Jak asi Vědomí vidí?

Vím, že hned jako první myšlenka na tomto blogu to může být pro někoho hóódně silná kávička, ale alespoň hned od počátku budete vědět, zda v případě, že vás takováto témata zajímají, sem v budoucnu opět zavítat, nebo naopak s nechápavým ťukáním na čelo budete tento blog velkým obloukem obcházet. Ať tak či tak, jsem rád, že tu jste.

O čem asi tak bude řeč? O Vědomí, o vidění, cestování na „lehko“, konstrukčních plánech prostoru a možná i dalších šílenostech. Ještě nevím, kam mě to tentokrát zavede.

Až překvapivě veliké množství lidí, kteří zažili stav, kdy nevnímali svoje tělo nebo - a teď se nesmějte - opustili svoje fyzické tělo, ať již ve spánku nebo během tzv. klinické smrti, v kómatu, při relaxaci, velké únavě, při vysokých horečkách, spontálně nebo, světe div se, záměrně. V této formě bytí popisují vše, co kolem sebe VIDĚLI, ale i cítili, slyšeli, zkrátka vnímali. To, že viděli, dokládá mnoho důkazů, kdy přesně udali běh událostí mimo dosah zorného pole jejich těla, kdy prostě nemohli dané okolnosti vidět, ani když by byli při vědomí, z důvodu překážek v podobě zdí nebo nepochopitelně velkých vzdáleností.

Když jsem toto vzal jako fakt, okamžitě mi v hlavě vyskočila myšlenka, jak mohli tito lidé věci vidět, když prokazatelně jejich tělo (oči) nemohly zahlédnout ani ždibec z dění, které po procitnutí popisují. Když nemám oči, tak jednoduše nevidím, ne? Mohu slyšet, mohu cítit, ale rozhodně nejsem schopný například určit barvu zkoumaného předmětu.

Takže jak je možné vidět bez očí? Napadají mne dvě možnosti. Jedna je, že i nehmotné Vědomí má schopnost zachycovat světlo odražené od předmětů a nějakým mechanismem to zpracovat tak, že vytvoří obraz. Jenže je tu jedna zajímavost. Ti, kdo takto viděli, uvádějí zcela jiný rozměr vidění. Tento jiný rozměr lze popsat pomalu jako schopnost Clarka Kenta v jeho neoficiálním zaměstnání - Supermana. Někteří uvádějí, že lze „přepínat“ v několika módech vidění, přičemž nejsou blíže schopní specifikovat, v čem jsou ony módy odlišné od běžného vidění smrtelníka. Nejsou pro to slova.

Další popisují, že vidí v celém 360° rozsahu najednou - vidí vše. Jiní umí zaostřit téměř na libovolnou ostrost, a to až do takových extrémů, že ztrácejí přehled o sledovaném předmětu.

