Povídka - Den jako každý jiný (konec?)

začátek...
předcházelo...
Mám sice problémy soustředit se na věci a události "před pádem", protože momentální vnímání času a prostoru je zcela odlišné, ale na tu vtíravou otázku, co se mi dlouho vpíjí do mozku jako moje známá kapka kafe, se zapomenout nedá.
"No jasně, Evo, stále mne to zajímá. Proč já vlastně vůbec jsem?"

Zkráceně bych mohla říci - jsi, protože jsem. To by ti ale asi nestačilo. Představ si sám sebe jako ztroskotance na pustém ostrově uprostřed oceánu naprosto bez čehokoliv - vy, lidé, říkáte, jak jsem vás stvořila. Odteď se bude odvíjet tvůj vývoj. Budeš mít tři možnosti.

První - prostě to zabalíš. Sedneš si do písku na zadek a časem umřeš žízní a hladem, protože energetický výdej tvého těla nebude ničím vyrovnáván.

Druhá se od první liší tím, že bys chtěl žít dál - měl bys Záměr žít. To znamená, že bys kompenzoval energetický výdej těla. Snažil by ses najít zdroj vody, jídla a úkrytu před nepřízní přírody. Ale nedělal bys nic proto, aby sis, byť uprostřed divočiny, jakkoliv zpříjemnil život. Pravděpodobně by ses časem zbláznil z jednotvárnosti svého bytí založeného jen na vyrovnávání energetických potřeb. V podstatě by ses také nevyvíjel, ustrnul bys na jednom bodu.

vlastnímu prožitku a objevování se nic nevyrovná

Třetí možností by bylo tvé vyburcování nepřízní přírody v podobě dravých šelem, počasí a hlavně - Záměr-chuť se vyvíjet. Hnalo by tě to k tomu, abys vymýšlel, vyráběl, budoval cokoliv, co ti pomůže přežít fyzicky i duševně, co ti pomůže tvůj momentální stav vyvíjet směrem, který sis určil. Pustý ostrov bys pomalu předělával, jak rádi říkáte k obrazu svému. Obnášelo by to stále lepší a dokonalejší zdroje fyzické obživy, ale i výživy duševní. Vzniklo by obydlí, pole, ohrady se zvířaty, snažil by ses zabavit sám sebe, protože by tě to naplňovalo radostí ze života. Možná bys zkoušel vytesat sochu, protože jsi vždy chtěl být umělcem. Čím více a lépe bys budoval svůj vlastní svět, tím více by tě to hnalo k dalšímu zlepšování, k zvětšování pestrosti. To, co by se ukázalo jako nefunkční nebo méně efektivní než to předchozí, by bylo pochopitelně nahrazeno. Vše v souladu s tvým Záměrem-chutí se vyvíjet. Bylo by správné říci a chápat, že onen ostrov jsi ty, protože on tě v podobě, kterou jsi mu dal, vyjadřuje.

Pro mne jsi ty oním lánem obilí na ostrově, ohradou se zvířaty, sochou. Ale ne ledajakými. Během svého naplňování Záměru jsem zjistila, že když některým svým fragmentům (částem ostrova) dovolím se vyvíjet dle možností výběru, které dopředu vymezím, je Záměr naplňován rychleji. Jako bys na onom ostrově zkusil nechat část obilí růst tam, kam ho vítr zanese. Zjistil bys, že na některých místech se mu daří lépe, třeba díky kvalitnější půdě. Pak bys této volby přírody využil k založení pole ve vhodnější oblasti. 

Vy lidé totiž máte něco, čím se odlišujete od všech ostatních. Jsou to emoce založené mimo jiné i na vnímání skrze vaše těla. Asi ti to bude znít divně, ale já bych bez vás nemohla vědět, co je to třeba fyzická bolest nebo pohlazení ruky od mámy. Ty se tomu sice snažíš vyhnout, ale mě dokáže postrčit ve vývoji dopředu i podkovářův palec "vylepšený" jeho kladivem. Jeho pocity a vjemy dostávám skrze další mé fragmenty (Duše - poznámka autora), které mi tyto emoce dokáží, jak to říci, .... přetlumočit." 

