Krok důvěry

Jak už jste si asi všimli, nepatřím ani do krabice s popiskem "ateisté" ani do bedýnky "pobožní". V dnešní době si těžko představit, která z těchto skupin je vášnivější a za svoji "věc" schopna dojít dál (myšleno ve všech aspektech slova schopná). Vlastně se neřadím do žádné skupiny. Život a svět beru tak, jak mě osobně dává možný smysl. Část vědomostí je posbíraná osobními zkušenostmi, jiná dedukcemi, vylučovací metodou a intuitivně filtrovanými informacemi. Snad principem, kdy stejné přitahuje stejné, si všímám, že lidí zaujímající stejný nebo obdobný postoj, rychle přibývá. Nebo tu tací byli vždy a jen díky této době zahazují zábrany a obavy z toho, co si o nich okolí pomyslí, když odkryjí svoje karty.

I tato sice ne moc početná zato rozrůstající se skupinka se dá rozdělit z určitého úhlu pohledu na dva hlavní proudy, v nichž jednu z hlavních rolí v životě člověka hraje jakési na vlastní pěst jednající Ego. Jedni ho berou jako nedílnou součást nás samotných a chtějí ho plně ovládnout, druzí se ho chtějí nadobro zbavit nebo alespoň co nejvíce potlačit. Obě dvě skupiny se však shodují na tom, že něco jako Bůh, Tvořitel a ředitel všeho existuje a že rozhodně nejde o jednu zaručenou, spravedlnost i tresty na všechny strany metající bytost. Shodují se v tom, že tento Tvořitel je vlastně ve všem a zároveň je vším, co existuje, a dost možná i v tom, co neexistuje.

nikdy na to nejsi sám

Pokud byl schopný vytvořit ve vší složitosti a dokonalosti toto všechno, je možné, že by zrovna v nás lidech udělal takovou klukovskou chybu a zašrouboval do nás součástku, o které by neměl veškeré informace? Koneckonců jí vynalezl (nebo vymyslel?) on sám. Těžko si umím představit, že bychom byli Tvůrcem sesmoleni z něčeho, co je třeba znásilňovat, ohýbat, lámat či přímo vymítat. Spíše pochopit, to ano. Ono je v mnoha případech mnohem těžší, vlastně tím nejtěžším vůbec, spolehnout se. Spolehnout se na sebe, spolehnout se na druhé, spolehnout se na to, že vše má svůj důvod, i když ho nejsme schopni pochopit. Spolehnout se na to, že jsme ve správnou chvíli na správném místě. Spolehnout se na to, že vše, co se nám děje a bude dít, je v souladu s naším i celkovým Záměrem. Spolehnout se na vlastní intuici, což podle mne není nic jiného než naše přímé vědomé napojení se na Záměr, i když nevíme, co v něm je. Kdo se dovede plně spolehnout na svoje Vedení, ten má podle mne možnost, si svůj život vychutnávat bez zbytečných a nechtěných kotrmelců. Jenže je tu ono "jenže". Chtěl jsem nějak blíže vysvětlit, jak těžké to je, a v mysli mi právě teď asi "náhodou" vyvstala scéna z mé oblíbené české pohádky Princ a Večernice, kterou jistě všichni znáte. Jak Jirka Korn dostal za úkol na své cestě za cílem se za žádnou cenu neohlížet, neustoupit z cesty ani o krok a ani nezastavit, když se z kopce na něj valily kameny, když slyšel, jak na něj zezadu najíždějí koně a když musel udělat krok do prázdnoty propasti - nejtěžší krok ze všech, krok důvěry. Musel prostě věřit, že jeho budoucí nebeští švagři Slunečník, Měsíčník a Větrník věděli, co říkají. Ve své podstatě to nebylo nic těžkého. Jen udělat jeden krok, nic víc. Ale pokud se do toho zamíchají fyzické smysly a hlavně rozum (mozek si dělá vlastní interpretace a nezajímá ho skutečný stav), pak jde o to nejtěžší v životě.

Sám mám několik jistých zkušeností, přičemž více než jednu jsem již zařadil do svého všedního života. Dokud jsem se ve specifických situacích obával o zdraví a někdy dokonce i o život, úrazy na sebe nenechaly dlouho čekat. I když nešlo o nic závažnějšího než nějaká ta štíplá žebra a pohmožděniny. Tehdy jsem byl (dnes to s odstupem času mohu s klidným svědomím říci) pod jakousi ochranou, která se běžné pravděpodobnosti notně vzdaluje. Nyní již této ochraně plně důvěřuji takovým způsobem, že by leckdo mohl říci, že jsem hazardér a pokušitel štěstěny. Jenže já jsem již plně přesvědčen, že něco jako štěstí ve významu klika, neexistuje. Věřím, že za dodržení jistých podmínek týkajících se, jak jen to říci, upřímné a nezištné (myšleno nikoliv z pokusu se vyhnout problémům) snahy o posun vpřed, bude postaráno o to, aby se mi nestalo nic, co by této snaze mohlo bránit. Což zranění konkrétně u mě (toto se týká mého pravděpodobného plnění smyslu života) by zajisté bylo proti tomu. Pevně totiž důvěřuji a věřím tomu, že se nedostanu do situace, která by mi bránila ve vývoji, a pokud se do ní dostanu, bude to jednak upozornění, že jsem se někde pokusil ohlédnout, udělat krok stranou nebo dokonce přemýšlel, že zastavím. A jednak věřím, že ze vzniklé situace nakonec vyjdu bez větší úhony.

tomu říkám důvěra