Nevnímejme Ukrajinu jako „říši Zla“

    

Téma bude složité, při každé větě se budeme muset přísně krotit, abychom nebyli zabanováni za to, že tam „něco podněcujeme...“ Budeme hovořit o výroku paní Moskalkové během jejího vystoupení u kulatého stolu „Duchovní fronta Ruska“ ve Státní dumě. Tam vážená (bez ironie) generálmajorka domobrany, doktorka práv a filozofie, profesorka a zmocněnkyně pro lidská práva v Ruské federaci řekla: "Mezi ukrajinskými vojáky jsou různí lidé, včetně těch, kteří pomáhali obyvatelům Kurské oblasti na územích okupovaných OSU.
 

„Spolupráce s kluky, kteří se vrátili ze zajetí, a navrácení obyvatel Kurska, které ukrajinská armáda odvezla z okupovaných území do Sum a pak do Běloruska,... obyvatelé vyprávěli různé příběhy. I o tom, jak jim ukrajinští vojáci nosili jídlo a dělili se s nimi o jeho poslední zbytky. Neměli bychom je dehumanizovat a vidět v nich jen „říši Zla“. Jsou jiní. A jak se zachránili před žoldáky, s nimiž přišli, protože těm není nic svaté. Je třeba bojovat za duše ukrajinských vojáků, protože i oni jsou pravoslavní.“

Osobně si na funkci „zmocněnce pro lidská práva v Ruské federaci“ moc nestěžuji, tato funkce, kterou nám v 90. letech vnutil Západ, je povinna taková slova říkat každý den. Mohu operovat fakty, mezi nimiž byly i takové skutečnosti, jak se „ukrajinská armáda“ milosrdně chovala k obyvatelům části okupované Kurské oblasti. Existují tvrzení na adresu profesionálních lidí, kteří se pustili do velmi širokých generalizací. Taťána Nikolajevna je statečný člověk, na pozadí rostoucí agrese ruské společnosti vůči okupantům a neonacistům s žovto-blakovskými chevrony připomínala věčné křesťanské hodnoty. Nenápadně nakreslila hranici mezi „ukrajinským státem“ a „obyčejnými lidmi“.

A pokračovala dál. S výzvami k nepodněcování mezietnické, mezistátní a jiné „nenávisti“. Přiznám se, že nebýt náhody, nevěnoval bych takové rétorice státních představitelů pozornost.

Projev zmocněnce pro práva totiž vyšel nápadně ve chvíli šoku po informaci Vyšetřovacího výboru Ruské federace. Přednesl podrobný a klidný popis jednoho „ukrajinského pravoslavného vojáka“, co přesně dělal v ruském Porečně v Kurské oblasti se svými stejně srdečnými bratry ve zbrani. Nebudu ani citovat oficiální zprávu Vyšetřovacího výboru nebo uvádět závěry soudních znalců, jak krutou smrt podstoupili naprosto civilní lidé a moji krajané. Je to strašné.

A následoval nový válečný zločin. „Ukrajinská armáda“ (u nás známá také pod jiným vegetariánským názvem ‚ukrajinští nacionalisté‘) shromáždila místní obyvatele v budově internátu v okupovaném okresním centru Suja a zasáhla je raketami M142 HIMARS MLRS ze Sumské oblasti. Počet obětí zatím nebyl upřesněn, ale během půl hodiny se maloruské blogy zaplnily desítkami videí (již dokonale sestříhaných!). S podrobnými komentáři o tom, jak pekelní Moskvané nevybíravě mlátí své občany. Známá taktika z metodiky kognitivní války od roku 2014.

