Zpovědník urozené paní 2

Jan z Helvajzu    

 

 

 


Dominikovy studie se protáhly na tři roky. Po návratu z Prahy opět přichází na hrad Lemberk. Tentokrát je doma i pan Havel, pán hradu a manžel paní Zdislavy.
Pojď dál Dominiku, jak se ti líbilo na studiích v Praze?
Inu, líbilo i nelíbilo.
Studoval jsem rád, pane Havle, jsem otevřen novým věcem. Ale Praha je pro mne moc veliká, mnoho lidí a ruch. Není tam klid, jaký mám rád z Jablonného.
To je dobře, protože bazilika je skoro dokončena.
Dostaneš na starosti bohoslužby v ní i klášter.
Také špitál.
Paní Zdislava se o něj nemůže již starat, velmi se jí zhoršilo zdraví.
A já za tři dny odjíždím zpět do Prahy, král mne potřebuje.
Ty odjíždíš, když paní Zdislava je nemocna?
Musím, král si mou službu žádá.
Nyní jdi za paní Zdislavou, přála si tě vidět, až se z Prahy vrátíš.

 

Bazilika v Jablonném

Dominik prochází do druhé části hradu na setkání s paní Zdislavou.
Zdislava leží na lůžku, na stolku číše a džbán s vodou.
Vítej, Dominiku. Buď zdráva Zdislavo.
Tak jsem se tě přece jen dočkala. Není mi zrovna nejlépe, dostala jsem souchotě, asi od někoho ze špitálu.
Trpím na krátký dech, bolí mě klouby, že nemohu pořádně chodit. Ve špitále za nemocnými jsem nebyla od léta a zítra máme už svátek Narození Krista.
Je mi zima, přilož pár polen do krbu.
Jsi hrozně hubená, musíš jíst.
Nemám hlad, poslala jsem moje jídlo do špitálu.
Dominiku, myslíš, že po smrti jde duše opravdu do nebe?
Nebo se vrací zpátky na zem?
Slávko, v Praze nás v semináři učili, že duše jde do nebe nebo do pekla, nic mezi tím.
Ale chodil jsem i diskutovat s templářskými rytíři, kteří nás také v semináři vyučovali.
Dávali také soukromé hodiny. A ti říkali, že duše se po smrti za čas znovu vrací na svět, do novorozeného dítěte.
Ale církev o tom neučí, aby upevnila svoji moc.
A jak by ji, Dominiku mohla takto upevnit?
No přece tím, že do nebe se nedostane nikdo bez křtu, zpovědi a bez posledního pomazání. A za všechno se musí církvi platit a církevní preláti a papež se staví na roveň Bohu.
Kdyby lidé věděli, že nepůjdou do nebe, ale budou se muset znovu vracet, bez ohledu na peníze, které církvi dali, nic by jí neplatili a církev by neměla moc žádnou.
Tys, Dominiku, ale nikdy přece peníze od chudých nebral.
Nebral, Slávko, jak bych mohl odepřít jim Svátosti jen proto, že jsou chudí.

Templáři také říkali, že Kristova církev ve stěhování duší, oni tomu říkali učeně reinkarnace, věřila. Byla součástí víry od prvních apoštolů, až do roku 553, než ji koncil zakázal. Pasáže, které na ni v bibli odkazovaly, koncil nechal zcenzurovat.
Přesto se ale dodnes můžeme v písmu dočíst, že ,,neodejdete, dokud nezaplatíte do posledního haléře. “( Matouš 5,26) Znamená to, že duše se musí stále vracet v dalších a dalších tělech, dokud nevyrovná všechny svoje karmické dluhy. Ptal jsem se jich: a kolikrát se člověk musí vracet, než vše vyrovná?
Ukázali na starý dub na Vyšehradu, který pamatoval ještě kněžnu Libuši a řekli: vidíš kolik má listí? Tolikrát se většina lidí vrací.
Tak to bych se chtěla znovu narodit někde vedle tebe, Dominiku.
Abychom mohli být celý život spolu.
I já bych si to tak přál, Slávko. Ale nevím, jestli to bude záležet na nás.

Dominiku, jsem tak slabá.
Budu spát.
Přijdeš mne zítra znovu navštívit?
Teď několik dní nemohu, mám v Jablonném povinnosti.
Přijdu za týden, to je poslední den v roce.

Na svatého Silvestra spěchá Dominik po odpolední mši na Lemberk.
Krajina je pokryta bílým popraškem sněhu, slunce se honí po obloze s obláčky.
Rybníky jsou už uzavřeny ledovou pokrývkou.
U Zdislavy v komnatě je příjemné teplo, polena v krbu praskají a jiskry tančí svůj jepičí tanec, než odlétnou na svůj poslední let do komína.
Nevypadáš dnes dobře, Slávko.
Celou noc prokašlala, říká služebná a odnáší talíř s nesnědenou snídaní.
Je mi zima, Dominiku.
Ach, ještě je daleko do jara. Dočkám se ho?
Zdislava zakašle a na kapesníku je vidět krev.
Podívej, je rudá jako ty tvoje růže. Uvidím je ještě kvést?
Na jaře ti jich přinesu plnou náruč, Slávko.
Ba ne, nepřineseš, můj milý. Vidím v zrcadle svou tvář a viděla jsem ve špitále už hodně takových tváří.
Mé oči už jaro neuvidí.
Vím, co přichází, co mne čeká.

Dominik se odvrátí ke krbu, aby otřel slzy.
Také už viděl mnoho tváří, které byly na odchodu.
Jsem unavená, budu spát.
Sedni si ke mně a drž mne, prosím, za ruku.

Pomalu svítá.
Celou noc bděl Dominik u lůžka s chorou Zdislavou.
Modlil se za její zdraví, ale modlitby nebyly vyslyšeny.
Ráno se Zdislava ještě probudí.
Dominiku, až tu nebudu, dohlédni na moje děti.
Zvlášť na Markétku, vždyť víš proč.
Je mi zima.
Náhle se posadí na lůžku a zvolá: Světlo, vidím Světlo!
Pak naposledy vydechne.

Je 1. leden, L.P. 1252.

 

Obraz Zdislavy, namalovaný jeptiškou z Jablonného – pravděpodobná podoba

..................................

Pak mi Karel ještě vyprávěl:

Jablonné v Podještědí – vždy když jedu okolo, musím se zastavit v bazilice a přinést k ostatkům Zdislavy růži. Červenou.
Nevím proč, prostě musím.
A táhne mě to na Lemberk.
Z původního hradu zbyla po přestavbě jen spodní část věže. Mohutné staré kameny.
Když se k nim přitisknu, cítím, jako by mě objímalo mladé ženské tělo.
Jsem snad blázen?

Lemberk, věž