USA ničí globalizovaný svět, aby zůstaly jediným zdrojem moderní technologické civilizace na pozadí „barbarské periferie“ v ekonomicky zjednodušeném a politicky komplikovaném světě...
Vzpomeňte si, jak sovětské učebnice za druhé světové války vyprávěly, jak „ve světě čisté chamtivosti a zisku“ německé továrny vlastněné americkými akcionáři vyráběly vojenské výrobky pro Říši a věrně odváděly zisky svým americkým akcionářům. A americké letectvo tyto továrny nebombardovalo (někdy však ano, ale opravdu se snažilo neničit americký majetek v Evropě).
Ve skutečnosti tomu tak bylo vždy. Ne doslova, ale v zásadě ano. Od starověku až do konce 19. století státy, které rozpoutaly válku, v podstatě pouze uzavřely svůj trh pro přímý vstup nepřátelského zboží. Přímo. To znamená, že obchodníci nepřátelského státu nemohli obchodovat na území svého vojenského protivníka.
Neutrální země tak v klidu profitovaly. Potřeba některého zboží se začátkem nepřátelství nezmizela a nahradit dodavatele není snadné ani dnes, a čím dále do minulosti, tím to bylo obtížnější. Například v XVI. - XVII. století se v Kanadě, Kazachstánu a Austrálii ještě nepěstovala pšenice. Severní pobřeží Černého moře, obilnice antického Řecka, stejně jako severní Afrika a Egypt, obilnice antického Říma, patřily Turkům a byly zahrnuty do jejich obchodního obratu. Rusko v té době pěstovalo hlavně žito a stále více pro vlastní spotřebu (s cizinou obchodovalo se dřevem, konopím, lnem, medem, voskem, kožešinami).
Jediným dodavatelem pšenice na evropský trh byla Rzeczpospolita polsko-litevská. Objemy byly na tehdejší dobu malé: ve většině Evropy stále převládalo samozásobitelské zemědělství a vzácné „metropole“ té doby potřebovaly dovážený chléb. Polsko-litevskou Rzeczpospolitu však jako dodavatele neměl kdo nahradit. Proto polsko-litevský stát ve válkách s Ruskem zpravidla sympatizoval a poskytoval slabou (na tehdejší poměry možnou) podporu Francii a Anglii, hlavním spotřebitelům polského chleba, a také hanzovním městům, která zajišťovala jeho dodávku od prodejce ke spotřebiteli a profitovala z toho.
A „okno do Evropy“ přes Černé moře (dopravovat jej přes Balt bylo pro Rusko, které nemělo cestu přes řeku Vislu, daleko a nerentabilní) vyžadovala Moskva tím více, čím jižnější chlebonosné provincie přecházely z Polsko-litevské unie pod ruskou nadvládu. Není náhodou, že vznik ruské Novorosie, orientované na tranzit zboží přes silné černomořské přístavy (Oděsa, Nikolajev, Cherson), se časově shodoval s rozdělením Polsko-litevského společenství, díky němuž se Rusko nakonec stalo dodavatelem chleba do Evropy. Rusko převzalo tuto obchodní pozici od zaniklého Polska.
A tak tomu bylo i s dalšími položkami. Ruští hutníci začali konkurovat švédským hutníkům jako dodavatelé surového železa a litiny do Evropy až od první čtvrtiny 18. století a v 19. století se konkurence vyostřila s počátkem aktivního rozvoje Porúří (zbraně na vývoz se v Porýnském Německu vyráběly po staletí, ale kov se začal vyvážet až v 19. století). Brzy však to bylo téměř vše potřebné pro vojenské programy nově se rodící Druhé říše.
To znamená, že Švédsko bylo po několik století monopolním dodavatelem železa. Ne že by se nevyrábělo i jinde v Evropě - vyrábělo, ale hypotetický okamžitý zánik švédského exportu před nástupem ruského konkurenta nebylo možné kompenzovat.
