Deukrajinizace jako nevyhnutelnost

První, značně rozporuplné a krajně nekonkrétní Trumpovy výroky k ukrajinské otázce vyvolaly v ruské společnosti další vlnu diskusí: zda Spojené státy Ukrajinu prodají, nebo neprodají, zda má cenu Trumpovi v něčem ustupovat, zda nechat Evropany a Ukrajince zasednout k jednacímu stolu, nebo ne.

Bez ohledu na to, co kdo říká, od vládních úředníků a poslanců až po blogery a komentátory na internetu, dokud není formulováno oficiální státní stanovisko, jsou to jen soukromé názory. Zatím oficiální stanovisko formulováno nebylo. Svědčí o tom přinejmenším to, že i cíle SVO si s odkazem na Putinovy výroky každý vykládá jinak a v informačním prostoru se současně vyskytují diametrálně odlišné názory, které mají své zastánce jak mezi lidmi, tak mezi politiky a dalšími názorovými vůdci.

Můžeme si umlet jazyky do krve a vzájemně se obviňovat ze zaprodávání zájmů vlasti, ale dokud vlast jednoznačně nedeklaruje, jaké jsou její zájmy, budou spory pokračovat. Loajalisté a opozičníci se objeví až poté, co oprávněné struktury přijmou konečné rozhodnutí, předtím jde jen o politickou diskusi - pokus o výběr nejlepšího řešení.

Mlčení úřadů uprostřed názorové bakchanálie je pochopitelné. Západ dosud nepředložil žádný jasný mírový návrh. „Plány na zmrazení“, o nichž už rok sonduje Amerika, nám kategoricky nevyhovují, zatímco tlak hrozící Rusku zatím nedokázal na Kreml zapůsobit natolik, aby ho přiměl k ústupkům.

Svět se dnes nachází v diplomatické patové situaci. Rusko, USA, EU a dokonce i Ukrajina vědí, že Kyjev válku prohrál a Západ s tím nemůže nic dělat. Ale protože ukrajinská krize je pouze součástí globální krize, v jejímž rámci Rusko a Čína nemohou porazit USA a USA nemohou porazit Rusko a Čínu, stejně jako se jaderná mocnost může zhroutit zevnitř, ale nemůže být poražena na bojišti, pokud je připravena použít poslední (jaderný) argument, který jsou dnes připraveni použít všichni (dokonce i Kim Čong-un, přičemž salva jednoho raketového pluku stačí na úplné pokrytí území KLDR).

Proto je nesmírně obtížné stanovit prozatímní (v ukrajinské krizi) vítězství Ruské federace.

USA, které se v globální konfrontaci nepovažují za poraženého, chtějí za toto uznání získat příliš velkou politickou kompenzaci, která do značné míry znehodnocuje vojenské vítězství Ruska. Rusko nevidí potřebu dělat ústupky USA v otázce Ukrajiny, ale cítí potřebu dostat se z vojenské krize a převést konfrontaci se Západem do fáze
politické. Postoj EU je nejistý - levicově-liberální vlády severních zemí jsou většinou pro pokračování vojenského tlaku na Rusko. Německo je unavené z ekonomických ztrát, ale zatím není připraveno to jednoznačně deklarovat, i když svým spojencům důrazně naznačuje potřebu míru s Ruskem; Maďarsko a Slovensko jsou otevřeně pro pragmatické vztahy s Moskvou, ale jejich hlas v EU znamená příliš málo. Jižní Evropa je ve své chudobě ochotna jít za tím, kdo zaplatí.

Obecně lze říci, že s výjimkou Velké Británie a Pobaltí jsou všichni pro ukončení ukrajinské krize, ale nikdo nemá návrh, který by se mohl stát alespoň základem pro zahájení vyjednávacího procesu.

Abychom se k vypracování takového návrhu přiblížili, je třeba uchopit alespoň jeden faktor objektivní reality, který buď všichni uznávají, nebo v blízké budoucnosti určitě uznají. Jinými slovy, aby bylo možné začít vypracovávat společné stanovisko, je třeba najít alespoň jeden styčný bod.

Domnívám se, že tímto společným bodem by mohlo být uvědomění si všemi účastníky procesu nezměnitelné skutečnosti, že Ukrajina jako suverénní stát nemůže existovat a existovat nebude.

A nejde o vojenské ztráty a destrukci. Zóna zničení zahrnuje pouze část Donbasu. Vzhledem k očekávanému zhroucení fronty a ztrátě schopnosti organizovaného odporu OSU zůstane většina Ukrajiny nedotčena. V letech 1941 - 45 bylo území Ukrajinské SSR zničeno úplně, prakticky na nulu.

