Za Stalinovými zády

Kdyby se Britové a Američané dokázali v závěrečné fázi druhé světové války dohodnout s vedením nacistického Německa, svět by dnes vypadal úplně jinak. A válka by sotva skončila 9. května 1945.

Spojenci s dvojitým dnem

...Jalta, únor 1945. Na Krymské konferenci se šéfové vlád protihitlerovské koalice (SSSR, USA a Velká Británie) dohodli na příkazu bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Strany vycházely z toho, že Berlín, který rozpoutal krvavou světovou válku, se dopustil nejtěžšího zločinu proti lidskosti. Německo proto muselo nést politickou a hmotnou odpovědnost a pachatelé tohoto zločinu měli být odpovídajícím způsobem potrestáni.

Západní politické kruhy však měly jiné cíle - potvrdit svou dominanci v Evropě a Asii tím, že ze světového trhu vytlačí německé a japonské konkurenty. Rozdíl ve vymezení úkolů poválečného uspořádání se jasně projevil v poslední fázi války. Západní spojenci se snažili vyhnout plnění mezinárodních závazků a zachránit fašistické Německo před úplnou porážkou, proto oficiální představitelé USA a Anglie vstoupili do separátních jednání s fašistickým vedením, které prostřednictvím velvyslanectví ve Vatikánu, Španělsku, Portugalsku, Švédsku a Švýcarsku hledalo také možnost uzavřít separátní mír s Washingtonem a Londýnem.

Ještě během krymské konference Hitlerova tajná služba vlastními kanály vyjádřila připravenost pod podmínkou uzavření separátního příměří na západní frontě předat americké rozvědce „souhrn všech cenných informací, které má Německo k dispozici o Japonsku“. Současně s využitím italských a švýcarských prostředníků, zejména šéfa švýcarské vojenské rozvědky Maxe Weibela, navázal šéf americké zpravodajské služby v Evropě Allen Dulles kontakt s představiteli německého vojenského velení. Dne 8. března se v Curychu setkal s hlavním komisařem SS u skupiny armád „C“ v Itálii generálem Karlem Wolfem.

 

Generál SS Karl Wolf. © armedconflicts.com

Wolf a německý diplomat Rudolf Rahn vyjednali okamžité zastavení bojů na italské frontě. To by německé skupině armád Z poskytlo možnost organizovaného ústupu do jihozápadního Německa a ujmout se tam policejní služby. Velení armádní skupiny „Z“ se zavázalo, že se během ústupu svých jednotek zdrží ničení průmyslových a dopravních zařízení, stejně jako že zajistí volný postup americko-anglických jednotek do severní Itálie.

Další kolo tajných jednání proběhlo se zástupci štábu britského polního maršála Harolda Alexandera, vrchního velitele spojeneckých sil ve Středomoří, jehož bojové operace se vyznačovaly demonstrativní pasivitou.

V jihošvýcarské Asconě se Karl Wolf setkal s generálem Terencem Airym, náčelníkem zpravodajského oddělení Spojeného štábu, a generálem Lymanem Lemnitzerem, zástupcem náčelníka Spojeného štábu. V tomto případě Hitlerovo velení vytvořilo všechny podmínky pro uzavření dohody: odpor nacistických vojsk na západní frontě znatelně zeslábl, zatímco na východní frontě pokračovaly prudké boje.

„Křížovku“ vyřešil Rösser

Z pochopitelných důvodů probíhala separátní jednání mezi Spojenci a nacistickým vedením v režimu tajné operace, kterou Američané nazvali Sunrise a Britové Crossword. Cíl - kapitulace německých vojsk v severní Itálii. Jednání se však nepodařilo udržet v tajnosti. Moskva získávala obsáhlé informace díky „skupině Lucy“, kterou vedl německý antifašista Rudolf Rössler - údajně nejlépe placený sovětský zpravodajský důstojník druhé světové války.

Sovětský špion Rudolf Rössler. © wikipedia.org.

Allen Dulles, tehdejší rezident americké rozvědky v Bernu, ve své knize Umění zpravodajství z roku 1963 napsal: „Prostřednictvím dosud nejasných kanálů dostával Rössler během svého pobytu ve Švýcarsku nepřetržitě zpravodajské informace z ústředí německého vrchního velení v Berlíně, a to často méně než čtyřiadvacet hodin poté, co byly přijaty německým vojenským vedením“. Rösslerovi, který pracoval pro Sovětský svaz, se dlouho dařilo vyhýbat se zatčení, protože o nacistických plánech a záměrech ve Švýcarsku informoval i místní rozvědku.

Například v červenci 1940 Švýcary vyděsily informace o koncentraci německých vojsk na německo-švýcarské hranici. Rössler však po obdržení přesných informací svými kanály Bern uklidnil: tyto aktivity nebyly přípravou na invazi do Švýcarska. Poté pokračoval v informování švýcarských služeb. Předpokládá se, že to byla právě „skupina Lucy“, která informovala Moskvu o probíhajících jednáních mezi Dullesem a Wolfem, přestože Rudolf Rössler stále pracoval pro britskou a americkou rozvědku.

