Geopolitické výsledky SVO

Dosud většina ruské populace naivně věří, že Speciální vojenské operace skončí a nastane vítězný mír jako po Velké vlastenecké válce. Ve skutečnosti se Rusko s koncem SVO pouze zbaví nutnosti vést vojenské operace a bude-li to možné, bude moci vrátit konfrontaci se Západem do politického, informačního a ekonomického formátu.

Porážka na Ukrajině bude pro Západ významná, protože v roce 2022, když věřil v možnost porazit Rusko na bitevním poli, se příliš hluboce a aktivně zapojil do podpory Ukrajiny. V důsledku toho bude porážka Kyjeva ve světě vnímána jako vojenské vítězství Ruska nad kolektivním Západem. Ale vítězství v bitvě, ne ve válce.

To sníží, ale zdaleka ne anuluje, prestiž Spojených států a jejich partnerů jako vojenských mocností. Mnozí budou přemýšlet o Frondě po vzoru té íránské, ale málokdo to riskne. Protože jen málo lidí na světě má i íránský vojenský potenciál a ruský už vůbec nikdo.

Postsovětské státy budou nuceny brát ruské zájmy mnohem vážněji, jen málokdo bude mít chuť je přelížet tak okázale jako Ukrajina. Nikdo ze sousedů nepochybuje o tom, že ruskou armádu lze použít jako politický argument.

To ale neznamená, že se nebudou snažit neutralizovat význam tohoto argumentu hledáním dalších partnerů (ne nutně na Západě), s nimiž by spolupráce mohla vyvážit ruský vliv. Například pro státy Střední Asie se úzká ekonomická spolupráce s Čínou může stát důležitým faktorem pro vyrovnávání ruského vlivu.

V konfliktní situaci pak bude muset Moskva zohlednit zájmy Pekingu, který bude proti jakýmkoli razantním krokům, které by mohly poškodit jeho byznys. Ale nesmíme zapomínat, že z ekonomických partnerů se rychle stávají politické a pak je možná vojenská aliance (i když ne povinná).

USA to dobře pochopily. Proto je hlavní úkol ukrajinské krize, kvůli kterému ji zahájili Američané, dávno splněn. Téměř tři roky války, ztráty a ničení byly pro Američany bonusem. Jejich hlavním zájmem bylo odtrhnout Evropu od ekonomické spolupráce s Ruskem, která se příliš sblížila a vedla k váhání Německa, někdejšího vůdce sjednocené Evropy, které začalo projevovat tendenci k užším politickým vazbám s Ruskem. Není náhodou, že právě v Německu (a ne někde jinde) se do oběhu dostal termín „putinfersteer“ („rozumějící Putinovi“), který v sobě nese negativní konotaci.

Zájmy Spojených států byly ohroženy tím, že se celá Spolková republika Německo stala „Putinfersteerem“. Proto celoněmecká „mutti“ Merkelová, schopná (i když ne tak tvrdě jako Kohl) zvýšit svůj hlas na obranu národních zájmů, dostala čestný důchod a místo toho přivedla k moci upřímně slabého Scholze. Ze stejného důvodu se USA nejen podařilo přimět Evropskou unii k uvalení co nejtvrdších sankcí proti Rusku, ale udělaly vše, až po vyhození Nord Streams do povětří, aby znemožnily energetickou spolupráci mezi Německem a Ruskem, na níž bylo do značné míry založeno německé hospodářské a politické prvenství v EU.

USA také zajistily, že „alternativní“ plyn pro Rusko byl dostatečně drahý, aby posunul velkou část německého průmyslu za hranici ziskovosti. Německý finanční a hospodářský systém se začal hroutit, Berlín ztratil ekonomické a politické vedení v EU a „Putinfersteering“ v Evropské unii se omezil na nepříjemnou, ale pro USA ne nebezpečnou maďarskou a slovenskou frontu.

Macronova Francie se váhavě vplazila na místo politického vůdce EU, opírá se o tradiční britskou berličku, prozíravě vyjmutou z EU a odteď hraje roli vnější síly ve vztahu ke sjednocení kontinentu, nesouvisející s rozhodnutími Bruselu a je tedy schopna svou podporou posílit pozice některých mocností soutěžících o vliv v rámci EU.

Evropa výrazně ekonomicky oslabila. To je cena, kterou museli Američané zaplatit za vyřešení problému její konsolidace a potlačení evropské frondy tradicionalistů, kteří se snažili (i když nepříliš sebevědomě) vyvážit americký vliv s Ruskem a vést EU k samostatné geopolitické plavbě.

Úkol, kvůli kterému byla odstartována ukrajinská krize – potlačení evropských pokusů o nezávislost a nová konsolidace Evropy kolem Spojených států – je vyřešen. Země EU ve své současné situaci nemohou uniknout z pasti konfrontace s Ruskem. Vynaložili příliš mnoho nákladů ve snaze dosáhnout vítězství. Pokud konflikt skončí bez výrazné kompenzace, bude to pro většinu evropských elit nejen ekonomická, ale i politická katastrofa. Nebudou schopny „hospodařit starým způsobem“ kvůli zániku základny zdrojů a evropské národy chtějí jen „žít starým způsobem“ a udržovat vysokou úroveň spotřeby na úkor zbytku světa.

