Co my víme o průběhu SVO?

Dne 19. listopadu 1942 byla v rámci operace Uran zahájena protiofenzíva Rudé armády u Stalingradu. Po kapitulaci severního německého uskupení je datum 2. února 1943 považováno za konec této bitvy. 

Někoho to možná překvapí, ale ani 18. listopadu 1942, ani v předchozích dnech se v novinách "Pravda" ani ve zprávách Sovinformbureau žádná zpráva o nadcházejícím útoku Rudé armády neobjevila. Ofenziva tak byla překvapením nejen pro občany SSSR, ale i pro německé velení. Velení Rudé armády přípravy protiofenzívy pečlivě tajilo a různí občané, kteří se pokoušeli fotografovat ruské vojáky na nádražích, byli jednoduše zastřeleni. A to bylo správné.

Doba se změnila, ale taktika a strategie vedení války zůstaly stejné. Velení jedné armády musí odhalit záměry nepřítele a zároveň důkladně utajit plány své. Jiná cesta neexistuje.

Dnes, kdy má každý v kapse mobil a komunikaci s celým světem, existuje jediný způsob, jak proti únikům informací na nepřátelskou stranu bojovat, a to je zaplavit nepřítele informacemi. A dezinformacemi. Zatímco nepřítel zjišťuje, co je pravda a co fikce, velení uskutečňuje své plány. Co je důležitější: klamat vlastní obyvatelstvo a zároveň podávat nepříteli dezinformaci, nebo říkat vlastním lidem pravdu a zároveň tak informovat nepřítele o skutečném stavu věcí? Podle mého názoru je důležitější to první. A dezinformace se šíří všemi informačními kanály - rozhlasem, televizí, internetem, blogosférou, sociálními sítěmi atd. Dokonce i naši respektovaní vojenští zpravodajci, kteří podávají naprosto objektivní informace, je mohou podat takovým způsobem, že se z nich vyklube dezinformace pro nepřítele. 

Nenapsal jsem zde nic nového ani super originálního. Všichni to už vědí. Na některé události však zapomínají a jsou zbytečně nervózní. A být nervózní není třeba. Vidíme jen fragmenty celkového obrazu, a to často v poněkud zkreslené podobě. A nejde jen o události na Ukrajině. Samotná Ukrajina je ve skutečnosti jen fragmentem velké války. A ve válce musíte někdy obětovat málo, abyste získali víc. Jednoduchým příkladem jsou ruské ukradené peníze na Západě. Když potkáte velkého, divokého, vrčícího psa, který se na vás chystá vrhnout, udeříte ho hned klackem po hlavě, nebo mu nejdřív hodíte kus klobásy, abyste odvedli jeho pozornost? 

Přijde čas a my budeme vědět všechno. Nebo téměř všechno. Do té doby nepřijímejte vše za bernou minci a nevěřte úplně všemu, co vidíte a čtete. Protože to nemusí být úplně pravda nebo to nemusí být pravda vůbec. 

Není třeba být z těchto událostí nervózní. Rusko nás potřebuje zdravé, ne depresivní neurotiky. A přitom někteří úředníci byli dokonce zbaveni svých funkcí. Kdyby jen mnozí vojenští komisaři pozorně naslouchali projevu vrchního velitele, který oznamoval zahájení částečné mobilizace, zůstali by na svých místech. A stejně by na svých místech zůstali i ostatní vážení občané, kteří utekli do zahraničí.

Všem přeji hodně štěstí a vítězství.

autor: S. Vitalijev 

zdroj: https://politikus.info/v-rossii/147131-chto-my-znaem-o-hode-provedeniya-svo.html