Svět po středověké potopě

Tento článek bude rozborem mapy, která ukazuje mnoho oblastí země jako zaplavených, zejména nízko položené oblasti Sibiře a východní Evropy. Pokud vím, tato mapa je k dispozici pouze v jedné kopii. Tím říkám, že tuto zeměpisnou situaci na euroasijském kontinentu zobrazil pouze jeden člověk. Mapa nese název „Timaios“ Mapa plavby Argonautů po starověkém světě podle Platóna, Hekataiose , Apollónia a Onomakrita, dějiny Řecka.

Mapa plavby v primitivním světě, Delille de Salle, 1770. zdroj

Ačkoli se tento svět nazývá starověk, z názvů na mapě můžeme usuzovat, že zobrazuje skutečné následky katastrofy, ke které došlo kolem 15. nebo 16. století. Až potom začala slavná „renesance". Někteří badatelé připisují tuto katastrofu 17. století, ale já se držím verze z 15. - 16. století, protože jinak mnoho faktů nezapadá do jasného obrazu sledu událostí. Což se jistě stalo, aniž by došlo k porušení kauzality a nemožnosti sestavit tak celek. Mapa zobrazuje plavební trasy na základě popisů ze starověkých nebo možná i ne tak starověkých pramenů.

Mapu vytvořil francouzský filozof, historik a vědecký spisovatel Delille de Salle v roce 1770 pro svazek Dějiny antiky ve svých Dějinách lidstva. Jak vyplývá z popisu Delille de Salle, nebyl ani fantastou, ani vynálezcem, ale zabýval se VĚDECKÝM výzkumem. Byl však obviněn z kacířské činnosti, uvězněn a jeho spisy byly zničeny:

„Jean-Baptiste-Claude Delille de Salle (1741 - 1816) byl francouzský filozof a historik, na konci 18. století obviněný z kacířství. Salle je známý především díky vydání mnohosvazkového díla Filosofie přírody: Pojednání o mravní podstatě člověka. Toto dílo mimo jiné zpochybnilo biblickou teorii, podle níž byla Země stvořena v roce 4004 př. n. l. Místo toho Salle předložil teorii založenou na astronomických pozorováních, že Země je stará 140 000 let. Pro své revoluční myšlenky byl katolickou církví prohlášen za kacíře. Jeho publikace byly následně cenzurovány a z velké části zničeny. Proto jsou dnes všechna jeho díla velmi vzácná. Salle byl také blízkým přítelem Voltaira, který ho v roce 1777 navštívil ve vězení a daroval mu 500 liber na propuštění. Není příbuzný slavnější rodiny kartografů De L'Isle." zdroj

Z popisu této mapy (stejný zdroj):

„Zatímco Afrika, západní Evropa a Arábie jsou rozpoznatelné, dnešní Rusko, Asie a indický subkontinent jsou od sebe odděleny širokými oceánskými kanály. Západní průzkum ještě nedosáhl severovýchodního pobřeží Asie, a proto je zobrazeno pravděpodobně zaoblené pobřeží. Skýtie je zachycena jako samostatný kontinent, zatímco střední Itálie, pojmenovaná řeckým názvem Tirrenia, je samostatným ostrovem. Ostrov Nová země je zde označován jako ostrov Tazata (nebo Tasata, původní název podle řeky Taz). V Africe: pohoří Atlas, také jako možná existující jezera u pramene řeky Nil. Srí Lanka nebo Cejlon se označuje římským názvem Tapobrana. Je zde uvedeno několik starověkých velkých a středně velkých měst, včetně Ekbatany, Babylonu, Bereniky a dalších."

