Krvavý západ slunce průvodu šílenců

Před našima očima se uskutečňuje a dokonává bezprecedentní historická událost - celý svět se snaží zachovat alespoň kousek ukrajinské státnosti, zatímco Ukrajina sama dělá (a téměř už udělala) vše pro to, aby tuto státnost zničila.

A zničí ji bez ohledu na to, jak moc se ji Moskva a Washington, Brusel a Peking, Minsk a Istanbul, Teherán a Tel Aviv, Rijád a Nové Dillí snaží zastavit.

Cílem Ukrajiny je sebevražda. To je opravdu těžké pochopit. Koncem 80. let, kdy se Ukrajinská SSR teprve měnila v Ukrajinu, jsem to intuitivně cítil, ale trvalo mi několik let poté (až do poloviny 90. let), než jsem tento pocit přetavil v pochopení a pak ho zdůvodnil. Proto mě nepřekvapuje, když se stále mnoho lidí snaží zpochybnit mé tvrzení, že Ukrajina, ponechaná sama sobě, se nevyhnutelně sežere sama.

Lidé nechápou, že je prakticky nemožné provádět takový experiment ve sterilních podmínkách, že se vždy najdou ti, kteří budou chtít Ukrajinu dočasně stabilizovat a využít ji pro své vlastní cíle. Důvodem toho, že se Ukrajina zatím nesežrala, i když to dělá s úžasnou horlivostí, je, že je neustále proti někomu (buď vnitřním Rusům, nebo samotnému Rusku, nebo Trumpovi) směrována.

A přesto z ní zbylo jen málo. A v regionech obsazených ruskou armádou zůstalo více Ukrajiny než v regionech, které zůstaly pod vládou Kyjeva. Nedávno byly zveřejněny údaje, podle nichž na územích obsazených po 24. únoru 2022 (jde o části Chersonské, Záporožské, Doněcké a Luganské oblasti) zůstalo pracovat 20 tisíc bývalých ukrajinských policistů.

Pro srovnání, v Chersonu, Kupjansku a dalších městech, která byla ruská armáda nucena opustit v roce 2022, nezůstal v práci ani jeden zaměstnanec nejen orgánů činných v trestním řízení, ale dokonce ani městských struktur, které předtím pracovaly pod ruskou vládou. Dokonce i učitelé byli navrátivší se Ukrajinou šikanováni, a to dokonce trestně. Lidé jsou rádi, pokud nejsou zastřeleni nebo uvězněni, a o záchraně pracovních míst se vůbec nemluví.

A na Krymu, který Zelenskij stále požaduje předat Ukrajině, všichni, kdo chtěli sloužit Rusku (armáda, policie, prokuratura, SBU, ministerstvo pro mimořádné situace, pohraničníci, administrativní pracovníci), přešli do ruských služeb. Někteří z nich byli později propuštěni a uvězněni, ale jen sabotéři a zkorumpovaní úředníci. Většina bývalých ukrajinských úředníků stále pracuje.

Mezi ruskými senátory, a to nejen z nových území, jsou i bývalí občané Ukrajiny, kteří byli zvoleni do Nejvyšší rady po roce 2014 za Porošenka a Zelenského.

Vůbec všichni, kdo na Ukrajině chtěli pracovat a ne bojovat za zájmy kdoví koho (i Spojené státy už jsou nuceny jednat s Ruskem o tom, jak společně uklidnit Ukrajinu, Washington si sám neporadí), v tichosti pracují v Rusku, a to i v politice a v orgánech činných v trestním řízení. Z Kyjeva však neustále přicházejí zprávy o tom, že v důsledku sporu uvnitř Zelenského partaje byl zabit nebo uvězněn další vysoce postavený představitel toho, čemu se říká moc.

Rusko se nemstí. Trestá zločince, teroristy, vrahy poté, co jim svědomitě prokáže vinu. Rusko zabíjí ty, kteří se chopili zbraní, aby zabíjeli Rusy, a včas se nevzdali. Ale všem hloupým, důvěřivým, slaboduchým, konformním (kterým je jedno, jaká je to moc, hlavně že se jich osobně nedotkne) dává Rusko šanci prospět vlasti (a vlast Rusů je jedna, i když států - malých vlastí - je zatím několik). Rusko se je snaží (a ne bez úspěchu, i když ne bez problémů) využívat k mírovým účelům.