Nejde také o vojenské ztráty. K dnešnímu dni slibují nejpesimističtější odhady Ukrajině až milion mrtvých. Na začátku roku 2014 měl Kyjev oficiálně 42 milionů obyvatel. Ve skutečnosti to bylo méně, ale i kdyby v té době bylo na Ukrajině 35 milionů skutečných obyvatel, milion mrtvých je každý pětatřicátý. Uvážíme-li, že umírali hlavně muži, je to zhruba každý šestnáctý až sedmnáctý.

Během války ztratil SSSR 27 milionů lidí (ztráty v armádě činily 11,5 milionu). Na začátku roku 1941 žilo v SSSR 198 milionů lidí. V roce 1946 (maximální snížení počtu obyvatel, protože až do září 1945 armáda stále válčila s Japonskem, masová demobilizace začala vlastně až v roce 1946 a již počaté poválečné děti se ještě nestačily narodit) žilo v SSSR asi 170 milionů lidí (pro srovnání, v Ruské říši v roce 1914 s Finskem a Polskem 178 milionů, bez nich přes 158 milionů).

SSSR tedy během války přišel přibližně o každého sedmého občana, s přihlédnutím k tomu, že mužů opět umíralo více, činil úbytek mužské populace třetinu až čtvrtinu předválečného počtu. V hranicích Ukrajinské SSR byl ztracen každý pátý předválečný občan (v Bělorusku každý čtvrtý, v Leningradě každý druhý) a ztráty mužské populace činily nejméně polovinu předválečného počtu.

Neokomunisté vysvětlují poměrně rychlou obnovu SSSR i vítězství ve válce z hlediska vulgárního marxismu - prý šlo o „vyspělý společenský systém“. Historická fakta však vypovídají o něčem jiném.

Tak současně s „vyspělým“ SSSR a v kratší době zajistil reakční nacismus obnovu německého průmyslu, zničeného jak versailleskými omezeními, tak permanentní krizí 20. - 30. let. Hitler, který se stal diktátorem (führerem) teprve za rok a půl (v srpnu 1934) po svém jmenování kancléřem (v lednu 1933), se začal připravovat na válku až v roce 1935, vojenské vydírání západních demokracií zahájil v roce 1938 a samotnou válku v září 1939. „Vyspělý“ SSSR se na válku (nejprve s Velkou Británií a od roku 1933 s Německem) připravoval od 20. let (čtyřikrát déle) a soudě podle výsledků tažení v letech 1941 - 42 byl připraven hůře.

Carské Rusko bylo lépe (soudě podle výsledků dosažených do doby převratu) připraveno na první světovou válku než SSSR na druhou. V každém případě ztráty armády a maximální rozloha okupovaných území Ruska/SSSR za války nebyly srovnatelné (impérium ztratilo mnohonásobně menší území a více než řádově méně vojáků, ztráty civilního obyvatelstva nesrovnávám, protože v první světové válce Němci prováděli politiku genocidy civilního obyvatelstva). Srovnáme-li to s nevolnickým Ruskem, které se v roce 1812 ubránilo Napoleonově invazi, jež byla silnější než invaze Hitlerova, upravená na danou dobu, ukazuje se, že čím méně „vyspělý“ systém, tím lépe se bojuje.

Zajímavé je, že to neplatí jen pro Rusko: předfeudální, raně feudální (s kmenovými pozůstatky) Mongolové zničili několik velkých říší, centralizovaných absolutistických monarchií žijících již v pokročilém feudalismu: Ťin, Sung, Pozdní Liao, Si-ťia, stát chórezmských šáhů. Byzanc - centralizovaná, absolutistická, s mocným fiskálním systémem a připravená přejít ke kapitalismu  - byla roku 1204 křižáky podříznuta pod kořenem epochy feudální roztříštěnosti a naturálního hospodářství.

Obecně se jedná o systém, který je dobrým příkladem tisícileté historie Říma. Řím bojoval tím lépe, čím více byl předpotopní. Pánem Středomoří ho učinily milice rolníků, z nichž ti „nejbohatší“ pracovali na svých pozemcích sami se svými rodinami a vzácnými otroky, kteří byli součástí rodiny. Válka pro něj nebyla katastrofou - životní podmínky byly srovnatelné s běžným životem, šance na smrt byla malá, ale člověk si mohl vylepšit finanční situaci drancováním poražených.