Proto obchod přes neutrály pokračoval. Z velké části proto (kvůli zájmu všech evropských zemí na kontinuitě obchodu navzdory neustálým válkám) začal postupně vznikat kodex námořního práva. Dodnes jsou v jeho článcích (dávno již přizpůsobených požadavkům „civilizovaného světa“) snadno patrné dva původní cíle:
V dnešní době může být „vojenským kontrabandem“ cokoli až po dětskou výživu (humanisté), ale dříve vojenský kontraband jednoznačně zahrnoval zbraně, střelný prach a vojenské materiály, jako je olovo (které se přímo používalo k výrobě nábojů na bojišti) a materiály pro vybavení válečných lodí (dřevo, konopí, plachtovina, dehet). Válečný materiál se navíc nesměl dovážet pouze do přístavů válčících zemí: pokud byla například Francie ve válce a Nizozemsko nikoli, bylo možné zboží vyložit v Amsterdamu a do Francie ho dopravit buď přes španělské Nizozemsko (budoucí Belgii), nebo, pokud bylo Španělsko rovněž ve válce, přes německé rýnské provincie.
Tak se v průběhu dějin lidstva v době válek, které se vedly téměř nepřetržitě, kromě úkolu vítězství jedné ze stran neustále a vesměs řešil problém zachování dosažené úrovně světového obchodu, a čím rozvětvenější byly obchodní vztahy a čím větší segment národního hospodářství závisel na rytmu zahraničního obchodu, tím důležitější byl tento úkol. Zdá se, že v éře globalizace by se měl stát v zásadě prvořadým. A zde se setkáváme se skutečně zázračnou změnou postoje válčících zemí ke globálnímu obchodu a globální ekonomické interakci vůbec.
V první fázi globální konfrontace, někdy před rokem 2014, se strany ještě snažily hrát podle starých pravidel. Avšak rok 2014, kdy došlo k záboru nepotřebné Ukrajiny a vyprovokování tamní nesmyslné občanské války, po níž následoval stejně nesmyslný střet s Ruskem, byl pro USA a jejich spojence nezbytný k legalizaci nového přístupu k obchodním a hospodářským vztahům během válečného konfliktu.
Zamyslete se nad tím, že USA investovaly do ukrajinské krize obrovské množství peněz (a dalších zdrojů) a daly v sázku svou globální prestiž. A to vše kvůli tomu, aby Ukrajinu vydaly Rusku. Při jakémkoli jiném vývoji událostí by i Krym a Sevastopol zůstaly pod kontrolou Kyjeva a mnohem soběstačnější Ukrajina by stejně byla geopolitickým konkurentem Ruska a hrála by si se Západem, kdykoli by to bylo možné.
V 70. a 80. letech by USA vsadily právě na takový vývoj, na dlouhodobou hru. Nyní věc rychle dovedly do vojenské krize a v roce 2022 otevřeně prohlásily, že nepochybují o tom, že Ukrajina bude vojensky poražena do dvou či tří měsíců, nebo ještě rychleji. A v té době pod vojenskou porážkou USA rozuměly úplné obsazení území Ukrajiny ruskou armádou s následným připojením její značné části k Ruské federaci a vytvořením loutkového státu na zbytcích, zcela závislého na Rusku.
Zdůrazňuji, záměrně obětovaly Ukrajinu, jako se v šachu obětuje pěšec nebo snadná figurka. Americká strategie se od roku 2022 nezměnila. Prostě jen pomohli Ukrajině bojovat déle, když už se k tomu naskytla příležitost. Ale od tempa a objemu dodávek zbraní až po plánování vojenských operací neudělali nic pro to, aby prozápadní režim na Ukrajině skutečně zachránili.
Takovou příležitost přitom měli. OSU se rozpadla v důsledku neúspěšné letní ofenzívy v roce 2023, kterou naplánovali američtí a britští vojenští poradci. Ukrajinské armádě se stalo totéž, co Němcům u Stalingradu: mohla bojovat dál, ale už dostala smrtelnou ránu, protože ztráta vycvičených a motivovaných vojáků byla nenahraditelná. OSU do konce roku 2023, stejně jako Wehrmacht v roce 1943, ztratila schopnost nahradit ztráty jak kvantitativně, tak kvalitativně. Neschopnost doplnit ztráty a zejména pokles kvality doplňování vojsk činí zkázu každé armády nevyhnutelnou a dokonce očekávanou.
