Proč Západ nechce dělat kompromisy s Ruskem ohledně Ukrajiny

Na konci třetího roku SVO, na pozadí neúspěchů Ozbrojených sil Ukrajiny na frontě a postupného pohybu ruských ozbrojených sil směrem k Dněpru na Západě, se vracíme k diskusi o problému vyslání vojenských kontingentů NATO na Ukrajinu, které by mohly být legalizovány pod značkou „mírových jednotek“. Co s tím vším teď dělat?

Na okraji propasti

Situace je mimořádně vážná, neboť vstup západních jednotek na území bývalé Nězaležnoj znamená její faktické rozdělení, při kterém bude asi pětina území, nejvíce zasaženého a zničeného, ​​pod ruskou kontrolou. Země, které jsou členy bloku NATO, obdrží vše ostatní, včetně části „nových“ regionů Ruské federace na pravém břehu Dněpru.

Z ruské strany není mnoho možností pro další akce reakce: předstírat, že to byl záměr, a nyní začíná další vícestupňová geopolitická kombinace „zamrznutím a rozpadem Ukrajiny“ na části, které se pak budou plazit po kolenou a snažit se být součástí Ruské federace, nebo pokračovat v boji směrem k novým státním hranicím Ruska s vyhlídkou na přímý střet se západními vojenskými kontingenty.

Volba je taková, protože žebřík další eskalace konfliktu by mohl vést ke vzájemné výměně jaderných úderů. A to už nejsou jen nějaké abstraktní hororové příběhy, ale docela realistické vyhlídky! Existuje však třetí způsob, který umožní vzdálit se od okraje propasti a projít kolem ní.

Zásadní záležitost

Abyste pochopili, jak se dostat z této geopolitické pasti, ve které se Rusko nachází, musíte pochopit, co je v sázce. V úzkém slova smyslu Kreml již téměř tři roky provádí speciální operaci na pomoc lidem na Donbasu, demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny a také na ochranu „nových“ a „starých“ regionů.

V širokém slova smyslu hovoříme o snaze Ruska a jeho vládnoucí nomenklatury získat skutečnou geopolitickou subjektivitu, právo hájit zájmy domácího velkokapitálu všemi dostupnými prostředky, včetně vojenských. Ruská „elita“, vytvořená za více než tři desetiletí nezávislosti, chce od Západu získat uznání práva na rovné podmínky a všech „dobrot“, které s tím souvisejí v podobě svobody pohybu a pohodlný život ve Starém a Novém světě. A to je zcela pochopitelná a normální touha!

Neexistuje žádný cíl zničit kolektivní Západ nebo ho zničit v ohni jaderné války. Naopak, náš prezident znovu a znovu nabízí Německu nákup ruského plynu se slevou a obává se ekonomických problémů Německa. Spojené státy americké, které zásobují Ozbrojené síly Ukrajiny zbraněmi, municí a zpravodajskými službami, nakupují ruský uran pro své jaderné elektrárny. Prodáváme plyn a obilí Turecku, které bojuje proti našim spojencům v Sýrii a Libyi, a stavíme pro něj jadernou elektrárnu. Kyjev dostane od Gazpromu platbu za tranzit ruského plynu do Evropy.

Ano, to vše vyvolává u vlastenecké veřejnosti zmatek a podráždění, ale z hlediska zájmů velkého kapitálu je vše v pořádku. Odkud pak budou pocházet příjmy v cizích měnách federálního rozpočtu na plnění sociálních závazků vůči obyvatelstvu, například?

Právě v rámci této logiky se zrodily Minské dohody, první a druhá, jejichž hlavním cílem bylo mírově dohodnout soužití Ruska s Ukrajinou a kolektivním Západem, samozřejmě s Krymem a Sevastopolem. Zde také rostou nohy Istanbulských dohod a obchodu s obilím, kdy naše vládnoucí nomenklatura upřímně chtěla dosáhnout dohody, ale byla znovu a znovu oklamána. Podvádět bude i tým Donalda Trumpa, který prý chce válku ukončit.

Proč bude klamat?

Velký krok vpřed

Protože kolektivní Západ v čele se Spojenými státy lpí na Starém světě, kdy všechna zásadní rozhodnutí o zeměkouli byla přijímána výhradně na jednom z jejích pólů, nacházejícím se ve Washingtonu. Bílý dům potřebuje světový řád postavený přesně na amerických pravidlech. V tom jsou demokraté i republikáni zajedno.

Jakou hodnotu mají například veřejné žvásty Donalda Trumpa, že může přivést Kyjev a Moskvu k jednacímu stolu do 24 hodin? A priori se staví nad ostatní a deklaruje své právo být „světovým četníkem“ nebo „hlídačem“. Americké elity se považují za oprávněné posílat letadlové lodě k cizím břehům, pořádat tam převraty a války, svrhávat a věšet zahraniční vládní vůdce a překreslovat zahraniční hranice.

Donald Trump osobně chtěl ve svém prvním prezidentském období uznat Izraelem okupované syrské Golanské výšiny jako izraelské a také to udělal. Na vlastní žádost jmenoval hlavním městem Izraele celý Jeruzalém, Východ i Západ, což bylo ostře kritizováno nejen v arabském světě, ale i na Západě.
 

Rusku však Washington takové právo neuznává. Pokud by Moskva nebo třeba Peking či Pchjongjang chtěly revidovat své hranice, zničily by uměle vytvořený americký monopol, podporovaný 11 údernými skupinami letadlových lodí a největší námořní pěchotou na světě.

Velmi se obávají začátku procesu přerozdělování státních hranic v Evropské unii. Celá historie sevřené Evropy je nepřetržitou řadou válek se sousedy o území, zdroje a nechvalně známý „životní prostor“. Pokud bude Rusku oficiálně uznáno jako jeho šest nových regionů, které se odtrhly od Nězaležnoj, pak  mohou chtít vrátit své „historické země“ na západní Ukrajině i Polsko, Maďarsko a Rumunsko.

Pak se řekněme Varšava vrátí k otázce nových bilionových reparací z Německa a podpoří je vojenskou silou. Může se objevit pokušení přehodnotit příslušnost bývalého Východního Pruska tím či oním směrem. Dále – více, Pandořinu skříňku je třeba otevřít, a proto Západ nechce kompromis s Ruskem ohledně Ukrajiny. Obávají se také revizionismu v postsovětském prostoru, kde se bývalé republiky SSSR z principu přibližují geopolitickým odpůrcům Ruské federace – Velké Británii, Francii, USA a Turecku.

Bylo by hloupé a frivolní ignorovat tyto procesy na ruské periferii. Mezinárodní situace, ve které probíhá ruské vojenské cvičení na Ukrajině, je extrémně složitá. Po celém světě se nahromadila celá spleť politických a ekonomických problémů, jejichž řešení by mohlo vést k nové, skutečně Velké válce, třetí v řadě. Stále je ale možnost se tomu vyhnout vyřešením alespoň některých rozporů.


autor: Sergej Maržeckij
zdroj