Kapitoly z DNA-genealogie A. Kljosova 6

- předchozí část -

Keltové – odkud se u nich vzal indoevropský jazyk?

V článku „Jsou západní Slované skutečně Slovany?...“ jsme nakousli spornou otázku původu těch, kdo kdysi žili přímo na našich územích, a to z pohledu Alexandra Asova, překladatele Velesovy knihy. Nyní se na věc podívejme ze zcela jiného úhlu, z pohledu DNA-genealogie, tedy jak keltskou otázku vidí Anatolij Kljosov.

Pro připomenutí východiska – Kelty dnes oficiální historie řadí do kulturního okruhu Západu a geneticky jsou přičítaní k haploskupině R1b.

zdroj

Situace kolem Keltů je zamotaná, jejich původ je nejasný, jasný není ani původ jejich indoevropského jazyka. Informace o nich ve starověké literatuře jsou velmi vzácné, často zmatené a přitom fragmentární, což nahrává dnes protěžované hypotéze, že indoevropský jazyk Keltů přinesli nositelé kultury zvoncových pohárů, tedy nositelé haploskupiny R1b. Tato teorie je však nedoložená důkazy a je jen oblíbeným tradovaným postulátem.

V tomto textu bude předložena jiná a poněkud neočekávaná koncepce původu Keltů, i když podle názoru autora jsme se k ní už tolikrát přiblížili, že je udivující, proč už dávno nebyla zformována. Že totiž Keltové první poloviny 1. tisíciletí př. n. l., to znamená v období slavné halštatské a později laténské kultury, byli prakticky neoddělitelní od Slovanů (nebo Praslovanů, což je jen otázka definice).

Přitom o Keltech bylo publikováno mnoho literatury a například zadáním slov „Keltská civilizace“ do vyhledávače knihkupectví Amazon vyběhne 838 titulů. Převážně se však jedná o to, co lze nazvat recyklací, přežvykováním dávno známého anebo přímo fantazie na keltské téma. To nás samozřejmě tady nezajímá.

Zajímají nás otázky týkající se DNA-genealogie, konkrétně kdo byli Keltové a zda je možné pomocí DNA jejich potomků zjistit, zda byli „zpočátku“ (kdy se stali známí jako „Keltové“) jedním rodem, nebo se jedná o kolektivní jméno označující celé uskupení rodů, jako například „sovětský lid", a pokud to byl původně rod nebo kmen s dominantní haploskupinou, pak odkud přišli, kdo byl jejich předkem na Y-chromozomu, jakým jazykem mluvili jejich předci i samotní „Keltové" v době jejich identifikace v historické literatuře. Toto jsou pravděpodobně nejjasnější formulace otázek, které lze v této souvislosti položit.

Jakmile takové otázky položíme, rozsah publikované literatury se okamžitě prudce zužuje doslova na několik relevantních primárních zdrojů, nebo dokonce jen na několik citací. Je úžasné, kolik slovního inkoustu se vylije na základě několika málo skutečně věrohodných citací, a to i z pera profesionálních historiků. Přirozeně mnoho prací historiků bylo a je prováděno podle archeologických dat, bylo vykopáno mnoho věcí, které jsou následně připisovány „Keltům“, bylo vydáno obrovské množství literatury o příspěvku „Keltů“ ke kulturnímu a materiálnímu rozvoji Evropy, ale jen málo autorů se dotýká otázky, zda jsou to opravdu ti „Keltové“, o nichž psali starověcí historici, a zda byla nalezena spojitost s údaji archeologů a kulturologů a rovněž s údaji lingvistů, podle nichž Keltové uprostřed 1. tisíciletí př. n. l. hovořili indoevropskými jazyky.

Až do začátku naší éry byli Keltové a Galové vlastně synonyma, samotní Keltové nepřitahovali velkou pozornost, což se odráží ve skromných odkazech ve starověké historické literatuře. Keltové zůstali prakticky v temnotě až do začátku 18. století, dokud nebyla najednou celá skupina ostrovních jazyků nazvána „keltskými“. To znamená, že na britských ostrovech nebyly identifikováni samotní „Keltové“, ale místní jazyky byly svévolně nazvány „keltské“. Mohly by se nazývat „galskými“, „barklajskými“, „albionskými“, „irskými“ nebo jakýmkoli jiným názvem a nikdo by si na Kelty nevzpomněl, stejně jako nejsou vzpomínány desítky a stovky dalších jmen starověkých evropských kmenů. Ale oni je nazvali „keltskými“ a název se stal značkou. Byl totiž politicky relevantní. (Podobně jako například „Ukrové“, kteří, pokud posloucháte příslušné aktivisty, jsou staří více než sto tisíc let.)