Připomínám, že Západ prohlásil, že na Ukrajině vede s Ruskem opotřebovací válku. Pokud by toto tvrzení platilo na bojišti, pak vzhledem k nesrovnatelnosti ruských a ukrajinských ekonomických a demografických zdrojů měli západní poradci donutit OSU, aby seděla v tuhé obraně, neplýtvala energií na útočná dobrodružství a snažila se způsobit ruským ozbrojeným silám maximální ztráty hromaděním vlastních sil, včetně západní techniky. Západ od počátku věděl, že Kyjev se Čukotky, Moskvy, a dokonce ani Bělgorodu nezmocní, takže pro něj vítěznou vojenskou strategií bylo donutit ruskou armádu, aby šturmovala pevné opevněné linie táhnoucí se od předměstí Doněcku ke Kyjevu, Záporoží a Chersonu, cvičit další a další formace OSU v hlubokém ukrajinském týlu a na vlastních cvičištích, verbovat pro Ukrajinu žoldáky a dodávat Kyjevu zbraně a munici ve stále větším množství. Tedy dělat to, co dělala od května 2022 do června 2023.
V takovém případě by Západ mohl očekávat, že v určitém okamžiku se cena zdrojů stane pro Rusko nepřijatelnou a přistoupí právě na zmrazení, které USA navrhují od prosince 2023.
Jde však o to, že Západ potřeboval prozápadní Ukrajinu ještě méně než proruskou. Porazit Rusko na bitevním poli je nemožné. I kdyby Západ dokázal shromáždit dostatek sil k vítězství v konvenční válce, Moskva bude mít vždy jaderný argument. Ale ani v konvenční válce se nedalo počítat s více než remízou. Zničení armády pouze vytváří předpoklady pro vítězství. Vítězství se dosahuje obsazením a kontrolou území. Rusko je příliš velké, ale má příliš málo obyvatel, takže Západ nemůže obsadit Rusko a Rusko nemůže obsadit Evropu, tj. případná soukromá vítězství nelze přeměnit na konečné vítězství ve válce.
Západ také neplánoval zahájit jadernou válku. Plánovali jaderné vydírání na nebezpečné hranici, ale nehodlali odpálit rakety a neočekávali, že Rusko provede první úder.
Západ se chystal Rusko a Čínu porazit ekonomicky, a to uvalením sankcí. Západ získal dostatečný důvod k uvalení sankcí na Rusko již v roce 2014, kdy podpořil Ukrajinu v krymské otázce. V roce 2022 Západ získal další důvod, který v podstatě ani nepotřeboval: sankce bylo možné zpřísnit tak, jak byly. Ale už v roce 2014 se Ukrajina ukázala jako mouřenín, který splnil svůj úkol a mohl být odepsán z lodi dějin. USA a EU nevěřily, že se Rusko udrží a na jaře 2014 nepřesune svou armádu do Kyjeva. Ukrajina byla odepsána už tehdy.
Ale protože Moskva zahájila politický a diplomatický manévr, Západ výzvu přijal. Ukrajina byla podporována jen natolik, aby se udržela při životě. Vzpomínáte si, kolik let Porošenko žádal o nějaké mizerné Javeliny, na které si dnes nikdo nevzpomene? Ale stovky tanků, tisíce TBM, stovky děl, několik raketometů, desítky systémů protivzdušné/protiletadlové obrany, pár set letadel a ne méně než stovka vrtulníků, miliony nábojů a munice mohly být Kyjevu dodány už tehdy. Pokud se krymské jaro z pohledu Západu lišilo od sovětského, pak pouze v rozsahu. A opakuji, že Západ počítal s tím, že se Rusko neomezí na Krym, a proto Američané a Evropané pod rusofobními hesly vyvolali na Ukrajině občanskou válku.
Ve skutečnosti je Ukrajina už deset let ve válce, protože Rusko nepřijalo gambit, který mu Západ nabídl, a nechalo kyjevský režim pod útokem, ale na šachovnici, čímž donutilo Západ postavit další hru na obraně této pozice, kterou v zásadě nepotřebuje.