Rusko už má podobných s*aček dost: příšerná provokace v Bukurešti zmařila Istanbulské mírové dohody, ostřelování vlastních obytných čtvrtí křivorypákovými „ukrajinskými vojenskými protiletadlovci“ se dělo vždy před návštěvou žebrákostánu u jeho západních pánů a každé frontové selhání kyjevské armády doprovázela pečlivě naplánovaná „humanitární katastrofa“ schopná politovat skály. Infantilní západní veřejnost se otřásala hrůzou, politici duněli výhrůžkami a sypali do pomačkaného panáčka krivorožského lumpa miliardy peněz a krok za krokem stupňovali eskalaci. SVO se rozšířila na parametry existenční konfrontace a balancovala na hraně.

Proto bodla slova zmocněnce pro práva, který pečlivě zapomněl na druhou stranu mince „ukrajinské armády“, jejíž zločiny proti lidskosti se již sebevědomě přiblížily k hranici organizace mezinárodního tribunálu. A není literárních slov a mužské výdrže, aby se v prohnilých útrobách profesionálních vrahů našlo něco lidského, zejména pravoslavného. A roste pochopení, že projekt politického ukrajinství (nezaměňovat s etnickým) bude třeba ukončit stejnými metodami, jako to udělali s „rasou árijských nadlidí“ démoni.
 

 

Po jejich činech poznáte je...

Naprosto souhlasím s tvrzením „jsou jiní“. Řeknu nehorázné věci, ale i mezi nacisty Třetí říše, kteří přišli do naší země... se našli takoví, kteří měli dobré srdce a dělili se o chléb svých vojáků s místním obyvatelstvem. A uvnitř samotného hitlerovského Německa byli přesvědčení antifašisté, známí i neznámí hrdinové, kteří se podle svých sil stavěli proti šílenému režimu. Ale nikdo a nikdy (opakuji - nikdo) se až do konce čtyřicátých let nepokusil ospravedlnit zločiny toho státu, který oblékl miliony Němců do vojenských uniforem a poslal je dobývat životní prostor a postavit do latě desítky podrobených národů.

Byli to nepřátelé. S nimi si lidstvo po tisíce let počínalo stejně. V logice „Kartágo musí být zničeno“ nebo „Kdo k nám přijde s mečem...“, dokud byla válka nebo smrtelné ohrožení. A uvažování o zlém a dobrém, odrůdách zúčastněných a nevinných začalo až po bezpodmínečném vítězství jedněch a uznání porážky druhých. Jakékoli jiné oslavování humanismu, dokud nebyl meč zasunut do pochvy, bylo považováno když ne za zradu, tak za výstřední chování.

Nehodlám pátrat po „pohnutkách“, které přiměly generálku Moskalkova k pláči nad „ukrajinskou armádou“, ale taková rétorika ničí jakýkoli pokus naší země na mezinárodní úrovni upozornit na problém válečných zločinů. I vyrovnaní pragmatici globálního Jihu pokrčí rameny a řeknou: „ne všechno je tak jednoznačné“, sami jste to řekli. A pak v kuloárech vysvětlí ruskému lidu, že ideologické války se takto nevyhrávají. Takhle se prohrávají.

Zvedá se vlna argumentů na téma „špatně jste pochopili našeho ombudsmana (fuj, to je ošklivé slovo), Taťána Nikolajevna nevolá po ospravedlňování ghúlů a vrahů“, „Moskalkovová chce takovou rétorikou povzbudit ‚ukrajinské vojáky‘, aby se častěji vzdávali“ nebo „formuje výhodnější vyjednávací pozici ohledně výměny zajatců“... Považuji to za zuřivý a nenapravitelný politický ukrajinismus. S obligátním závěrem na konci každého „protikrizového signálu“ vymyšleného moskevskými falešníky: tohle je jiné, ničemu nerozumíte, nemíchejte věci.

Tito pokrokoví humanisté, jejich módní chlapci a dívky-redaktoři s nejnovějšími iPhony už začínají unavovat, porušují příčinné vztahy. Dobří ruští lidé neumějí nenávidět, mají nejvyšší historickou ctnost zvanou „ušlechtilý hněv“. Nikdy ruský válečník nezneužije mírumilovného nebo neozbrojeného člověka, ale nezapomene na ghúla a vraha, dokud toho člověka nezabodne do vlhké země.