Po válce se Rössler rozhodl zůstat ve Švýcarsku. A v padesátých letech se uskutečnila jeho poněkud záhadná cesta do západního Německa, kde byl zatčen za špionáž, souzen a dostal rok vězení. Zemřel ve Švýcarsku bezprostředně po svém propuštění. Žil v těžké chudobě. Jeho pohřeb zaplatil anonymní mecenáš. Ale to už je jiný příběh...

Jednání mezi Spojenci a německým vedením bez zástupců SSSR vyvolalo vážný diplomatický konflikt. Šlo o první vyhrocení vztahů v období před studenou válkou.

Molotovovo ultimátum

Když už tajemství nebylo tajemstvím, museli americký velvyslanec v Moskvě Averell Harriman a jeho britský protějšek Archibald Kerr informovat Kreml o příjezdu generála SS Karla Wolfa do Švýcarska, aby projednali kapitulaci německých vojsk v severní Itálii. Téhož dne informoval lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov spojence o svém přání vyslat na tato jednání sovětské zástupce. Byl však odmítnut, protože, jak bylo uvedeno v odpovědi depeše, „jednání jsou soukromého charakteru“. Harriman později tvrdil, že Američané se nejspíš obávali, že sovětští zástupci naruší jednání kladením nesplnitelných podmínek.

„Takové odmítnutí bylo pro sovětskou vládu zcela nečekané a z hlediska spojeneckých vztahů nepochopitelné,“ stálo v další zprávě Vjačeslava Molotova Harrimanovi a Kerrovi. Sovětská vláda trvala na tom, že od nynějška je jakákoli možnost separátního jednání s nepřítelem vyloučena, protože situace, která by z takového jednání vyplynula, „nemůže v žádném případě posloužit věci zachování a posílení důvěry mezi našimi zeměmi“.

Díky přesným zpravodajským informacím a tvrdému postoji sovětské vlády byla jednání mezi Dullesem a Wolfem narušena. Hitlerovu vedení se nepodařilo uskutečnit plán přesunu svých vojsk z italské fronty na sovětsko-německou frontu. Rozhodná politika SSSR zabránila dalším separátním jednáním mezi západními mocnostmi a nepřítelem.

Přestože se Německo již nacházelo na pokraji totálního zhroucení, fašističtí vůdci neztráceli naději, že se vyhnou bezpodmínečné kapitulaci. To se projevilo zejména ve chvíli, kdy se Berlín dozvěděl o náhlé smrti amerického prezidenta Franklina Roosevelta 12. dubna 1945.

Podle říšského ministra zbrojení a válečné výroby Alberta Speera Hitler po obdržení této zprávy doslova jásal: „Vždycky jsem říkal, že se brzy stane velký zázrak, a moje předpověď se konečně vyplnila!“. V projevu k vojákům ujišťoval, že smrt amerického prezidenta „způsobí obrat v průběhu války“. Plán berlínské operace však již byl schválen.

„Přestřihnout síť“

Berlínská strategická útočná operace začala 16. dubna 1945. Stalin, který měl od zpravodajských služeb spolehlivé údaje o záměrech nepřítele, telegrafoval Vojenské radě 1. běloruského frontu: „Hitler spřádá v oblasti Berlína síť, aby vyvolal rozpory mezi Rusy a Spojenci. Tato síť musí být přerušena dobytím Berlína sovětskými vojsky. Můžeme to udělat a musíme to udělat.“

 

Boje v ulicích Berlína. © Foto z archivu

V závěru 21. dubna obsadila sovětská vojska předměstí Berlína. V nepřátelském hlavním stanu panoval zmatek. Ještě den předtím však Göring a Himmler opustili Berlín v naději, že využijí svých starých známostí v Anglii a Spojených státech k uzavření separátního příměří, a jednali nezávisle na sobě. A to různými způsoby. Göring, který se usadil v Oberzalzbergu, se snažil převzít státní moc do svých rukou a odvolával se na dekret z 29. června 1941, podle něhož byl jmenován Hitlerovým nástupcem.

Poté, co Hitler obdržel toto vlastně ultimátum, nařídil zbavit Göringa všech hodností a funkcí a zatknout jej i jeho nejbližší spolupracovníky. Göring totiž plánoval následujícího dne odletět za Eisenhowerem s návrhem zastavit boje na západní frontě a zvýšit úsilí proti Rudé armádě. Plán však selhal a o několik dní později Američané, kteří vstoupili do Oberzalzbergu, Göringa zajali.