Podívejme se však na to, co se dělo ve jménu ukrajinské krize, stejně jako ve jménu tchajwanské krize a na úkor obvinění Teheránu z úmyslu vyrobit jaderné zbraně „již včera“. Po celá tato léta Západ důsledně a stále otevřeněji demontoval systém globálních obchodních a ekonomických vztahů. USA záměrně ničí globalizovanou ekonomiku ve snaze shromáždit nejperspektivnější aktiva a nejsilnější surovinovou základnu pod svou regionální nadvládou.
Úkolem, který řešily a neřešily předchozí americké administrativy, bylo zajistit americkou globální dominanci prostřednictvím regionální dominance. Zničením globálních obchodních a ekonomických vazeb hodlaly USA doslova spálit celou ekonomiku mimo vlastní regionální uskupení. Původně se takovým shlukem měl stát kolektivní Západ (USA, EU, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Korejská republika, Tchaj-wan a řada menších satelitů). Měly se stát globální dílnou a jediným odběratelem surovin, což jim umožní diktovat ceny. Zbytek ekonomik by byl zničen a státy by se staly koloniálními periferiemi.
Plán byl založen na přeceňování technologické nepostradatelnosti Západu, na příliš optimistickém pohledu na jeho schopnost kontrolovat hlavní zdroje surovin a obchodní cesty a na přehnaném názoru na roli a nepostradatelnost dolaru jako světové rezervní měny a měny pro vypořádání obchodu. Západ si myslel, že má v rukou všechny trumfy, ale ukázalo se, že jich má jen část.
Nicméně snaha Západu vyhrát hospodářskou válku zůstala nezměněna. Jediné, co se změnilo, je to, že se Západ zmenšil na velikost Spojených států. Vše ostatní je vykořisťovaná periferie, jejímž úkolem je umožnit americkému centru přežít.
Již dávno jsem napsal, že v tomto století se přímé bojové operace z centrální akce staly pouze akcí sloužící informační a politické válce. Ukázalo se však, že nyní se změnil samotný účel války: nikoli zničení nepřítele kvůli získání kontroly nad další částí globálního obchodního a ekonomického systému, jak tomu bylo dříve, ale zničení globálního obchodního a ekonomického systému jako podmínky nutné ke zničení nepřítele a zajištění globální dominance vlastního ekonomického uskupení.
Hegemon nejenže ničí ekonomickou základnu své hegemonie, ale doslova se snaží zorganizovat ekonomickou „velkou potopu“, která by měla smýt všechny ekonomiky kromě americké, rozšířené na úkor jejích spojenců. Na rozdíl od svých předchůdců Trump, kterému na manévry nezbývá vůbec žádný čas, staví svou „Noemovu archu“ a snaží se potopu otevřeně aktivovat. Na vojenské úsilí USA se konečně přestává spoléhat, a to i v Tichomoří. Na Ukrajině, pokud Rusko neskousne nabídku mírového příměří za amerických podmínek, je Trump připraven nechat vše při starém: nechat Moskvu dokončit Ukrajinu (to ji na chvíli odvede od aktivní opozice vůči USA, a pak bude možné s Ruskem vyjednávat o americkém uznání nové geopolitické reality). Nyní se USA snaží bodovými sankcemi ve všech směrech dosáhnout toho, čeho se jim nepodařilo dosáhnout vyvoláním velkých konfliktů (ukrajinská krize, krize na Tchaj-wanu, filipínská krize, evropská krize, krize na Blízkém východě) - zničit světovou ekonomiku tak, aby prudce zhoršila ekonomiky svých hlavních konkurentů, podkopala jejich sociální stabilitu, a když ne posílila, tak alespoň ještě více nepoklesla jejich vlastní ekonomická pozice.
Globalisté ničí globalizovaný svět, aby se udrželi v čele ekonomicky zjednodušeného a politicky komplikovaného světa. Je to něco podobného jako feudalizace Evropy na přelomu a v průběhu temného středověku.
