Výlet na Perštejn - povídka od Matěje

1. kapitola

Budu vám vyprávět takovej podivnej a trochu snad i srandovní příběh, kterej jsem zažil se svejma dost zvláštníma lidskejma, zvířecíma a možná i veskrze duchovníma bytostma na konci bláznivého roku 2012. Ono tehdy přítomný „něco“, lze pro větší srozumitelnost a ateisty vyjádřiti spíše výrazem „energetická pole“.

Představování začnu od esencí: šedavá, pohybující se energetická „tento“ a zvláštní bubliny, či chuchvalce mající zájem nás povozit.

Zvířátka: tři kobylky a obrovskej hafan Cvrček.

foto Bičíková

Lidé: moji přátelé - MUDr. Amadea Modem a její italská teta, rovněž MUDr. Amadea Modem. Obě to vědmy a léčitelky z dávnejch tradic matristních časů.

Pánové: Arnim, správce Amadeina statku, a jeho kamarád z dětství a puberty na Ukrajině Nikolaj. Dále pseudonymní (sirkovej) průvodce na hradě Pernštejn Pavel a pak už jenom já, Popleta Matěj.

No a v hlavní roli „tvrdej šutr“ - nádhernej hrad Pernštejn.

V tomhle lidským a zvířecím obsazení jsme příjemně trávili čas na Amadeině statku vyjížďkama koňmo nádhernou krajinou Českomoravský vysočiny a rovněž „zasunutým šuflátkem mysli“, tedy nic neděláním. Jedním z tehdy nejzajímavějších výletů byl právě tenhle na Pernštejn.

Arnim se ráno omluvil s tím, že čeká návštěvu svýho dávnýho kamaráda z dětství a puberty. Jeli jsme tedy ve složení tři kobylky, hafan Cvrček, Amadea, teta a já. Trasou byla skoro ideální přímka vedoucí po kopcích, loukách a lesních cestách od Rybný na Pernštejn, kterou Amadea používala od poloviny devadesátejch let, kdy ji těmahle zkratkama vodil její táta. Trasy vedly ze statku do všech světovejch stran. Jejich cílem byly jeho a posléze Amadeiny a teď už i moje zamilovaný místa.

Tedy Českomoravská vysočina? Když na již postarší kolena srovnávám to, co jsem po světě zahlíd, tak tenhle kraj za ničím na planetě nezaostává. A vždycky, když tu jsem, tak vnímám teplo a sem tam ukáplou slzičku, který si obvykle všimne jen ona vnímavá krajina a obrovskej hafan Cvrček. Amadea s tetou obvykle rajtujou kobylky, jako by stižený šílenstvím Amazonek. Já to na koni moc neumím, a proto nejrači jezdím svojí zamilovanou, moudrou mulu Františku, jejíž vstřícnej a skoro mateřskej vztah ke mně plyne zřejmě z toho, že její taťka osel je téměř synonymem Poplety Matěje. Ale bohužel se zrovinka dnes z výletu na Pernštejn omluvila.

Moc mě těšilo a rovněž udivilo, jak to na Vysočině svědčí brethariánce tetě. Úplně rozkvetla, zkrásněla, omládla a nikdo by neřekl, že je jí dost přes sedmdesát, a to zvláště když vede koně. Je daleko lepším rajťákem než Amadea s Arnimem dohromady. A při tom si vždycky vzpomenu na to, co mi vloni říkal v Peru můj průvodce a učitel Josef, kterej se tam s tetou před dávným časem potkal v dost velký skupině hrdejch, peruánskejch Slovanů. Jo, „divoká, krásná a šíleně nebezpečná doktorka Amadea“!

Nejdřív jsem trnul, když jsem ji viděl řítit se z kopců, přeskakujíc v jednom laufu mez po mezi, a pak zběsile kličkovat jako králík mezi stromy. Skákat přes ně a řídit kobylku lehce jak indián, nebo velmi zkušenej a odvážnej gaučo. Hlavně bylo neuvěřitelný, že ten kůň, kterýho vedla, nevykazoval žádný známky únavy. Moje kobylka už sotva pletla nohama, a teta se tryskem vracela, víříc sníh a lákajíc nás už zoufale zmožený jen pánbůh ví k čemu? A když už dokonce i čtyřletej hafan Cvrček, vynikající běžec, toho měl akorát, tak se konečně objevil majestátní, snovej Pernštejn.

A bylo zvláštní, že teta okamžitě, což u ní není běžný, protože se ke zvířatům vždy chová velmi ohleduplně, najednou v plný jízdě přitáhla tvrdě kobylce uzdu a stopla ji tak, že obě přímo zkameněly. Jo, přestala existovat setrvačnost a najednou tu bylo kamenný sousoší ženy a koně, který nehybně zíralo na hrad. Bylo to zvláštní? Ale Pernštejn je moc krásná stavba, navíc dokonale umístěná v nádherný krajině. A tak jsem tu situaci přičítal na vrub tetinýmu Itálií vytříbenýmu vkusu a smyslu pro krásu. Ale zůstalo mi to viset v hlavě?

Pak jsme dojeli ke stájím Amadeina kamaráda a příležitostnýho průvodce turistů okolím i hradem. Vytřeli jsme dekama zpocený kobylky, v suchu malinký jízdárničky je pěkně vychodili, dali jim voňavý seno, vodu a k tomu pár hodin odpočinku. Cvrček, jak byl ze statku zvyklej, vyskočil ihned v koutě stáje na balíky slámy. Ani si nevšimnul svý menáže a určitě si myslel, jděte, lidičky, prosím vás, už konečně do háje, haf, haf, haf.

