Zpovědník urozené paní 1

 

 

 

historická fikce

Jan z Helvajzu

 

 

Ahoj Karle! Kde se u nás bereš?
Ale jedu okolo a napadlo mě, že se u tebe zastavím na kus řeči. A máš doma ženu? Mohla by se na mě trochu kouknout, mám v poslední době nějaké divné sny. Nevím, co si mám o tom myslet a ona je přece ta odbornice na neuchopitelno. Že jo.
No to ano, ale zatím jsi vždy říkal, že na žádné čáry máry, kyvadla, astrologii, karty a podobné nevěříš.
No jo, to jsem říkal, ale vidím, že jsou věci mezi nebem a zemí…
Tak pojď dál, já ti ji tedy zavolám, ať se na tebe koukne.

....................................

 

Mladý kněz jde lesní cestou od vesnice k hradu.
Jde na zavolání mladé paní, manželky hradního pána.
Míjí studánku s léčivou vodou, která vyvěrá ze skály kousek pod hradem a pak kráčí pod staletými duby vzhůru.
V půli kopce stromy končí, a až ke hradu je jenom nízká tráva, aby se k němu nikdo nemohl nenápadně přiblížit.
Na trávě pase několik dětí malé stádo ovcí a něco krav.
Slunce se kloní k západu a brzy se nebe bude rdít červánky.
Padací most je spuštěn, brána zavřená.

Kněz bouchá na bránu, otevře se malé okénko a zbrojnoš se dívá, kdo je před branou.
Tos ty, otče Dominiku, jsi naší paní již očekáván, pojď dále.
Otevírá mu malou branku v bráně a vpouští jej dovnitř.
Kněz jde rovnou do kaple, na oltáři zapaluje svíčku lojovku a jde si sednout do zpovědnice.
Za chvíli se otevřou malá dvířka z boku kaple a do zpovědnice přichází mladá paní.

Otče Dominiku, potřebuji se vyzpovídat.
Povídej, má paní, jaké hříchy tě tíží.
Porušila jsem šesté přikázání, nesesmilníš, Dominiku, však to dobře víš.
Dej mi rozhřešení ať mi Bůh odpustí.
Dominik se zhluboka nadechne a vydechne. Je ti odpuštěno.
U oltáře se pomodlíš 3x Otčenáš a 3x Zdrávas.
Zůstaneš na noc, Dominiku? Cesta do kláštera je daleká a běhají tu vlci.
Minulý měsíc odnesl medvěd z ohrady ovci.
Jak si přeješ, Slávko, zůstanu rád.
Pojď, půjdeme něco pojíst a pak mne doprovodíš do mých komnat.

Co tvůj muž, pan Havel, přišly od něho nějaké zprávy?
Minulý týden přinesl posel psaní z Prahy. Král Václav poslal pana Havla s nějakým poselstvím do Bavor. Práce je mu přednější než rodina, vždyť ho vidím sotva pár měsíců v roce.
A co to máš v mošně, Dominiku?
Něco pro tebe, Slávko.
Je to květina, zasadím ji v tvé bylinné zahrádce.
Co to je za květinu? Její květ je rudý jako krev.
Au! Ona mě píchla do prstu.
Co je to?
Přinesl jsem ti růži. Když jsem byl u biskupa na Mělníku, pěstovali je v klášterní zahradě.
Je krásná jako ty.
A její vůně léčí. Léčí všechny neduhy, na jaké si vzpomeneš.
Budu ti stále nosit růže.
Třeba tisíc let…
Jak si přeješ, můj milý, budeš mi je nosit a ani o tom nebudeš vědět.

 

 

Na dveře jídelního sálu zaklepal a vstoupil panoš.
Paní Zdislavo, přišel z podhradí Hrbáč, může s tebou mluvit?
Ano, přiveď ho.
Hrbáč vchází do sálu a uklání se.
Vznešená a vzácná paní Zdislavo z Lemberka, můžeš prosím zítra přijít k nám, do špitálu? Nemocní očekávají Tvé vzácné návštěvy a Tvoji zázračnou pomoc.
A Kovář bude asi potřebovat poslední pomazání, mohl by s Tebou přijít i kněz.
Přijdu zítra po poledni a kněze vezmu s sebou.
Panoš tě teď doprovodí do kuchyně a dá ti na cestu něco pro špitál.
Můžeš jít.

Jak víš, Slávko, kdo se uzdraví a kdo ne?
Nevím, můj milý, prostě to vidím. Možná to tak chce Bůh.
Když se na člověka podívám, vidím, kde ho bolí a jestli mám na něj přiložit ruku, dát mu vodu z naší zázračné studánky, nebo byliny.
U některých lidí vidím, co je trápí a že jim není pomoci, mohu jen ulevit jejich bolesti.
A u některých vidím, že jim nesmím pomoci i když bych pomoci dokázala. Mají nemoc proto, aby došli nějakého poznání, nebo jdou po špatné cestě a nemoc je od té špatné cesty odrazuje. Tam se alespoň modlím za jejich hříšnou duši.
A někdy vidím i výjevy z dob budoucích, až mě z toho mrazí, že by býti mělo to, co vidím.