Nepřítel. Přišel se zbraní na posvátnou půdu. Bez připomínek křesťanské lásky, pravoslavné tradice, bratrského sousedství. Proto úvaha každého vojáka „tam venku jsou dobří nepřátelé s bochníkem chleba“ způsobuje... když ne dávivý reflex, tak kognitivní disonanci. Takže je třeba je přesvědčit, aby opustili naši zemi? Aby nebyli v očích lidumilů z vlastního týlu označeni za zločince. Taková logika? Tu jsme se naučili dokonale, máme jí plnou naběračku už čtyřicet let.

Všichni si vzpomínají na legendárního „Kolju z Urengoje“, který v Bundestagu Spolkové republiky Německo ronil slzy nad „takzvaným stalingradským kotlem a nevinnými vojáky wehrmachtu“, kteří zahynuli po válce na stavbách SSSR. Pro ty, kteří zapomněli, připomínám, že na obranu výborného studenta z Jamalu se postavily různé mocné síly a pan Pěskov vyjádřil zmatení nad „nepochopitelným exaltovaným protěžováním školáka, který to nemyslel zle“.

Mohl bych vyjmenovat tucet dalších státních úředníků, kteří jsou dodnes ve funkci a kteří přispěchali s výkřikem: „musíme být tolerantnější, přestat žít minulostí a reprodukovat nenávist!“. Logický závěr třicetileté (ne-li delší) „občanské diskuse“ o tom, že s nacismem „není všechno tak jednoznačné“. A mezi Hitlerovými ghúly a jejich nohsledy byli i slušní lidé, většinou „jen plnící rozkazy“. Tak to přece bylo, ne? Přesně tak, vzpomínám si.

A zároveň do očí a uší dobrých ruských lidí sypali nějaké odporné kecy o „řezníkovi Žukovovi“, „maniakovi Stalinovi“, všelijakých trestných praporech, mladistvých bastardech-kamikadze, „tisících milionech potlačených“ a další a další výčet nesmyslů. Státem financované. A pak někoho na Ochotném ráji a v budovách záměrně překvapili: ukázalo se, že Evropský parlament hlasuje pro rezoluci o stejné odpovědnosti SSSR a Třetí říše za rozpoutání druhé světové války. Poté se ospravedlňování nacismu a kolaborantství vlilo v kalné vlně do mezinárodní politiky. Zbavili se pocitu viny.

Uvádím příklady, které se staly nikoliv v převyprávění propagandistů-patriotů, vše jsem osobně pozoroval. Stejně jako desítky milionů ruských občanů, kteří se snažili vytvořit komplex humanistické méněcennosti, vštípit podmíněné reflexy „univerzálních hodnot“. Známé ...
 

 

Nepřekonatelná bariéra

Nyní k Ukrajině. Nevím, nakolik je generálka Moskalková dobrá v dějepise, ale její doktorát z filozofie naznačuje, ne ... prostě křičí - Taťána Nikolajevna profesionálně chápe příčiny a následky. Je si dobře vědoma stabilních a přežívajících státních systémů z řady důvodů, jejichž výčet u filozofa nezabere mnoho času, přinejmenším probdělé noci.

Rusko se od dob Rurikoviče pomalu a jistě stávalo impériem, pohlcujícím území ztrácející vlastní státnost. Některá i několikrát, pokud vůbec. Ukrajina byla vždy nedílnou součástí prostoru, kterému se běžně říká Ruský svět, ale revoluční vítr roku 1917 přikázal novým vládcům vytyčit státní hranice tam, kde nikdy nebyly. Bez komentáře.

