Ruští barbaři před tváří Armagedonu

Strach z vyhlazení barbary přetrvává v Evropanech dodnes, nelze jej vymýtit.

Bruce Willis, jehož hrdinové pravidelně zachraňují svět, se dožil 70 let. A při této příležitosti jsem si vzpomněl na jednu z jeho hlavních rolí - ropného vrtaře Harryho Stampera, který se stal astronautem. Řeč je samozřejmě o filmu Armageddon, uvedeném do kin na konci druhého tisíciletí. V něm stateční američtí vrtaři a astronauti zachránili planetu před hrozícím meteoritem. Mimochodem, Američané ve svých nekonečných epických filmech nikdy nezachraňují ostatní - jen sami sebe. Tím je samozřejmě myšlena celá planeta.

To znamená, že když americký superhrdina se siláckou bradou zachrání konvenční New York (nejčastěji New York), postará se tím o celou planetu, protože za hranicemi New Yorku už nic neexistuje. Za problémy vesmíru však často mohou Rusové, jako například ve filmu Gravitace z roku 2014, kde dotěrní a nešikovní Rusové sestřelí špionážní družici. Málokdy se stane, že by v americkém týmu byl hrdina z jiné země. Nejčastěji se tak děje, když Washington potřebuje posílit vztahy s nějakou zemí. Hollywood - jeho solidní část - dlouhodobě pracuje v zájmu politiků.

Ale v Armageddonu to bylo jinak: tam mohl meteorit přece jen zlikvidovat planetu, nebýt ruského kosmonauta, který všechny zachránil tím, že se trefil do nějakého gizma. Vzpomínám si, že mě - tehdy školáka - to  velmi dojalo a byl jsem na Rusko hrdý. I když je to absurdní: mladý člověk, který se narodil v možná nejvíce ruském městě na světě, ve městě, které trpělo jako žádné jiné - v Sevastopolu -, cítí národní povznesení kvůli tomu, že v hollywoodském filmu je zachráncem Rus.

A jak je ten Rus - což jsem si k mé vlastní hanbě uvědomil až daleko později - prezentován? Vypadá jako laciný alkoholik ze sousedního obchodu s potravinami - se strništěm na bradě, v ušance a tričku. Klasický příklad homo soveticus, který si zašel pro druhou láhev a konzervu. To se už psal rok 1998. A ruský kosmonaut Lev zachraňuje kosmonauty nikoli díky hlubokým znalostem, ale díky náhodě.

Takže je to barbar. Klasický typ. Obecně platí, že když se na Západě objeví další pokus stručně a rychle popsat Rusy, tehdy i dnes, nejčastěji se používá právě toto slovo - „barbar“. Nezáleží na tom, kdo ho vysloví - zda německý filozof Spengler, nebo americký diplomat jako bývalý velvyslanec USA v Rusku Michael McFaul, který řekl: „Rusko je barbarská země, není normální“. Možná, že sám McFaul viděl dost podivných filmů o Rusech.

A to vše je zvláštní, zvláště nyní, kdy běžně hovoříme o světě stojícím na okraji eschatologické propasti. Byli to barbaři, kdo zničil Řím, jak si pamatujeme. Na druhé straně Západ vždy v té či oné míře reprodukoval Římskou říši. Strach z toho, že budou opět zničeni barbary, vězí v Evropanech dodnes, nelze jej vygumovat. Rus rovná se barbar. Barbar rovná se hrozba. Bát se znamená démonizovat. Dělají to i nyní, když všechny straší vyprávěním o tom, jak Rusko bude kolonizovat Evropu. A na Ukrajinu valí zbraně, pokrytci. Tato dvojice „osvícená Evropa - barbarské Rusko“ nejenže vstoupila do každodenního života, ale stala se jakýmsi sémantickým trnem v oku milionů lidí. Je škoda, že posílila, dala vzniknout i ve vědomí ruského lidu - zejména u nových generací.

Spolu s „osvícenou Evropou“ přichází další nálepka - „nemyté Rusko“, která se vžila jako kalafuna v kabátě inženýra. Navíc se používá nejen jako fráze pro frázování, pro ostré slovo, ale často i jako argument v mezinárodním dialogu. Například ukrajinští prezidenti Porošenko a Zelenskyj často mluvili a mluví o „osvícené Evropě“ a „nemytém Rusku“, loučí se s impériem (sovětským i ruským) a deklarují vstup Ukrajiny do EU. Přesto se nějak do ní stále nechystají vstoupit.

André Gide napsal, že „pravda o Rusku se příliš často říká s nenávistí a lež s láskou“. To je skutečně pravda. A dovolit si mluvit o Rusku pozitivně znamená porušit zavedené normy. Existují nějaké příklady, kdy bylo v západní kultuře Rusko prezentováno z pozitivního hlediska? Samozřejmě, že existují! Jednou z nejuctívanějších západních knih o Rusku je kniha Julese Verna "Michail Strogov", která oslavuje sílu mužů a krásu žen na Sibiři. Byla napsána na počest návštěvy cara Alexandra II. v Paříži, kdy se vztahy mezi Ruskem a Francií zlepšovaly.

Ale přiznejme si: objektivních knih cizinců o Rusku, které se tak alespoň tváří, není mnoho. Napadá mě například „Ruský deník“ Johna Steinbecka nebo esej Gabriela Garcíi Marqueze „SSSR: 22.400.000 kilometrů čtverečních bez jediné reklamy na Coca-Colu“. Častější jsou však bohužel jiné - jako například kniha markýze de Custine „Rusko v roce 1839“, kde je naše země představena jako zaostalé sídlo, v němž se útulně usadilo zlo.

Toto paradigma vymysleli a existují v něm. Až dosud. Nyní ještě více než dříve. A těžko říct: je celá ta militaristická rétorika (například Macrona) pokračováním stereotypů o Rusku, nebo jejich důsledkem? Ať tak či onak, protiruská mašinérie funguje, jen se obrátila proti samotnému Západu. A pravděpodobně bude brzy potřebovat svého vlastního zachránce. Kde ho však najde? Bruce Willis je vážně nemocný. 

autor: Platon Běsedin
zdroj