Jak nás babička nechala doma samotné s dědou

 

Taková svérázná odpověď na článěk To byly krásné časy. 

Ždanov Vladimír Georgijevič
27. září 2019


Pamatuji si, jak nás naše babička nechala s bratrem na chatě. Zanechala nás s dědou. Musela odjet služebně. Bylo nám 8 let. Večer jsme šli spát, ale povídali jsme si, trojčili. Dědeček říká:

- Spěte. Zítra vás probudím brzy. Snídaně je v devět.

Je nám to jedno. Usnuli jsme po půlnoci. Dědeček nás budí v 8:30:

- Vstávejte. Snídaně je v devět.
- Ano, dědečku ...

A spíme dál. Vstáváme v 11. Veranda s jídlem je zamčená. Dědeček má klíče v kapse. Babička nám  snídani i pětkrát ohřívala.

- Dědečku, a co snídaně?
- Snídaně je v devět.

Protlačili jsme se kolem, mysleli jsme si, no, k čertu s ním.

- Dědečku, jdeme k řece.
- Jděte. Oběd je v jednu hodinu.

A jsme pryč. Vracíme se v půl třetí. Veranda je zamčená.

- Dědečku?
- Večeře je v sedm.

Po koupání v řece toužíte po jídle, už jste hladoví. Navíc jsme ještě nesnídali. Za verandou byl otevřený sklep. Byly tam dvě třílitrové sklenice másla. Tak tady to je. Dva osmiletí chlapci ho jedli ze sklenic prsty.

Sedm hodin. Už sedíme u stolu. Dědeček dává do misek pohankovou kaši. Začínám jíst. Bratr odsune kaši:

- Dědečku, já takovou nejím. Babička mi dělá drobivou.

Dědeček mlčky bere misku:

- Snídaně je v devět.

- Ne, dědečku, neuklízej to. Budu jíst.

Druhý den jsme seděli u stolu v devět na první zvonění. Taková je výchova. Denně. Bez křiku, přednášek a řemenu ...



Děti mají dokonce právo mnohé, či všechno ze začátku nechápat a úkolem rodiny je naučit je, děti, chápat vše. I to, že jsou záležitosti, které je nutno dodržovat a co také nelze dělat. Velkou chybou je dávat dětem všechno a nebo nic, nebo je za vše nesprávné trestat fackami, řemenem, rákoskou.

Ještě nikdy nikdo nikoho řádně nevychoval ani řemenem, ani přehršlí hromad hraček. Za všechny hračky světa jsou ty chvíle, kdy si opravdově, poctivě a hlavně upřímně hrají rodiče se svými dětmi. Na cokoliv a s čímkoliv. To není ani tak být spolu, jako spolu hledat upřímné odpovědi. A k tomu stačí i obyčejní králíci, vrabci, ryby z bahnitého rybníka, noční obloha, sníh a mráz, stejně jako žár a voda, i takový „pokřivený obyčejný stromek“ i docela obyčejná zahrádka. Takové chvíle zůstanou v paměti dítěte věčně živé a mnohem cennější … než zářivé perly, či drahé kamení, či blyštivé zlato.

Jenže má to háčky. Jednak to musíte udržet po celou dobu jejich dětství a jednak nesmí být v rodině v tomto směru rozdílných přístupů.

Nejhorší, co ale můžeme spáchat za zločin na dítěti, je to, když si jejich „lásku“ – ve skutečnosti jen pozornost – neupřímně kupujeme. Oni to velice přesně vycítí, stejně tak jako i tu upřímnost. Mají na to svůj vlastní „sedmý smysl“, který jsme měli i my sami. Jen se na ně pořádně dívejte … že nechápou třeba ještě smysl, ale ví, jak to myslíte.


zdroj:
https://vk.com/wall-61574859_590325

Překlad Bedřich