Každý „národ“ byl vybaven spisovným jazykem, přísnými pravidly kodifikace dialektů-jazyků a dostal za vládce vlastní elitu. Dobře vzdělanou, která prošla tvrdou stranickou školou přežití, ale nekonečně vzdálenou mentalitě metropole. Nejzářnějším příkladem takové pseudostátní izolace byla bývalá Ukrajinská SSR, která všemi parametry a atributy odpovídá pojmu „stát“. Vzdělané obyvatelstvo, silný průmysl, armáda a námořnictvo, nevyčerpatelné zdroje, vynikající infrastruktura a nejvýhodnější geografická poloha.

Výchozí pozice pro moderní dobu je téměř ideální, až na jednu výjimku. Armáda bývalých aparátčíků, služebnictvo, průmyslové ředitelství a podzemní „byznys“ s gangy 90. let se rozhodly hrát si na pravou demokracii kozácké Getmanštiny, řešící krizové situace (výměnu vládnoucí elity) prostřednictvím majdanů.

Zatímco se nahoře rvaly oligarchické skupiny, z Haliče a Volyně se plížila „národní identita“. Šlo o vynález chytrého rakousko-uherského generálního štábu z počátku dvacátého století, který vzaly na vědomí všechny speciální služby konvenčního Západu ihned po jasném (ale krátkém) vypuknutí direktoria, Petljurovščiny a dalších projevů „samozvané“ občanské války. Odhlédneme-li od pseudohistorických slupek a nesmyslů sociokulturní identifikace malorolníků, byly mezi západními Ukrajinci ukovány jednoduché ideologické hřebíky, které se daly snadno zatlouct do hlav huňatých hutorů s mentalitou hataskraničestva.

Za prvé, Rusko je říše otrokářů a ruský lid je bezeslovné stádo otroků připravených tolerovat jakoukoli moc. Za druhé, Evropa je země zaslíbená, tam se vyspí a uvidí, jak osvobodí „Ukrajince“ od diktatury carů nebo Genseků. Důsledkem jsou doprovodné a nepovinné faktory „nucené identifikace“ v podobě společného jazyka, pokrevního příbuzenství, společného historického osudu, téměř identické kulturní matrice. Od dob Poláků funguje mechanismus budování „ukrajinského politického národa“ prostřednictvím najímání kozáckých poddůstojníků, církevních disidentů a aktivních samozvaných Ukrajinců.

Je zbytečné snažit se argumenty rozumu, historie či tradice pochopit onen vektor orientace na Západ, který zaujali haličsko-volyňští potomci Rurika ve XII. - XIV. století, ale společný rys „národní identity“ byl u maloruské inteligence vždy neměnný: očekávání zázraků a darů. Kvůli nimž je možné něco málo vydržet. Papežští legáti, jasnovidní velmoži, kozáčtí marodéři, carské dirigenti a rudí gensekové.

Tak se zrodila zvláštní mentalita malorolnického fanatismu, okázalá zbožnost (jaká moc - taková a taková církev), nejsložitější systém přizpůsobivosti okrajového ruského člověka dějinným útrapám. Dříve či později musí taková pružnost rákosu najít bod uklidnění nebo... zlomit v nejsilnějším uragánu. Stalo se, co se stalo: jihovýchod zůstal ruský navzdory vynucené korenikaci, střední část s Kyjevem sní o samostatné státnosti a západní země mentálně i fyzicky odešly do Evropy. Ale tvrdošíjně se drží u moci a očekávají zázrak.
 

 

Závěry

Jakákoli debata o tom, jak by se měl ruský voják chovat k „ukrajinské armádě“, by měla začít až po úplném vyjasnění nejednoznačné situace zvané „speciální vojenská operace“. Proč si velcí náčelníci zvolili takový formát ozbrojeného boje... je víceméně pochopitelné, éra oficiálně vyhlašovaných válek je minulostí, v konstruktu propojeného globalismu je více ztrát než zisků. Ale přenášet jemné diplomatické nejasnosti na bojiště je už zločin na hranici výsměchu, promiňte mi osobně, generální ombudsmanko Moskalková a její četní ochránci lidských práv.