2. kapitola 

Teta bretharian, Amadea to samý a já ten, kterýmu se přechod už dvakrát nepovedl, a tak si na něj občas hraje. Co bych za to dal, kdyby se tady náhodou ve stáji povaloval někde aspoň kousíček tvrdýho chleba. Hm, taková malilinká, běloučká, moučná strana kůrečky! Nic a nic, lautr nic!

Co to tu hledáš, Matěji?

obrázek pro Matěje :-)

Ale nic, Amadeo, ztratil jsem asi naušnici.

Aha! S tou běloučkou perlou v chlebovým těstu, viď? Nebo snad dokonce v sejrovým?

Ách jó! Běžte už s tím chlápkem na tu prohlídku hradu, já vás dohoním, trochu to tady znám.

Tak jo, Matěji. Ale ať ti potom zas není špatně, člověče. Doufám, že tu nesežereš nějakou tu starou myší návnadu jako tenkrát.

Kdy tenkrát?

No v Lanqudocu pod Montségurem, kde už na tobě všechno plandalo a vlálo, protože jsi byl tak vychrtlej, že kdyby fouklo, tak to nepodařenýho brethariana sebere. Prosím už pochop, že se ti ten přechod pouze a jenom nepovedl. A když budeš chtít, ten program přeci nikam nezdrhne. Jen se ho pokusíš spustit znovu. Mně se to taky mockrát nepovedlo.

To je hrozná ženská, co? Takovej určitě musel bejt poslední pernštejnskej a zřejmě, jak tvrdí historici, i nejšikovnější vládce rodu. A ježto chodil v sukních, tedy sama Polyxena z Pernštejna. No a co ta druhá, Adléta? S pokřikem „pane bože, jsem-li břichatá, bodejď bych se propadla do země“. I stalo se prej na hradě Veveří! Ale strašit chudák holka přišla, jako Bílá paní domů, na Pernštejn! A já sem zcela nezodpovědně doprovodím další dvě čarodějky. Co když se tu z nějakýho jen těmhle zvláštním a podivně vnímavejm ženskejm z mně neznámejch důvodů odemknou časoprostorový zámky a voni čtyři se tu potkaj?

No teda, naštěstí to není jenom zámek, ale goticko-renesanční hrad. Tlustý zdi, silná nátura, prej nedobytnej? Ale jak znám tetu s Amadeu, říkám si, ještě, že v dohledu není čas Svatojakubský noci, to by taky mohl bejt s Pernštejnem ámen! A hned jsem si vzpomněl na tu scénu, kde teta divoce šlajfuje koně modelujíc sousoší a tak z fyziky vyrábí nepotřebnou disciplínu. A fakt mě docela zamrazilo! Co to mohlo znamenat?

Ale jakýpak fraky, ten hrad přeci není můj. No a když jsem nic mimo Cvrčkovejch granulí ve stáji nenašel, začal jsem vystupovat za dámama s průvodcem na exkluzivní prohlídku hradu. Snil jsem při tom o takový malinký pekárničce při cestě, aspoň s jedním krásně tmavým rohlíkem sypaným něčím pořádně křupavým. Ale bylo tu teď v zimě mimo sezonu naprosto pusto a prd. A to nás pak ještě čeká ta hrozná štreka zpět do laskavý pustoty na kopcích u Rybný.

Ale třeba bude sranda na hradě. A taky tam někdo možná v létě mohl ztratit tatranku, preclík, nebo se pod lavici ukryl zakutálenej bonbón! A jak jsem byl hladem lehkej, rychle jsem ty tři doběhl a do hradu jsme vstupovali jako všichni tři mušketýři. Tedy čtyři!

Pernštejn, šlechtic a obr mezi českomoravskými hrady to uznal jako dobrej fór. Usmál se, až vrzala branka, luplo v trámu a on nás spolkl jak sušenou borůvku.

3. kapitola

Jo, tenhle nádhernej monument jsem už parkrát navštívil a povšechně znám jeho historii i legendy. Ale teď mě nezajímalo, jestli byli v tehdejších Čechách Zubři mocnější, než růže; kdy a jak to s nima bylo po meči, či po přeslici; zdali tu tehdy jeho zakladatelé vůbec ještě mohli stihnout potkat to velikánský, chlupatý a rohatý zvíře. Vůbec mě nezajímalo, jakej kus světa, Čech a Moravy vlastnili a zdali plodili potomky ještě se šesti křížky. Ale zajímaly mě ty dvě pernštejnský ženský! Tedy Adléta a hlavně Polyxena. Proto jsem se rozhodl, nesledovat povídání průvodce, architekturu, předměty, obrazy a tak, ale reakce těch mejch dvou čarodějek na to, co se tady šustne.

Já znám jejich intuici a vnímavost na energie a frekvence, který vysílaj předměty, zdánlivě prázdný prostory, lidi, zvířata, a nesmějte se vážení, též duchové. A to i když jsou bez jakýkoli zbytkový bytnosti. Nebo zvláště ti, jako Adléta, co ji zřejmě ještě celou neodložili a stále její části s sebou neúnavně a zoufale vláčej!

Mě maj věduni přečtenýho. Ale prostor tohoto hradu je ve všech pro nás myslitelnejch, nemyslitelnejch, představitelnejch i nepředstavitelnejch dimenzích podstatně členitější než moje titěrný, popletený já. Je to prostor naplněnej k prasknutí historií, štěstím, neštěstím, láskou, nenávistí, touhou, strachem, vztekem, hloupostí, nadáním, realitou, fikcí a co já vím, čím vším ještě.

