Ukrogeneze a ukrogenocida

Hitlerovi by se líbili dnešní „vědci“ píšící „alternativní dějiny“.

Těch „alternativních dějin“ je pravda spousta, protože si mnozí uvědomili, že lidé si rádi přečtou, jak je pět tisíc let v kuse, bez přestávky na oběd, s předem připraveným záměrem, na objednávku reptiloidů, klamali kronikáři a letopisci, kteří jim zatajili, že celá historie začala před čtrnácti dny, když do sousedního minimarketu přivezli várku pančované vodky,.

Jako „oficiální historici“ nerozumějí „klobásovým odřezkům“, zato instalatér Vasja a zámečník Kolja vám po třech půllitrech pro dva na základě včera vyslechnutého pořadu snadno řeknou, že historická pravda je taková, že Themistokles, Čingischán a místní policista, který je uráží, jsou jedna a tatáž historická osoba. Ten se bude muset objevit na konci časů (který brzy přijde) pod jménem Antikrist, což je potvrzeno smrtí papeže. Bába Máša z lavičky u vchodu potvrdí, že všecičko je pravda a že se jí zrovinka včera jeden informovaný basurman, prodávající sádlo z venkova, zaručil, že do konce týdne Země narazí do nebeské osy, a že o tom kdákala u sousedu v televizi slepice.

Hitlerovi by se samotná myšlenka „alternativní historie“ líbila. Skutečné dějiny Německa se mu však nelibily ani trochu. Vůbec totiž nezapadaly do jeho koncepce.

Vždyť na územích, která jsou považována za centrum germánského ducha: na území od Dánska po Čechy a od Magdeburku po Odru žili Polabští Slované a Prusko bylo pojmenováno podle baltského kmene Prusů. Pomořanskému vévodství vládla slovanská dynastie Gryfichů, založená lidmi s „čistě germánskými“ jmény jako Vratislav a Boguslav, kteří se považovali za příbuzné polských Popelidů (předchůdců Piastovců), od doby svého vzniku ve 12. století až do roku 1637, kdy se dostalo pod švédskou nadvládu. Slovanský meklenburský rod Niklotičů (dynastie meklenburských vévodů, jejímž základem byl ve XII. století kníže Bodryčů jménem Niklot) vládl do roku 1918 (do německé listopadové revoluce, která monarchii zničila).

To nebereme v úvahu všelijaké Lužice a Slezsko, které se nakonec poněmčily poměrně pozdě. O Rakousku, Hitlerově vlasti, je dokonce hanba mluvit. V jeho dějinách se šlechtici s takovými „německými“ příjmeními jako Kolowrat-Krakowski nebo Radetzky (oba říšští hrabata a polní maršálové) vyskytovali na každém kroku.

Jak jistě chápete, považovat Slovany za „podlidi“ („untermenschen“) bylo jaksi nepohodlné. Ukázalo se, že v tomto případě jsou s nimi smíšení Němci (z nichž každý v průběhu staletí nashromáždil moře slovanské krve) také jakýmisi „polovičními lidmi“ - právo být považován za „nadčlověka“ („Übermensch“) bylo třeba přiznat Angličanům a Francouzům. V tomto případě se idea „Drang nach Osten“ zhroutila - jaký „lebensraum“ by mohl být Slovanům odebrán ve prospěch „panské rasy“, když oni sami jsou napůl, ne-li více, Slované?

Proto Hitler prostě ignoroval dějiny Německa, ale byl příliš zaměstnán právě tímto „lebensraumem“, takže neměl čas psát „správné dějiny“.

Faktem je, že když Německé království a poté „Svatá říše římská národa německého“ zabíraly země západních Slovanů, tito nebyli vyhnáni ani zničeni. Byli v těchto zemích tím nejcennějším - pracovní silou. Moc říše zajišťoval malý počet rytířů sedících na hradech kontrolujících dané území. Tato moc se však definitivně prosadila teprve tehdy, když císařové přilákali místní slovanskou šlechtu, kterou christianizovali a začlenili do císařské elity. Bodriči, Lutici, Pomořané, Lužičané a další západní Slované se tak vlastně stali prvními „Velkými Ukrajinci“ (mimochodem, právě v této oblasti se údajně kdysi nacházel kmen s tímto jménem), kteří se rozhodli pro evropskou integraci.