(Slovo „Keltové“ není původní označení, ale vzniklo až dodatečně. Kromě dvou malých zmínek u antických historiků se název ve větší míře objevil až v 19. století ve Francii, kde se z něj však rázem stala vysoce módní záležitost. V roce 1805 dokonce Napoleon založil Keltskou akademii, jejíž patronkou byla sama císařovna Josefína. V průběhu dalších dvou století se keltské téma změnilo až na "keltománii" a bylo využíváno i zneužíváno k politickým, mocenským a nacionalistickým cílům. Takže to vlastně byl francouzský císař a jím placení vědci, kdo důkladně do historie ukotvili pojem, který možná měl původně zcela jiný význam. - pozn. Vlabi)

Samotné slovo „keltský“ tedy vstoupilo do anglického jazyka teprve před třemi sty lety k označení podobných skupin jazyků v Irsku, Skotsku, Walesu, Cornwallu a Bretani. Předtím měl tento termín jiný, extrémně úzký význam, stejně jako desítky a stovky jmen jiných starověkých kmenů. Od té doby se tento termín - „Keltové“ - používá k označení souhrnu etnických skupin, zatímco například „Galové“ - k označení lidu, konkrétního rodu. Po přijetí takové klasifikace je zřejmé, že tyto pojmy nejsou totožné a jeden nemůže být nahrazen druhým, ačkoli je častý citát z knihy Julia Caesara „Poznámky o válce galské“ - „...kmeny, které se v jejich vlastním jazyce nazývají Keltové, a v našem – Galové...“. Pro objasnění lze vyvodit analogii: „...existují národy, které se v jejich jazyce nazývají Rusové, a Slované v našem jazyce“. Nebo naopak. Je jasně vidět, že tyto názvy není možné libovolně zaměňovat, přesto mnoho lidí s nimi žongluje a snadno nahrazují jeden druhým. Proč?

...

U západoevropských historiků lze dnes narazit na tvrzení, že Slované se ve starověku nazývali Keltové, že Keltové jsou často zmiňováni ve stejné souvislosti jako Slované, že vlastně Keltové jsou západní Slované... Náhoda? Nebudu zacházet do podrobností. Místo toho předkládám svou hypotézu, v níž nevycházím z domněnek a fantazií, ale "Kelty" a "Slovany" zasadím do konkrétních historických souvislostí. Jako základ této hypotézy vidím následující:

Jazyk

Když erbíni (R1b, kultura zvoncových pohárů) dorazili před 5000 lety na evropský kontinent, našli zde původní obyvatelstvo, které hovořilo indoevropskými jazyky, jejichž historie je stará už 6 – 9 tisíc let. Došlo ke genocidě a zbytky původního obyvatelstva pak byly spolu se svými jazyky vytlačeny na ruskou rovinu. O tomto období se hovoří jako o tzv. „smrti staré Evropy“ (2800 - 2000 let př. n. l.).

Evropa pak mluvila neindoevropskými jazyky, které s sebou přinesli erbíni. Proč si myslíme, že erbíni mluvili neindoevropskými jazyky? Za celé období své migrace – tisíce kilometrů cesty z jižní Sibiře – tito nositelé haploskupiny R1b nikde po sobě nezanechali žádný indoevropský jazyk – ani na Kavkazu, ani v Mezopotámii či na Blízkém východě, ani v Pyrenejích.

Situace na kontinentu se změnila až po příchodu Keltů v 1. tisíciletí př. n. l. – Evropa opět začala postupně mluvit indoevropskými jazyky. A tak tomu je dodnes. Nakolik pravděpodobné v tom případě je, že by příchozí Keltové patřili k haploskupině R1b?

Jinak řečeno, je krajně nepravděpodobné, že by raní Keltové první poloviny I. tisíciletí př. n. l. se svými indoevropskými jazyky byli zároveň nositeli haploskupiny R1b. Daleko pravdě-podobnější je, že patřili k haploskupině R1a a odtud také pocházel jejich indoevropský jazyk.

Šíření

Podívejme se, jak jsou Kelti vyznačováni na mapách ve Wikipedii.

Vidíme, že Keltové jsou zde zaznamenáni na území halštatské kultury v době železné. Nacházejí se ve střední Evropě a také na Balkáně. Jsou k nim tedy přičítáni i Thrákové a Ilyrové, kteří jsou tím odkazování ke stejné kultuře. Thrácký i ilýrský jazyk však jsou klasifikovány jako indoevropské a podle starořeckého historika Xenophanese byli Thrákové světlovlasí a modroocí a jejich historie je stará nejméně 4 tisíce let. Proč k nim nejsou z neznámého důvodu přičítáni i Praslované/Slované pohybující se úplně stejně od východu a rovněž s indoevropským jazykem, když Thráky a Ilyry s jejich starou haploskupinou R1a lze zcela považovat za rané Slovany, stejně jako Venety/Venedy?

Uvedená mapa rozšíření Keltů po Evropě v první polovině I. tisíciletí př. n. l. zároveň ukazuje, jak mohutně se Keltové během relativně krátké doby rozšířili. Je přitom poněkud komické, že by se v tomto případě mohlo jednat o haploskupinu R1b: jak by se totiž měla rozšiřovat, když přece na těchto územích po „smrti staré Evropy“ už dva tisíce let žila!

Dále není reálné, aby za pouhých pár století Kelti z Halštatu fyzicky obsadili prakticky celou Evropu plus Britské ostrovy. Taková rychlost expanze není možná a nejsou pro to ani žádná svědectví. To znamená, že se nejedná o rozšíření samotné haploskupiny, ale o šíření kultury, indoevropského jazyka a materiálních vlastností. Co způsobilo tak vysokou rychlost šíření jazyka, kterým Keltové hovořili, a jejich kultury, není zatím zcela jasné, ale dle mého názoru to byly především ekonomické faktory. Zjevně se dodržování keltských kulturních tradic a především mluvení keltským jazykem stalo prestižní záležitostí (viz dnešní velice názornou analogii s angličtinou).

V důsledku popsané kulturní expanze se nositeli keltských indoevropských jazyků během několika století v Evropě stali i obyvatelé haploskupiny R1b, v té době dominantní haploskupiny na kontinentu. Jinak řečeno, původní složení raných Keltů se téměř úplně změnilo - z R1a na R1b. Uložení zemřelých (poloha těla) Keltů je například v posledním půltisíciletí před změnou letopočtu už typické pro erbíny. Připomínám v této souvislosti, že halštatská kultura po 150 až 200 letech poměrně rychle přerostla v kulturu laténskou. Tento „růst“ se obvykle označuje jako úpadek. Není však důležité, zda byla v tomto případě R1a nahrazena R1b, nebo naopak. Důležité je, že nositelé obou haploskupin a i dalších, především I1 a I2, stále ještě v těchto regionech žijí.

Od přelomu II. a I. tisíciletí př. n. l. do Evropy přicházely mnohé kmeny, nositelé R1a. V Rakousku, ve vlasti Keltů (Halštat) – je nejvyšší poměr nositelů R1a ze všech evropských zemí počítaných k Západu (19 %). Pro srovnání: Belgie 4 %, Anglie 4,5 %, Francie 3 %, západní Německo 9 %, Irsko 2,5 %, Itálie 4 %, Nizozemsko 4 %, Španělsko 2 %, Baskové 0 %, Švýcarsko 3,5 %. Je tedy vysoce pravděpodobné, že do Halštatu na území dnešního Rakouska přišla skupina nositelů R1a hovořící indoevropským jazykem.

Získali jsme tím zcela jisté důkazy, jak se Keltové haploskupiny R1a mohli stát Kelty haploskupiny R1b: kultura, jazyk a materiální vlastnosti těch, kdo byli nositeli R1a a později byli dodatečně nazváni Kelty, zcela překryly kulturu, jazyk a materiální vlastnosti „domácí“ R1b. Dnešní oficiální verze Keltů je tedy přímo mistrovským dílem manipulátorů historie.

Tato hypotéza se teprve diskutuje. Následující krok v jejím rozpracování spočívá v pečlivém zvážení archeologie Keltů z jedné strany a odpovídajících větví haploskupiny R1a a v identifikaci společných faktorů z obou stran.

A pokud jde o samotnou haploskupinu R1a, můžeme tedy říci, že nositelé této skupiny, předci současných Slovanů, transformovali nejen Východ ve II. tisíciletí př. n. l. coby historičtí Árijové (Indie, Írán, Střední Asie, Střední východ, severní Čína), ale také neméně (a možná ještě více) radikálně transformovali Západ tím, že tam přivedli/vrátili v II. - I. tisíciletí př. n. l. svůj jazyk a kulturu. V tomto smyslu je západ a centrum Evropy, stejně jako většina Euroasie – kulturním produktem praslovanské ruské roviny.

- pokračování -

zdroje:

Клёсов: ДНК-генеалогия славян: новые открытия Клёсов

https://books.google.cz/books?id=4f-eDwAAQBAJ&pg=PA142&lpg=PA142&dq=Клёсов,+ранние+кельты&source=bl&ots=awNnFKPS44&sig=ACfU3U3BzV6PDd3jWmJtMOkxeHrPkPjOCQ&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwin6uKj_djqAhWCYcAKHQTEBNsQ6AEwCnoECAkQAQ#v=onepage&q=Клёсов%2C%20ранние%20кельты&f=false

http://pereformat.ru/2014/03/celts/

překlady a zpracování: Vlabi