A tak mohu jen velmi vzdáleně tušit, kolik že lidskejch slov by tohle dokázalo vyjádřit. Jen si představuju, že kdyby každej z těch výrazů měl svoji barvu, tón a vůni, tak kam by se na to hrabalo Dantovo vyjádření inferna! Nebo naopak v abrahámskejch i jinejch náboženstvích popisovanej ráj! Všechno by to byly jen a jen kecy a sračky. Jo, sračky!

No a když jsme šlapali dlažbu před hlavní bránou v místech, kde dřív byl padací most, viděl jsem, jak se Amadee chvěje chřípí, pocukává hlavou a její aura se stává viditelnější. Tedy běžná člověčí reakce na prostředí, vykazující neznámo, nebezpečí nebo naopak. Opak?!? Ohlédla se na mě, lehounce se usmála. Jo! Byl to určitě opak.

Teta šlapala do kopečka, jak dobře namazanej stroj. A jako stroj nevyjadřovala žádný emoce. Ten chlápek, co nás vedl, mluvil a mluvil, tedy otvíral pusu, ale jeho slova se začala rozpouštět v lehounkej šum a on mi připomínal stále víc a víc rybu. Nebe bylo zahalený řasnatým, rozpouštějícím se chemtrailsem a skalisko medvědů se lehounce chvělo. Arkýře na podpěrách simulovaly příbojovou pěnu, chuchvalce peří a co já vím, snad levitující prach a všechno mimo našich kroků se začalo propadat do ticha. Myšlenky počaly zmateně vířit, ale mysl se stále ještě ukláněla tomu, čemu jsme naučeni věřit. Ale postupně se námi vstřebaný vnímání reality začalo vytrácet a víc a víc zmatená mysl spustila, tedy aspoň u mě, program p a n i k a !

Věci, který ponejprv zřetelně vystupovaly z pórů kamenýho podkladu a zdí, ztrácely postupně kontury. Něco se začalo shromažďovat v sešeřelých chodbách, průchodech a dveřích, ale nikdy to nedospělo k mnou, zřejmě bláhově očekávanejm tvarům, barvám, vůním, zvukům a dotekům. Jen pořád a pořád naše kroky. Nebo vlastně teď už jenom moje kroky! Stíny nás rozdělily a bez hmatovejch vjemů míjely. Připomínalo to trochu zrychlenej posun mraků ve filmech. Jenom však letěly všemi myslitelnými směry. Průvodce se svými slovy v nich zmizel. Chvilku v nich plula Amadeina a tetina aura, ale obě se postupně obalovaly jakousi stále hustší pavučinou. Pak rovněž zmizely. Zároveň i moje kroky se zřejmě stávaly fantomními. Jako bych jimi vstupoval do svý vlastní hlavy! A ten ještě před chvilkou skutečnej zvuk zůstával tam někde venku, kde se ke všemu ještě najednou ve zmatku otočil a kráčel, nebo spíš prchal… kam vlastně? Snad proboha ne pryč?

Žaludek mi sevřela křeč. Tělo začalo vibrovat, jako auto, když mechanik tvrdě a dlouho na trenažéru prověřuje funkci ABS. Kolem mě se rozprskly drobounký jiskřičky a zablesklo se, což asi způsobilo i změnu vidění. Měl jsem najednou pocit, že už nestojím, ale ležím. Když jsem si přikázal vstát, ocitl jsem se v obvyklý výši svejch očí, ale vidění bylo pořád rozostřený a furt vnímaný jakoby z horizontální polohy. Pokusil jsem se obrátit a to, co jsem pod sebou uviděl, mě docela vyděsilo. Pode mnou leželo tělo! Jo nějaký tělo! A v šoku jsem usoudil, že je, nebo spíš bylo, moje!

A tohle podivno, co po mně chňaplo, pořád z nějakýho zvláštního důvodu udržovalo moji horizontální polohu, jako bych najednou spíš plaval, nebo dokonce levitoval. A když už se neobjevily žádný zvláštní, či bolestivý ataky a konečně odeznělo první leknutí, přišel neuvěřitelnej pocit lehkosti, jako bych snad mohl udělat cokoli, třeba i letět. Jo, přesně jak se to někdy děje ve snech! Taky jsem si uvědomil, že i když vnímám v jiný, nezvyklý poloze a ve zvláštním barevným spektru, tak jsem pořád na Pernštejně. Uviděl jsem vysoko nad sebou, a nevím proč, poničený ochozy a napadlo mě, to je divný! Dyť přeci před chvilkou byly v pořádku? A vzápětí jsem si představil, to by byl rozhled! A já byl v tu ránu nahoře na drolící se zdi. Tak pozor, Matěji… Ale jsem vůbec ještě Matěj? Tady fakt už přestává každá sranda, a pud sebezáchovy zavelel zpět! A vono to fungovalo a já si okamžitě uvědomil, že jsem o tomhle jevu někde četl ...