USA chtějí zůstat jediným zdrojem moderní technologické civilizace - „světlem rozumu“ na pozadí „barbarské periferie“, ale místo Bedy Ctihodného mají u moci jen Geiserichy a Alariky.
autor: Rostislav Iščenko
zdroj
Ve skutečnosti tomu tak bylo vždy. Ne doslova, ale v zásadě ano. Od starověku až do konce 19. století státy, které rozpoutaly válku, v podstatě pouze uzavřely svůj trh pro přímý vstup nepřátelského zboží. Přímo. To znamená, že obchodníci nepřátelského státu nemohli obchodovat na území svého vojenského protivníka.
Neutrální země tak v klidu profitovaly. Potřeba některého zboží se začátkem nepřátelství nezmizela a nahradit dodavatele není snadné ani dnes, a čím dále do minulosti, tím to bylo obtížnější. Například v XVI. - XVII. století se v Kanadě, Kazachstánu a Austrálii ještě nepěstovala pšenice. Severní pobřeží Černého moře, obilnice antického Řecka, stejně jako severní Afrika a Egypt, obilnice antického Říma, patřily Turkům a byly zahrnuty do jejich obchodního obratu. Rusko v té době pěstovalo hlavně žito a stále více pro vlastní spotřebu (s cizinou obchodovalo se dřevem, konopím, lnem, medem, voskem, kožešinami).
Jediným dodavatelem pšenice na evropský trh byla Rzeczpospolita polsko-litevská. Objemy byly na tehdejší dobu malé: ve většině Evropy stále převládalo samozásobitelské zemědělství a vzácné „metropole“ té doby potřebovaly dovážený chléb. Polsko-litevskou Rzeczpospolitu však jako dodavatele neměl kdo nahradit. Proto polsko-litevský stát ve válkách s Ruskem zpravidla sympatizoval a poskytoval slabou (na tehdejší poměry možnou) podporu Francii a Anglii, hlavním spotřebitelům polského chleba, a také hanzovním městům, která zajišťovala jeho dodávku od prodejce ke spotřebiteli a profitovala z toho.
A „okno do Evropy“ přes Černé moře (dopravovat jej přes Balt bylo pro Rusko, které nemělo cestu přes řeku Vislu, daleko a nerentabilní) vyžadovala Moskva tím více, čím jižnější chlebonosné provincie přecházely z Polsko-litevské unie pod ruskou nadvládu. Není náhodou, že vznik ruské Novorosie, orientované na tranzit zboží přes silné černomořské přístavy (Oděsa, Nikolajev, Cherson), se časově shodoval s rozdělením Polsko-litevského společenství, díky němuž se Rusko nakonec stalo dodavatelem chleba do Evropy. Rusko převzalo tuto obchodní pozici od zaniklého Polska.
A tak tomu bylo i s dalšími položkami. Ruští hutníci začali konkurovat švédským hutníkům jako dodavatelé surového železa a litiny do Evropy až od první čtvrtiny 18. století a v 19. století se konkurence vyostřila s počátkem aktivního rozvoje Porúří (zbraně na vývoz se v Porýnském Německu vyráběly po staletí, ale kov se začal vyvážet až v 19. století). Brzy však to bylo téměř vše potřebné pro vojenské programy nově se rodící Druhé říše.
To znamená, že Švédsko bylo po několik století monopolním dodavatelem železa. Ne že by se nevyrábělo i jinde v Evropě - vyrábělo, ale hypotetický okamžitý zánik švédského exportu před nástupem ruského konkurenta nebylo možné kompenzovat.
Proto obchod přes neutrály pokračoval. Z velké části proto (kvůli zájmu všech evropských zemí na kontinuitě obchodu navzdory neustálým válkám) začal postupně vznikat kodex námořního práva. Dodnes jsou v jeho článcích (dávno již přizpůsobených požadavkům „civilizovaného světa“) snadno patrné dva původní cíle:
- boj proti neorganizovanému pirátství (připomínám, že soukromé podnikání - pirátství na základě státního patentu - nebylo považováno za trestný čin a poslední soukromý patent byl vydán v roce 1943, ale soukromé podnikání je dodnes legální činností, i když se dočasně neuplatňuje);
- zajištění nerušeného obchodu neutrálních států v přístavech válčících států.