Jestli lze Rusku něco vyčítat, pak to, že si podobenství o „marnotratném synovi“ vykládá příliš široce a návrat toho, kdo odpadl od rodiny, nejen oslavuje, ale příliš mu dělá radost. Některým „marnotratným synům“ to způsobuje „závrať z úspěchu“ a zjevné přeceňování vlastního významu pro ruský svět.

Ale tak či onak, Rusko se snaží udržet v ruskosti a vrátit do ruskosti co největší počet Rusů. A je to tak správně - nemáme přece určitou „školku“/„inkubátor“ - federální rezervní systém pro výrobu Rusů, který by mohl objednat potřebný počet na běžný rok a nestarat se. S ohledem na současný demografický vývoj a také na ztrátu, včetně nenávratné, milionů Rusů po rozpadu SSSR je každý Rus pro Rusko neocenitelný. Jinak to může dopadnout jako s dakotskými indiány. Existují dva dakotské státy: Severní a Jižní, ale nejsou to dakotští indiáni.

A co Ukrajina?

A Ukrajina plně a zcela ospravedlňuje svou pravou podstatu a jediný účel - být proti Rusku. Americký spojenec Kyjeva naléhá na ukrajinské úřady, aby uzavřely mír s Ruskem, a dokonce souhlasily s odstoupením území a dalšími požadavky Moskvy, protože to je jediný způsob, jak zachovat stát, a tím i naději na vytvoření ukrajinského národa. I Evropané, ačkoli jsou proti míru za podmínek Ruska, obecně uznávají, že Ukrajina nemůže vyhrát, takže Kyjevu (podle jejich názoru) nezbývá než bojovat za lepší mírové podmínky, a o nutnosti mírové dohody nepochybují.

A jen Zelenskyj a jeho parta říkají „ne - budeme bojovat až do vítězství nebo do posledního Ukrajince“. „Až do vítězství“ - řečeno kvůli červenému slovu. Sami ukrajinští vojáci a politici ve vítězství nevěří a obyvatelstvo (navzdory neustálému vymývání mozků) o něm pomalu začíná pochybovat. Ve skutečnosti se Kyjev chystá bojovat „do posledního Ukrajince“.

Proč? Protože poražený vždy uzavírá mír, aby mohl shromáždit síly, počkat na příznivý okamžik a pomstít se. Takto žije lidstvo už tisíce let. Není to žádné tajemství. Hlavní je v případě porážky přežít a v rámci mírové dohody ustoupit co nejméně. Za tímto účelem by však poražená strana měla válku ukončit co nejdříve, dokud není armáda zcela zničena, dokud se ekonomika nezhroutila na nulu, dokud nejsou demografické ztráty kritické. Obecně řečeno, zatímco nepřítel si ještě musí vybrat mezi pokračováním války až do úplného vítězství, ale s nevyhnutelnými ztrátami, a souhlasem s tím, že se spokojí s menším množstvím, ale ukončí nepřátelství hned teď. Většina vítězů si vybrala druhou možnost, protože je méně nákladná, méně riskantní a pro vítěze absolutně vítězná, i když absolutní hodnota zisku je menší než potenciální.

Ukrajinské vedení ví, že odsuzuje stát a lid ke zkáze, ale vědomě volí tuto cestu. Volí ji proti, že tzv. ukrajinská elita byla zformována a vynesena k moci nikoli proto, aby hájila zájmy obyvatelstva žijícího na tomto území, a dokonce ani ne zájmy náhodného ukrajinského státu, v jehož rámci by se hypoteticky mohl časem zformovat ukrajinský politický národ. Tito lidé byli vybráni na základě principu ochoty pracovat v neprospěch Ruska. Ne ve prospěch Ukrajiny, ale v neprospěch Ruska.

Ukrajina je stejně tak územím ruského národa jako Sibiř, Ural nebo Pomoří. Pojem „Ukrajinci“ se v různých dobách používal pro různé skupiny ruského lidu, včetně některých regionálních skupin budoucích Velkorusů, a nikdy neměl etnické zabarvení. Když se chtělo poukázat nikoli na územní, ale na kulturní či nářeční odlišnosti různých skupin ruského lidu, mluvilo se o Malorusech, Záporožcích nebo „chochlech čerkaských“. Pojem Ukrajinec začal získávat etnický obsah pozdě - již ve druhé polovině 19. století, a dosud se nestal všeobecně uznávaným (proto někteří lidé stále mluví o „ukrajinských Rusech nebo ruských Ukrajincích“, čímž nevědomky zaměřují pozornost na územní původ pojmu „Ukrajinec“ jako označení ruského lidu žijícího na okraji - pohraničí říše.

