Keltové do třetice

část 1. část 2.

Pozůstatky valu pravěkého hradiště Stradonice u Loun, zdroj Archeologický atlas Čech

Projdete-li se internetem, po zadání hesla „Keltové“ najdete mnoho často velmi podrobných článků o tomto lidu: kdo to byli, kde a kdy žili, jakým jazykem hovořili, s kým bojovali, či nebojovali,… článků někdy zacházejících do značných podrobností. Je až s podivem, kde jejich autoři brali tak zasvěcené informace. Wikipedie je totiž - kupodivu - daleko střízlivější:

...Historie předkeltské Evropy a konkrétní vymezení Keltů z hlediska etnických, jazykových nebo kulturních rysů je nejasné a je předmětem dohadů. Přesný zeměpisný rozsah území, kde starověcí Keltové žili, je sporný; zejména způsoby, jakými by se obyvatelé Velké Británie a Irska z doby železné měli považovat za Kelty, jsou také předmětem debat...

V tomto článku proto nabízím trochu jiný pohled a pokusím se propojit verzi A. Kljosova o "raných Keltech" s tím, co před sto padesáti lety napsali čeští historikové, kteří stáli v této otázce v jisté opozici vůči významným představitelům tehdejšího hlavního proudu – Palackému a Šafaříkovi. Řeč je o F. Pluskalovi Moravičanském a A. V. Šemberovi.

Vraťme se do období kolem roku 3000 př. n. l., kdy do Evropy dorazili erbíni a vypukl několik století trvající nelítostný boj o obsazení rozlehlých evropských území. Na této půdě do té doby žilo původní obyvatelstvo, jehož nedílnou součást tvořili nositelé R1a, kteří přišli už o 5 tisíciletí dříve ze Zakavkazska na Balkán a postupně osídlovali další oblasti. Tato směs původního obyvatelstva však pod náporem erbínů téměř zanikla: DNA-genealogie dnes nachází stopy po ztracených haploskupinách, jejichž potomci mezi námi od těch dob nejsou. I při studiu genomických pozůstatků byla potvrzena aktivní činnost erbínů spočívající v cílené likvidaci (pro ně cizí) mužské domorodé populace. Většina předků západních a východních Slovanů a jižních Árijů (tedy nositelé haploskupiny R1a) však nakonec, a dá se říci naštěstí (pro nás), ustoupila na východ. Po krátkém pobytu na ruské rovině, kam se před genocidou erbínu uchýlili, se vydali na další cestu: jedna skupina směřovala podél západního pobřeží Černého moře zpět na Balkán, kam postupně dorazili v období 2300 - 1500 př. n. l. Tito nositelé haploskupiny R1a následně osídlovali střední Balkán a Adriatiku (Ilyrsko).

Druhá skupina protoslovanských rodů nešla na Balkán, ale vydala se do Malé Asie. Odtud však byli později, v pohnutých dobách po prohrané Trojské válce (kolem roku 1200 př. n. l.), vytlačeni zpět na evropské území, kde nalezli novou domovinu na severu dnešní Itálie. Máme tu tedy dvě obrovské skupiny Protoslovanů, které časem znovuosídlily střed Evropy.

Z oficiální historie však víme, že na severu Itálie, v těsném sousedství Etrusků, v těch dobách pobývali nejen slovanští Veneti, ale také několik takzvaných „keltských“ kmenů - Bojové, Insuburové, Senóni, Carni a další a ti se v časech první poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem vydali na cestu na sever.

A jsme u toho: mezi těmito migranty, kteří postupovali ze severní Itálie do střední Evropy, byli pravděpodobně i ti, které Kljosov nazývá „ranými Kelty", tedy nositelé R1a, kteří pak po sobě zanechali v rakouském Halštattu stopu v podobě dnes proslaveného „keltského“ naleziště. Jména těchto rodů neznáme, a tak se můžeme jen dohadovat, zda mezi nimi mohli být i Bojové, o kterých se traduje, že stáli u zrodu Bohemie. Důkazy na to však nejsou. 