Jsi úžasná žena, Slávko, kdyby záleželo na mně, byla bys svatořečena ještě za svého života. Ale papežem se asi nikdy nestanu, abych to zařídil.
A tak je to dobře, Dominiku, být papežem není žádný med.
Ty se svou mírnou povahou bys tam nevydržel ani den.
A byl bys ode mne daleko. Hodně daleko. A to bych si nepřála.

Co je vlastně, Dominiku, posláním mého života?
Mám jen rodit děti a starat se o manžela a v jeho nepřítomnosti o panství?
Co ode mě Bůh žádá?
Co od tebe žádá?
Nevím. Snad abys používala dary, které ti dal.
Abys léčila ty, které můžeš a uzdravovala je k Jeho větší slávě.
Abys dávala lidu naději, že bude lépe v čase budoucím.
A necháváš stavět baziliku u nás v Jablonném, to je také možná to, oč tě Bůh žádá.
A jednou se v té bazilice jistě sejdeme.
Ty budeš spát s panem Havlem v hrobce před oltářem a já ve třetím podzemí v kryptě.
Asi máš pravdu, Dominiku, moje tělo, to bude jednou v bazilice, ale můj duch, ten zůstane zde, na mém milovaném Lemberku.
Ale dnes, dnes ještě ne, Dominiku, dnešní noc můžeme strávit spolu.

Druhý den po obědě přichází Zdislava s Dominikem ke špitálu.
Je to stará dřevěná budova s doškovou střechou, kde již místy zatéká.
Vprostřed hoří otevřený oheň a na něm na trojnožce, ohřívá se voda.
Vítej, urozená paní, vítá ji Hrbáč, jsme rádi, že jsi k nám zase zavítala.
Prohlédni, prosím, naše staré a nemocné a řekni, jak s nimi máme naložit.
Zdislava prochází kolem nízkých lůžek z mladých kmenů břízek, vystlanými smrkovým chvojím a navrch suchou čalounickou travou.
Na nich leží převážně staří lidé, kteří nemohou už vykonávat žádnou práci a sužují je různé choroby.
Zdislava mezi nimi chodí a radí, jaké byliny mají vhodit do kotlíku, jak dlouho povařit, či jen přelít vroucí vodou.
Občas některému přiloží ruku, tu a tam dle potřeby.
Pak zdůrazňuje Hrbáčovi a ještě dvěma ženám, které ve špitálu pomáhají, aby dbali co nejvíc je to možné na čistotu, a aby oblečení nejen občas vyprali, ale také vyvařili v horké vodě.

Dominik mezitím přichází do kouta, kde leží Kovář.
Kováři, probuď se, je tu otec Dominik, budí Kováře jedna z žen, Lada.
Ale Kovář dál leží, mělce dýchá, oči zavřené.
Lituješ všech svých hříchů, Kováři, ptá se ho Dominik.
Kovář jen leží, trochu zachrčí.
Jistě že lituje, velebný pane, mnohokrát o tom mluvil, říká Lada.
Dominik otevírá mošnu a vyndává lahvičku se svěceným olejem. Chvíli se modlí a pak řekne: odpouští se ti tvé hříchy. Odejdi v pokoji, a pomazává Kovářovi čelo olejem.
Pak se Dominik se Zdislavou vydávají nazpět k hradu Lemberk.

Po cestě se ještě zastaví u studánky pod hradem a občerství se vodou.
Slávko, asi se nějakou dobu neuvidíme. Můj představený chce, abych odjel na rok do Prahy studovat do kláštera.
Až se vrátím, bude ze mne za nějaký čas vikář.
Budu tedy zase dlouho sama, zesmutní Zdislava.
Dnešní noc strávíš ještě na Lemberku v mé společnosti a do Jablonného se vrátíš zítra.
A před tím mne ještě jednou vyzpovídáš, abych se pak nemusela zpovídat někomu jinému.

 

Studánka s léčivou vodou dnes

Večer leží u krbu a dobrého vína, na kožešinách z medvěda a ovcí.
Dominiku, přilož do krbu ještě nějaká polena, je mi zima.
Slávko, tobě je pořád zima. Mě už je teplo jako v létě, když slunce stojí na polední straně.
Asi víš, Dominiku, že moje matka, Sibyla, přišla do Čech ze Sicílie.
A tam je velmi teplo. Ani sníh tam v zimě nepadá. Jen trochu na vrcholu sopky Etny. A já jsem po ní, mám ráda teplo a v zimě se nemohu dočkat, až přijde jaro.
A voda je tady v Čechách studená.
Na Sicílii je moře teplé jako když ti připraví v kádi koupel.
Alespoň mi o tom matka vyprávěla. Nikdy jsem u moře nebyla.
A vyprávěla také jak její matka, moje bába, léčila lidi vodou ze sirného pramene pod Etnou.
Asi budu mít to léčení po ní, po mojí bábě.
Ještě přilož a půjdeme spát.

Dominikovy studie se protáhly na tři roky...

- pokračování -