O zmíněné řece Taz:

„Taz (nen. Tasujava) je řeka v Rusku, protékající západní Sibiří, územím Jamalo-něneckého autonomního okruhu. Pochází ze sibiřských úvalů. Několika rameny se vlévá do Tazského zálivu Karského moře. Protéká mezi bažinami v severovýchodní části Západosibiřské roviny." zdroj

Můj dodatek k popisu:

Skandinávie je zobrazena jako samostatný ostrov. A je tam napsáno: „Údajná Atlantida od Rudbecka". Vlevo od něj je malý ostrůvek a je na něm napsáno: „Údajná Atlantida podle Bailey". Na jihu se nachází linie „předpokládaného polárního kruhu". Přerušovaná čára lemující Skandinávii ze severu ukazuje cestu podle historického Timaia. Další části mapy, rovněž s přerušovanou čarou, ukazují cestu podle Onomakrita, Apollonia (přes mořské rameno oddělující Evropu od Balkánského poloostrova.), Anglie je podepsána „Caffiterides de Strabon". Caffiteridy neboli „Cínové ostrovy". Kromě Strabóna se o nich zmiňují také Hérodotos, Diodor Sicilský, Ptolemaios, Dionýsios Perigetes a Pomponius Mela. V Atlantickém oceánu naproti Evropě je zobrazen malý ostrov Hyperborea. Pro nás je obvyklejší vidět Hyperboreu na dalekém severu a Atlantiduí naproti Evropě v Atlantickém oceánu.

Na velkém severním ostrově, zeleně zakroužkovaném, je napsáno „Kimerové" a „Skýtové". Vodorovně, zhruba podél linie polárního kruhu, se nacházejí Ripejské (nebo spíše Rifejské, od slova „rify") hory. A nad nimi nápis: „První lidé našeho světa" (pozn. překl. - dle mě spíše: Lidé mající místo dne soumrak), jestli jsem to dokázal správně přeložit.

V komentářích mi bylo řečeno, že „Peuple privé du jour" znamená „lidé s nedostatkem světla, bez světla, žijící v soumraku". Vysvětluje se to tím, že oblast leží za polárním kruhem, kde je v zimě málo světla a v létě naopak. Starověké prameny o tom však z nějakého důvodu mlčí. Jako by tento jev byl pozorován pouze v zimě? Nebo spíše měli jen zimní popisy těchto míst.

Serelingres - pokud rozložíte „ser el ingres", dostanete „jsou to Ingrové". Ingrije nebo Ingermanlandie je dnes mnohem západněji a byla považována za starší než Švédsko. I když některé prameny uvádějí, že tato území byla obydlena ruským obyvatelstvem již před příchodem Švédů:

„Po pádu Novgorodu jako samostatného celku přijali moskevští carové opatření ke kolonizaci oblastí podřízených tomuto republikánskému městu. Stejně postupovali i Švédové, zejména po uzavření Stolbovské smlouvy (ukončila konflikt Švédsko-Rusko v roce 1617 – pozn. překl.), kdy byly všechny země v povodí Něvy a Ižory oficiálně začleněny do švédské provincie Ingrie neboli Ingermanlandu. Podle této smlouvy mohli ruští šlechtici, mniši a další carovi poddaní z odstoupených územích do dvou týdnů odejít, pokud si to přáli. Všichni Rusové, kteří po tomto krátkém oznámení zůstali, spadali pod švédskou korunu. Přesto mnozí z nich ještě dlouho poté přecházeli do Moskvy, na což si Švédové stěžovali. V říjnu 1649 se car Alexej Michajlovič, otec Petra Velikého, zavázal Švédsku za uprchlé Rusy zaplatit a slíbil, že už žádné další nevezme. Je zřejmé, že důvodem tohoto útěku byla náboženská nevraživost, protože Švédsko nepřestalo konvertovat, ačkoli zastavilo křížové výpravy a přihlásilo se k protestantismu."

Citát je převzat z knihy Alexeje Smirnova „Neúspěšný ruský car Karel Filip aneb švédská intrika v době nepokojů.“ Více se o tom dočtete v článku „Nemožný Petrohrad očima Evropana, část 1". Zdá se, že rozdíl mezi Švédy a Rusy byl v té době spíše náboženský než etnický. Ale de Salle je vůbec neumístil tam, kde jsou nyní. Nebo je pravděpodobné, že dříve existovalo více než jedna Ingrije. Překrývá se s neexistujícím názvem „Inglija" a podobným existujícím názvem „Anglija" (INGliš). Předpokládá se, že kořen „ing" byl dříve běžný ve slovanském jazyce a znamenal pohyb. Stejně jako „gang" („go" v angličtině)?