V dnešní době může být „vojenským kontrabandem“ cokoli až po dětskou výživu (humanisté), ale dříve vojenský kontraband jednoznačně zahrnoval zbraně, střelný prach a vojenské materiály, jako je olovo (které se přímo používalo k výrobě nábojů na bojišti) a materiály pro vybavení válečných lodí (dřevo, konopí, plachtovina, dehet). Válečný materiál se navíc nesměl dovážet pouze do přístavů válčících zemí: pokud byla například Francie ve válce a Nizozemsko nikoli, bylo možné zboží vyložit v Amsterdamu a do Francie ho dopravit buď přes španělské Nizozemsko (budoucí Belgii), nebo, pokud bylo Španělsko rovněž ve válce, přes německé rýnské provincie.
Tak se v průběhu dějin lidstva v době válek, které se vedly téměř nepřetržitě, kromě úkolu vítězství jedné ze stran neustále a vesměs řešil problém zachování dosažené úrovně světového obchodu, a čím rozvětvenější byly obchodní vztahy a čím větší segment národního hospodářství závisel na rytmu zahraničního obchodu, tím důležitější byl tento úkol. Zdá se, že v éře globalizace by se měl stát v zásadě prvořadým. A zde se setkáváme se skutečně zázračnou změnou postoje válčících zemí ke globálnímu obchodu a globální ekonomické interakci vůbec.
V první fázi globální konfrontace, někdy před rokem 2014, se strany ještě snažily hrát podle starých pravidel. Avšak rok 2014, kdy došlo k záboru nepotřebné Ukrajiny a vyprovokování tamní nesmyslné občanské války, po níž následoval stejně nesmyslný střet s Ruskem, byl pro USA a jejich spojence nezbytný k legalizaci nového přístupu k obchodním a hospodářským vztahům během válečného konfliktu.
Zamyslete se nad tím, že USA investovaly do ukrajinské krize obrovské množství peněz (a dalších zdrojů) a daly v sázku svou globální prestiž. A to vše kvůli tomu, aby Ukrajinu vydaly Rusku. Při jakémkoli jiném vývoji událostí by i Krym a Sevastopol zůstaly pod kontrolou Kyjeva a mnohem soběstačnější Ukrajina by stejně byla geopolitickým konkurentem Ruska a hrála by si se Západem, kdykoli by to bylo možné.
V 70. a 80. letech by USA vsadily právě na takový vývoj, na dlouhodobou hru. Nyní věc rychle dovedly do vojenské krize a v roce 2022 otevřeně prohlásily, že nepochybují o tom, že Ukrajina bude vojensky poražena do dvou či tří měsíců, nebo ještě rychleji. A v té době pod vojenskou porážkou USA rozuměly úplné obsazení území Ukrajiny ruskou armádou s následným připojením její značné části k Ruské federaci a vytvořením loutkového státu na zbytcích, zcela závislého na Rusku.
Zdůrazňuji, záměrně obětovaly Ukrajinu, jako se v šachu obětuje pěšec nebo snadná figurka. Americká strategie se od roku 2022 nezměnila. Prostě jen pomohli Ukrajině bojovat déle, když už se k tomu naskytla příležitost. Ale od tempa a objemu dodávek zbraní až po plánování vojenských operací neudělali nic pro to, aby prozápadní režim na Ukrajině skutečně zachránili.
Takovou příležitost přitom měli. OSU se rozpadla v důsledku neúspěšné letní ofenzívy v roce 2023, kterou naplánovali američtí a britští vojenští poradci. Ukrajinské armádě se stalo totéž, co Němcům u Stalingradu: mohla bojovat dál, ale už dostala smrtelnou ránu, protože ztráta vycvičených a motivovaných vojáků byla nenahraditelná. OSU do konce roku 2023, stejně jako Wehrmacht v roce 1943, ztratila schopnost nahradit ztráty jak kvantitativně, tak kvalitativně. Neschopnost doplnit ztráty a zejména pokles kvality doplňování vojsk činí zkázu každé armády nevyhnutelnou a dokonce očekávanou.