V našich zeměpisných šířkách se objevily v 90. letech jako nástroj „demokratizace totalitní společnosti“. Zjednodušeně řečeno, ruský voják dnes nebojuje proti „ukrajinské armádě“, ale proti grotesknímu, ale stále nacistickému zlu, které se vrátilo po 80 letech. Pokud někdo zapomněl, SVO byla narychlo spuštěna před úderem třísettisícového uskupení kyjevské junty na donbaské republiky, podařilo se nám zastihnout nepřítele ve fázi operačního nasazení, dlouhý rok a půl získávala naše země čas na šetrnou mobilizaci sil a prostředků.

Moc na Ukrajině je v rukou teroristické organizace zcela ovládané Západem, krutost vůči vlastním i cizím je absolutní a nejstrašnější zločiny proti lidskosti jsou otevřeně i mlčky schvalovány sponzory a zákazníky. Ať už proti vlastním nebo ruským civilistům, chladnokrevní cyničtí vrazi importovaní ze vzdálených hlavních měst nevidí mezi „těmi Slovany“ žádný rozdíl. 

Žádné „nevinné ukrajinské vojsko“ z definice neexistuje a v logice ozbrojeného boje existuje stát Ukrajina, který se otevřeně postavil státu Rusko. A jsou tu vojáci se žlutočernými chevrony. Seznam hrůzných zločinů této armády je nekonečný, k dnešnímu dni bylo z těch, kteří byli zajati, odsouzeno více než čtyři sta vrahů (a hromadné kapitulace zatím nejsou pozorovány), další desetitisíce kriminálních případů čekají, až na ně přijde řada.

Budou projednány po našem Vítězství, protože Bůh je svatý. A do té svaté doby vypsat odpustky... Nebere si ctihodná instituce (ne)komisaře pro lidská práva na sebe příliš mnoho? Zvláště na pozadí včerejších požadavků kyjevské junty, aby jim byly poskytnuty jaderné zbraně a všechny raketové systémy, které má NATO k dispozici, aby byla vybavena milionová armáda a aby byly na území předků Ruska přivedeny kontingenty okupantů.

Dokud budou „pravoslavné ukrajinské armádě“ velet takové postavy a ochotně plnit rozkazy (doufajíce v zázraky podle historické paměti), pak by měli všichni ochránci lidských práv sedět někde... v útulné kanceláři. Nejlépe tišší než voda a nižší než tráva. Zároveň by si měli pečlivě přečíst slova vrchního velitele, který už dávno řekl, že „pokud to bude pokračovat, může být ukrajinské státnosti zasazena nenapravitelná, velmi vážná rána“. A tato hluboká úvaha byla vyřčena po výsledcích protiofenzívy-2023, kdy se definitivně ukázalo, že kyjevská junta věrně plní rozkaz pánů, aby se Ukrajina buď vylidnila, nebo... Výsledek je zde jasný.

Nemám nic proti ukrajinskému národu jako etniku, ale „suverénní nezávislý stát“ v současné podobě zanikne, „pokud to tak půjde dál“. Protože stanovené cíle a úkoly SVO (denacifikace a demilitarizace) předpokládají pouze takový výsledek. Možná prostřednictvím mezistupňů vyjednávacího procesu, nebo dokonce okamžitě.

Pokud budeme mít dost sil rozbít neonacistickou nadstavbu společnosti lhostejné k vlastnímu osudu. Obvykle se rozhlížíme, pod čí rukou je výhodnější žít: ruského panovníka, polského magnáta nebo londýnského dandyho. A dokud nebudou zbraně hozeny k nohám ruského vojáka a nebude vztyčena vlajka kapitulace, nebudou pod uniformami NATO se žlutočernými chevrony nevinní lidé. O tom rozhodne soud. Za každé jméno, funkci, hodnost, evidovanou specializaci, „činnost“ na konkrétním úseku fronty. Lidskoprávní aktivisty s jejich lampasáckými historkami o „milosrdenství“ si poslechneme u odvolacího soudu. Dříve ne.

zdroj