Komentář od Matěje mě pobídl k sepsání krátké myšlenky. Jde jen o můj postoj ke slovům, což je podle mne důležité vypíchnout, protože postoj je totéž, co záměr. A jako takový vytváří potenciál a ten přechází v energii.
U mne slova jsou jen a pouze zvukovým doprovodem myšlenek nebo jen zvukem samotným majícím s myšlenkou pramálo nebo nic společného. Pro pochopení uvedu konkrétní příklad. Jsem podstatou velice impulsivní povaha - cholerik, kterému často stačí symbolické muší mávnutí křídly. Výhodou však je, že jak rychle vzplanu, stejně rychle vychladnu - doslova opět ve zlomku vteřiny a nadále jsem opět vyrovnaný, aniž bych v sobě něco dusil, protože dnes již vím, jak to ventilovat. Nyní již jako značnou výhodu vidím to, že si tento rys mé povahy plně uvědomuji. Nějakou dobu jsem ho zkoušel ovládnout = odstranit, což jak jsem zjistil, nejde. Asi bych to pak ani nebyl já, ale jen pokus o přetvářku mě samotného, protože jedna nedělitelná část JÁ je mimo jiné cholerik. Tečka. Když tedy dojde k situaci, která mě ve zlomku vteřiny uvede do bodu varu - a stává se to téměř denně, stačím si ještě vzpomenout na to, že jsem, jaký jsem a pokusím se to směrovat. To obnáší, že si v daný okamžik hodně hlasitě zařvu. Je zcela jedno, co zařvu, protože nejde o význam, ale o vypuštění páry - vyrovnání.
Zcela otevřeně a veřejně tu přiznám, že nepřemýšlím nad volbou slov a často ze mě vyjede i něco na způsob - do prd..e!, já se na to můžu vy...t! a další. Rozhodně si v tu chvíli nevizualizuji obecně braný význam právě zařvaných slov. To bych domů nemohl dorazit s čistými spodky, případně by moje spodní část zad, která již ztrácí své slušné jméno, musela být neustále plná třísek, hemoroidů apod. Mě v tu chvíli jde jen o vydání hlasitého zvuku - jako třeba vzpěrač při závodech. Ten si prostě zařve a jedno co, protože záměrem je (krom výdechu samotného) směrování již existující energie, nikoliv vznik nové energie na základě nějakých slov. Než se vrátí ozvěna od protější zdi, si už v klidu pískám oblíbené melodie. Klidně místo zařvání a nebo lépe jako doprovod čímkoliv, co mám zrovna v ruce, švihnu o sloup, zeď, co je zkrátka nejblíže a tím to ze sebe kompletně dostanu. Takže shrnuto - u mě jsou chvíle, kdy u slov nejde o jejich obecný význam, protože v tu chvíli je mým záměrem, aby měla zcela jiný význam. Jde-li s jejich významem vědomě takto manipulovat, pak slova nejsou tím, zač jsou považována.
Zcela otevřeně a veřejně tu přiznám, že nepřemýšlím nad volbou slov a často ze mě vyjede i něco na způsob - do prd..e!, já se na to můžu vy...t! a další. Rozhodně si v tu chvíli nevizualizuji obecně braný význam právě zařvaných slov. To bych domů nemohl dorazit s čistými spodky, případně by moje spodní část zad, která již ztrácí své slušné jméno, musela být neustále plná třísek, hemoroidů apod. Mě v tu chvíli jde jen o vydání hlasitého zvuku - jako třeba vzpěrač při závodech. Ten si prostě zařve a jedno co, protože záměrem je (krom výdechu samotného) směrování již existující energie, nikoliv vznik nové energie na základě nějakých slov. Než se vrátí ozvěna od protější zdi, si už v klidu pískám oblíbené melodie. Klidně místo zařvání a nebo lépe jako doprovod čímkoliv, co mám zrovna v ruce, švihnu o sloup, zeď, co je zkrátka nejblíže a tím to ze sebe kompletně dostanu. Takže shrnuto - u mě jsou chvíle, kdy u slov nejde o jejich obecný význam, protože v tu chvíli je mým záměrem, aby měla zcela jiný význam. Jde-li s jejich významem vědomě takto manipulovat, pak slova nejsou tím, zač jsou považována.
Když se nad tím teď zamýšlím, v souladu se zdejším článkem Písmo a představivost mohu napsat, že slova jsou záležitostí levé hemisféry a mají obdobný význam jako hláskové písmo.
Lze říci:
Tak ti teda pěkně děkuju!
a
Tak ti teda pěkně děkuju!,
přičemž pokaždé tato stejná věta ponese zcela jiný-opačný náboj díky intonaci, důrazu a to jsou nástroje záměru, nikoliv slov.
