Povídka - Den jako každý jiný

Pokusím se zvednout hozenou rukavici. Jde o první část povídky...

Je ráno 4:50 a budík mi to dává náležitě najevo. To zase bude den! Co je vlastně? Úterý nebo čtvrtek? Jak to mám vědět? Všechny dny jsou, jak když se sypou z kopírky. Budík... odfláknutá snídaně... autobus... píchačky... 8 hodin šedoprůhledné práce... píchačky... autobus... noviny... odfláknutá večeře... televize... 6 hodin kómatu... budík.

Vždyť já ani vlastně nevím, co v té práci u pásu tvořím. Tvořím něco? Netavěj to pro změnu v jiné továrně? Stejně mi na tom nezáleží. Sleduji kapku kafe, jak stéká z okraje hrnku dolů a snaží se vpít do stolu hned vedle té včerejší. Té se to povedlo. Proč já vlastně vůbec jsem? Všimne si někdo, když nepřijdu do práce? Když nebudu v autobuse, zaregistruje to někdo? Nedělám si iluze. Opět ta vtíravá otázka - proč já vlastně vůbec jsem? Je 5:30. Teď to asi nevyřeším. 

z klipu The Wall od "Floidů"

Nacvičenými pohyby, které nevnímám, zabezpečuji klíčem svůj skoro prázdný byt a rychlým krokem mířím na zastávku, kde již postává pár živých soch, přesně ve stejných pózách a snad i místech jako jindy. Automaticky zaujímám tu svoji. Jen si stihnu v duchu říci: "Proč mám na sobě kabát, když sníh se už před měsícem proměnil v bahno a to zase ve všudypřítomný prach?" a už skřípou brzdy autobusu a syčí vzduch v pístech dveří. Koutkem oka zahlédnu, jak ostatní nastupují v dvouřadách do dalších dveří. Před očima mi vyvstane scéna z klipu The Wall. Netřeba si nic namlouvat, jsem taky jeden z nich. Opět jsem vypustil, (nebo zachytil?) tu dotěrnou otázku, kterou jsem si položil již u kafe. Odpovídám si nahlas: "Jak to mám vědět?"

Mám být překvapený, že si toho nikdo kolem mě nevšímá? Jak by mohli, pokud bych tu nebyl, když ani nezaregistrují, že stojím před nimi a povídám si sám se sebou? Jaký tohle všechno má smysl? Má to vůbec smysl?

"S dovolením!" ozve se mi u ucha. Zjišťuji, že jsme na další zastávce, a tudíž je tu "lisovací manévr". Člověk je hodně stlačitelný, pomyslím si a šlapu na nohy těm přede mnou. Vědí, co to znamená. Další dvě identické zastávky a konečná. Trpělivě čekám, až na mě přijde řada u dveří. Už napůl nevrle a napůl zklamaně sám sebe se ptám, proč já vlastně vůbec ... 
Poslední slovo jsem už ani v duchu nedořekl. Moje centrum rovnováhy ve středním uchu detekuje nestandardní polohu. Hlava s trupem jsou oproti nohám moc vpředu. Až příliš vpředu. Tohle už nedám, pomyslím si a jako zvědavý divák sleduji moje nohy, které opouštějí vrchní schod a poslušně následují zbytek těla. To zaujalo horizontální polohu odhadem půldruhého metru nad zemí. Od pasu nahoru jsem již mimo autobus. Ještě si všimnu automatického pohybu rukou, které lépe než jejich majitel vědí, co mají dělat, a míří před tělo jako dva nárazníky, což stejně konečné skóre asi nezmění. 
A najednou se to stane. Svět kolem mne se zastavuje, jako když stopnu video. Nevím, co se děje. Vyděšen, ale zároveň zvědavě si prohlížím chlápka vedle mě. Jeho levá noha už opustila poslední schod autobusu, ale pravá na zem ještě nedošlápla. Sleduji, co se bude dít. Nic. Vůbec nic! Prostě visí ve vzduchu jako já. Jen jeho tvář je najednou jiná, bez života, jako na nepovedené fotce. Podívám se na druhou stranu. I tam je statický obraz reality, jak jsem ji znal doposud. Normálně by to zůstalo nikým nepovšimnuto, ale tentokrát vidím ruku puberťáka ponořenou do kabelky paní vystupující před ním. Hlavu má otočenou směrem ke mně, jak kdyby kontroloval svoji nenápadnost. Možná jen zaregistroval ze dveří letící tělo chlapa a má ho za revizora, co ho odhalil a mohutným skokem se ho jal dopadnout. Vyděšený a překvapený výraz zároveň se však nemění, stejně jako se nemění nic kolem mě. 
Že by to byla moje konečná? Jasně, už jsem o tom přece četl. Teď se mi začne před očima přehrávat celý život, pak si to prosvištím tunelem k jasnému světlu a budu tam. Kde tam? No přece TAM. Však vím, ne?

Chvíli čekám, kdy to začne. Jenže se nic neděje. Začínám být nervózní, dá-li se to v mé situaci vůbec tak nazvat. Pomalu si začínám říkat, že je všechno možná jinak. Celé to musí být sen, tam je tohle možné. Ale co ten budík? A kafe se vsáknutou kapkou do stolu? Ne, to bylo skutečné. Opravdu? Měl bych se štípnout. Ale jak, když celý svět a možná i vesmír zamrznul v čase? Vždyť ani já se nehýbu, to už bych ležel pod autobusem dobitý se zlomenýma rukama nebo vazem.
Náhle jsem něčím vyrušen ze svých vnitřních rozhovorů. Co, co,... kdo to ke mně jde? Vidím mladou ženu, až příliš dokonalou na to, aby byla skutečná. Jenže já ji znám! Ale nemohu si vzpomenout. 
"Zdravím tě, Martine," uslyším její hlas, aniž by hnula rty. Celé mi to přijde moc ujetý, než aby nešlo o sen.
"Z čeho usuzuješ, že spíš?" slyším jasně uprostřed hlavy, ale zároveň odevšad mimo ni. Otázku, kterou jsem nevyřkl, nechtěně v zamyšlení ignoruji. Tohle je už vážně moc. Ráno, až se vzbudím, navštívím psychologa.
Zastavila se metr přede mnou. Je vysoká, ale ne zase moc, spíše sportovní postavy. Už to mám! Vím, odkud ji znám. Ale to není možné, vždyť přesně takovou jsem si už od puberty snažil vysnít.
"Já vím, a proto volím tuto podobu, i když žena nejsem a nejsem ani muž. Doufám, že ti pak nebude činit problém se mnou otevřeně mluvit. I když mě slyšíš, nejde o slova, ale myšlenky. A myšlenky stejně jako slova se šíří kolem tebe, jenom nejsou narozdíl od slov omezené časem ani prostorem. Vy lidé, to nazýváte telepatií"
Tohle nejsou moje myšlenky. Jenže cizí myšlenky nemívám ani ve snu. Buď jsem ještě k tomu všemu schizofrenik, nebo opravdu nespím a děje se tu něco mimo moje chápání. Ať tak nebo tak, svému vysněnému ženskému idolu bych rád položil pár otázek. Spíše ze zvědavosti zkouším otevřít ústa, abych slušně pozdravil. Přece nechci, aby si myslela, že jsem nezdvořák. Nejde to! Tak jak si s ní mohu povídat?
"Ty mě nevnímáš? Stačí na slovo pomyslet, tím z něho vytvoříš myšlenku, kterou já zachytím. Zkus to," zaznělo mi s trpělivým tónem v hlavě.
"Dobrý den," pomyslel jsem si.
"No vidíš a už jsi telepatista," vnímám i s úsměvem. 
Nevím proč, ale první, co mě napadá, je otázka, proč tu se mnou je. Není mi divné, že zná moje jméno. Ani jsem to nepovažoval za otázku pro ni, ale pro sebe. Bez prodlení mi přichází:
"Jsem tu, aby byly zodpovězeny všechny tvé otázky."
Neznám nikoho, kdo zná odpovědi na vše, říkám si ironicky sám sobě. A hned na to zkouším beze slov položit svůj první dotaz:
"Na světě přece není nikdo, kdo zná vše. Pokud je pravda, co tvrdíš, pověz mi, kdo jsi?"
"Nemám jméno a přitom mě nazýváte mnoha názvy. I když ty sám pro mne žádný nemáš, protože jsi se nad mojí existencí nijak vážně nezabýval, bude ti asi nejsrozumitelnější, když ti řeknu - jsem Bůh."

pokračování...