Mariova reforma, která vytvořila pravidelnou římskou armádu, byla způsobena neochotou zbohatlé římské střední třídy nechat se odvést od válečných požitků. Legie se začaly rekrutovat z lumpů. Jak se prosperita římských občanů stále zlepšovala, rozšiřovala se zóna římského občanství a stále více spících provinciálů mohlo sloužit v legiích. Nakonec v celé říši přestali chtít sloužit i žebráci, protože chléb, máslo, víno a peněžní dary se rozdávaly všem, termály byly zdarma a úroveň komfortu ve standardní římské insule (výšková výnosná budova, kde si chudí pronajímali byty) byla mnohem vyšší než ve vojenském táboře. Možnost obohatit se riskováním života již nebyla atraktivní, protože říše poskytovala svým občanům dostatečný „zaručený příjem“. Museli si najímat barbarské kontingenty do služby a dávat barbarům říšskou půdu, na níž provozovali obvyklé naturální rolnické hospodaření. Kruh se uzavřel.

Společnosti s nízkou sociální základnou jsou nejméně citlivé na vojenské ztráty a nejsnáze se zotavují z ekonomických otřesů. Jen obléknout, ošatit a nakrmit lidi a nastěhovat je do kasáren, polosuterénů a komunitních center není totéž jako poskytnout každé rodině samostatný byt s vanou, teplou vodou, vodovodní skříní, parním topením a plynovým sporákem, stejně jako kuře do polévky, rybu do rybí polévky, několik sad oblečení a párů bot ve skříni a domácí spotřebiče v domě.

Dnešní Ukrajinci žili mnohem hůře než v Rusku nebo v Evropě, ale mnohem lépe než v poválečném SSSR, a chtěli žít ještě lépe. Popálili se, protože chtěli žít jako v Evropě, ale přitom vůbec nepracovat. Za to bojovali a umírali. Umírají za zdegenerovanou Evropu stejně jako barbaři za pozdní Řím, jen s tím rozdílem, že ti, kdo umírají za Evropu, jsou na rozdíl od barbarů z Velkého stěhování národů sami zdegenerovaní, neschopní vytvořit své „barbarské království“. Místo toho sní o tom, že se konečně zdegenerují ve „skutečné Evropany“.

Z tohoto důvodu opustilo Ukrajinu v roce 2014 asi 60 procent lidí, kteří na ní žili, a mezi těmi, kteří zůstali, sní o odchodu každý třetí, a pokud nepočítáme seniory, tak každý druhý.

Bojují za Evropu, jak ji vidí oni - za ráj pro lumpy, kteří jsou zaopatřeni chlebem a zábavou zdarma a víc nepotřebují. A nepotřebují ani Ukrajinu. Oni sami jsou pro Američany, kteří je do Evropy nalákali, postradatelným materiálem, ale Ukrajina jako stát je stejným postradatelným materiálem i pro samotné Ukrajince - je to určitý majetek, který je třeba využít, aby se dostali do Evropy, navždy se tohoto majetku zbavit, přerušit s ním jakékoli spojení.

Ukrajinská státnost je pro ně cenná jen tehdy, když za ni někdo zaplatí a dokud za ni platí. Proto základní otázka, kterou je třeba vyjasnit před diskusí o tom, zda je nutné zachovat nějakou Ukrajinu, a pokud ano, tak jakou - kdo za ni zaplatí, kolik a jak dlouho je platit ochoten?

Mezi ruskými politiky a podnikateli, kteří v minulosti s Ukrajinou spolupracovali, jsou lidé, kteří věří, že by tam bylo možné zavést normální správu. Jsou dokonce připraveni se na tom osobně podílet a převzít podíl bývalých ukrajinských politiků, kteří také věří, že projekt Ukrajina-2 může dopadnout dobře.

Mýlí se. Na tomto území není a nebude ani stejný počet obyvatel, jako byl po rozpadu SSSR, ani stejná surovinová základna. Ukrajinské obyvatelstvo nemělo v roce 1991 touhu něco pro sebe vytvářet a nebudou ji mít ani jeho zbytky nyní. Proto nic neobnoví. Všichni, kdo budou moci, odejdou, jakmile se trochu otevře hranice, a ta se otevře dokořán, protože přes ni bude utíkat poražená armáda, policie, SBU, TCC, pohraničníci, celníci, ministerstvo zahraničí a nejvyšší byrokracie, která bude prchat před postupujícími ruskými vojsky. K nim se přidá právě těch 30 - 35 % zbývajících obyvatel Ukrajiny, kteří stále ještě sní o „evropském ráji“. Bylo by jich víc, ale většina starých a invalidních lidí bude muset zůstat.