(Na úvodní fotografii jsou pozůstatky valu jednoho z nejstarších hradišť u nás - Stradonic u Loun - patřícího do halštatského období. Následující obrázek je reliéfním snímkem jeho pozůstatků pořízeným technologií LiDAR, zdroj: Archeologický atlas Čech, Academia, Praha, 2015)

Při svém postupu se dostali do území ovládaných erbíny. V průběhu velmi pravděpodobných střetů umírali muži, ale ženy se stávaly kořistí a následně pak – rodily erbíny (haploskupina přechází výlučně z otce na syna). Jejich kultura a jazyk však přežívaly dál – ne nadarmo se přeci rodnému jazyku říká „mateřština“. Tak se z R1a „raných Keltů" mohla stát R1b. A jen tak lze vysvětlit, že v době bronzové už byli všichni muži haploskupiny R1b podle mtDNA syny původních domorodých linií.

Tato výše popsaná část historie Slovanů je zachycena na detailu mapy migrací haploskupiny R1a A. Kljosova:

Detail mapy migrací R1a A. Kljosova, zdroj
7 – vznik Árijů v Evropě, 8a – vznik předků západních Slovanů; 8b vznik předků východních Slovanů; 8c vznik jižních Árijů; 10 ústup předků západních a východních Slovanů a jižních Árijů na ruskou rovinu; 14 přechod předků Slovanů na Balkán; 15 rozšíření předků Slovanů do Adriatiky; 16, 17, 18 přechod předků Slovanů do Malé Asie; 25 po pádu Tróje příchod Venetů do Itálie; 26 šíření do Adriatiky (Illyrové, Thrákové); 30 příchod raných Keltů do stř. Evropy

A kde se vzalo jméno „Kelti“?

František Pluskal Moravičanský to vysvětluje ve svém pojednání „Děje říše Velkomoravské“, (1883):

...Veškeré krajiny tyto od jihu, od dardanské Moravy až na sever zvaly se u nejstarších historikův vůbec Celtika, o niž Justin, Polyb, Diodor aj. svědectví vydávají. Celtica zvaly se proto, že od mnoha čeledí, jímž čelední oti vévodili, obývány byly. Kdo byli tito čelední oti neb Celté?

Moderní historici vydávají Celty za národ zvláštní, velmi rozšířený, těkavý, vymřelý a neslávský, ale oni byli bez odporu slávští čeledíci,... Jméno Celté nebylo totiž národní, neb se jim ho, jak také Strabo (přelom letopočtů) dosvědčuje, od jejich čeledické důstojnosti a moci vladařské („ot čeledi své voje vodí,“ dí zlomek prastaré básně) dostalo. Staroslávský název „čeledíci“ objevuje se však v historii v rozličných formách. Staří spisovatelé, nemajíce pro zvuk č žádného znaku v písmě, kladli místo něho c, g, k, ck, ch, také q a tak nastaly formy: Chaldaei (čeledaji), nepochybně nejstarší, pak Herodótova Skolotoi (čeledi, jak tyto v staré Scytii píše), později řecké Galatai, Keltai (čeledé) neb Keltoi (čeledi), Strabonova Kolduoi (správněji Koludoi; čeledi), římanské Celtae (čeledé) neb Celtes (čeledíci), na severu Skaldi (čeledi) a Skaldri (celedari), nářečně proměnou širokého i v u také Kouadoi (Marek Aurel místo Koladoi, čeledi) a Quadi (místo Kladi, čeledi).

Jinde píše:

...Podobně pochopili také moravští čeledíci, vévodíce větším neb menším čeledím, obvodům č. krajinám, které během věkův se utvořily, nutnost společného jednání a smluvili se spolek na odboj uzavřití a ze středu svého jednoho, jenžby primát ve spolku měl, ovšem toho nejmocnějšího, nejzkušenějšího a nejoblíbenějšího sobě vyvoliti, aby spolku se týkající záležitosti spravoval a v čas potřeby jejich vojenským velitelem a vůdcem byl. Toto důstojenství velkněžské zove Caesar u Celtů v Gallii slávským jménem „vergobretum“ (= vrchobratin, vrchobratství) a zvolený slul vergobretuš (vrchobratuš), poněvadž od sobě rovných spolubratrův zvolen byl…