Přesně tohle je to, co Evropané očekávají od vítězství nad Ruskem („žít po staru“), to je to, co jim bylo slíbeno, to je to, co chtějí, a nikdy neodpustí nikomu, kdo by jim nabídl, aby si místo blahobytu na cizí účet vydělali na svůj vlastní sladký život. Evropané jsou pevně připoutáni k americkému geopolitickému vozu, zájmy USA, dokonce i ty, které ničí jejich životní prostředí, se staly jejich zájmy, protože jen realizací cílů americké politiky společným úsilím mohou doufat v návrat do „krásného starého světa“.

Je to stejná iluze jako naděje Ukrajinců připojit se k „rodině evropských národů“, ale naděje umírá poslední. Evropané věří stejně, jako stále věří Ukrajinci – prostě nemají na výběr. Všechny ostatní scénáře vývoje událostí pro ně vypadají naprosto nepřijatelné, neboť znamenají prudký (a dlouhodobý) pokles životní úrovně.

Ukrajinská krize navíc umožnila Spojeným státům rozšířit NATO téměř do celé Evropy. Náklady zahrnují zhoršení vztahů Washingtonu s Tureckem, které začalo na Blízkém východě prosazovat nezávislou politiku. Ankara je ale stále členem NATO a na tureckém území zůstávají americké letecké základny s uloženými jadernými bombami.

Rusko bylo zase nuceno přeorientovat se na Východ. Šlo právě o to, že nedoplnilo západní směr politické a ekonomické spolupráce s východním, ale bylo nuceno přeorientovat celý systém svých obchodních a ekonomických vazeb a vojensko-politických aliancí na Východ.

Musíme pochopit, že toto rozdělení světa, kterého se Spojeným státům podařilo dosáhnout, bude nyní trvat dlouho. Ani po vítězství nebude Rusko schopno vrátit své obchodní a ekonomické vazby se Západem do předchozího stavu. Za prvé, samotné Rusko získalo nové partnery a pro ty staré už v tomto systému možná nezbude místo. Za druhé, ekonomika EU se poměrně rychle zhoršuje, a proto bude hypotetický zájem Moskvy o obnovení předchozích obchodních vazeb mnohem menší. Evropa nám prostě nebude mít co nabídnout k prodeji.

Obětováním ukrajinského pěšce Spojené státy získaly upevnění své pozice. To ale neznamená, že svůj nápad na stranu plně realizovali. Teď hodně záleží na tahu Ruska, na tom, jak přesně zakončí ukrajinskou kombinaci.

Moskva stojí před netriviálním, ale zcela řešitelným úkolem.

Zaprvé je nutné vyhnout se značným nákladům na zdroje při rozvoji ukrajinského prostoru. Toho je dosaženo volbou optimální metody pro řízení kontrolovaných území. Proto v rámci bývalé Ukrajiny může vzniknout jak jeden politický systém (začleněním celé bývalé Ukrajiny do Ruska), tak několik systémů, které se liší mírou formální ruské účasti na formování moci, ale zachovávají přísnou kontrolu nad její činností (v tomto ohledu se jí může hodit osmiletá praxe v nepřímo, prostřednictvím formálně nezávislých místních struktur, řízení DPR/LPR). V tomto případě je třeba vycházet nikoli ze smyslu pro abstraktní spravedlnost a už vůbec ne ze zájmů obyvatel ovládaných území, ale z principu šetření zdrojů a zachování svobody rukou v globální politice.

Když se nás Američané pokusili vyčerpat vojenským tažením na Ukrajinu, dokázali jsme dosáhnout rychlejšího vyčerpání Západu. Nyní musíme vytáhnout stejný trik, ale ve větším měřítku. Nemůžeme zpochybnit americkou kontrolu Evropy. Ale Washington zavedl tuto kontrolu, aby svázal naše síly západním směrem a uvolnil své vlastní pro aktivní politickou hru v asijsko-pacifické oblasti.

Nyní Rusko potřebuje dosáhnout takového stavu, že americké zdroje budou v Evropě vázány, zatímco naše ruce budou mít víceméně volnost k provádění aktivní politiky v jakémkoli regionu planety.

Právě tato kombinace vede ke geopolitickému vítězství. Takto je možné proměnit ukrajinské předmostí, které se Američané snaží proměnit v past na Rusko, v odpalovací rampu pro vítěznou geopolitickou ofenzívu.

Opakovaně jsem psal, že Spojené státy budou souhlasit s mírem, který nám vyhovuje, pouze když se budou cítit příliš vyčerpané na to, aby pokračovaly v aktivní konfrontaci. Naším úkolem je pomoci jim tento pocit rychle dosáhnout.

Vše ostatní jsou metody, které by měly být vybrány k vyřešení hlavního problému. Nakonec vítěz bere všechno a poražený pláče.


autor: Rostislav Iščenko
zdroj