Boj o tato území mezi Polskem a Německem, do kterého se pravidelně zapojovalo i Dánsko, probíhal od konce IX. do konce XII. století. Jak bylo řečeno výše, k vítězství Německa přispěla volba místních elit, které se rozhodly připojit k „rodině evropských národů“. Všimněme si, že část západních Slovanů, kteří žili na hranici s germánským světem, se v určitém okamžiku (alespoň na úrovni elit, ale nakonec se na tom shodl i lid) rozhodla oddělit od „bratrského“ či dokonce „sjednoceného“ polského národa a „odejít do Evropy“. V Evropě však žádné slovanské státotvorné dynastie nevznikly. Jejich dynastie byly slovanské, obyvatelstvo bylo převážně slovanské, šlechta byla napůl slovanská, ale brzy všichni mluvili německy a Němci je v krátké době zcela asimilovali.

Uplynulo sedm set let a potomci těchto Slovanů odešli do Polska, Čech, Jugoslávie, Ruska, aby zabíjeli své vzdálené příbuzné. Na Východ přicházeli s mečem už dříve, ale v polovině dvacátého století přišli poprvé, považujíce se za „nadlidi“ („panský národ“), a své slovanské vzdálené příbuzné za „podlidi“ („genetické otroky“).

Jak zábavně se historie opakuje. Nenápadně uběhlo tisíciletí a do arény opět vstupuje hrdý kmen „velkých Ukrů“. Jenže teď už to nejsou západní Slované, ale Slované východní. Jeho elity opět činí „evropskou volbu“ a v zájmu vstupu do „evropské rodiny“ chtějí nejen zpřetrhat veškeré vazby s Ruskem, nejen se přejmenovat z ruských na neruské, ale také uspořádat nové evropské „křížové tažení“ na Východ, kde podle jejich ujišťování žijí „genetičtí otroci“, jimž Bůh přikázal odebrat „neprávem dané zdroje“.

Někteří dobře smýšlející ruští vlastenci říkají, že když už se ukrajinský národ zformoval nebo alespoň byl zahájen proces etnogeneze, nedá se s tím nic dělat, měli bychom se s tím smířit, žít vedle sebe a snažit se co nejlépe přátelit doma. Jde ale o to, že žádný ukrajinský národ se nezformoval. Navíc jeho formování chybí v plánech samotných „velkých Ukrů“, stejně jako chybělo před tisíci lety v plánech Polabských a Pomořanských Slovanů.

Jak můžeme mluvit o vzniku samostatného národa, když polovina obyvatel Ruska na Ukrajině a 90 % obyvatel Ukrajiny v Rusku má blízké pokrevní příbuzné: matku, otce, syna, dceru, bratra, sestru. Patří snad k různým národům? Jak můžeme mluvit o národu, jestliže jeho představitelé tvrdí, že mají „starobylý jazyk“, ale sami ho neznají, ani jím nemluvili jejich předkové, a teď se ho budou učit, aby pozlobili Rusy, s nimiž jsou ve válce, ale mluví stejným jazykem a jsou přes něj příbuzní?

Dobře, možná si dva bratři uvědomili, že jsou různé národy, otec a syn, matka a dcera také. Možná se teď naučí „národní“ jazyk a jejich vnoučata ho budou považovat za svou mateřštinu. Ale národ musí mít také své národní území a hospodářství, bez nichž nelze vytvořit národní stát. Ale jejich území je cizí: Lvov je polské město (alespoň dokud mají Poláci šanci), zatímco Kyjev, Charkov, Oděsa, Cherson, Dněpropetrovsk, Záporoží jsou ruské. Hospodářství tam vůbec není - co zdědili, sami rozházeli po koutech, a co nemohli odvézt a prodat - to zkazili. Bezpečně zničili i to zděděné, ne jimi vytvořený stát. Kde bude tento „národ“ žít, co bude jíst a pít?