A do třetice:

...Dardané, jakožto Venetčané (Vendové), byli od počátku Slávy, jedním ze čtvera hlavních kmenův velikého národa Ivanitův (Venetův, Vindův, Indův), jejichž jméno se v Maloasii (Henetai, Eneti), v Europě na Adrii (Venetae), v rakouském Nitrozemí (Vinidi), ve Švycku (lacus Venetus; Vindižkov = Windischgan), v západní Gallii (Venedae) a na Beltu (Venedae: mare Venedicum) hlásalo... Rozumí se tedy samo sebou, že také hned původní obyvatelstvo moesodardanské čistě slávské (srbské) bez toho nejmenšího cizokmenného živlu bylo, neb bylo celtické (čeledické) a Celté (čeledi) byli všude Slávy.

Z uvedených úryvků je tedy jasné, že název Celté (= Keltové) neměl původně etnický význam, neoznačoval geneticky příbuzné rody, ale byly tak nazývány kmeny a rody držící se obdobného společenského uspořádání a samozřejmě i jazyka. Moravičanský zároveň toto čelední uspořádání uvádí jako nezpochybnitelně slovanskou záležitost.

K věci se jednoznačně postavil i Alois Šembera ve své knize „Západní Slované v pravěku“, 1868:

…Bylať (to) doba, kdy veškeré člověčenstvo dělilo se na čtvero plemen: Indy, Aethiopy, Kelty a Skyty. Římané a Řekové nazývali Kelty národy, kteří bydleli od nich na sever a na severozápad, jménem Skyti rozuměli vesměs národy severovýchodní...

Rozuměj: řečtí a římští historici jménem „Keltové“ označovali předky západních Slovanů a „Skýtové“ pro ně byli Slované východní. Ale kam se nám poděli „Germáni“?

...Jakož obyvatelé zemí od Horního Dunaje k moři Severnímu a Východnímu a od středního Rýna k Visle obecně nazýváni jsou Germani, ačkoli nebyli jednoho jazyka, tak jmenovali spisovatelé římští a řečtí i obyvatele krajin na jih od Dunaje k řekám Savě a Kulpě, k moři Jaderskému a k řece Pádu, a od pramenů Pádu i od nejzazších Alp k střednímu Rýnu vesměs Kelty či Gally, stejně jako obyvatele Gallie a Britannie. Dio Cassius (2. st. n. l.) nazývá Kelty také obyvatele Germanie, jmenovitě Suvevy (= Slávy) Ariovistovy, a zemi, kde Tiberius válku vedl s Markomany za Marobuda, jmenuje zemí Keltickou; Appian pak vypisuje pod názvem „Příběhů římsko-keltických“ děje, zběhlé v Gallii, v Belgii, v Germanii, v Récii, v Noriku, Pannonii a v Dalmatsku. Nikdo však nebude tak nesoudný, aby měl obyvatele všech těchto zemí za časů Dionových a Appianových (v 2. století po Kr.) za lid jednoho a téhož jazyka. Jméno Kelti bylo tak obecné, jako jméno Germani a Skyti.

...Dio Cassius (2. st. n. l.) praví, že Rýn, jenž se počíná na Alpách keltických nedaleko nad Récií, v dalším toku svém dělí Gally (na levém břehu) (R1b?) od Keltů (na pravém břehu) (R1a?), kteřížto dva národové měli prý za starších časů společné jméno Kelti, čímž dává na srozuměnou, že tu bylo nějaké rozhraní jazykové. Ještě určitěji vyznačuje Appian, že byla jiná řeč keltická za Rýnem v Gallii a v Britannii a jiná před Rýnem, an píše, že: „ ...kdo umí kelticky, dobře může cestu konati krajinami od Rýna přes Alpy až do Vogleje (Aquileje) a do Macedonie," o kteréž keltičině se nikdo nebude domýšleti, že by to byla táž řeč, kterou se mluvilo v Gallii aneb se mluví podnes v Irsku a ve Škotsku. Že byl rozdíl v řeči v krajině okolo Vogleje a v Illyrii vůbec - a v Gallii, vysvědčuje také Polybius (r. 150 př. Kr.), jenž praví, že Venetové či(li) Benátčané (sousedé Voglejců ), kteří dle Herodota (5. st. př. n. l.) i Appiana byli téhož původu co Illyrové, od Gallů jazykem se liší.

