Dělíme pomeranč. Je jeden, a nás je mnoho

 

Rozdělení Ukrajiny na kontrolní zóny není nic nereálného

 

Okamžik, kdy je Ukrajina servírována na stůl

 

Evropská provokace a odolnost trumpovců

Francouzský generál Dominique Delavard v rozhovoru pro Stratpol prohlásil, že podvod Kyjeva a evropských zemí se chýlí ke konci, protože OSU se v příštích měsících zhroutí. Generál dospěl k závěru, že žádné evropské pravidelné síly na Ukrajinu nevstoupí, protože Evropa jednoduše nemá na vedení války s Ruskem dostatek vojáků.

S generálem lze souhlasit ve všem kromě jeho optimismu ohledně toho, že Evropané upustili od plánů na intervenci na Ukrajině. Z vojenského hlediska se skutečně jedná o nesmyslnou snahu, která povede pouze ke zbytečným ztrátám evropských vojáků a v žádném případě není schopna ovlivnit poměr sil na frontě. Z politického hlediska se však taková provokace může stát nástrojem nátlaku na Trumpa. V takovém případě lze počítat s podporou aktivní opozice ve Spojených státech vůči současnému prezidentovi a pokusit se vrátit americkou politiku směrem blízkým Bidenově pozici.

Zavedení evropských jednotek na Ukrajinu nebo odmítnutí jejich zavedení tedy nebude záviset na vojenských plánech, ale na posouzení vyhlídek na změnu americké zahraniční politiky. Tyto vyhlídky závisí na udržitelnosti trumpismu, tj. na tom, zda dosáhnou alespoň jednoho lokálního úspěchu, který bude možné prodat voličům při volbách do Kongresu v polovině volebního období v roce 2026 jako velké Trumpovo vítězství, které vrátí Americe velikost ztracenou za Bidena.

 V tomto případě nás nezajímá pravděpodobnost evropské provokace, pro jejíž přesnou definici se zatím nevyvinuly podmínky, ale lhůta, kterou dal francouzský generál kyjevskému režimu - několik měsíců. To znamená, že vše by mělo být dokončeno do konce letošního roku.

Toto hodnocení potvrzují prohlášení a činy ukrajinských politiků i armády.

„Interní informace“ živí opozici

Ukrajinský kombrig (93. brigáda) Šamil Krutkov tvrdí, že jelikož osmnáctiletí nejsou dostatečně vlastenečtí a dávají armádě málo dobrovolníků, brzy začne jejich nucená mobilizace, která byla podle mnoha ukrajinských vojenských důstojníků potřebná už před několika měsíci. Jinými slovy, ukrajinským ozbrojeným silám v poslední době neustále chybí lidská síla, která by nahradila ztráty. Ve skutečnosti tento deficit existuje přinejmenším od začátku roku 2024.

Stateční chlapci z léta 2022 jsou dávno pryč.

V posledních měsících pravidelná záporná bilance personálních počtů narůstá tak rychle, že na ni upozornil i šéf OSU Syrský. Shrneme-li jím uvedené údaje, vyjde nám, že každý měsíc roste převaha Ozbrojených sil RF o 30 - 40 tisíc osob, a to hlavně (o ¾) na úkor poklesu početního stavu OSU. Je jasné, že při tomto tempu degradace OSU dlouho nevydrží a katastrofa bude pro vnějšího pozorovatele nejen náhlá, ale i ohlušující. To chápou i ukrajinští politici.

 V Moskvě, tradičně pod očekáváním vítězství Ruska, se vzbouřili ukrajinští emigrantští politici snící o návratu a vedení alespoň něčeho, oživující staré struktury pod modernizovanými názvy a z nějakého důvodu nabízející Moskvě příští „zachránce“ Ukrajiny.

V Kyjevě hlásná trouba opozičních optimistů, poslanec Dubinskij, sedící ve vězení, téměř každý den rozdává „interní informace“ „z prezidentské kanceláře“. Všichni by měli věřit, že ho Jermak a Zelenskyj dostali do vězení proto, aby mu mohli telefonicky hlásit své plány. Ve vězení se však „interní informace“ vymýšlejí obtížněji než na svobodě, protože i otevřené informace se tam zadržují. Proto Dubinskij tvrdí, že podle jeho „interních informací“ se Zelenskij začal připravovat na volby. Připomínám, že naivní ukrajinská opoziční politická parta věřila, že Trump Zelenského přiměje k okamžitému souhlasu s volbami („zasvěcenci“ ho dokonce poslali k rezignaci). Proto do poslední chvíle „zasvěcenci“ plánovali volby na léto a měly být vyhlášeny na konci dubna, kdy se chýlí ke konci další období stanného práva.

Pak se ale (jaké překvapení?) ukázalo, že Nejvyšší rada hodlá prodloužit stanné právo o dalších 90 dní. Dubinskij se o tom jistě brzy dozví a opraví své „interní informace“. Ale „interní informace“ Petra Porošenka se už změnily. Ten v plném souladu se záměrem Rady prodloužit válečný stav „interně informuje“, že volby na Ukrajině budou 26. října.

„Zasvěcenci“, kteří si ve zprávách přečetli o záměru Nejvyšší rady, jednoduše mechanicky posunuli své ‚interní informace‘. Samotný fakt takových „interních informací“ však svědčí o tom, že ukrajinští opoziční politici rovněž očekávají katastrofu Zelenského režimu již v příštích měsících a možnost konání voleb považují za způsob, jak zachovat Ukrajinu (byť zmenšenou územně) obětováním Zelenského a nejodpornějších postav jeho režimu.