Také Kimmerové žili podle oficiální verze mnohem jižněji od těchto míst. Nyní se předpokládá, že tak konvenčně nazývají „předskýtské" národy severního pobřeží Černého moře doby železné (1000 př. n. l.). Nyní však již víme, že Skýtové nežili pouze v severní oblasti Černého moře, dříve Skýtie zabírala území větší než dnešní Rusko. A samozřejmě to nebylo před tisíci lety. Podrobně jsem o Skýtii, později přejmenované na Tartárii, psal v osmidílném seriálu článků „Tartárie je Skýtie".

Nad tímto velkým ostrovem se nachází malý ostrov Tazata, který se nyní nazývá Nová země.

V nejjižnější části tohoto ostrova je nápis „Macroriens" nebo „Macrobiens". V 11. svazku Memoárů francouzského královského ústavu jsem našel, že Makrobienům se dříve říkalo Etiopané. Ale na druhou stranu i moderní Etiopané žijí daleko od tohoto místa. S Afrikou ho spojuje pouze název „První lidé našeho světa". Dnes se předpokládá, že život vznikl v Africe. A haploskupina A je nejstarší. Etiopané k ní patří. To znamená, že obě tato místa jsou považována za počátky moderní civilizace. Mimochodem, původ Etiopanů není zcela objasněn. Nepatří ani k europoidní, ani k černošské rase, i když mají rysy obou. Nebyly však zjištěny žádné přechodné formy mezi negroidní a kavkazkou rasou. Genetická hádanka... Zde se mi vybavuje Žalmistova mapa světa, o které jsem psal v článku „Tartárie je Skýtie, část. 5":

Detail mapy světa v Žaltáři (kniha obsahující žalmy), asi 1260, zdroj 

Z popis zrůdu zobrazených na mapě:

„V prvním století našeho letopočtu vyprávěl Plinius Starší ve svých Přírodních dějinách, že v Africe žije mnoho podivuhodných kmenů, včetně „Nigro, jejichž král má jen jedno oko", „Sinamolgi, kteří mají hlavy jako psi", a „Artabatita, kteří se potulují jako čtyřnohá divoká zvířata". Tyto zmutované rasy se nutně objevují na mapách Afriky už více než tisíc let, ačkoli je nikdo nikdy neviděl." zdroj 

Kovárna, nebo spíše laboratoř pro vytváření nových lidí? Ale zpět k naší mapě po povodni. Černé moře, Azovské moře a Kaspické moře se zdají být na svých místech, jen jsou spojeny širokými průlivy, a tak se stávají jednou vodní plochou. Kavkaz se nachází na stejném místě - mezi Černým a Kaspickým mořem, ale uprostřed je oddělen průlivem nebo řekou. Již jsem o tom psal v článku „Velká kavkazská zeď - hráz Goga a Magoga, část 1.", ale v té době jsem o této mapě nevěděl. Byl to můj předpoklad, který se nyní potvrdil.

Zde je obrázek z tohoto článku:

Kavkaz a jih Ruska z vesmíru

Pokud sem přidáte vodu, je to přibližně totéž, co je zobrazeno na de Salleově mapě:

Celá severní část Sibiře neboli Západosibiřská nížina je zobrazena jako zaplavená.

Tato mapa jasně ukazuje, jak by to mohlo být: to, co je zbarveno zeleně, se po zvýšení hladiny o několik metrů ocitne pod vodou:

Geografická mapa Ruska, zdroj

Na zbývajícím nezaplaveném území Asie je napsáno: „Plato Tartaria". Tato oblast se nyní nazývá „Středosibiřská náhorní plošina". Město v její severní části je Babylon Atlantů. Další Babylon. Nebo naopak první Babylon popsaný v Bibli?

Pohoří Imais, o kterém jsem psal i na jiném místě v seriálu „Tatárie je Skýtie". Skýtie se rozkládala po obou stranách těchto hor a její části byly pojmenovány takto (myslím, že západoevropskými kartografy): „Na této straně hor" a „Na druhé straně hor".

