Jsou západní Slované skutečně Slovany? Nejsou spíše Kelty?

Slované

Nedávno, a zejména po vydání české verze mého překladu „Velesovy knihy“ a jeho zařazení do vysokoškolského vzdělávání na Slovensku, v Polsku a ve Slovinsku, se mě začali ptát: potvrzuje se tedy verze, která je dnes na Západě velmi populární, že totiž tamní Slované vůbec nejsou Slované, ale oslavovaní Keltové?

Tato verze je tam aktivně propagována na univerzitách i ve školních programech. A má jasný politický cíl - dále rozdělit slovanský svět. Z tohoto důvodu se mi tato verze vůbec nelíbí, ale buďme maximálně nestranní. Konečně nemám nic ani proti Keltům. I v Rusku existuje mnoho fanoušků keltské kultury a v tomto ohledu se od západních Slovanů nelišíme.

Doposud byly počátky slovanských dějin považovány za neznámé, ale nyní, po získání „Velesovy knihy“ – nejstarší slovanské kroniky zapsané volchvem Jagajlem Ganem na dřevěné desky v 9. století našeho letopočtu – se situace výrazně změnila. Opona se zvedla a poodhalila první staletí historie všech slovanských národů.

Deska z Velesovy knihy

Desky Velesovy knihy, kopie.
Originál se údajně nachází v Knihovně Kongresu USA.
zdroj

Samotné jméno a původ volchva Jagajla Gany, tvůrce „desek“, nás zavede do západoslovanských zemí. Podle Velesovy knihy pochází jeho rodina ze Stargorodu, města Oboritů (nyní Oldenburg v Německu). Odtud byla jeho rodina vyhnána franským králem Karlem Velikým a v 9. století se přestěhoval do Novgorodu nad Ilmeněm.

V jeho projevu se zachovalo mnoho rysů polského a českého jazyka, což některým badatelům umožnilo považovat ho za „pra-Poláka“. Jeho rod byl uctívána jako příbuzný rodu budoucích litevských, polských, českých, maďarských a chorvatských králů Jagellonců.

Odkud tedy lze počítat počátek historie západních Slovanů?

Podle Velesovy knihy pochází historie všech slovanských rodů z dob prvních předků, ze slunečních rodů, které přicházely z dalekého severu pod vedením vůdce a boha slunce Jara, který byl také nazýván otcem Orem nebo Prvním Árijem.

Podle této rodové legendy měl zakladatel všech slovanských rodů syny, kteří vedli migrující praslovanské kmeny. Tato knížata - předci východních, západních a jižních Slovanů - se jmenovali Kij, Šček (nebo Čech) a Horovato (nebo Chorvat). 

Všichni západní Slované, a pravděpodobně především Češi, pocházejí od praotce Čecha.

Praotec Čech na hoře Říp

Tuto nejstarší rodovou legendu o předcích zapsal volchv Jagajlo Gan v 9. století. A ta i její různé verze byly samozřejmě předávány dále. O tři století později byla zařazena do slavné Kosmovy „Kroniky české" a poté ve 14. století i do „Kroniky tak řečeného Dalimila“. Kosmas Pražský i Dalimil však vycházeli nejen z ústních legend, ale také z letopisů podobných Velesově knize.

Je důležité věnovat pozornost skutečnosti, že v Kosmově Kronice české je předek Čechů nazýván Bohemus, z čehož vzešel starověký název Čech - Bohemie. A teprve v Dalimilově kronice je ztotožněn s praotcem Čechem. Tento rozpor byl registrován po dlouhou dobu a k jeho vyřešení nyní přispěla až Velesova kniha.

Při analýze legend o předcích je třeba mít vždy na paměti, že se v nich propojují legendy o mnoha předcích a vůdcích národů. To znamená, že mluvíme o „epické situaci“, která se mnohokrát opakovala v průběhu staletí a často i v průběhu tisíciletí.

Jméno prvního praotce Čecha nás vrací do doby původního exodu slovansko-árijských rodů z pradávné Severní prarodiny. Velesova kniha odkazuje tuto dobu, epochu praotců, na začátek rotace Kola Svaroga, to znamená, že události této legendy se odehrály - vzhledem k současné éře Ryb - před 12 zodiakálními epochami. Na základě těchto astrologických výpočtů Velesova kniha uvádí, že tento počáteční Exodus narození boha Slunce proběhl před „dvěma temnotami“, tedy před 20 tisíci lety, kdy došlo k „velkému ochlazení“. Pak se to opakovalo v 7. tisíciletí před naším letopočtem, a to už rody vedl vnuk Slunce - První Árij neboli Jar. Zjevně se v těchto legendách jedná o doby velkého zalednění.

Poté se jméno tohoto předka stalo dynastickým, bylo opakovaně přijato vůdci migrujících slovanských rodů spolu se jmény danými při narození.

Například jméno starověkého praotce všech indoárijských národů, Árije, přijal otec Oseden, známý jak z Velesovy knihy, tak z bulharské Vedy Slovanů, kde nese jméno Sada-král. K tomuto přesídlení podle chronologie Velesovy knihy došlo již v 1. a 2. tisíciletí před naším letopočtem, kdy se slovanské rody usadily v obrovských prostorách Eurasie od Uralu až po Karpaty.

Tehdy se v karpatské oblasti objevili první Slované. Velesova kniha nazývá všechny tyto karpatské Slovany jménem „Karpeni“: 

„Tisíc pět set let před Direm dosáhli naši pradědové Karpatských hor a tam žili pokojně, protože rodům vládli praotcové a stařešinou nad všemi rody byl Čech z Ariany (od Árijů)..." (Rod I, 4:1).

„Na tomto místě připomeňme Karpatské hory. V té době se našemu rodu říkalo Karpeni. Ti, kteří začali žít v lesích, pak byli nazýváni Dreviči, a ti, co žili na polích, byli jmenováni Poljani." (Troyan Prov:4).

Zdůrazňuji, že doposud byli v západoevropské historické etnografii Karpové počítáni ke Keltům, ale Velesova kniha je jednoznačně odkazuje ke karpatským Slovanům z dob společné slovanské jednoty.

Velesova kniha zná i karpatské Kelty (rod „Kelči“), kteří se spolu se Slovany účastnili společných kampaní proti Řekům a Římanům, a také Ilyry, o nichž tvrdí, že jsou příbuzní Slovanům.

Tato kniha popisuje život karpatských Slovanů až do přelomu našeho letopočtu a připomíná pět slovanských rodů, které přišly do Karpat, jimž pak vládlo pět knížat: „A po těchto bitvách jsme přišli ke Karpatským horám a tam stanovili jsme pět knížat a města vzdorující ohni jsme stavěli...“. Zřejmě tu je řeč o českých rodech - o samotných Češích, stejně jako o Sedličanech, Lučanech, Děčanech, Pšovanech, Slezanech, Lemuzích, Doudlebech a dalších. Jako hlavu všech karpatských Slovanů Velesova kniha uvádí Čecha, kterého si na veče zvolili stařešinové a vůdci všech rodů.

Ale slovo „Čech“ je jméno posvátné, přijal je kníže, který se stal náčelníkem všech západoslovanských rodů, nejen českých, ale i polských a venedsko-obodritských a také srbochorvatských a mnoha dalších. Kníže, který přijal toto jméno, jakoby opakoval na zemi život starodávného předka, vnuka Dažboga. Ale Čech, který v 2. tisíciletí př. n. l. přivedl rody Slovanů z Ariany ke Karpatům, měl i jiné jméno, než se stal vůdcem všech rodů Slovanů.

List z Kosmovy Kroniky české

Kosmova Kronika česká, jak jsme již zmínili, označuje tohoto předka, který se zastavil v českých zemích poblíž hory Říp, jako Bohemus. Je však zřejmé, že toto je latinizovaná podoba jména vůdce předků. Velesova kniha dává stejnému jménu podobu Bož, stejně jako Bus. Toto jméno je také dynastické. Praslovanská a árijská knížata s tímto jménem jsou známá jak ve středoasijském Sedmiříčí (ve 4. století př. n. l.), tak na severním Kavkaze (ve 4. st. n. l.). Z tohoto jména pochází například název řeky Bug, stejně jako (podle Kosmy Pražského) starodávný název české země: Bohemie.

Předpokládá se, že i původní název Bratislavy – Požoň, nepochází od jména římského velitele Pisona, ale také od tohoto prvního knížete Bože, nebo snad jeho syna Božana. Známý syn Buse – Bojan, žijící ve 4. stol., na těchto místech složil své slavné hymny.

Starověcí Češi byli Keltové, nebo Slované? 

V dnešní době je svědectví Kosmy Pražského zřídka bráno v úvahu a nejčastěji se starověký název České republiky – Bohemie – neodvozuje od jména praotce Čechů, ale od názvu kmene Bojů, které moderní historici a archeologové pokládají za Kelty. Ale je to skutečně tak?

Keltové opravdu žili v rozlehlých oblastech střední Evropy, včetně Karpat a Podunají. A v 1. tisíciletí př. n. l. obsadili jižní svahy Karpat, tj. území dnešního Slovenska. Mluvíme tu o rodech Kotinů – nesporných Keltů. Kultura dunajských kurganů je nyní uznávána jako keltská. Jako slovanská je chápána pouze archeologická kultura popelnicových polí nebo lužická, zabírající část polských a českých zemí v 1. tisíciletí př. n. l.