Co nám tu tedy Šembera říká? Že takzvanou keltičtinou se ve starověku (Herodotos žil v polovině 1. tisíciletí př. n. l.) hovořilo na obrovském území od pravého břehu Rýna, přes Alpy, k Aquileji (severní Itálie), po Makedonii a Illyrii (západní polovina Balkánu), tedy v oblastech osídlených protoslovanskými kmeny. Vyplývá z toho, že to byl společný jazyk jak tzv. Keltů, tak i Slovanů. Závěr si učiňte sami.

Asi si nyní pomyslíte, že je to poněkud složité... Ale pokud si to znovu a pozorně přečteme, zvážíme, co zde bylo uvedeno, a domyslíme důsledky, nezbude nám, než dát Kljosovově verzi za pravdu. Že totiž Keltové, ti skuteční, původní, nositelé významné kultury, která ovlivnila celou tehdejší Evropu, k nám nepřišli ze západní Evropy, ani z Britských ostrovů, ale byli odpočátku součástí velké protoslovanské rodiny, která dávno před novým letopočtem osídlila střední a východní Evropu. A tím odpadá další obrovský blok ze lživě vyfabulované historie Evropy. (Nemluvě o tom, že to bylo o tisíc let dříve, než jak usazuje oficiální historie příchod Slovanů odkudsi z ukrajinských močálů.)

Takže odpovězme si na otázku položenou v titulku první části této trojice článků:

„Jsou západní Slované skutečně Slovany? Nejsou spíše Kelty?“

A odpověď:

„Ano, jsou. Ale jsou zároveň i Kelty, protože původní Keltové byli nedílnou součástí protoslovanského společenství.“

Tato verze však zatím bohužel stojí na víceméně nepřímých důkazech vyplývajících jen ze skromných poznámek řeckých a římských historiků a logické návaznosti dějů. Pokud bychom mohli dokázat, co tvrdí Dio Cassius, že totiž takzvaní „Keltové“, z jihu osídlující střední Evropu, hovořili společným jazykem, tímtéž, jako se hovořilo na Balkáně, který však byl odlišný od toho, jímž hovořily národy na levém břehu Rýna a na západních ostrovech, odsunuly by se oblíbené vyprávěnky o „keltských“ Bojích stojících kdesi v šerém dávnověku u zrodu Bohemie a automaticky ji tím připojující k západnímu (kelto-germánskému) světu - do říše pohádek.

A tak nezbývá, než si zatím spolu s profesorem Šemberou povzdychnout:

Kdyby nám byli Římané, jenž téměř 500 let v Pannonii, v Norikum a v Récii mezi tak řečenými Kelty bydleli, jen několik slov z úst keltických zaznamenali, kdyby nám byl na př. Plinius, jenž prošel část těch krajin, zapsal, jak Boji a Carni ve své řeči jmenovali latinské: „fluvius“, „mons“, „arbor“, „homo“, „equus“, „canis“ ap., bylo by po vší pochybnosti a po všem sporu, i nebylo by nám nyní třeba, pro nabytí vědomosti, kterým jazykem obyvatelé v těchto zemích mluvili, hledati pracně doklady v etymologickém rozboru jmen národů, osob a míst, z velké části k nepoznání zkažených (zkomolených). Ale Římané byli hrdopyškové, jazyka sousedů svých nevšímaví, jako jsou podnes Němci nevšímaví jazyka sousedů svých východních, a touto zpupností svou zavinili, že národnosť obyvatelů krajin illyrských po tu chvíli temnou rouškou jest zahalena.

Ale… doufejme, že třeba ten Plinius či jiný z římských historiků nějaká ta slovíčka přeci jen, třeba pouze někde na ubrousek, zapsal. Jen ještě nebyla vypluta na světlo boží. Vyčkejme tedy.

zdroje:

https://archive.org/details/DejeriseVelkomoravske/mode/2up

https://books.google.cz/books?id=iK0AAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false