A v tom se ozvalo: Matěji! Nejistě jsem odpověděl… Amadeo? A v tu ránu jsme byli vedle sebe, ale úplně ztuhlý a skoro neschopný se postavit na vlastní nohy. A když se nám to společnejma silama povedlo, byli jsme dezorientovaní a téměř neschopní udržet vertikální polohu. Ale vedle nás na podlaze ležela teta, Amadea se k ní sklonila a chtěla začít s resustitací… V mý hlavě zaznělo: Matěji? A teta - vždy jasnej experimentátor - sbírala barvu a pokoušela se vstát z dlažby. Ale byla tak popletená a prkenná, že jsem ji takovou nikdá neviděl. A když jsme všichni tři už jakžtakž byli opravdu „na svejch“ nohách, chystal jsem se zavolat na průvodce Pavla.

Ale vědmy po mně najednou skočily jako tygřice a zadusily v zárodku jak myšlenku, tak i hlas!

Co blbnete, ženský?!

Jo, my blbneme, ozvalo se dámský unisono. Tohle, Matěji, musíme promyslet! Tady se totiž nějakým záhadným způsobem začaly realizovaly naše myšlenky.

No, já jsem klidnej, protože obvykle žádný nemám, ale doufám, čarodějky, že jste si tady v tom divokým povětří zalítaly. Já naštěstí, protože se bojím vejšek, zkusil jen ochoz.

Hele, Matěji, nech těch vtípků.

Jakejch vtípků? Taky jste měly pocit, že jste vězely v nějaký bublině?

Víš, človíčku, my jsme nevězeli v žádný bublině, ale nějakým záhadným způsobem se nám podařilo opustit těla a ocitnout se v astrálním kabátku. A taky zřejmě i v jiný dimenzi a čase. Tys neměl pocit, že seš ve svým věku najednou taky nějakej moc vláčnej?

No to jo! Ale já to pokládal za pohodlíčko a fajn servis. A von to zatím astrál,. Hm… Já myslel, že to tady instaloval vlastník taťka stát a průvodce nás chtěl tímhle komfortem překvapit. Ale byli jsme přeci furt tady na hradě, ne? Von snad stařeček taky vězel v astrálu?

Já po tobě, Matěji, něco hodím!

No a co, dyť tady v tý kuchyni, kde se zřejmě povalovala ta naše vyhaslá tělíčka, mimo kachláčů s kobkou lautr nic není. A je trochu divný, proč jsem tady pod sebou viděl jen tu svoji mrtvolku a ne i ty vaše?

Jenom sis jich prostě nevšiml. Nevšimli jsme si totiž spousty věcí. A až teď registrujem, že se všechno od jistý chvíle najednou změnilo a vypadalo to jinak, než zrovinka teď.

Všiml nevšiml, byl jsem skoro podělanej a v horizintální - tento - poloze. Vy, dámy, snad ne? No, exluzivita vám snad „slečny“ nebyla vyjednána, nebo jo, MUDr.?

A ozvalo se unisono příšerně suchý sherry… Blbče!

náhorní plošina Nazca, Peru

Jo, jsem blbec, kterej si ale zrovna teď vzpomněl, že podobný pocity ho potkaly jednou v Peru, když jsme se tam s mým učitelem a průvodcem Josefem zhulili nějakou drogou, kterou on koupil ve vesnici při cestě. Bylo to přesně takový krátký, bláznivý „nic“! No teda nic… Spíš něco podobnýho, co jsme teď zažili tady. Ale to se, dámy, přihodilo v otevřeným prostoru, kdy on učinil součástí obřadu s drogou pozorování osamělýho kondora, což se nejspíše samo o sobě stalo meditací. A stejně tak jako dnes i tehdy jsem potom vnímal něco jako úplnou ztrátu těla. Nebo jako by se utopilo v něčem hodně pružným. A když to odplynulo, tak jsem měl ukrunej hlad, protože to „ n ě c o “ ze mě vysálo veškerou energii. Tehdy jsem si myslel, že nás zhulený zneužily nějaký upírky. Ale dneska přeci žádnej fet nebyl?

Matěji, to se zas jen ozval nepovedenej a věčně hladovej bretharian.

Dělej si srandu, Amadeo, takový zážitky a na lačno? To by mohlo i zubra skolit!

Mladíku, koukni do trouby, třeba tam Polyxena s Adlétou napekly buchet. A ty, Amadeo, do něj nerej! Docela dobře to může bejt i pravda, děvenko. Všichni občas provádíme náramný pitomosti. Ale zrovna o tomhle nám průvodce, pokud věděl, co se to tady zřejmě občas děje, měl předem něco říct, ne?

A co vlastně ten náš samovolnej grup vstup do druhýho těla mohlo vyvolat?

No, tohle se obvykle samovolně spouští v kulminačních stavech některejch onemocnění. A důvodem těla, vědomí, či ducha je zřejmě zabránit vzniku fatálního šoku vedoucího až ke smrti. Tohle vyvolává i požití některých drog a je to zřejmně řízeno jakýmsi auto-pilotem. Tenhle mechanismus taky spouští některý fáze spánku. A z toho možná pocházej ony mlhavý, zmatený vzpomínky na fragmenty našich snů.

Teto, ale tohle, co jsme zažili, bylo sice „překvapivý“, ale rozhodně ne zmatený, jako jsou moje sny a zvláště ty o sexu.

No teď jsi na to, Matěji, kápnul. Sex je velmi přítomnej i v astrálním kabátku, jak tomu říkáš.

No, to mě teda moc těší, teti, že zrovna o tohle „tam“ nepřijdem.

Mě taky! A těší mě úplně všechno, co jsme tady dneska zažili.