"Evo, myslím, že už to chápu. Představa koláče a vytvoření ostrova mi umožnila to shrnout do: 

Jsem, protože je Bůh. A jelikož on mě stvořil ze sebe, jsem z Boha, a tudíž jsem jeho-tvojí částí. Jsem, abych získával zkušenosti a vyvíjel se, protože pak se budeš vyvíjet i ty, bude se vyvíjet vše." 

"Vidím, že jsem ti mozek nenadělila pro nic za nic. Než se rozloučíme, chci ti říci ještě jednu věc. To, že jsi život doteď kolem sebe viděl šedě a jednotvárně, není tím, že by realita kolem tebe opravdu taková byla. Ty ji tak vnímáš, protože ji tak vnímat chceš, nebo přesněji, protože jsi byl k tomu tak vychován a nadále jsi k tomu tak vychováván. Stačí jen, aby ses začal dívat svýma vlastníma očima, namísto těma a nebudeš se stačit divit." 

"Evo, nerad bych se mýlil, ale pro můj život dnešní den znamená tlustou čáru. Nic odteď nebude takové, jako bylo doposud. Teď už vím, kdo jsem a proč jsem. Děkuji." 

"Martine, já děkuji tobě." 

Žena vedle mne se i s krásným výhledem začaly tetelit jako vzduch nad rozpálenou asfaltkou a já si začal uvědomovat, že pokud se vrátím do svého těla visícího v horizontální poloze půldruhého metru nad obrubníkem, tak si svého nového poznání budu užívat jen do chvíle, než se má hlava rozplácne o chodník. Jestli toto měla Eva na mysli, tak se nemýlila a já se ani nestačím divit - doslovně. Vnitřně se připravuji na bolest a .... 

Ccrrrrrrrrrrrr! Div mi nepovolí svěrače! Co se to děje? Už jsem dopadl? 

Samá voda. Vedle hlavy mi zvoní budík se známou rodinkou čísel 4:50. Nechávám ho dozvonit. V hlavě slyším hukot koleček od toho, jak se snažím zjistit, co se děje. Mám amnestii po zřejmě včerejším pádu? Ale nikde necítím žádnou bolest, takže tuto možnost zavrhuji. Nebýt toho, že vše bylo tak neuvěřitelně skutečné, bylo by logické si myslet, že šlo o hodně divný sen. 

Sednu si a vytahuji rolety. To je nádhera! Nikdy jsem si nevšiml, jak neuvěřitelně barevná je noc, když si začíná své místo pomalu vyměňovat s ránem. Ještě včera mě ti otravní ptáci rozčilovali, ale dnes v tom slyším jejich hlasité: "Martine, dobré ráno!" Nejraději bych je poslouchal celý den, ale budík se - narozdíl od hodinek v mých podivných vzpomínkách - nezastavil a decentně mi naznačuje, že bych měl vstát. Vyskakuji a div si nerozbíjím hlavu o strop. Jakou sílu a elán moje tělo má! S uspokojením si dělám oblíbenou kávu a v klidu si ji usrkávám u okna a pozoruji stále světlejší a barevnější obzor na východě. 

Tohle musím vidět! Pokládám prázdný hrnek, popadnu boty a beru schody po třech. Na zastávku dobíhám právě ve chvíli, kdy mě omračují první ranní paprsky. V tentýž okamžik přestává jako na povel zpěv ptáků a i já se slzami dojetí sleduji zrod nového dne. Po pár minutách mě vyruší opětovné bouřlivé spuštění ptačího orchestru.

Přicházejí první lidé. Nepoznávám je. Usmívají se na mě, mávají na pozdrav a pak někteří se zájmem sledují můj televizní program, jiní společně debatují. Přijíždí autobus a všichni se do něj nasuneme. Zastavujeme na konečné a dveře se otvírají. Přistupuji ke schodům právě ve chvíli, kdy zpoza rohu vidím přicházet důvěrně známou ženskou postavu. Je vysoká, ale ne zase moc, spíše sportovní postavy. Dívá se přímo na mě a usmívá se. Kvapně dělám první krok....