítače nahraje program - v podstatě jeho představu planetky. Tento program je napsán pochopitelně do posledního příkazu, jinak by to počítač "neskousnul". Ale aby to byl tvořivý proces a nikoliv konečné dílo samotné (nebylo by pak vlastně třeba práce počítače), programátor udělí v mnoha případech počítači možnost výběru - volby z nabídky možností, což je v řeči programátora náhodné generování. Pro ujasnění - ono "náhodné" nikdy není náhodné, ale opět je založeno na přesně daných příkazech a stále stejný postup výpočtu vychází z neustále se měnících proměnných, jako například číslicové znázornění běhu času, ale je možné použít i další měnící se veličiny. V našem případě se ono náhodné generování možností omezí na skupinu možností, kterou určí sám programátor. Pro představu vezmu např. samotnou velikost planety. V programu bude příkaz, kdy počítač bude moci "sám zvolit" hodnotu průměru z nabídky možností od 50km do 100km. To samé bude u poměru souše a vody, složení vzduchu, průměrné nadmořské výšky pevniny, kyselosti půdy a tisíce a tisíce dalších hodnot. Takže ať počítač dosadí jakoukoliv hodnotu v jakékoliv veličině, konečný výsledek - planetka, bude podle záměru programátora a to, i když výběr dělal počítač/program.
Vše do posledního pixelu na monitoru, na kterém bude planeta znázorněna, bude spočítáno a "zmaterializováno" programem, který vytvořil programátor. Protože chlapíkovi na židli před monitorem po chvíli kochání nestačí pohled na statickou planetu, rozhodne se, že ji "oživí". Program zdokonalí a na virtuální planetu začnou působit síly jako přitažlivost jejího měsíce, bude na ni dopadat světlo ze  slunce, bude mít rotaci, tvar a průměr oběžné dráhy vymezenou předem zadanými možnostmi. Planeta bude mít gravitaci, která vyplyne z jejího složení (součet všech patřičných hodnot). Sami si umíte domyslet mraky dalších veličin, které lze do programu zadat. S množstvím hodnot se sice zvyšuje množství možností výsledku, ale ten je v každém okamžiku volby počítače vždycky přesně podle záměru velmi chytrého a zvědavého programátora. Občas se ale stalo, že některé hodnoty kolidovaly s jinými a program se "kousnul". Vyřešil to podprogramy s automatickou kontrolou a korekcí do správných hodnot. Takže nyní již nehrozily pády programu. Vše bylo regulováno jednak vymezenými možnostmi výběru a jednak samoopravnými sekvencemi v programu. Odteď katastrofy, destrukce či změny nejenom planety nebyly dílem kolizí v programu. Nýbrž byly to projevy samoopravných sekvencí v projektu, které danou změnou vyrovnávaly nerovnováhy vznikající drobnými a tolerovanými neshodami mezi jednotlivými dílčími výpočty a jejich následné manifestaci v projektu.
Teď, když jsem si to takto vizuálně představil, mi zcela na povrch vyplavala i možnost zadat do programu čas. Není to vlastně nic jiného než další virtuální veličina pro virtuální planetu a stejně tak je možnost pro programátora ji modulovat. Čas bude platný pouze z pohledu oné planetky, protože programátor si může v jeden okamžik na monitor "vytáhnout" jakýkoliv snímek. Čas bude stejně virtuální veličinou, jako třeba velikost planetky. Vše lze vrátit, upravit a spustit znovu.
Chlápek na židli se nyní může kochat pohledem na planetu, která se točí, má měnící se podnebí, zkrátka se mění ve všech strukturách a v každém okamžiku. Jedno dvě kafe a začne se nudit. Co dál? Rostliny, ptáci, zvířata, ryby, bakterie, viry! Ano, to bude ono! Takže další kus programu s obrovským množstvím možností vymezených mantinely přání programátora. A po takto obživlé planetce přijde na řadu člověk. Další dvě kafíčka, doutníček a borce od klávesnice napadne, co kdyby do virtuálních postaviček člověka vložil sekvenci programu, která bude schopná psát vlastní podprogramy - program, který vytváří programy. Pochopitelně v mezích, které jí zadá on - programátor. Potom zatouží vědět, co virtuální postavička vlastně vidí, slyší, cítí. Takže si do počítače zapojí další monitory (pro každého člověka jeden, nebo bude přepínat v zobrazeních), kde mu budou vyjíždět informace, jež získává každá postava od vizuálního příjmu, přes jeho pocity a uvažování. Pochopitelně to uvidí v řeči programu jako sled řádků s příkazy a možnostmi tak, jak je řeší podprogram v každém člověku. Uvidí naprosto vše a v přímém přenosu a v jazyku, který zadal on sám.

není nádherná?