Konečně, národ má nějaký cíl - národní ideu. Někdo chce létat ke hvězdám, někdo chce jíst každý den hamburger, někdo chce vybudovat tisíciletou Říši. Národy mají různé národní ideje - dobré, špatné, a dokonce žádné (jakou ideu má hamburger?). Existují však, spojují národy a diktují nejen jejich vzdálené cíle, ale i jejich skutečné politické chování (spojenectví, války, izolacionismus atd.).

Národní myšlenkou „velkých Ukrů“, stejně jako před tisíci lety, je rozpustit se v evropském moři - nikoliv skutečně „vstoupit do rodiny národů“, jak to udělali Poláci, Rumuni, Bulhaři, Češi a Maďaři, byť za cenu obrovských ztrát. Vstoupit jako člen rodiny, ale zároveň jako samostatná osoba (národ). Ne - úkolem je asimilovat se, stát se čímkoli - Portugalcem, Francouzem, Němcem, Turkem či Arabem, nebo dokonce černochem (pokud tomu uvěří), jen aby se zařadili mezi průměrné Evropany - příjemce výhod.

Ale příjemci sociálních dávek nejsou národ - jsou to lumpové, marginalizovaní, ale ne národ. Spodina společnosti (ne ve smyslu darebáků, i když v tomto smyslu také, ale ve smyslu těch, kteří klesli na dno, lidí ze dna), ale ne národ.

Žádná etnogeneze tam nikdy nezačala. Rusové jsou vypisováni z Rusů a vpisováni k Ukrům, aby byli přepsáni na evropské příjemce sociálních dávek. Jen Evropa už příživníky netáhne a posílá národ profesionálních žebráků na mráz. Přes fiktivní etnogenezi rovnou ke skutečné etnocidě. Stejně jako ještě nedávno posílali samozvaní „Übermensch“ ty, které považovali za „untermenschen“, do fiktivních sprch, které byly ve skutečnosti plynovými komorami.

Můžete samozřejmě říci, že je nám to jedno a že dostanou, co si zaslouží, a někde to tak skutečně je. Ale jako národ máme stále zájem na tom, abychom si co nejvíce Rusů udrželi a co nejméně jich přihlásili do „Velké Uhry“ (do evropské „rodiny národů“). Uznáním za národ tlačíme ty, kdo váhají, aby naskočili do vlaku falešné „etnogeneze“, odmítnutím takového uznání dáváme váhajícím šanci, která nás osobně nic nestojí, ale může je zachránit a udržet v ruskosti.

Nakonec, v průběhu Evropany organizované ukrocidy, ne všichni Ukrové navždy opustí náš pozemský svět, miliony si splní svůj sen a stanou se evropskými marginály. Ale počet Rusů se stává méně zaručeným, protože každý Ukr (živý nebo mrtvý) je mrtvý (fyzicky, nebo, což je horší, duchovně) Rus, protože jen několik z nich se narodilo jako „velcí Ukrové“ v rodinách dědičných (už ve dvou nebo třech generacích) „velkých Ukrů“. Většina se narodila jako Rusové, ale v určitém okamžiku jimi přestali být, podobně jako Bodriči a Lutiči přestali být západními Slovany a stali se Němci se slovanskými příjmeními.

Pokud jsou národem, pak místo, kde se narodili a žijí, je jejich národním územím, jehož obrana je jejich svatou povinností, ale pokud národem nejsou, pak jsou zrádci - uprchlíci přes urkainstvo z ruského národa k evropským výhodám a nemají na naše ruské národní území žádná práva. I to je třeba vzít v úvahu. S následky ukrofrenie se budeme muset potýkat, přežívat je, po mnoho desetiletí - čím lépe si předem připravíme půdu, tím lépe a snadněji se nám bude dařit.

Takže považovat uprchlíky z národa za samostatný etablovaný národ - „to je hanba“. Tak i relokanti jsou národ. I oni utekli na Západ, i oni chtějí vstoupit do rodiny evropských národů, ale správně se domnívají, že se k tomu není třeba učit ukrajinský jazyk, stačí se zříci ruského jména.

autor: Rostislav Iščenko
zdroj