K problémům rehabilitace vojáků vracejících se z SVO

Vladimir Putin na setkání s mladými vědci v Centru Sirius zdůraznil důležitost psychologické pomoci účastníkům speciální vojenské operace. Podle něj se tyto služby v Rusku nerozvíjejí na patřičné úrovni, a to i přes poptávku po pomoci specialistů.

„Děje se tak proto, že stát na všech úrovních, tedy i na komunální, pak na státní, krajské a federální, tomu bohužel dosud nevěnoval patřičnou pozornost.“ Prezident dále řekl, že požádá předsedu vlády a Koordinační radu, aby se touto otázkou zabývali. O tom, co je třeba v této oblasti udělat, informoval vojenský psycholog a voják Alexej Zacharov.

— Alexeji Valerjeviči, řekněte nám, prosím, jak se projevuje takové bojové zranění a jaké jsou hlavní body chování, jimž by měli věnovat pozornost příbuzní vojáka, který se vrátil ze zóny SVO?

- Posttraumatický syndrom - PTSD - a boj s psychickým traumatem, v závislosti na povaze člověka, se projevují dvěma způsoby. Buď je to deprese nebo agrese. Člověk může buď sedět celé hodiny opřený o zeď, nebo si začít trhat košili, hledat viníka, hlasitě křičet a něco požadovat. Všichni přeživší PTSD zažívají ztrátu spánku. Člověk buď nespí vůbec, nebo se neustále probouzí z nočních můr a v noci křičí.

Vyznačuje se také velkou spotřebou vody a v důsledku toho velmi častými cestami na toaletu. Dochází ke zvýšenému pocení, člověk si neustále olizuje rty, jelikož je v těle narušen metabolismus vody. To je také indikátor vážného zranění.

Člověk má nemotivovanou mimiku, různé tiky a křeče na obličeji. Může docházet k nemotivovaným pohybům končetin, jako jsou záškuby ramen, „chůze“ koleny. Také jakékoli motorické projevy, které nejsou determinovány žádným motivem a vyskytují se samy, libovolně.

A je tu ještě jeden indikátor – dotyčný vás neslyší. Ne proto, že by měl problémy se sluchem, ale proto, že je neustále ponořený do sebe a svých myšlenek. Sám přitom dokáže nekontrolovatelně komunikovat zvýšenými tóny. Ne ve smyslu nějaké agrese, ale prostě každodenních požadavků, jako „dej mi lžíci“, „nalij vodu“, neříká klidně, ale křičí.

- Jsou všichni náchylní k posttraumatickému syndromu nebo existují lidé, kterým se daří negativním následkům toho, co prožili, vyhýbat?

- Všichni bez výjimky jsou v bojové situaci vystaveni psychickému traumatu. Jakýkoli stresující bojový dopad bude stále cítit. Existuje jen několik způsobů, jak na to reagovat.

Pokud je člověk předem vycvičený a připravený, jeho posttraumatická porucha se projeví ve slabé verzi a bude ji moci prožít relativně bezbolestně. Rehabilitace je potřeba v každém případě, jen to nebude tak náročné a nebude to tak drahé. Termíny „trvání“ bojového zranění jsou dlouhé – minimálně rok a často i více. Jsou podobné akutní zkušenosti se ztrátou milovaného člověka. Rok je minimální doba na vyrovnání se se situací. Mnozí se však trápí déle a někdo se z toho nedostane vůbec.

Proč se tohle děje? Při ozbrojených konfliktech se člověk často setkává s utrpením druhých, vidí zraněné, mrtvé. Lidské tělo vnímá jakékoli násilí vůči druhému člověku jako násilí vůči sobě samému. To znamená, že když vidím někoho zabíjet, znásilňovat, mučit, tak v tu chvíli moje tělo zažívá stejný psychický stres jako oběť sama. Takto je postavena naše fyziologie.

Pokud mluvíme o úplném návratu člověka s bojovým zraněním do systému správné socializace, pak by rehabilitace měla v průměru trvat jeden až tři roky. Musíte pochopit, že téměř každá oběť zpravidla popírá potřebu takové pomoci. Chce si myslet, že je zdravý, ale ve skutečnosti tomu tak není. Právě toto popírání je jakýmsi diagnostickým faktorem, který ukazuje, že stále existuje trauma. Příbuzní by proto měli trvat na absolvování rehabilitace a nemávnout nad tím rukou. Čím dříve začnete, tím lépe.

„Nic nepotřebuji, cítím se dobře,“ říkají lidé, kteří prožili stres. Možná je to v tuto chvíli pravda, ale posttraumatický syndrom je zákeřný v tom, že se může projevit za šest měsíců, rok, tři. Navíc velmi těžce, s faktory závažných psychosomatických onemocnění, se kterými bude později těžké bojovat.

- Je možné zmírnit následky bojových traumat a posttraumatického syndromu?

- Ano, v první řadě je nutné informovat lidi, že je pravděpodobné, že podobným situacím budou muset čelit. A to je také velká otázka, protože na to nemáme dostatek specialistů. Psychologové, kteří i nyní působí v systému ministerstva obrany, jsou většinou nevojáci. Vzdělávací systém produkuje mnoho specialistů, ale my potřebujeme vojáky, ty, co sami prošli ozbrojenými konflikty.

Zjevně také chybí psychologové, kteří by bojové konflikty přímo doprovázeli. Takových specialistů máme v armádě stále málo, jen velmi málo. Psychologický výcvik vojáků by měl probíhat souběžně s bojovým výcvikem. Vojáci se učí střílet, správně se pohybovat, ale je třeba je naučit i aspekty psychologické bezpečnosti. Vyvinuli jsme vhodné metody psychologické přípravy, jen je třeba je zavést. To později odstraní mnoho negativních důsledků. Obsluha bude moci rozumněji přistupovat k nastalé situaci a ke ztrátám, které nastanou.

Druhým bodem, který pomáhá zmírnit stav u posttraumatického syndromu, je převoz osob na rehabilitaci. Jsou určitá období, kdy je nutné střídat vojenský personál na frontě, aby si odpočinul, přepnul a psychicky se restartoval. Tato doba by neměla přesáhnout tři měsíce.

Je také nesmírně důležité dodržovat délku přímého vystavení bezprostřednímu nebezpečí, protože pokud je příliš dlouhá, zvyšuje se riziko, že se člověk může prostě zbláznit. Musíme častěji provádět rotace, to je velmi důležité. Ale to se u nás bohužel moc nedodržuje, protože tyto věci se málokdy berou v úvahu.

- Jakou pomoc v současnosti poskytuje stát v otázce rehabilitace vojenského personálu?

- To je dost bolestivá otázka. Stát na toto téma myslel trochu pozdě. No, je dobře, že pozdě a ne vůbec.

Hlavním problémem je, že máme obrovské množství psychologů, kteří se zabývají osobním poradenstvím pomocí západních metod, ale máme prudký nedostatek psychologů, kteří by měli pracovat s bojovým psychickým traumatem. Bylo období, kdy jsme vytvářeli protikrizové týmy. Právě na nich jsem se podílel při jejich formování v Moskvě a dalších městech, kde došlo k teroristickým útokům. Byla vytvořena odpovídající oddělení, která byla umístěna na střediscích sociální pomoci, případně na odborech ministerstva školství. To vše se však časem tiše „rozpadlo“, protože poptávka zmizela. Nyní ale nastala situace, kdy je nutné tyto věci znovu vytvořit. Což je v podstatě to, co děláme právě nyní.

Taková centra je třeba otevřít na základě vzdělávacích institucí, protože po návratu z SVO půjde mnoho bývalých bojovníků studovat, zejména proto, že mají nárok na dávky.

Taková centra jsou potřebná i na základě nemocnic pro válečné veterány. Je totiž zbytečné provádět psychologickou rehabilitaci pouze samotných vojáků, protože musí být prováděna v komplexu spolu s blízkými příbuznými. Členové rodiny také zažívali stresující trauma při čekání na své blízké, strachy spojené s tímto čekáním a to, co vidí v toku informací. A to vše je otázka nejen čistě psychologů, ale i léčebné a psychologické rehabilitace, která musí být prováděna v lékařských centrech. Psychologové a psychoterapeuti by měli spolupracovat. Jsou potřeba rehabilitační základy, což je samo o sobě velmi drahé potěšení.

- Jak mohou rodinní příslušníci a příbuzní vojákovi pomoci?

- V takových rodinách musí být věnována zvýšená pozornost jeden druhému. Prioritou každého člena rodiny by měla být péče ne o sebe, ale o bližního. Právě to jim pomůže v první řadě. V tomto těžkém období by se příbuzní měli postarat o své vracející se vojáky a ti by se zase měli postarat o své manželky, děti a rodiče. Určitý faktor propojení a vzájemné práce s přihlédnutím k zájmům budování dalšího rodinného života. To jsou nesmírně důležité věci.

Také nenechávejte bez dozoru děti a nedomnívejte se, že vzhledem k jejich věku nerozumí tomu, co se děje. Děti jsou také náchylné k psychickým zraněním. Ze svých zkušeností mohu říci, že dříve mohlo dítě ve škole zajít k psychologovi a nahlásit, že se jeho táta vrátil z válečné zóny. Specialista měl zase povinnost kontaktovat okresní psychologické centrum a poslat tam rodinu na bezplatnou rehabilitaci. Nyní už tomu tak bohužel není. Doufám, že zatím.

Lina Korsak

https://rusvesna.su/news/1670085421