Po nějaké době kochání zjistí, že to stále není ono. Jenže co tam ještě chybí? Je to stále pomalé, relativně se tam nic neděje a vývoj je minimální! Co s tím? Mám to! Zvětším možnosti výběru! Program rozšíří o možnosti a sleduje, co se bude dít.
V některých částech programu začalo i přes do té doby postačující samoopravné sekvence docházet ke kolizím, ale v mnoha případech to katapultovalo místní vývoj prudce dopředu, protože se podprogramy (člověk) začaly předhánět, který z nich bude mít navrch, a ve svých možnostech vytvářely do té doby programátorem možnosti neočekávané, nicméně pro běh projektu přínosné. Neslo to však i nevhodné okamžiky, kdy se jednotlivé podprogramy dostaly do stavu, kdy se neustále snažily dostat mimo vyhrazené možnosti (mimo přání programátora) a tím hrozil kolaps celého projektu. Programátor proto rozšířil možnosti samoopravných sekvencí a problémové podprogramy byly vždy automaticky vraceny na řádek, kde došlo k nevhodné volbě z možností, a to tak dlouho, dokud samy nezvolily možnost vyhovující celkovému zaměření projektu a samy do své sekvence nezačlenily ochranu před dalšími chybnými rozhodnutími. V každém okamžiku psaní programu bylo uvažování a přání programátora v něm (projektu) obsaženo - bylo to vlastně jeho podstatou, účelem. Dá se tedy říci, že výsledek projektu vyjadřuje přání a uvažování toho, kdo ho vytvořil. Všechny jednotlivé části programu jsou částmi tohoto přání.

Takže byla v tomto projektu pro člověka svobodná volba? Měl dán osud? Z mého pohledu svobodná volba byla v plném rozsahu, protože člověk byl vlastně ztělesněním přání programátora, který vložil svoje uvažování a přání do projektu i do postavy člověka, a tudíž vždy se z jednoho pohledu jednalo o 100%ní svobodnou volbu, ale zároveň z druhého pohledu šlo jen o volbu z omezených možností. Záleží na tom, jaká část se na volbu dívá. Zda část člověka tvořená jeho Tvůrcem (programátorem), nebo část člověka tvořená jím samotným. Ale jako celek je v tomto projektu člověk postavou i jejím tvůrcem zároveň. Tudíž svobodnou vůli má i nemá - může si vybrat :-)
A osud? S ním je to naprosto stejné jako se svobodnou vůlí, protože osud je protizávaží vyrovnávající svobodnou vůli - alespoň podle mého názoru. A právě mantinely (možnosti), které určil programátor, jsou hranicemi určujícími rovnovážný stav mezi osudem a svobodnou vůlí. Pokud se tedy jednotliví lidé v projektu rozhodovali (práce relativně autonomních podprogramů v projektu) v souladu se záměrem celého projektu, jejich vývoj byl buď očekávaný podle přání programátora, nebo dokonce nad očekávání rychlý. Ti, co díky rozšířeným možnostem zvolili ty, které kolidovaly s přáním programátora, byli ve vývoji zpomaleni opakovaným vracením se do bodu kritické volby. Buď jak buď, nakonec všechny podprogramy stejně dospěly až do stavu, kdy - právě díky rozšířeným možnostem, což byla záruka možnosti se učit - byly schopné vytvářet svoje vlastní projekty, stejně složité a dokonalé, jako byl ten, v kterém vznikly. Staly se Tvořiteli na své úrovni.

Kdo má alespoň trochu představivost, dokáže se doufám vcítit do toho, co jsem připodobněním k práci programátora chtěl říci.

Jaký je tedy můj konečný verdikt nad otázkou, zda je opravdu všechno tak, jak má být?
Ano, vše je, jak má být za předpokladu, že naše rozhodování je v souladu se Záměrem Tvořitele. Pokud se tomuto Záměru vzdalujeme, stále častěji budeme samoopravnými sekvencemi v hlavním programu projektu navraceni do situací, kdy jsme se rozhodli nesprávně. Nemyslím tím vrácení v čase do téže situace, ale do podobných, aniž by bylo narušeno naše plynutí času. A to opakovaně tak dlouho, dokud nebude vše, jak má být. Čím větší odchýlení v našem rozhodování od Záměru bude, tím z našeho pohledu agresivnější samoopravný program nás šoupne zpět.