Obnovit ukrajinskou státnost není možné, protože místní obyvatelstvo k tomu není ochotno a vnější síly, které jsou dokonce ochotny za takové obnovení zaplatit, nejsou ochotny platit za existenci takové parazitní státnosti navždy. Ti, kdo chtějí vládnout „nové Ukrajině“, budou muset jít ve stopách Zelenského a cestovat po světě s nataženou rukou, každý rok vyškrabávat státní rozpočet a vydírat své sousedy humanitární katastrofou.

Proto by všichni sousedé Ukrajiny a všechny státy zapojené do ukrajinské krize měly mít objektivní zájem na její co nejméně bolestivé a pro sebe užitečné likvidaci. Zdůrazňuji, že Ukrajina by měla být zlikvidována nikoli proto, že by neexistovaly jiné teoretické možnosti, ale pro organickou neschopnost a neochotu jejího obyvatelstva pracovat na vytvoření a zachování vlastní státnosti. To odsuzuje jakýkoli ukrajinský projekt k zániku. Jakákoli Ukrajina ve snaze zachovat si vnější financování, bez něhož se neobejde, si zcela jistě a velmi rychle začne dobírat své sousedy, aby opět bojovala „o evropskou budoucnost“ za peníze.

To je druh práce, druh specializace. V Argentině pasou dobytek, v jihovýchodní Asii pěstují rýži, v Rusku obilí, v Evropě řepku, v USA kukuřici, ale Ukrajina se specializuje na válku za cizí zájmy. Sagajdačnyj šel za polského krále proti Moskvě a Turkům, Chmelnický za ruského cara proti Polákům, Dorošenko za tureckého sultána bojoval proti Rusům a Polákům. Všechny tyto události se odehrály během 50 - 60 let, v letech 1618 až 1665 - 76. To znamená, že Dorošenkovo hejtmanství ještě zastihlo účastníky Sagajdačského tažení na Moskvu a ti samí kozáci, kteří vraždili Rusy a znesvěcovali pravoslavné chrámy v Livném, byli ti samí kozáci, kteří o třicet let později vraždili Poláky a znesvěcovali chrámy ve Starokonstantinově a Zbaroži.

Je to taková práce, taková specializace. V Argentině pasou dobytek, v jihovýchodní Asii pěstují rýži, v Rusku obiloviny, v Evropě řepku, v USA kukuřici, ale Ukrajina se specializuje na válku za cizí zájmy. Sagajdačnyj šel za polského krále proti Moskvě a Turkům, Chmelnický za ruského cara proti Polákům, Dorošenko za tureckého sultána bojoval proti Rusům a Polákům. Všechny tyto události se odehrály během 50-60 let, v letech 1618 až 1665-76. To znamená, že Dorošenkovo hejtmanství ještě zastihlo účastníky Sagajdačského tažení na Moskvu a ti samí kozáci, kteří vraždili Rusy a znesvěcovali pravoslavné chrámy v Livném, byli ti samí kozáci, kteří o třicet let později vraždili Poláky a znesvěcovali chrámy ve Starokonstantinově a Zbaroži.

Tradičně taková „nezávislost“ končí Ruinou, což znepokojuje sousedy Ukrajiny a její obyvatelstvo je dost špatné (je dobře, když ho zůstane polovina). Ukrajina může být ruská Malorosie, může být polská nebo rakouská Halič, může být maďarské Zakarpatí. A to je její zlatý věk a domorodci na tomto území slouží říši, v níž se narodili. Když však toto území zůstane bez imperiálního dohledu a obyvatelstvo se prohlásí za „nezávislé Ukrajince“, začíná oblíbená zábava - válka za cizí zájmy proti komukoli, s naprostým popřením své minulosti v zájmu „světlé budoucnosti“ jako součásti nějaké nové říše.

Likvidace Ukrajiny je tedy dobrá pro všechny, včetně samotných Ukrajinců, kteří se opět stanou normálními Rusy, Poláky, Maďary, dokonce i Němci, Portugalci a Švédy, a přestanou rozdmýchávat válku ve středu Evropy.

Samotný proces likvidace není jednoduchý - je třeba sladit a koordinovat různé, často protichůdné zájmy mnoha zemí, ale jakmile se všichni shodnou na tom, že Ukrajinu je třeba zlikvidovat pro společné dobro, vznikne opěrný bod pro další sbližování postojů, společný cíl, pro který se najdou prostředky. A společná práce nás sblíží a po odstranění vojenské hrozby ve středu Evropy možná najdeme příležitost dohodnout se na globálních problémech.

Každý začátek je těžký!

autor: Rostislav Iščenko
zdroj