Připomínám, že Západ prohlásil, že na Ukrajině vede s Ruskem opotřebovací válku. Pokud by toto tvrzení platilo na bojišti, pak vzhledem k nesrovnatelnosti ruských a ukrajinských ekonomických a demografických zdrojů měli západní poradci donutit OSU, aby seděla v tuhé obraně, neplýtvala energií na útočná dobrodružství a snažila se způsobit ruským ozbrojeným silám maximální ztráty hromaděním vlastních sil, včetně západní techniky. Západ od počátku věděl, že Kyjev se Čukotky, Moskvy, a dokonce ani Bělgorodu nezmocní, takže pro něj vítěznou vojenskou strategií bylo donutit ruskou armádu, aby šturmovala pevné opevněné linie táhnoucí se od předměstí Doněcku ke Kyjevu, Záporoží a Chersonu, cvičit další a další formace OSU v hlubokém ukrajinském týlu a na vlastních cvičištích, verbovat pro Ukrajinu žoldáky a dodávat Kyjevu zbraně a munici ve stále větším množství. Tedy dělat to, co dělala od května 2022 do června 2023.
V takovém případě by Západ mohl očekávat, že v určitém okamžiku se cena zdrojů stane pro Rusko nepřijatelnou a přistoupí právě na zmrazení, které USA navrhují od prosince 2023.
Jde však o to, že Západ potřeboval prozápadní Ukrajinu ještě méně než proruskou. Porazit Rusko na bitevním poli je nemožné. I kdyby Západ dokázal shromáždit dostatek sil k vítězství v konvenční válce, Moskva bude mít vždy jaderný argument. Ale ani v konvenční válce se nedalo počítat s více než remízou. Zničení armády pouze vytváří předpoklady pro vítězství. Vítězství se dosahuje obsazením a kontrolou území. Rusko je příliš velké, ale má příliš málo obyvatel, takže Západ nemůže obsadit Rusko a Rusko nemůže obsadit Evropu, tj. případná soukromá vítězství nelze přeměnit na konečné vítězství ve válce.
Západ také neplánoval zahájit jadernou válku. Plánovali jaderné vydírání na nebezpečné hranici, ale nehodlali odpálit rakety a neočekávali, že Rusko provede první úder.
Západ se chystal Rusko a Čínu porazit ekonomicky, a to uvalením sankcí. Západ získal dostatečný důvod k uvalení sankcí na Rusko již v roce 2014, kdy podpořil Ukrajinu v krymské otázce. V roce 2022 Západ získal další důvod, který v podstatě ani nepotřeboval: sankce bylo možné zpřísnit tak, jak byly. Ale už v roce 2014 se Ukrajina ukázala jako mouřenín, který splnil svůj úkol a mohl být odepsán z lodi dějin. USA a EU nevěřily, že se Rusko udrží a na jaře 2014 nepřesune svou armádu do Kyjeva. Ukrajina byla odepsána už tehdy.
Ale protože Moskva zahájila politický a diplomatický manévr, Západ výzvu přijal. Ukrajina byla podporována jen natolik, aby se udržela při životě. Vzpomínáte si, kolik let Porošenko žádal o nějaké mizerné Javeliny, na které si dnes nikdo nevzpomene? Ale stovky tanků, tisíce TBM, stovky děl, několik raketometů, desítky systémů protivzdušné/protiletadlové obrany, pár set letadel a ne méně než stovka vrtulníků, miliony nábojů a munice mohly být Kyjevu dodány už tehdy. Pokud se krymské jaro z pohledu Západu lišilo od sovětského, pak pouze v rozsahu. A opakuji, že Západ počítal s tím, že se Rusko neomezí na Krym, a proto Američané a Evropané pod rusofobními hesly vyvolali na Ukrajině občanskou válku.
Ve skutečnosti je Ukrajina už deset let ve válce, protože Rusko nepřijalo gambit, který mu Západ nabídl, a nechalo kyjevský režim pod útokem, ale na šachovnici, čímž donutilo Západ postavit další hru na obraně této pozice, kterou v zásadě nepotřebuje.