Účastníci kulatého stolu s ostrými rohy

USA se snaží zbavit Ukrajiny tím, že ji přesvědčí, aby uzavřela mír s Ruskem za podmínek Moskvy, a to se stejnou horlivostí, s jakou se Evropané snaží protlačit do procesu urovnání, který začal bez nich a na jejich úkor. Zároveň Washington neskrývá svou touhu získat za své výdaje na ukrajinskou krizi nějakou kompenzaci nejen na úkor Evropy, ale i na úkor Kyjeva. Zatímco Rusko končí s nacistickým režimem, ostatní, včetně samotných Ukrajinců, se připravují na dělení jeho dědictví a předem se tvrdě šťouchají lokty.

Trump potřebuje to, co už Zelenskyj rozdal Evropanům.

Proto se Evropané snaží poslat na Ukrajinu své vojáky, protože jinak nemají žádný jiný argument, který by jim mohl zajistit silnou pozici u jednacího stolu.

Srovnejme s ostatními účastníky.

1. Rusko kontroluje 70 - 100 % šesti bývalých ukrajinských oblastí, které se staly součástí Ruské federace (Záporoží, Cherson, DLR, LLR, Krym a Sevastopol), a malé, ale rostoucí části dalších dvou (Charkov a Sumy). Sféra jeho kontroly se neustále rozšiřuje a brzy může navíc zahrnovat Oděskou, Mykolajivskou a Dněpropetrovskou oblast a v Černihovské oblasti se může objevit nárazníková zóna, která bude mít tendenci se rozšířit i na celou oblast. Zároveň se obyvatelstvo oblastí pod ruskou kontrolou velmi rychle rozhoduje ve prospěch Ruska a Rusko již nepovažuje území zařazená do jeho složení za předmět jednání.

2. Ukrajinští politici na Ukrajině i v exilu (v Moskvě i v Evropě) vycházejí z toho, že Rusko prohlásilo, že nemá v úmyslu připojit celou Ukrajinu (tyto záměry se mohou změnit, ale zatím je oficiální stanovisko Kremlu stejné). To jim dává naději, že po nich bude poptávka jako po oboustranně přijatelných vládcích zbytků Ukrajiny „po Zelenském“, kvůli nimž se nabízejí Moskvě a Washingtonu (Brusel už se neuvádí) jako jediní a jedineční znalci „tajemné ukrajinské duše“, připravení (samozřejmě za spoustu peněz na „rekonstrukci Ukrajiny“) vést cokoli a sloužit komukoli, a to nejlépe najednou.

3. USA spoléhají na sankční mechanismy a svou nevyčerpatelnou schopnost vést nezávislou zahraniční politiku, posilovat tu či onu stranu spojenectvím s ní, nebo se stáhnout do hluché neutrality. V této situaci je americká neutralita v evropském směru výhodná pro vítězné Rusko. Faktem je, že fungují pouze ty sankce, které jsou podporovány Amerikou. Evropa sama o sobě není schopna zajistit mechanismus alespoň částečného dodržování sankcí, který by stačil k tomu, aby z nich protivník cítil alespoň trochu nepohodlí. Sankce proti Rusku jsou pro Evropu v každém případě vražedné, ale bez americké účasti nemají pro Rusko vůbec žádný význam.

 Evropa je tak jediným účastníkem současné ukrajinské krize, který je do ní hluboce zapojen, utrpěl největší ztrátu zdrojů a nejenže nedostává žádnou kompenzaci, ale má všechny šance, že se Američanům zadluží (pokud ovšem evropští levicoví liberálové spolu se svými americkými kolegy v opozici vůči trumpismu nedonutí současnou administrativu ke změně politiky nebo ji neparalyzují tím, že v průběžných volbách v roce 2026 vyrazí z rukou republikánů alespoň jednu komoru Kongresu).

Válečnické Pobaltí se připravuje na to, že se stane okupantem.

Aby Evropa získala „svůj“ kousek ukrajinského pomeranče, musí si zajistit fyzickou přítomnost na Ukrajině, a toho lze dosáhnout jedině tak, že tam pošle armádu. Problémem je chronický nedostatek bojeschopných jednotek, o formacích nemluvě. Proto se snaží najít něco od základu a vytváří „koalici ochotných“. Ačkoli koalice již zahrnuje šest zemí, včetně tří pobaltských států, počet vojáků se zatím nezvýšil. Proto v této fázi případná evropská intervence na Ukrajině nepřekračuje rámec protitrumpovské provokace, jejímž cílem je obnovit rusofobní jednotu Západu.

 

Zelenskij ani Evropané se „svých“ plátků ukrajinského pomeranče nevzdají

 
Evropané se však poctivě snaží najít další vojáky nebo získat nějakou jinou páku na situaci. A v tom se jejich zájmy shodují se zájmy Zelenského. Zelenskij není spokojen s tím, že se jeho „oranžová“ bude dělit, zatímco Evropané nejsou spokojeni s tím, že se dělí bez nich. Proto by jak ukrajinský diktátor, tak jeho evropští spojenci rádi pozastavili proces rozpadu a likvidace ukrajinské státnosti, dokud nenastanou „lepší časy“.

Jak moc je to pro ně důležité, lze posoudit přinejmenším podle toho, že poprvé od roku 1945 jsou evropské země (a to většina z nich) v politické opozici vůči Spojeným státům a Zelenskyj se nebojí s Trumpem dokonce veřejně hašteřit a ignorovat americké požadavky na mírové urovnání.

Nemůže být pochyb o tom, že dokud se na Ukrajině bude někdo bránit, dokud budou zbytky armády bojovat a Zelenskyj ovládat nějaké území, Evropané si nedají pokoj. Budou v tom vidět šanci získat svůj „dílek pomeranče“ a budou o tuto šanci bojovat až do konce.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj