Případ Bosmana,

aneb proč fotbalisti vydělávají tolik peněz

V roce 1990 chtěl belgický fotbalista Jean-Marc Bosman přestoupit do jiného klubu, ale jeho bývalý zaměstnavatel sportovce nepustil.

Téma peněz ve fotbale je diskutováno neméně nadšeně než samotná hra. Mezi různými hodnoceními je i „cena“ národních týmů. Na evropském fotbalovém mistrovství v roce 2021 se národní tým Anglie ukázal jako „nejdražší“, cena kontraktů všech hráčů přesáhla 1 miliardu eur a „nejlevnější“ ze všech - národní tým Finska - „pouze“ 44,6 milionů eur. Ale ještě před pár desítkami let se o takových kontraktech ani nesnilo.

Například v roce 1990 byl za nejdražší přestup považován přechod Roberta Baggia do Juventusu, částka transakce tehdy činila 19 milionů dolarů. I při zohlednění inflace je toto číslo neporovnatelné s náklady na nejdražší přestup našich dnů - přestup Brazilce Neymara do PSG za více než 220 milionů EUR. 

Tým UEFA roku 2020, zdroj: eufa.com

Tak výbušný růst platů fotbalistů začal relativně nedávno. Evropský přestupový systém, který existoval po mnoho let, byl zničen případem Bosmana, belgického fotbalisty, který nikdy nevstoupil na vrchol světového fotbalu, ale jednoduše se rozhodl bojovat za slušné pracovní podmínky.

Fotbalista je majetkem klubu

Než se ale podíváme na skutečný případ Bosmana, řekněme si pár slov o tom, jaký byl přestupový systém v evropském fotbalu do poloviny 90. let. Zpočátku, v dobách, kdy tento sport byl amatérský, se hráči mohli volně pohybovat od týmu k týmu třeba každý den. Neexistovala žádná omezení, dokud fotbalový svaz (FA), vytvořený v roce 1863, nezavedl registraci hráčů. Stále sice mohli přestupovat z klubu do klubu, ale ne kdykoli se jim zachtělo, ale pouze na konci sezóny. Během sezóny k tomu bylo zapotřebí zvláštní povolení. Na konci 19. století začaly kluby platit za přestupy hráčů, respektive za registraci hráče jako profesionála. A poté se fotbalista stal jakýmsi majetkem klubu: pokud předchozí tým s přestupem nesouhlasil, sportovec nemohl podepsat novou smlouvu.

Emblem Anglického fotbalového svazu, zdroj: eadaily.com

Jako průkopníci fotbalu byli Britové také průkopníky přestupového systému „hold-to-pass“, který platil i v dalších evropských zemích. A mimochodem, Anglie byla první, kdo zrušil zásadu, že hráč nemůže změnit tým bez souhlasu předchozího zaměstnavatele. Stalo se to v 60. letech, poté, co se záložník Newcastlu George Eastham nemohl přestěhovat do Arsenalu, protože ho předchozí klub nechtěl pustit. U soudu dosáhl odstranění omezení přestupů a bezpečně se stal hráčem Gunners. Ale do historie se zapsal až Jean-Marc Bosman, který podal podobnou žalobu o 30 let později.

Pouze fotbal!

Bosman se narodil v roce 1964 v Liege a od dětství hrál fotbal na místní akademii. Střední školi mladý muž dokončil bez valných vyhlídek, protože nesložil jedinou zkoušku, která by mu umožnila další studium. Bosman to ale nepotřeboval: úspěšně hrál za mládežnický národní tým Belgie, byl dokonce jeho kapitánem. Méně růžová byla jeho kariéra v klubech „Standard“ a poté „Liege“ - Bosman tu většinou seděl na střídačce, v „Liege“ za 2 roky odehrál pouze 25 zápasů.

Když mu smlouva vypršela byl v roce 1990 pozván do Francie do klubu Dunkirk. Podmínky pro něj byly prostě vynikající: nabídli relativně vysoký plat a slíbili, že bude v základu družstva. Zdálo by se, že neexistovaly žádné překážky, ale jak víme, „Liege“ musel s přestupem hráče souhlasit. Z důvodů, které nejsou zcela jasné, Belgičané odmítli Bosmana propustit a nabídli mu novou smlouvu, ovšem se znatelným snížením platu - o 60 %. Sportovec to odmítl a klub tedy navrhl snížení o 75 %. Situace se proměnila v patovou: Bosman většinou seděl na lavičce, ale odmítli ho uvolnit, ačkoli smlouva vypršela.

Jean-Marc Boseman, zdroj: sportscafe.in

Dunkirk se stále snažil Bosmana získat, ale Liege za to požadoval 1,2 milionu dolarů, což bylo příliš mnoho. Ve Francii byl Bosman navíc legionářem a v týmu podle stávajících pravidel nemohli hrát více než tři z nich. To bylo příliš mnoho na to, aby klub koupil průměrného hráče za spoustu peněz a vyčerpal tak kvótu pro zahraniční sportovce o třetinu, a tak nakonec dohodu odmítl. Bosman se rozhodl zpochybnit zákonnost těchto vyděračských podmínek u soudu.

Právo na práci

Odborníci poznamenávají, že systém sportovních přestupů, který existoval v Evropě, omezoval klíčové svobody: pohyb, konkurenci na trhu práce a také bránil plnému uplatnění práva na práci. Bosman spolu s mladým právníkem Jean-Louis Dupontem podali žalobu k okresnímu soudu v Liege, poté k odvolacímu soudu v Liege a nakonec se dostali až k Evropskému soudu. Zpočátku byly žaloby podány proti klubu v Liege, ale poté se jejich adresátem stala UEFA: Bossman se již nesnažil řešit své vlastní problémy, ale chtěl dosáhnout univerzální spravedlnosti.

Soudní spory byly zvažovány pět let, ale nakonec bylo rozhodnuto: pravidla převodu omezovala volný pohyb pracovníků, a proto byla v rozporu s Římskou smlouvou o založení EU z roku 1957. Týmy nesměly požadovat náhradu za hráče, jehož smlouva vypršela, a po jejím uplynutí se stal volným hráčem. Rovněž bylo zakázáno omezovat přístup hráčů k soutěžím v rámci EU, to znamená, že odstranili omezení legionářů. Národní federace se pokusila zpochybnit toto rozhodnutí a zdůraznila, že stávající omezení udržovala rovnováhu mezi kluby a vybízela je, aby si pro sebe pěstovaly rezervu. Soud však tyto argumenty nepřijal.

Klub Dunkirk v 60. letech, zdroj: usldunkerque.com

Po Bosmanově případu

Důsledky tohoto rozhodnutí nemohl nikdo spočítat. Ve skutečnosti byly kluby přinuceny zvyšovat platy předním hráčům, aby tým neopustili. Nepochopily to však okamžitě, a tak někteří ztratili své hvězdy. Například v roce 1995 vyhrál finále Ligy mistrů holandský Ajax. O rok později opustili tento „zlatý“ tým Mikael Reiziger, George Finidi, Clarence Seedorf, Edga Davids a Nwankwo Kanu, z klubu o dva roky později odešli Mark Overmars a Patrick Kluivert. Vítěz Ligy mistrů tak přišel o nejlepší hráče. „Okamžitě jsme se pokusili smlouvy s hráči obnovit, ale řada z nich se rozhodla odejít jako volní hráči." O rok později byli znovu prodáni jiným týmům. AC Milán byl obzvláště horlivý, a prakticky zadarmo získal Kluiverta, Bogarda a Reizigera. Později za ně Italové získali spoustu peněz,“ řekl trenér Ajaxu Louis van Gaal.

Nárůst platů a masivní přestupy hráčů však nebyly jedinými důsledky případu Bosman. Uvádí se, že tím značně klesla hodnota akademií fotbalových klubů, protože pokud si můžete koupit hráče z jiných zemí, není třeba pro svůj tým vychovávat mladé sportovce. Samotná představa národního stylu hry začala mizet: o jakém anglickém fotbalu můžeme mluvit, pokud v roce 2005 vstoupil Arsenal do hry bez jediného Angličana v kádru?

Jean-Marc Boseman, zdroj: sports.ru

Ale pro samotného Bosmana, který, jak by se zdálo, udělal dobře pro celý fotbalový svět, skončil tento příběh špatně. Odvrátili se od něj jeho kolegové, kteří ho považoval za ziskuchtivého stěžovatele. Přitom nevysoudil žádné osobní peníze, zůstal bez práce, manželka ho opustila. Hrál v druhořadých klubech, snažil se na svou podporu organizovat zápasy, vyráběl suvenýrová trička (prodalo se pouze jedno - koupil je právník DuPont). Pil, rok strávil ve vězení a nyní žije ze státních dávek. Novináři Bosmana nadále nazývají „mužem, který všechno změnil“. Ve skutečnosti se ale ukazuje, že se všechno změnilo pro fotbalový svět, a ne pro hráče, který chtěl uzavřít lukrativní smlouvu s klubem Dunkirk.

autor: Jelena Minuškina

zdroj: https://diletant.media/articles/45319991/?utm_medium=kartoteka

překlad: Vlabi