Níže je nápis: „Část Asie, kterou staří nazývali starověká Asie nebo Taurus nebo Imaius". A ještě Kavkaz, který přispěl k rozluštění popisů starověkých geografů. Název Turci pochází z téhož místa a z tvrzení, že jejich vlastí je Altaj, i když možná tomu tak bylo, pokud uvážíme, že Turci patří do skupiny turkických národů. Nebo se zabýváme další hrou s písmeny, jejichž záměna jednoho z nich kardinálně mění význam pojmu, jak jsme se s tím opakovaně setkali: Kozáci - Kazaši, Tartaři - Tataři, Mogulové - Mongolové apod.

Další část mapy:

Pod Tartárií se na mapě nachází Vnitřní a Vnější Ganga (Inde en deca du Gange). Ukázuje se, že „India" znamená „vnitřní". Směřovat dovnitř nebo ven. A Ganga je cesta, po které se jde.

Indie je zobrazena jako samostatný ostrov. Píše se tam „poloostrov Indie se tehdy oddělil od kontinentu". Když se podíváte na mapu, můžete dokonce vidět, kde k tomuto odtržení došlo - opět podle zelené čáry:

Himálaj a severní Indie z vesmíru

Na stejném fragmentu de Salleovy mapy vidíme v Egyptském nebo Indickém moři (nyní Arabské moře) další „Kaseteridy neboli Cínové ostrovy“ podle starověkých geografů. Ach ti starověcí geografové! Rádi mátli lidi dvojími zeměpisnými názvy. Jako by neměli dost fantazie na jména! Bylo 5 Babylonů, 12 Alexandrií (to jsou jen města a spousta dalších menších lokalit), 4 Samary, 3 páry Iberů s Albániemi (o kterých jsem psal v článku "Etruskové, Keltové a Galové - jeden národ", a to samozřejmě není úplný výčet.

Zpět do Evropy:

Vidíme, že Balkánský poloostrov je také oddělen od zbytku Evropy širokým průlivem. Stojí na něm: „Mořské rameno k Dunaji" a přerušovaná čára ukazuje trasu mořeplavců podle Apollonia z Rhodu. Název „Řecko" na mapě ještě není, pouze Thrákie, Makedonie, Samothrákie a města Hellespont, Athény (? - vůbec ne tam, kde jsou nyní) a Jolk. Místo Peloponésu Peloponéské souostroví. Sicílie, Kréta a Kypr jsou rovněž zobrazeny jako ostrovy. Ostrovem je však také Itálie, která je zde nazvána „Firjenia". Nebo je to Florencie? A vedle tohoto ostrova je poměrně velký ostrov nazvaný „Ostrov Atlantida" a je na něm napsáno: Korsika, Sardinie, což jsou nyní samostatné ostrovy, ale mnohem menší. Takto vypadá oblast v těchto dnech:

Středozemní moře z vesmíru

Tento snímek také ukazuje linii, podél které mohla být Itálie oddělena od kontinentu. V podstatě ve všech třech případech se jedná o Alpy, Kavkaz a Himálaj. Strmé jižní svahy přecházejí v úzké, ne soutěsky, ale spíše hluboká údolí oddělující hory od jihu. Jakási obrovská pevnostní zeď s širokým příkopem podél ní. Mimochodem, na Krymu se hory lámou i na jižní straně, čímž se klima Krymu dělí na dvě části: teplé, vlhké a mírné v jižní části (jižní pobřeží) a suché, kontinentální ve zbytku Krymu:

„Hory slouží jako jakási bariéra, která zdržuje proudění chladného kontinentálního a arktického vzduchu, zatímco moře, které je silným regulátorem tepla, zmírňuje klima v pobřežním pásu." zdroj 

Poslední část mapy Delidie de Salle:

U skupiny ostrovů poblíž západního pobřeží Afriky stojí: „Údajná Atlantida podle Thurnesorta". Dále na stejném řádku, na západním pobřeží Arábie je napsáno: „Údajná Atlantida podle Bayera".

Na severu Afriky se nachází pohoří Atlas. Je tam dodnes. V těchto horách žijí Berbeři a z nějakého důvodu i Amazonky. Amazonkami bývaly dříve nazývány ženy slovanských válečníků. Z dnes dostupných pramenů (zejména Strabóna) vyplývá, že Amazonky se nacházely v Sarmatii na řece Tanais (dnes Don). Fra Mauro umístil Amazonii do středního toku Volhy. Ale už jsem si zvykl, že v dávných dobách se země zdvojovaly a ztrojovaly a nacházely se v různých částech světa. Kromě těch, které jsem uvedl výše, je nejznámějším příkladem Indie. V západoevropských jazycích se slova "Indové" a "indiáni" stále píší stejně.

Pod pohořím Atlas se nachází jezero Hesperus, u kterého se píše „když (v případě jestli) voda pokryje úpatí pána Atlase". Napravo od něj se nachází další jezero Triton a vedle něj maják Hesperidek. Nyní už tam nejsou žádná jezera a ani maják. Město však zůstává. Nyní se jmenuje Benghází, nikoli Berenice. Na prostoru Sahary se píše „Zhoubné tropy". Pokud se mi podařilo správně přeložit slovo "cancer". Komentáře mi naznačily, že v tomto případě to znamená „obratník Raka". Díky za nápovědu! V severní části Afriky se však zřejmě něco stalo. Dříve to vypadalo takto:

Carte de L'Afrique selon les auteurs anciens enrichie de remarques historiques, (Mapa Afriky podle antických autorů, obohacená o historické poznámky), zdroj

Všimněte si počtu řek. A současný stav severní Afriky:

Severní Afrika a Arabský poloostrov z vesmíru

Vypadá to, jako by se miliony tun písku vysypaly v obrovské vrstvě a pokryly řeky, jezera a veškerou vegetaci nejen v Africe, ale i v Arábii a jižní Asii. Nikolaas Vitsen ve své knize „Severní a východní Tartárie" podává neobyčejně katastrofický popis těchto míst, přičemž se odvolává na svědectví očitých svědků, kteří mu poslali své zprávy:

„Generální konzul v Tripolisu v Barbarii mi v dopisech sdělil, že oblast zvaná Ogela, ležící sedm dní cesty od Derny, která je na půli cesty mezi Tripolisem a Alexandrií, je zcela zkamenělá. Lidé, zvířata, stromy a trávy jsou tam stále k vidění ve zkamenělé podobě. To mi řekli i další lidé, kteří v Alžírsku žijí už dlouho. Když musí velbloudi s měkkýma nohama šlapat po takové kamenité půdě, obují jim kožené boty s hřeby, aby si na kamenité trávě nezranili nohy. Takový zkamenělý muž byl odtud přivezen do Benátek a je možné ho tam vidět.

Vážený pane,

Pan,

francouzský konzul, který odtud jel do Bengasy nakoupit koně, mezitím poslal svého vicekonzula do oblasti Ogela, proměněné v kámen, což se nám zdálo neuvěřitelné, ale nyní už o tom není pochyb, protože odtud přivezl velké kusy datlové palmy a olivovníku, vážící přes 200 liber, které vypadaly, jako by neuplynul ani rok od jejich pokácení. Mezi tyto rarity patří i kus fíkovníku, na kterém je stále zřetelně vidět mléko neboli leggebe. Kolem tohoto místa leží po celé cestě stromy, všechny z kamene, jehož kusy bylo třeba odštípnout kladivy. Domy a lidé jsou velmi hustě zasypáni pískem, bylo možné se k nim dostat jen s velkými náklady a obtížemi. Mám od nich několik kousků, které bych rád poslal Vaší Ctihodnosti, atd.

Tímto zůstávám Vaší Ctihodnosti pokorným služebníkem N. N.

Tripolis, 20. června 1691."

Oblast nové Ogely, která sousedí se starou Ogelou, je povinna platit daně tripolskému úřadu. Je úrodná a obydlená, k jejímu přejetí je třeba několik dní. Zkamenělé stromy v opuštěné Ogele leží v celých alejích, všechny stejným směrem, jako by je vyvrátil silný vítr, a jsou skryté pod vrstvou písku. Někdy se však odkrývají, když vítr rozfouká písek. Kromě nepříjemných hadů zde nejsou žádná zvířata. Jsou zde však k vidění zkamenělé fíkovníky, na kterých jsou stále vidět plody a mléko, jako by byly živé. Dřevo, ovoce a stromy si zcela zachovaly své přirozené zbarvení. Terén staré, zkamenělé i nové Ogely je rovinatý, leží asi sedm dní cesty od moře.