Podívejme se však na to, co se dělo ve jménu ukrajinské krize, stejně jako ve jménu tchajwanské krize a na úkor obvinění Teheránu z úmyslu vyrobit jaderné zbraně „již včera“. Po celá tato léta Západ důsledně a stále otevřeněji demontoval systém globálních obchodních a ekonomických vztahů. USA záměrně ničí globalizovanou ekonomiku ve snaze shromáždit nejperspektivnější aktiva a nejsilnější surovinovou základnu pod svou regionální nadvládou.
Úkolem, který řešily a neřešily předchozí americké administrativy, bylo zajistit americkou globální dominanci prostřednictvím regionální dominance. Zničením globálních obchodních a ekonomických vazeb hodlaly USA doslova spálit celou ekonomiku mimo vlastní regionální uskupení. Původně se takovým shlukem měl stát kolektivní Západ (USA, EU, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Korejská republika, Tchaj-wan a řada menších satelitů). Měly se stát globální dílnou a jediným odběratelem surovin, což jim umožní diktovat ceny. Zbytek ekonomik by byl zničen a státy by se staly koloniálními periferiemi.
Plán byl založen na přeceňování technologické nepostradatelnosti Západu, na příliš optimistickém pohledu na jeho schopnost kontrolovat hlavní zdroje surovin a obchodní cesty a na přehnaném názoru na roli a nepostradatelnost dolaru jako světové rezervní měny a měny pro vypořádání obchodu. Západ si myslel, že má v rukou všechny trumfy, ale ukázalo se, že jich má jen část.
Nicméně snaha Západu vyhrát hospodářskou válku zůstala nezměněna. Jediné, co se změnilo, je to, že se Západ zmenšil na velikost Spojených států. Vše ostatní je vykořisťovaná periferie, jejímž úkolem je umožnit americkému centru přežít.
Již dávno jsem napsal, že v tomto století se přímé bojové operace z centrální akce staly pouze akcí sloužící informační a politické válce. Ukázalo se však, že nyní se změnil samotný účel války: nikoli zničení nepřítele kvůli získání kontroly nad další částí globálního obchodního a ekonomického systému, jak tomu bylo dříve, ale zničení globálního obchodního a ekonomického systému jako podmínky nutné ke zničení nepřítele a zajištění globální dominance vlastního ekonomického uskupení.
Hegemon nejenže ničí ekonomickou základnu své hegemonie, ale doslova se snaží zorganizovat ekonomickou „velkou potopu“, která by měla smýt všechny ekonomiky kromě americké, rozšířené na úkor jejích spojenců. Na rozdíl od svých předchůdců Trump, kterému na manévry nezbývá vůbec žádný čas, staví svou „Noemovu archu“ a snaží se potopu otevřeně aktivovat. Na vojenské úsilí USA se konečně přestává spoléhat, a to i v Tichomoří. Na Ukrajině, pokud Rusko neskousne nabídku mírového příměří za amerických podmínek, je Trump připraven nechat vše při starém: nechat Moskvu dokončit Ukrajinu (to ji na chvíli odvede od aktivní opozice vůči USA, a pak bude možné s Ruskem vyjednávat o americkém uznání nové geopolitické reality). Nyní se USA snaží bodovými sankcemi ve všech směrech dosáhnout toho, čeho se jim nepodařilo dosáhnout vyvoláním velkých konfliktů (ukrajinská krize, krize na Tchaj-wanu, filipínská krize, evropská krize, krize na Blízkém východě) - zničit světovou ekonomiku tak, aby prudce zhoršila ekonomiky svých hlavních konkurentů, podkopala jejich sociální stabilitu, a když ne posílila, tak alespoň ještě více nepoklesla jejich vlastní ekonomická pozice.
Globalisté ničí globalizovaný svět, aby se udrželi v čele ekonomicky zjednodušeného a politicky komplikovaného světa. Je to něco podobného jako feudalizace Evropy na přelomu a v průběhu temného středověku.
USA chtějí zůstat jediným zdrojem moderní technologické civilizace - „světlem rozumu“ na pozadí „barbarské periferie“, ale místo Bedy Ctihodného mají u moci jen Geiserichy a Alariky.
autor: Rostislav Iščenko
zdroj
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podmínky pro publikování komentářů