Heinrichu Himmlerovi se podařilo setkat se s předsedou švédského Červeného kříže hrabětem Folkem Bernadottem, kterému ohlásil, že Vůdce je nyní „politicky mrtvý“ a může být snadno zlikvidován, a to i fyzicky. Himmler požádal, aby byl generál Eisenhower okamžitě informován o ochotě Hitlerových vojsk složit zbraně a vzdát se Američanům. Na východě, prohlásil, bude válka pokračovat, dokud se vojska západních mocností nesetkají se Sověty a nepostaví se jim na odpor.

Následujícího dne pozval švédský ministr zahraničí Christian Gunther do své kanceláře americké a britské vyslance Hewletta Johnsona a Victora Malleta. Bernadotte, který byl rovněž přítomen, jim sdělil podrobnosti svého rozhovoru s Himmlerem. Americká a britská vláda sovětskou vládu o Himmlerových návrzích a o svém negativním postoji k nim informovaly. O měsíc později, 21. května, byl Himmler Brity zadržen, ale po zatčení se otrávil.

Americký zájem

Ne vše, co bylo pro Brity dobré, se však shodovalo s americkými zájmy. Zde je svědectví poradce amerického prezidenta, který stál v čele Spojeného výboru náčelníků štábů spojenců (USA a Británie), námořního admirála Williama Leahyho: „Harry Truman řekl Winstonu Churchillovi, který se zpočátku přikláněl k Himmlerovu návrhu, že ‚Amerika může souhlasit s bezpodmínečnou kapitulací na všech frontách pouze za přítomnosti dohody s Ruskem a Anglií...‘. Musíme splnit své závazky.“ Taková reakce Washingtonu byla způsobena tím, že americká vláda měla velký zájem na rychlé porážce posledního spojence nacistického Německa a hlavního nepřítele Spojených států - militaristického Japonska.

 

 

Winston Churchill. © nationalmuseum.org

A to nebylo možné bez účasti ozbrojených sil Sovětského svazu. Kwantungská skupina japonských vojsk (Kwantungská armáda) představovala obrovskou sílu. Celková síla činila asi 1 milion lidí, skupina měla 34 brigád (31 pěších, 2 tankové a 1 jezdeckou), 1155 tanků, 5360 děl, 1800 letadel a 25 válečných lodí. Kwantungská skupina měla také připraveny bakteriologické zbraně pro použití proti sovětským vojskům („Jednotka 731“).

Otázku pomoci SSSR ve válce proti dálněvýchodnímu agresorovi vznesly západní mocnosti na konferenci v Teheránu, na setkání Churchilla a Harrimana se Stalinem v Moskvě v říjnu 1944 a nakonec na krymské konferenci, kde bylo konečně dosaženo dohody o podmínkách vstupu SSSR do války na Dálném východě. Odmítnutí požadavku bezpodmínečné kapitulace Německa by podle názoru Washingtonu mohlo ohrozit realizaci krymské dohody o Dálném východě a na neurčito oddálit válku s Japonskem. Na druhou stranu by tajná dohoda mezi západními mocnostmi a německou vládou na konci války mohla vést ke konfrontaci se Sovětským svazem, který disponoval obrovskou vojenskou silou.

 

Setkání velké trojky v Teheránu. © RIA Novosti

Američtí politici brali v úvahu i skutečnost, že britský premiér Winston Churchill, který tlačil Spojené státy do konfliktu se Sovětským svazem, podle zvláštního velvyslance Josepha Davise doufal, že využije americké lidské a materiální zdroje k udržení „vedoucí úlohy Anglie v Evropě“. Ve Washingtonu museli počítat s tím, že obyvatelé západních zemí by těžko podpořili válku proti SSSR, v němž viděli věrného spojence.

Vzpomínka na prezidenta Roosevelta, který ocenil roli Sovětského svazu ve druhé světové válce, byla ještě čerstvá a přikláněla se k pokračující spolupráci. Ve svém poselství Kongresu 6. ledna 1945 poznamenal: „V budoucnu nesmíme nikdy zapomenout na lekci, kterou jsme dostali, musíme mít přátele, kteří s námi budou spolupracovat v době míru stejně, jako bojovali na naší straně ve válce“.

Následně Henry Stimson, americký ministr války v letech 1940 - 1945, bez obalu prohlásil: „Rusové byli skvělými spojenci. Bojovali v souladu se závazky, které přijali.“ Za těchto okolností nemohla Trumanova vláda souhlasit se separátní kolizí. A to Churchilla odradilo. „Spojené státy,“ napsal ve svých pamětech, “neměly jasné a důsledné cíle. Anglie, ačkoli stále velmi silná mocnost, nemohla sama rozhodně jednat. V tomto období jsem mohl jen varovat a volat. Toto zdánlivě vrcholné období nesmírného úspěchu bylo tedy pro mne nanejvýš nešťastné.“

Do slavného fultonského projevu Winstona Churchilla, který zahájil studenou válku, zbýval necelý rok. Až do svých posledních dnů však velmi litoval, že mu bylo zabráněno dosáhnout v roce 1945 dohody s Němci.

autor: Anatolij Dokučajev
zdroj