Jo, byl to pěknej cirkus. Ale poslední buchty nejspíš sežral Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic těsně před tím, než Pernštejni vymřeli po meči Vratislavem Eusebiem. A tu poslední rodovou husu upekla Polyxena někdy v roce 1642 a bylo po srandě. Teda po mocným rodu!

Nevadí, Matěji, ale zažili jsme velký šou a furt jsme živí, ne?

Jo. Já hladovej, možná i chvilku mrtvej. My furt ještě vyděšený a průvodce v čudu. Jsme tady sami. Hradem se proháněj shluky stínů, který ani náhodou nejsou vytvořeny pouze světlem a tmou. Člověka transportujou elastický bubliny. Cvrček se válí pod hradem v konírně. Arnim s Františkou maj dovolenou a já hlad jako herec. No a vědmy? Vědmy řeknou - astrál a je to! To je teda situace!

Nevyráběj paniku, Matěji. Ty sis všiml, jak jsem stopla kobylku, když se objevil Pernštejn?

Jo, všimnul. A co to mělo znamenat?

Teď nevím. Tam jsem si myslela, že to zavinila poloha a krása hradu, ale teď mi to divadlo jaksi neodpovídá na otázku proč. Já jsem totiž žádnou vědomou újmu nezaznamenala. Byl to pouze do čehosi vstup, pak vzlet a trochu toporný přistání.

No, teto lékařko, spíš žbluňk do mrtvoly, ne?

Skoro, skoro...

A co ty, Amadeo?

Dobrý, kdybychom na to byli připravený, tak jsme si mohli toho lítání užít daleko víc, ne?

Dělej si srandu, ženská, průvodce je v čudu, já furt vyděšenej a my trčíme ve studený a pustý kuchyni.

Tak, člověče, zatop!

Zatop, zatop, ale čím, teto? Kde vezmu sirky, papír a dřevo?

Průvodce je kuřák, běž ho najít. A ty sis nevšiml, že tam venku v těch výklencích je naštípaná spousta polen?

Nojo, teto, ale já se furt bojím!

A čeho?

Přeci toho Astrála, ne?

Hele ten astrál je s malým a. Navíc ten tvůj je ti hodně podobnej, Popleto. A jestli se ještě furt bojíš, tak vem s sebou Amadeu.

A co ty, teto? Ty se tady bát nebudeš?

Ne, já mám toho svýho astrála docela ráda.

A proč jsi prosím tě byla tak vyděšená?

Já ho pouze zrovna teď a tady neočekávala, víš?

Tak jo, Amadeo, jdem na to. Jen tak mimochodem, není náhodou ten tvůj průvodce trochu divnej?

A ty, Matěji?

Ach jo a co když ho nenajdem? Třeba má taky svýho astrála a šli spolu domu, když jsme my zmizeli.

A co by, člověče, dělali doma?

Co já vím? Třeba vo tom píšou povídku, než to - tento - zapomenou. Máš s sebou, ženská, mobil?

Mám.

Tak mu zavolej!

No vidíš, to mě nenapadlo.

Hele… slyšíš tu pitomou melodii? Nemůže bejt tedy nikde daleko.

Otvírám dveře a jdem na to!

Rači, Matěji, počkej, třeba se ozve.

Tak co?

Nic!

Nech to zvonit...

No konečně, kde seš, Pavle?

Nevím.

A co tam děláš?

Nevím.

My jsme tady v nějaký kuchyni a na doslech, protože jsme slyšeli vyzvánět tvůj telefon. Můžeš k nám přijít?

Nevím.

A proč?

Nevím.

Tak mi prosím tě řekni, kam za tebou máme jít.

Nevím.

Jakto že nevíš?!? Dyť jseš tady krucinál průvodcem, ne?

Nevím.

Amadeo, a pak, že ten chlap není divnej.

Matěji!!!

Hele, Pavle, nech ten krám hrát a my jdeme za tebou. A prosím tě … pak si změň tu melodii za ještě pitomější, jo?

No teda, vážení, teta držela pozici v kuchyni a já s Amadeou jsme vyrazili za nejstupidnější melodií světa zachránit našeho nejspíš, ale ne cigaretama, zhulenýho průvodce hradem Pernštejn. A víte proč? Protože má v kapse jediný zdejší sirky, ale teď už bych nemohl vsadit ani pětník na to, že jsou suchý.

4. kapitola

Amadeo, ještě se bojíš?

Pokud najdem průvodce, tak už není čeho.

Ale řekni, že jo a já ti budu za odměnu vyprávět příběh.

Tak jo.

Bylo, nebylo… Poslední Křovák potkal přesně na rovníku poslední Eskymačku a společně vydali prohlášení „už nikdy žádnej nám podobnej“ a navrhnli Evropskou unii.

A co s tím má, Matěji, polečnýho hrad Pernštejn?

Nic, ale jako naprosto nezávislej, tvrdej šutr uprostřed Evropy bude tu Unii možná opět dělit.

Copak dělit ji má nějakej smysl? Dyť stejně nebude potvora nikdy mít děti, když je jak kvůli sobě, tak i kvůli v Bruselu sídlícím politickejm impotentům navždy už chudinka neplodná.

No vidíš a takhle to dopadne vždycky, když potká Křovák Eskymačku rovnou na rovníku...

Matěji, tvoje divnost teď zrovna přesahuje všechny meze. Takovou blbost jsem fakt ještě neslyšela.

Já taky ne, proto jsem si ji teď zrovna vymyslel, aby nám dobře ubíhala ta záchranná mise pořádaná kvůli ztracenýmu průvodci a jeho sirkám. To je teda situace, ztracenej průvodce a téměř na svým hradě! A podržte se, vážení, „prej míň divnej než já“. A to mi sděluje půlka našeho občas společnýho lingamu. Já se fakt z toho Pernštejna pominu.

Matěji, ten blbej šlágr už teď slyším ze všech stran, z vrchu i zespodu.

To je, slečno, asi proto, že už tam jsme. A co uděláme, když tam najdem jenom tu pitomou melodii? Žádnýho průvodce, žádnej telefon, jenom nanicovatej, blbej šlágr, dirigovanej možná těma rozplizlejma stínama? Já se strachy asi počurám a ještě ke všemu se začíná stmívat. Dyť tady za chvilku nebudem vidět ani prd.

zdroj obrázku

No a co, hrdino?

Ale Amadeo, já se furt bojím a chci domu… do Podmoklan!

Hele, Matěji, tady z těch dveří kouká nějaká bota, kalhota a noha.

Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou duši...! Doufám, že k ní bude i zbytek. Lékařko, máš s sebou šití?

Neblbni, člověče, jaký šití? Copak mu budu látat punčošky?

No já nevím, doktoři se to možná na fuseklích učej, ale pak obvykle látaj něco úplně jinýho, někdy i tento… třeba rozsápanýho.

Už zas blbneš, viď?

Ne! Jen se snažím rozveselit a tobě, MUDr., udržovat mozek v čilosti a chodu.

Je to noha, človeče, je teplá! A hele i druhá!

Je prosím tě, lékařko, teplá jako ta první?

Jo, úplně stejně.

A dál? No dál už nic nevidím, je tam, Matěji, tma jako v pytli.

Tak víš co, zkusíme ho vytáhnout, MUDr., já víc otevřu ty pitomě šprajclý dveře a pak rychle ven s ním, ale ať ho nepřetrhnem, člověka a průvodce to od sirek.

Hele, slyšíš, Matěji? Jak jsme s ním hnuli, tak přestala ta hudební hrůza a je tu ticho.

Jo, konečně... ticho jako na hradě.

Tak už, člověče, nekecej a tahej!

Von se tam asi s tím svým astrálem nějak šprajcnul, lékařko. Musíš do tý místnosti vlízt a uvolnit ho.

Já jo?

No jasně! Protože já neumím poskytnout první tento, pomoc!

Vlez tam ty, Matěji, vem ho za ruce a vynesem ho celýho na chodbu, ať už na něj krucinál, konečně vidím.

Ách jo, von se tady válí jako paša a já musím vlízt do tý tmy a vzít ho za ruce, ale co když nebude kompletní?

To by, Popleto, už byl za tu dobu lautr celej studenej!

Najednou se ozvalo funění, nadávání a ty nohy se začaly samy vod sebe stavět a do přítmí chodby se vypotácel ten míň divnej než jsem já. Dočista celej, jen s velkou boulí na čele a krvavým nosem jak bambule. A doufejme, že i s těma zatracenejma sirkama. A doufám, že suchejma!

Šklebil se šťastně a pomateně vod ucha k uchu a když blábolení plynule přešlo k nadávkám, zjistili jsme, že jestli teta furt drží tu pozici v kuchyni, tak budem opět kompletní to tři–dva–tři, valčíkový to čtyři mušketýři.

Pernštejn to opět ocenil a vzal jako dobrej fór, neboť vykouklo na chvilku z mraků zapadající sluníčko a my fortelně mazali jako fretky zpátky za tetou do kuchyně.

Když jsem otevřel dveře, ozvalo se její velmi suchý, tedy úplně to „nejsušší sherry“: To vám to trvalo!

No a první jednání naší inscenace s hradem Pernštejnem matriarchálně skončilo tak, jak to má bejt. Skoro v jeskyni, tedy na skále a zadku v kuchyni u plotny.

5. kapitola

Teta vstala a zkušenejma šamanskejma MUDr.-rukama prohlídla hradního průvodce, kterej konečně začal přecházet z upírský barvy na lidskou. A položila zas jednu ze svejch velmi suchejch otázek:

To se tady stává často?

A von se začal klepat jako sulc a opět blekotat to svoje nevím.

A proč jste tak vyděšenej? Ale nechci slyšet žádný nevím!

A von začal koktat ne, ne, ne…

Nepokoušejte se to dořeknout, člověče!

No a Pavel se znovu složil.

Této, neblbni! Von za to nemůže, vidíš přeci, jak je vyděšenej.

Amadeo, moc dobře víš, že ten šmejd je tak vyděšenej hlavně proto, že o tom něco věděl.

Kam jdeš, Matěji?

Přeci, pro to dříví. A vy dvě promovaný léčitelky ho prosím vás dejte dokupy a než přijdu, jestli vůbec přijdu, tak ho prošacujte a objevte ty jeho zasraný, zázračný a doufám ještě suchý sirky.

No, koukaly na mě jako dvě naprosto zmatený sůvy. Mávl jsem rukou a vyrazil, nevěda kam. Začal jsem si, ať je to stylový na hradě Pernštejně pískat „Blues vylekanýho chlápka“. Ta chodba mi připadla, že se trochu svažuje, ale už byla tma jako v pytli. Tak jsem to nerozebíral a šátral po vypínači, no a ejhle, světlo. Cupital jsem k nějakýmu druhýmu, šátral po zdech a - nic! Na konci chodby jsem ale uviděl v odlesku nějakýho střídmoučkýho světýlka ostění klenby, střihl jsem zatáčku a za ní, ehle sporý přirozený světlo. Nad hlavou nebe a ve výklencích dřevo. Nakládám do náruče polena, shýbám se pro hrst klestí… a vtom mi někdo poklepe na rameno! Praštím se dřevem a hodlám prchat a von to Arnim.