Výše zmíněný bývalý státní konzul v Tripolisu mi o tom po svém příjezdu sem řekl více poté, co se to dozvěděl od očitých svědků. Dále mě informoval, že v poušti ve vnitrozemí za Tripolisem se často nacházejí zkamenělé předměty, například různé plody. Viděl zkamenělý chléb, stále velmi podobný tomu skutečnému, na kterém byla zespodu stále jasně vidět čerň pece.

Bartolinus vypráví, jak se v okolí Tripolisu v krátké době proměnilo v kámen město, odkud pak do Francie přivezli zkamenělé dítě a kde prý viděl zkamenělý strom. Dotyčný pán měl pod názvem „zkamenělé město" nepochybně na mysli tuto oblast Ogela. V roce 1691, 19. října, přišel z Paříže následující dopis týkající se zkamenělin v nových jezerech:

„Říká se, že v Africe bylo nalezeno město zcela proměněné v kámen, že odtamtud byli králi přivezeni muži a ženy a že se odtamtud chystá přivézt další, aby zdobili zahrady ve Versailles."

Tyto záznamy byly pořízeny v 17. století. Po katastrofě zůstávaly stopy, ale lidé si na ni už nepamatovali. Nebo dobře zafungovala cenzura? Protože Witsen píše:

„Nezabývám se vysvětlením příčiny vzniku těchto zkamenělin. Ale stejně jako strom umístěný do vody zkamení, protože kamenné částice plovoucí ve vodě se dostanou dovnitř stromu, zůstanou tam a pokryjí dřevěné části, stejně tak možná déšť nebo smršť kamenité vody stoupající ze země pokrylo tyto lidi a věci, udusilo je, znecitlivělo a zkamenělo. Podobně se spolu s deštěm vrhly na pole v Africe miliony kobylek a všechno sežraly. Celá pole a oblasti v Surinamu jsou obsypány housenkami. V Norsku jsme se setkali s tím, že některé myši padaly za deště nebo rosy a poškozovaly pole, jak popisují Wormius a Bartolinus.

Je také možné, že se tak stalo během uragánu nebo bouře, podobně jako se v okolí Amsterdamu nachází mnoho stromů pod zemí, které vítr naházel na jednu stranu a následně zasypal pískem a zeminou. Tato zemina mohla obsahovat látku, ze které zkameněla (jako někdy dochází ke zkamenění v okolních oblastech), která pak proměnila všechny tyto stromy a lidi a dobytek, kteří se na této zemi nacházeli, v kámen, neboť mi bylo řečeno, že se našli zkamenělí lidé na kolenou, v takové poloze, jako by se modlili. Protože se však nenašlo mnoho zkamenělých lidí, je pravděpodobné, že většina lidí, když vítr pokácel stromy a úrodnou půdu pokryl písek a kamenitá zem, utekla do nové úrodné Ogely."

Z popisu poloh, v nichž byli zkamenělí lidé nalezeni, lze usuzovat, že ke zkamenění došlo s velkou pravděpodobností okamžitě. V dnešní době jsou takové příběhy vnímány jako fikce. Ale před 200 - 300 lety lidé psali o potopě, katastrofách, obrech, dracích, psohlavcích a podobně bez náznaku vtipu nebo žertu. Soudím tak podle knih různých autorů ze 17. - 19. století, a to ne beletristických, ale vědeckých a dokumentárních: historických, zeměpisných, encyklopedických. Například Peter Simon Pallas (1741 - 1811), německý učenec-encyklopedista, který strávil šest let v Rusku, mimo jiné i na Sibiři a studoval tamní flóru a faunu především z hlediska její využitelnosti pro výrobu a zisk, stejně jako nerostných surovin, starých opuštěných dolů, šachet a hutí, takový popis poskytuje:

„V době výkopových prací bylo při hledání nerostů u potoka Kolčedanka, 20 verst od kovárny v hloubce několika tuazů (1 tuaz = asi 2 m – pozn. překl.) pod dnem Isetu v jílovité černozemi a prachu a nad vrstvou bílé hlíny, objeveno mnoho kusů roztroušeného dřeva, téměř přeměněného v uhlí a hojně promíchaného se sirným pyritem. Toto dřevo se snadno láme, jeho zlomky vypadají jako spálené uhlí, na vzduchu silně šumí a má sklovitou kůru. Při vykopávkách prý byly objeveny střechy domů, které v těchto místech kdysi stávaly. Sloní kosti byly nalezeny ve dvou různých částech této oblasti, asi padesát verst východně od Kamenské a ve vesnici Tamakulskaja na břehu řeky Iset. Jedním z těchto míst je široký bažinatý příkop zvaný Vinokurena nebo Vinokurka. Nachází se mírně pod Tamakulskou. Tento příkop se vlévá do potoka Atuč, který se o kus dál vlévá do Suvariše. Ta se vlévá do řeky Iset pod klášterem Dolmatova. Rolníci v této oblasti objevili v příkopu mnoho dobře zachovalých sloních kostí a klů.

...V dolní části strmého břehu příkopu, který je suchý, několik tuazů nad výkopem, nacházíme modrou hlínu, písčitou a tvrdou, v níž jsou kusy dřeva, přeměněné na dřevěné uhlí, prořezané žilkami pyritu, se sloními kostmi, shnilými a zvenčí zčernalými. Velmi pozoruhodné je, že se zde nacházejí také žraločí zuby nejrůznějších tvarů a velikostí, modročerné barvy. Podobné zuby a kosti byly nalezeny v příkopu, který na jaře slouží jako kanál do Atuči. Je zřejmé, že vrstvy, v nichž byly kosti nalezeny, byly dnem hlinitého moře a že horní vrstvy, které je pokrývají, mohly být vytvořeny zeminou odnesenou z hor: jejich slídnatost to dokazuje."

Hliněné moře nebo velká bahnitá louže je voda smíchaná se zeminou. Palas provedl svůj popis v 18. století. Mamuty nazývá slony, ale z jeho popisu je zřejmé, že v zemi neleželi miliony, dokonce ani tisíce let, ale možná jen několik desítek, protože dřevěné střechy zničených domů, nalezené ve stejných vrstvách země jako mamutí kosti, se ještě zcela nerozložily. A kosti i kusy dřeva nebyly ve věčně zmrzlé půdě, ale v zemi pod vodou. Příčinu katastrofy vidí v otřesech Země. Nikolaas Witsen, který popisuje důsledky katastrofy v Holandsku, píše, že její příčiny lze jen odhadovat:

„Nacházejí se zde také malé mušle, trochu podobné těm svatojakubským, ale zakřivenější a s vypouklým žebrovaným hrbolem, bělavé barvy. Žádné takové druhy se u nás dnes nevyskytují, ale jsou běžné ve Východní a Západní Indii. Jak se tito mořští živočichové a sloni dostali tak hluboko pod zem během potopy nebo jiné záplavy, která převrátila zemi nebo navršila její vrstvy, se můžeme jen dohadovat. Je třeba poznamenat, že kdyby se tato zvířata utopila, pravděpodobně by klesla ke dnu a pak by se nedostala tak daleko."

To znamená, že to, co se nacházelo v Holandsku, se běžně nachází i ve Východní Indii (dnešní Indie) a Západní Indii (Karibik a Bahamy). Zajímavé je, že léta života Delila de Salle (1741 - 1816) se prakticky shodují s léty života Petera Simona Pallase (1741 - 1811). Nicolaas Witsen se narodil přesně o 100 let dříve než oni: 1641 - 1717. Další shoda okolností v metrixu? Nebo je to tím, že mnoho lidí tehdy psalo podle ještě čerstvých stop? V dalším článku se budu zabývat knihou Justuse Heckera, německého lékaře a lékařského spisovatele, který žil na počátku 19. století (1795 - 1850), v níž jsou popsány události, které mohly vést k těmto geografickým změnám. Tyto události jsou však v jeho knize datovány do 14. století našeho letopočtu. To je podle mého názoru pravdě blíž.

V záhlaví článku byl použit fragment obrazu „Noemova archa při potopě", klášter Wettingen Abbey,  zdroj

- pokračování -

autor: i_mar_a

zdroj: https://www.tart-aria.info/mir-posle-srednevekovogo-potopa/

překlad: odis