Halštatská (keltská) kultura, raná doba železná, Balkán

Latenská a halštatská kultura, které jsou v řadě rysů od těchto kultur odlišné, patří proto-českému rodu Bojů. Nyní je zvykem počítat Boje ke Keltům, ale důvody pro to jsou vratké, protože archeologie neposkytuje jednoznačnou odpověď na etnický původ konkrétní kultury. Poskytuje pouze obecný obraz o rozšíření podobných archeologických nálezů. A jak jsme si všimli, „Karpeni“, kteří byli dosud považováni za Kelty, se ve skutečnosti ukázali být Slovany (podle desek Velesovy knihy). A totéž lze říci o rodu Bojů.

Samotný název tohoto rodu lze ze slovanských jazyků interpretovat jako „bojovník“. Jiný název tohoto rodu, známý v latinském přepisu je „Galati“. Tento rod putoval z Karpat do Malé Asie a tam založil Galatii. Navíc tyto „Galaťany“ jedni vědci pokládají za Kelty a jiní za Thráky. Ve Velesově knize a další staroslovanské památce - „Hymně Bojanově“ (4. století) je však toto jméno interpretováno jako karpatská „Goliaď“ nebo „Goljady“. A o tomto rodu se říká následující: „Goliaď - příbuzní rodiny Rusů.“ Tento rod je jak pod jménem Goljaď, tak i pod názvem Boji znám nejen v Karpatech, ale také na Ukrajině (ukrajinské „boiky“), v zemích starověkého Pruska a poté i v Rusku. Ve středověku Goliadi žili také poblíž Moskvy u Možajska.

Kořeny tohoto rodu jsou velmi starodávné a snad sahají až k Etruskům a Pelasgům, které mnozí badatelé považují za Praslovany. A tato teorie nyní dostává stále více potvrzení (i když zatím není jednoznačně dořešena). Ve starověku žili Bojové v zemích od Karpat po severní Itálii, tedy v zemích Etrusků. Je známo, že ve 4. století př. n. l. překročili Alpy a napadli Itálii a dostali se až do Říma.

Podle latinských zdrojů bylo hlavním městem Bojů město Budoris (zakončení „-is“ je zjevně naroubováno z latiny). Toto město se nacházelo poblíž dnešní české vesnice Stradonice nedaleko Prahy. A jak bychom si mohli nevšimnout, že Busa (Boža), praotce a prvního vůdce, Velesova kniha nazývá také Budor (nebo Budyr)! Toto jméno znamená „probuzený“, „buditel“. Není tu žádný důvod ho považovat za Kelta, nehledě na jeho vrtkavý osud a do značné míry tragickou dávnou historii...

Bohemie, která během prvních tažení proti Římu vzkvétala, od 2. st. př. l. začala být sama cílem útoků. Tak ve 2. st. př. n. l. Bohemii napadl germánský kmen Kimbrů a v 60. letech 1. století př. n. l. keltský kmen Getů podrobil země Bojů strašnému zpustošení, takže po dlouhou dobu se jí neříkalo jinak než „Bojská poušť“.

Mimochodem válka mezi Gety a Boji rovněž svědčí proti keltským kořenům Bojů. Pokud by jedni Keltové v této zemi nahradili jiné, pak by Římané zcela určitě nenazvali Bohemii „Bojskou pouští“, neboť by v takovém případě stěží odlišili jedny Kelty od druhých.

Porážku Bojů završily germánské kmeny Markomanů a Kvádů (dnes už pokládané rovněž za slovanské - pozn. překl.) pod vedením krále Marobuda, který v místě hlavního města Bojů na Budorosu založil město svého jména Marobudum. Je zajímavé zaznamenat kontinuitu názvu hlavního města a také skutečnost, že ve slovanských jazycích „mara“ znamená „smrt“, a tak se název města stává symbolickým.

Markomani za krále Marobuda

To znamená, že nejranější historie Bohemů (a vůbec všech západních Slovanů) zpochybňuje jejich dnes protěžovaný keltský původ. A i další migrace kmenů uvnitř slovanského světa, zejména během Velkého stěhování národů, platnost této teorie ještě snižuje. Lze s jistotou říci, že v těchto rodech je keltské krve velmi málo. Dokonce bych řekl, že germánský vliv na tyto rody je patrnější. A potomky týchž Keltů, vyhnaných z těchto míst, bych spíše hledal na ruské nížině, dokonce i v moskevské oblasti (kde je mnoho typických keltských toponym), sem totiž Keltové utíkali před válkami...

Netvrdím však, že země západních Slovanů není ve skutečnosti i bývalou keltskou zemí, ostatně stejně jako celá střední Evropa. Na Kelty jako předchozí vládce těchto území pamatuje i Velesova kniha. A dokázala v sobě uchránit i stopy keltského ducha. Do dnešních dnů uchovala ozvěnu jejich vysoké kultury.

autor: Alexander Asov

zdroj: https://zen.yandex.ru/media/id/5eeaf725a3dca453cfdd4b58/zapadnye-slaviane--tochno-slaviane-mojet-bolshe-kelty-605e6b9e96354e3b8ac50067

překlad: Vlabi