Člověče, co tady děláš?

No, co bych tady dělal, nevrátili jste se domu a zajímalo mě proč?

Proč, proč Arnime. A s novým úlekem jsem si všimnul, ža za ním je téměř bílej, nehybnej, i když moc krásnej chlapskej ksicht, kterej jakoby visel v tý stále větší temnotě výklenku. Chtěl jsem zaječet strachy, ale všimnul jsem si, že ten bleďoch má na strašidlo dost rozpačitej výraz, a tak říkám, Arnime, co to za tebou je?

Á promiň, Matěji, to je můj dávnej kamarád z dětství a puberty na Ukrajině, co se včera ohlásil, že přijede.

No a ze stínu vystoupila vysoká, štíhlá postava v tmavým obleku, která mi obřadně podávala ruku a nakřáplým hlasem Toma Weitse říká …

Ahoj, ja Nikolaj.

Vydechl jsem se stejnou úlevou, jako před půlhodinkou, když se z temný komory vypotácel potlučenej, ale živej sirkovej průvodce. Posbírali jsme dřevo a křivolakou chodbou jsme došli k hradní kuchyni. Arnim mi otevřel dveře, nechal mě projít, a když jsem skládal dříví do výklenku pod kamny, uslyšel jsem neuvěřitelný zvuky. Chtěl jsem začít v děsu prchat, ale když jsem se ze sprinterskýho zákleku vztyčoval, uviděl jsem scénu tak zvláštní a krásnou, že mi začaly po chvilce týct slzy.

Teta změnila barvu asi šestadvacetkrát. Bleďoch Nikolaj, aspoň dvanáctkrát. Ani jeden z nich nemohl dejchat, jen vydávali takový podivně bublavý zvuky. Pohybovali se jak šílená chobotnice na rande s hadem. A já měl dojem, že to před hodinkou zažitý stínový, bublinový a astrální šou, bylo proti tomuhle, na co jsem teď vyjeveně zíral, jen upatlaným okýnkem, kterým se vydávaj párky v rohliku, proti východu slunce nad mořem. Myslím, že pernštejnská silová pole se jistě moc dobře bavila tím, jak jsme byli vyjevení. Ale možná, že ještě líp se bavěj teď, když koukaj na to, co právě provádí teta s Nikolajem. Můžou si totiž zavzpomínat na to, že s tímhle lidským tělem to fakt někdy bylo a asi je furt moc fajn.

6. kapitola

Když to skončilo, uzardělá teta povídá:

Matěji, tebe by mohlo trknout, kdo tenhle chlápek může bejt. Povídala jsem ti o něm v autě cestou z Prahy do Rybný!

Teto! To snad není možný? Zas se začínám rdít!

Jen se, hochu, rdi.

Pravoslavnej pop?

Jo.

Nejkrásnější chlap tvýho života?

Jo!

Tvůj nejlepší učitel češtiny. Jeden z mnoha slovanskejch Pepíků s pevnejma zadkama v okolí Cerro de Pasco?

No… no… Ale jo!

Jižní Amerika?

Jo!

Peru?

Jóóó!

Teto, když jsme se tady tak v přirozeným zmatku sešli, neuděláme rovnou zde na Pernštejně něco, co jste vy dva asi dost prozřetelně neudělali s Nikolajem tehdy? Třeba jenom jako?

A co tím míníš, Matěji? No přeci tu vaši „zapomenutou svatbu“? Cvrček tě doprovodí ke kamnům. Pavel tě jako kapitán na týhle pernštejnský kocábce u nich konečně oddá s nejkrásnějším slovanským Pepíkem v Peru. Na drůžičky a mládence si zahrajou silová políčka, co nás tu honila po hradě. Jo, astrálky máme všichni, aspoň tedy doufám… pevně při sobě. Za svědky půjdou Amadea s Arnimem a já budu fotit.

Ty máš s sebou foťák, Matěji?

Jasně, takovej ten v hlavě, písmenkovej a s děsnejma hrubkama. A Arnime, když už jsi měl o nás takovej strach, co takhle slivovička? Nezapomněls?

No, jako bych ty vaše hradní trable vytušil, člověče.

Je?

Jasně, že je! A co takhle něco na zub?

Píďa alias Cvrček

Skočím pro to, brethariáne, do auta.

No jo, jen si rejpni, ale co když se ty oddavky protáhnou? Cvrček je ve stáji a určitě už hladovej jako pes.

Dobře, já pro něj sjedu. Má už čestnou funkci tetinýho taťky a taky ať jsme včetně jídla i slivovice komplet.

Akorát nesmím zapomenout říct Nikolajovi, že teta je potvora, protože nemá ráda navěky jenom jeho, ale ještě nějakýho astrála. To aby věděl, až bude Pavel celebrovat tu svatbu, tak se přeci musí zeptat, jestli někdo ví něco, proč by se neměla konat, ne?

A vidíte, ani ty čiloučký stíny neprotestovaly, dokonce ani žádnej astrál nezabrblal a všichni včetně brethariánek se těšili alespoň na vůni jídel a pití. Jenom Cvrček, když se vrátil s Arnimem, jídlem a slivovicí do kuchyně, chvilku zmateně obíhal kolem, podivně pohafávaje, jako by si povídal s někým, nebo něčím, co alespoň já teď zrovna nevidím.