Těžko si pak představit, že by toho bylo možno dosáhnout zachycením odraženého světla. A tady právě nastoupila maje představivost. Nevím, zda se mi to podaří dostatečně osvětlit. Nejlepší bude použít nějaké přirovnání k něčemu známému. Zkusím to na příkladu grafické počítačové hry.
Ještě předtím však zabruslím do další tajuplné oblasti a tou jsou řekněme stavební plány reality - našeho prostoročasu. Hezkým přirovnáním bude DNA. V jedné jediné buňce je v DNA kompletní návod k vytvoření celého organismu, jehož je tato buňka nedílnou částí a nezáleží na velikosti. Od jediné buňky až po krasavce, jako je plejtvák obrovský o váze i 180 tun. Nebudu tu nyní zabředávat do úvah, zda DNA je zodpovědná i za oživení buňky či organismu. O tom třeba někdy příště.
Podle mne existuje i něco, kde jsou uloženy veškeré informace o všem, co je a co kdy bylo v Univerzu. A nejenom to. To něco budu nazývat univerzálním informačním polem (UIP). Na tento pojem jste již možná narazili, neboť je celkem hojně používán. Osobně nemám prostudováno nikterak podrobně, co znamená, takže možná budu psát to, co již je jinde a mnohokrát vysvětleno, nebo taky do pojmu UIP zahrnu něco jiného. Každopádně na běhu věcí nic nezměním, neb jde jen o slovíčkaření.
Tato banka veškerých informací však vlastně není stavebním plánem, jak jsem výše uvedl, nýbrž jakýmsi nezničitelným, věčným záznamem všeho. Jelikož se informace o všem (do posledního pohybu všech částic?) připisuje do tohoto pole v tentýž okamžik, kdy k události dojde, těžko pak rozlišovat, zda jde o konstrukční plán či o zápis. Ono by se dalo i filosofovat, jak to s tvořením univerza je. V neposlední řadě bychom mohli diskutovat o pojmu tvoření jako takovém, protože podstatou tohoto slova by měl být Čas - při tvoření dochází ke změně stavu a to v lineárním čase. Nejsem ale přesvědčen o neměnnosti či existenci času vůbec - ha, to by mohlo být další téma. Jsem otevřen všemu, takže beru v potaz i možnost jak tvoření podle plánu a následného zapisování do UIP, tak i možnost, že lineární čas neexistuje a UIP a plán je jedno a totéž, přičemž k připisování do tohoto pole docházet nemusí, neboť se vše děje podle dat z UIP. To by mohlo být také jedno z dalších témat. :-)

Tak a teď honem zpět k VIDĚNÍ. Z výše uvedeného budu vycházet v mojí hypotéze. Vědomí každého člověka má podle mého přístup k informacím uloženým v UIP. Koneckonců pokud je v UIP vše, pak Vědomí každého člověka je součástí UIP. Pokud by tomu tak bylo, pak má Vědomí možnost vidět plány celého prostoročasu. Když bych to měl připodobnit k oné grafické PC hře, pak data o celém grafickém prostředí, a to do posledního detailu, který je možné ve hře zaznamenat, je uloženo na HDD, což je v našem případě UIP. Ačkoliv v jeden okamžik může být na monitoru zobrazen jen jeden, jediný pohled daný momentální pozicí hráče, tak na HDD je uloženo vše. Takže momentální pohled zobrazený na monitoru bych přirovnal běžnému fyzickému vidění zprostředkovávanému očima, kdežto vidění Vědomí bych přirovnal možnostem procesoru, který si z HDD načte pro jakýkoliv okamžik jakýkoliv pohled z celého prostředí na HDD uloženého dle vlastního přání a uvážení.

Tudíž se zabývám možností, že vidění něčeho, co z místa člověka vidět nelze, které jsem výše popsal, je způsobeno tím, že Vědomí lidí, které jaksi opustilo tělo, vědomí, které se může pohybovat téměř neomezeně prostorem a klidně si přitom nebere v potaz fyzikální zákony a dost možná si klidně cestuje i časem - prostor kolem sebe „vidí“ nikoliv fyzikálně jako obraz, ale zkrátka díky propojení na UIP doslova ví o každém i sebemenším detailu kolem místa, kde si přeje být. Z toho vyplývá, že klidně Vědomí ani tělo opouštět nemusí, jen si vědomě z informací z UIP vybírá, co chce „vidět“, kde chce „být“. Spíše se přikláním k první možnosti, ale nechávám si otevřená vrátka i pro tu druhou. Každopádně Vědomí ví, jak to vypadá v jakékoliv části Univerza a díky tomu se tam může „vydat“. A jelikož z výše uvedeného lze předpokládat (dle možnosti), že do UIP se veškeré dění zapisuje nonstop a ve stejný okamžik, pak je možné reagovat na měnící se stav skutečnosti, takže např. popisování pacienta v klinické smrti, dění sleduje v „přímém přenosu“.