Ne nadarmo se říká, že jeden obrázek (třeba v podobě záměru) vydá za tisíc slov.
aktualizace:
Nyní čtu knihu Můj okamžik prozření od Jill B. Taylerové (viz úvaha Vlabi) a dozvídám se, že mojí výše napsanou úvahu potvrzuje i neuroanatom. Abych něco nezvrznul, tak to raději opíšu.
"...Tak například u jazyka naše levé hemisféra chápe do detailu, jak se vytváří struktura sémantika věty - a význam slov. Levé hemisféra také chápe, co jsou písmena a jak se spojují dohromady, aby vznikl zvuk (slovo), který má přiřazený nějaký smysl (význam). Potom spojuje slova lineárně dohromady a vytváří věty a odstavce, které jsou schopné vyjádřit i velmi komplexní myšlenky.
Pravá hemisféra doplňuje činnost řečových center levé hemisféry tím, že interpretuje neverbální komunikaci. Hodnotí jemnější odstíny sdělení, například tón hlasu, výraz v obličeji a řeč těla. Sleduje celkový obraz komunikace a vyhodnocuje, nakolik jsou jednotlivé součásti projevu v harmonii. Jakékoliv rozpory mezi tím, jaký mluvčí zaujímá postoj, jak se tváří, jakým mluví tónem a co nám sděluje, mohou poukazovat jednak na to, že způsob, jakým se někdo vyjadřuje, není z neurologického hlediska úplně normální, jednak to může být výmluvné znamení, že nám dotyčná osoba neříká pravdu.
Lidé, kterým správně nefunguje levá mozková hemisféra, často nejsou schopní vytvářet řeč ani rozumět, co se jim říká, protože buňky v jejich řečových centrech jsou poškozeny. Nicméně často mají přímo geniální talent odhalit, jestli někdo říká pravdu, nebo lže - a to díky buňkám v pravé mozkové hemisféře. Naopak, když má někdo poškozenou pravou hemisféru, je možné, že nedokáže přiměřeně vyhodnotit emocionální náboj sdělení. Tak například když se budu něčemu divit a někomu řeknu "To mě podrž!", může si ten člověk myslet, že po něm chci, aby mě fyzicky chytil a podržel, protože nepochopí, že tím zvoláním jenom vyjadřuji překvapení...."
aktualizace:
Nyní čtu knihu Můj okamžik prozření od Jill B. Taylerové (viz úvaha Vlabi) a dozvídám se, že mojí výše napsanou úvahu potvrzuje i neuroanatom. Abych něco nezvrznul, tak to raději opíšu.
"...Tak například u jazyka naše levé hemisféra chápe do detailu, jak se vytváří struktura sémantika věty - a význam slov. Levé hemisféra také chápe, co jsou písmena a jak se spojují dohromady, aby vznikl zvuk (slovo), který má přiřazený nějaký smysl (význam). Potom spojuje slova lineárně dohromady a vytváří věty a odstavce, které jsou schopné vyjádřit i velmi komplexní myšlenky.
Pravá hemisféra doplňuje činnost řečových center levé hemisféry tím, že interpretuje neverbální komunikaci. Hodnotí jemnější odstíny sdělení, například tón hlasu, výraz v obličeji a řeč těla. Sleduje celkový obraz komunikace a vyhodnocuje, nakolik jsou jednotlivé součásti projevu v harmonii. Jakékoliv rozpory mezi tím, jaký mluvčí zaujímá postoj, jak se tváří, jakým mluví tónem a co nám sděluje, mohou poukazovat jednak na to, že způsob, jakým se někdo vyjadřuje, není z neurologického hlediska úplně normální, jednak to může být výmluvné znamení, že nám dotyčná osoba neříká pravdu.
Lidé, kterým správně nefunguje levá mozková hemisféra, často nejsou schopní vytvářet řeč ani rozumět, co se jim říká, protože buňky v jejich řečových centrech jsou poškozeny. Nicméně často mají přímo geniální talent odhalit, jestli někdo říká pravdu, nebo lže - a to díky buňkám v pravé mozkové hemisféře. Naopak, když má někdo poškozenou pravou hemisféru, je možné, že nedokáže přiměřeně vyhodnotit emocionální náboj sdělení. Tak například když se budu něčemu divit a někomu řeknu "To mě podrž!", může si ten člověk myslet, že po něm chci, aby mě fyzicky chytil a podržel, protože nepochopí, že tím zvoláním jenom vyjadřuji překvapení...."
Já jsem zrovna nedávno řešila něco podobného. Používám ve své mluvě tolik slov, u kterých ani pořádně nevím, co znamenají. Jako například relevantní , kisna, interakce atd. Tak už alespoň přesně vím, co ta slova znamenají a nestane se mi tak, že je použiju nějak špatně :-D .
OdpovědětVymazat