Musím tedy přiznat, že mě trochu mrazilo za krkem, přestože už v kamnech hučela zapálená polínka a od plátů stoupalo příjemný teplíčko. Ale ty strachy se děly jen a pouze do první, magický stopičky slivovice. Nebo do druhý? Brrrr! To je kouzlo a dobrota, co?

A představte si, že jsme si nakonec tu absurdní svatební férii na hradě Pernštejně, s hradem Pernštejnem a celým jeho hmotným i nehmotným osazenstvem střihli. Včetně mocnejch přípitků, zpěvu a občasnýho štěkotu Cvrčka. Myslím, že i sám hrad, včetně mocnejch i nemocnejch duchů si zavzpomínal na dávný, bujarý, drsný, nešťastný i šťastný časy. Chudinky bretariánky vyjeveně koukaly, jak se cpem uzeným a lejem do sebe kořalku. Ale co, vůně jim přeci byly nabídnuty. Možná, kdyby neměly strach, že jim bude zle, nebo je to dokonce zabije, tak by to možná…? Hm, jsme pouze tím, čím se cejtíme bejt teď a tady. A je úplně fuk, je-li to tady, nebo tam ...

No a ze střízlivýho a vyděšenýho podvečera byla opilá noc, ve který mrzlo až praštělo. Hvězdy s měsícem tančily po nebeský báni, nádhernej středověkej, pak renesanční a možná i barokní tanec. Snad jen škoda, že se skutečně nezjevily Bílá paní s Polyxenou, aby nám sdělily, jak to s nimi tehdy vlastně bylo.

Mně se motala hlava jako zamlada a všichni jsme byli vděčný za deky a rohože, který prozřetelně přivezl v kombíku Arnim a zbytek dodal potlučenej sirkovej Pavel. Rozpálený pláty a kobka kachlovejch kamen vydávaly příjemný teplo. Zvuk hučícího ohně a praskajících polen, tedy alespoň mě transportoval do hebkýho bezpečí i nebezpečí Amadeiny náruče. Takhle nějak to asi v klidnějších časech vypadalo, kdysi dávno i tady. A možná tím na chvilku ožilo i kamenný srdce hrdýho hradu Pernštejna.

Nevím samozřejmě, co vyváděli čerství novomanželé v dosud ještě nedobytým a nedobytným to hradě, jenž anektován partou zvrhlíků, zde drze provedl nelegální, svatební obřad! A představte si tu hrůzu, dokonce bez poplatků a specielně určenýho úředníka! Naštěstí tedy s průvodcem Pavlem. Což však může bejt zde na opuštěným hradě vnímáno stejně, jak supl svatby, který odbejvaj kapitáni na lodích, ne? Žádnej protest? Tak tedy jo!

 

kósek nad Podmoklany

7. kapitola

Ráno, však bylo krutý!

Ale nedá mi než vylíčit celej ten začátek hrůzný technologie cesty na hřbet do hněda vyspinkaný a odpočnutý mladý kobylky, která měla „akorát zrovna teď chuť dovádět“! Jenom nasednout byl obrovskej problém. A když zjistila, že ještě vůbec netuším, kde a kdo jsem, tak mě hned shodila! Asi abych to co nejrychleji pochopil! Naštěstí na ten cirkus z auta koukali Arnim s popem. Začali troubit a mně došlo, vstávaje jak sněhulák, ze sněhu, že by bylo zřejmě lepší vrátit se s kobylkou zpátky z louky k autu.

Jo a byl to moc dobrej nápad. Když jsem se tam dopotácel, z kombíku vystoupil Nikolaj a povídá s úsměvem „charašo, moloděc, ja pajeděm“. Celej šťastnej jsem mu předal čepici, rukavice a kabát, von pružně vyskočil na koně, „pop jeden bejvalej, pravoslavnej, nejmíň už sedmdesátiletej“! Zavejskal, pak zaječel urááááá a vyrazil za svojí čerstvou, nelegální to novomanželkou tetou.

A víte, kdo měl stejnej nápad jako já? Chlupatej rozumbrada Cvrček. Přihnal se s prosebným kňukotem, že toho má už teď „tak akorát plný brejle“ a naskočil celej šťastnej do kufru na deky. Uvelebil se tam jako já na zadním sedadle kombíku, kde bez modlidbičky stejně jako já ihned usnul.

Na dvoře v Pustý jsem se vypotácel z auta, vylezl do podkroví. Sprcha, pyžamo, postel! A co dělali Cvrček, Arnimem, pop, kobylky a celej svět mě vůbec nezajímalo. Trochu mě probudila až na kost zmrlzá Amadea, která nejspíš rovnou z koně seskočila do mý vyhřátý postele.

No teda doufám, že od tý kry nenastydnu!

Zaslechl jsem pouze zasyčení a výstražný „Matěji“! Ale pak už to byl znovu jenom pád do zmatenejch snů, který nám zbudou po našich astrálních, či dokonce hvězdnejch cestách, který včera inspiroval majestátní, přízračnej a nádhernej Pernštejn.

Stačila mi ještě prolítnout hlavou ta scéna tety a koně, když prvně spatřila hrad a zrušila fyziku. Pak následovala ta pohybující se šedá, snad energetická pole, která možná nakopla a spustila náš kraťoučkej, ale dost poučnej, nepatrně astrální příběh na jednom zimním, opuštěným hradě.