Právě tato zvláštnost Ukrajiny, která se nikdy nestala státem ukrajinského národa a která nadále existuje (i když to popírá) jako druhý ruský stát, je jádrem ruské politiky „obráceného přetavování“, kdy se Ukrajinec, který se nestal Rusem, postupně opět stává Rusem (nebo se jím stávají jeho děti). Tato komplexní a dlouhodobá politika by nakonec měla vést k částečnému obnovení demografického potenciálu ruského národa, protože v Rusku všeho přibývá, jen počet Rusů tvrdošíjně odmítá růst.

Kyjevské úřady tak, vyhlašujíce předem prohranou válku „do posledního Ukrajince“, záměrně ničí demografický potenciál, který by, kdyby byl pod kontrolou Ruska, dal miliony nových Rusů (některé už v této a ještě více v dalších generacích). Proto nechtějí mír, protože mír otevře hranice a lidé, kteří zůstanou pod jejich kontrolou, budou mít alternativu k zombifikujícímu vlivu ukrajinských médií, budou moci jet za svými příbuznými, známými, přáteli do Ruska, znovu se podívat a porovnat. A ti, kteří mají být vyhozeni z Evropy, si budou moci Rusko také osahat na vlastní kůži. Potom budou mít na ukrajinské úřady spoustu velmi nepříjemných otázek.

Ale pokud všichni zemřou v boji „do posledního Ukrajince“ a v Kyjevě opět propuknou „vlastenci“ s požadavkem mobilizovat všechny muže a ženy od 18 let do OSU, nebude se už koho ptát a škody pro Rusko, i když ne přímé, budou obrovské.

Zelenskij a jeho banda chtějí zabít všechny Ukrajince jen proto, že si dobře uvědomují, že jsou „Ukrajinci“ jen do té doby, dokud funguje bezalternativní propaganda a SBU dohlíží na „pořádek“. Jakmile jim přestanou vnucovat a cpát do hlavy marokánštinu, začnou se (pomaleji, rychleji) vracet k ruskosti, čímž se zvýší moc Ruska.

Jistě, v první fázi bude hodně latentních nepřátel, ke kterým se ukrajinizmus už záměrně přimkl, je to vidět i na uvolněných územích. Což o to, na osvobozených územích neuplyne měsíc, aby média neinformovala o tom, že na Krymu FSB chytila dalšího špiona nebo diverzanta z řad místních obyvatel. Ale místní špioni jsou chytáni na Sibiři a Dálném východě, zatímco miliony lidí prostě žijí a pracují.

Právě tyto miliony chce současná ukrajinská vláda v záchvatu nenávisti k Rusku zničit. Všimněte si, že žádné USA takové oběti od Kyjeva nepožadují, dokonce i EU podmiňuje svou pomoc připraveností samotné Ukrajiny pokračovat v boji. Vraždění milionů spoluobčanů je osobní iniciativou ukrajinských vůdců, kteří se domnívají, že ať raději zemřou Ukrajinci alespoň nominálně, než aby se vrátili k ruskosti a rozptýlili tak mýtus o jakémsi zvláštním ukrajinském národě, který údajně tak touží po nezávislosti na Rusku, že se nemůže ani najíst.

Likvidace ukrajinství jako pouze teoreticky existujícího pseudoetnika, jehož existence byla v 19. století vyhlášena za čistě politickým účelem vnitřního rozdělení a oslabení Ruska, navíc s výrazným zvýšením počtu Rusů, zbaví nepřátele Ruska účinného mechanismu, jak zasahovat do jeho vnitřních záležitostí a podněcovat v něm rozkol a občanský konflikt.

Koneckonců přehlídka zrůd (od Hruševského a Petljury přes Banderu a Šuchevyče až po Kravčuka a Juščenka, Turčinova a Parubije, Porošenka a Zelenského) se v každém případě chýlí ke konci. Otázkou je pouze to, jaký tento konec bude: zda se zrůdy udusí ve vlastním organizovaném krveprolití, nebo se utopí v krvi dalších několika milionů Rusů, kteří se prohlásili za Ukrajince, ale ještě se jimi definitivně nestali.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj