ÚVAHA NAD KNIHOU JILL BOLTEOVÉ TAYLOROVÉ: MŮJ OKAMŽIK PROZŘENÍ

Přišlo mi od Vlabi a velmi rád hodím do placu:

Americká neuroanatomka (Lékařská fakulta při Harvardově univerzitě) prodělala v sedmatřiceti letech mozkovou mrtvici. Jako lékařka podrobně popisuje, jak člověk průběh ataku vnímá a jak poté následně bojuje s jeho následky. Kniha je obrovským přínosem, protože okem odborníka a zároveň nemocného mapuje oblast, o níž máme jen mlhavé představy.

V úvodu knihy autorka nabízí přístupnou formou pojatá vysvětlení základních funkcí mozku. Tyto kapitoly mne zaujaly v souvislosti se zde nedávno zmiňovanými otázkami kolem disharmonického rozvíjení mozkových hemisfér, kterého je – dost možná – vědomě a účelově využíváno k snadnějšímu ovládání lidstva.

Úryvek z knihy:

Pravá hemisféra (ovládá levou polovinu těla) funguje jako jakýsi paralelní prostor. Všemi smyslovými systémy najednou nám do mozku pronikají nezávislé toky informací. S každým dalším okamžikem vytváří naše pravá hemisféra mistrovskou koláž, obraz zachycující, jak přítomný okamžik vypadá, jak zní, chutná, voní, jaký je na dotek. Takto zpracované informace nám umožňují udělat si okamžitě přehled o prostoru kolem nás a o našem vztahu k němu.

Pro pravou hemisféru neexistuje nic než přítomný okamžik, a každý ten okamžik překypuje smyslovými vjemy. V přítomném okamžiku jsou zahrnuty život i smrt. Jeho součástí je také prožitek radosti. K přítomnému okamžiku se váže i náš prožitek a vnímání propojenosti s něčím, co je větší než my. Pro naši pravou hemisféru je prožitek, který vnímáme jako teď, časově neomezený, věčný.

V pravé hemisféře chybí všechna ta pravidla a ponaučení, která byla už předtím definována jako správný způsob, jak něco dělat. Není svázaná, může přemýšlet intuitivně a originálně, tvořivě zkoumá možnosti, jež s sebou každý nový okamžik přináší. Je spontánní, bezstarostná a nápaditá. Umožňuje našim „uměleckým šťávám“ volně proudit bez toho, aby jim v tom něco bránilo nebo aby se jim do cesty stavěl logický úsudek.

Přítomný okamžik je časový úsek, v němž jsou spojeni všichni a všechno a dohromady tvoří jednotu. Proto naše pravá hemisféra vnímá každého z nás jako rovnoprávného člena lidské rodiny. Všímá si podobností a uznává náš vzájemný vztah s planetou. Naše schopnost do někoho se vcítit, vžít se do jeho situace a uvědomit si, jaké má asi pocity, je výsledkem činnosti mozkové kůry v čelní části pravé hemisféry.

Naopak naše levá hemisféra zachází s informacemi úplně jinak. Zpracovává všechny barvité a komplexní přítomné okamžiky, které vytváří pravá hemisféra, a spojuje je do časové posloupnosti. Tím, že podrobnosti uspořádává do lineárního a metodického systému, vnáší do našeho myšlení koncept času. Levá hemisféra nám poskytuje schopnost deduktivního myšlení, můžeme si odvodit, že pokud A je větší než B a B je větší než C, musí být také A větší než C.

V přímém protikladu k tomu, jak naše pravá hemisféra myslí v obrazech a vnímá velkou koláž přítomného okamžiku jako celek, levá se naopak zaměřuje na podrobnosti a na podrobnosti o podrobnostech. Vědomí levé hemisféry je zaměřené na činnost, vědomí pravé hemisféry na bytí.

Řečová centra v levé hemisféře používají slova, s jejich pomocí komunikují a všechno popisují, definují, kategorizují. Tříští celistvé vnímání přítomného okamžiku na zvládnutelné a porovnatelné informace, o kterých lze mluvit. Vyniká v akademických disciplínách, a dává tak najevo určitou autoritu nad podrobnostmi, které ovládá.

Prostřednictvím řečových center v levé hemisféře na nás naše mysl neustále mluví, já tomu říkám „švitoření mozku“. Prostřednictvím „švitoření“ vám mozek pořád dokola opakuje podrobnosti z vašeho života. Jedním z úkolů těchto center je definovat naše já, říci „já jsem“.

V levé hemisféře sídlí centrum ega, které vám přináší vědomí toho, jak se jmenujete, co jste zač a kde bydlíte.

Spolu s myšlením prostřednictvím jazyka dokáže levá hemisféra také reagovat na přicházející stimulaci na základě ustálených vzorců. Díky fungování opakujících se okruhů vytváří to, čemu říkáme „smyčky vzorců myšlení“, má úžasnou schopnost předvídat, co si budeme myslet, jak budeme jednat či jak se budeme cítit v budoucnosti. Tak například já miluju červenou barvu. Mám v mozku vytvořený nervový obvod, který červená barva nabudí, kdykoli se v mém okolí objeví. Z čistě neurologického hlediska však mám červenou v oblibě proto, že mi neurony v levé hemisféře říkají, že mám ráda červenou.

(úryvek z knihy Jill Bolteové Tylorové Můj okamžik prozření, IKAR, 2010)

Základním cílem výchovy a vzdělání, jak se učí studenti na pedagogických fakultách, je „všestranně rozvinutá harmonická osobnost“. Porovnejme tedy poznatky, které zde uvádí autorka, s tím, jak s ohledem na rozvoj mozkové činnosti žáků vzdělávání ve školách vypadá.

Základem školní práce je soutěživost, tedy protiklad k posilování vědomí jednoty, rovnosti, empatie. Děti nejsou programově vedeny k tomu, aby si pomáhaly, napovídání se trestá a všichni chtějí být první. (Rozděl a panuj.)

Učení není založeno na tvořivosti, na tom, co je dítěti od narození vlastní – na objevování. Místo toho jsou mu předkládány hotové, nezpochybnitelné informace jako něco, o čem se prostě nediskutuje. Dítě přestává být objevitelem, mění se na nemyslícího konzumenta. (Konzum – náš cíl.)

V souvislosti s tím si všimněme i razantního integrování prvku času do dětského permanentního „teď“. 45 minut práce, 10 minut přestávka... Kdo jste kdy pozoroval dítě při hře, nemohl jste přehlédnout, že je schopno hlubokého ponoru do svého světa, v němž vidí, co my ne, a prožívá netušené. Na násilné vytržení ze hry reaguje často rozladěním. A co ho čeká ve škole? Chvíli počítá jablíčka, pak rychlý střih na abecedu, sotva se v ní začíná orientovat další střih na písničku… Učitelé se domnívají, že děti potřebují stále zaměstnávat, což je sice pravda, ale přitom je třeba podporovat spíš vytrvalost a co nejintenzivnější ponor do jedné činnosti, nikoliv rychlé střídání různorodých aktivit, které vede k povrchnosti a k postupné ztrátě schopnosti hlubšího soustředění. (Hlavně nepřemýšlet, nepátrat!)

Učitel má vždy pravdu. I kdyby ji neměl. (Říkali to přece v televizi...)

Za úhelné kameny vzdělání jsou pokládány předměty jako matematika a jazyky – tedy předměty, na nichž se posiluje v drtivé většině jen levá hemisféra. Mateřštinu pro děti překrývá hrůza z diktátů, místo zážitku s knihou se zkouší přehledy a data spisovatelů. Cizí jazyk se učí šprtáním slovíček a gramatiky, bez využití sluchu, tedy pravé hemisféry, což je jediný opravdu fungující způsob. Jazyku žáci nenaslouchají, ale učí se o něm. (Neefektivita výuky – strávit ve škole co nejvíce času s co nejmenším ziskem poznatků.)

Co fyzika nebo chemie? Opět hromadění podrobností, bohužel navíc často zastaralých. (Pro mnoho stromů neuvidí les.)

Přírodopis – druhy, čeledi, podčeledi,… Děti v praxi neprožijí, jak důležitá je žabka v záhonech, ale zato se ji naučí ve škole pitvat. (Přirozenou empatii nahrazuje hrubost a násilí.)

Zeměpis? Popis, popis, popis. (Tuší vůbec učitelé, že Země je bytost jako my?)

Tak snad alespoň ve výchovách bude dominovat práce pravé hemisféry? Nic není dál: v hudební výchově se píší písemky z not a žáci se biflují seznamy oper; ve výtvarné výchově je běžné, že se dle návodu učí jak správně nakreslit postavu, kdo byl Leonardo, vyjmenovat doplňkové barvy.

Tak co třeba tělesná výchova? Bohužel - žáci jsou hodnoceni podle výkonů: rychleji, výš, dál. Ale co ti, co na to nemají? Radost z pohybu, okouzlení při hudebním zážitku, prožitek před obrazem – to všechno jsou skutečnosti, které nelze oznámkovat. A tak ve škole prakticky nemají místo. (Cenu má jen to, co má finanční efekt.)

Na programu výuky je třeba i sexuální výchova, ale nikdo děti nenaučí relaxovat, nikdy neuslyší slovo meditace, jen vzácně se dozvědí něco o skutečném zdravém životním stylu. Naučí se zásady první pomoci, ale nikdo jim neřekne o léčivých účincích bylin a některých potravin, které mají prakticky vždy po ruce. (Člověk, který nepotřebuje farmaka, je obtížně manipulovatelný.)

A pracovní výchova? Nuda s motykou v ruce. Pozemky škol jsou nedostatečné nebo chybí úplně, a pokud snad na nich děti pracují, pak jen jako nemyslící námezdní síly, kterým naprosto uniká podstata věci. (Šikovný, soběstačný člověk – nepřítel Systému.)

Jak zoufale šedivá, nezajímavá a nudná musí škola připadat dítěti, které do ní přichází ze svého světa fantazie! A jak účinně mu tenhle svět fantazie „vytlučou“ z hlavy slovy jako „Neopisuj!“, „Dávej pozor!“ „Opakuj!“, „Spěchej!“, „Seď!“, „Pomalu!“, „!“, „!!“...

Při pohledu na tento výčet je zřejmé, že západní vzdělání klade důraz pouze na rozvoj levé mozkové hemisféry. Zatímco příroda vytvořila mozek tak, aby fungoval v rovnovážném propojení obou hemisfér, pravá je nápadně znevýhodňována. Závěry nechť si čtenář vyvodí sám.

Vlabi