Z mailové pošty.
V pondělí jsem byl v nemocnici, naštěstí ne proto, že by mi něco bylo, ale proto, abych od známé, co tam pracuje, vyzvedl nějaké věci pro děti. Zaregistroval jsem tam podivnou událost.
Čekal jsem si tak v čekárně a jak je mým zvykem, okukoval jsem ženské, ale celkově jsem pozorně sledoval a poslouchal všechny přítomné. Asi po deseti minutách přivezl zřízenec (divné slovo, stávám se jím taky, ale tak po 3 flaškách vína) do čekárny nějakou starou paní na vozíčku. Paní bylo evidentně dost blbě, oblečená byla v nějaké noční košili, rozepnuté, promodralé nohy měla odhalené... takhle byla mezi všemi těmi cizími lidmi, každý fakoval na její soukromí a lidskou důstojnost, o kterou se měl postarat ten debil, co ji měl na starosti. Pro něj to prostě byla jen stará bába, kus něčeho.
Za chvíli si pro ni přijeli saniťáci. Když ji viděli, jeden zvedl oči v sloup a řekl: "Ty nám teda dodáváš materiál." Před všemi těmi lidmi! Podle mého názoru je ten chlap absolutní krypl, kterého bych na hodinu vyrazil z práce na paragraf... V naší zemi je ovšem morálka uvolněná, takže si "materiál" se smíchem převzali a převezli jinam. Všichni seděli a mlčeli... včetně mě. Prostě "materiál".
Byl jsem konsternovaný, k doktorům moc nechodím, naposledy jsem tam byl asi před 10 lety a denně věnuji modlitbu tomu, abych toho byl i v budoucnu ušetřen, takže netuším, jak to chodí.
V hlavě mi to okamžitě začalo šrotovat. Začal jsem uvažovat o jednom z fenoménů dneška, o neúctě ke starým lidem, o našem pocitu, že nikdy nezestárneme, že jsme nesmrtelní. Neuvědomujeme si, že jsme vícerozměrné entity, že máme také čtvrtý rozměr, kterým je čas, dost krátký čas.
Neuvědomujeme si, že ten dědula, co se vleče po přechodu pro chodce a zdržuje provoz, byl taky kdysi mladý člověk. Kdo ví, třeba to byl válečný hrdina, kterému většina dnešních narcistických připosranců, co si kvůli image kupují značkové hadry, nesahá ani po kotníky.
Neuvědomujeme si, že ta stará ženská v čekárně je něčí matka, že taky byla kdysi mladá a chlapi z ní padali na zadek, možná byla doktorka, možná učitelka, možná někomu kdysi pomohla, o někoho se obětavě starala.
Vidíme jenom starou bábu, co jen zaclání a brzy vyklidí prostor nám, věčným supermanům, co teď vládneme světu.
Úcta ke starým lidem je podle mě jednou z elementárních věcí a péče o ně, zas jedním z důvodů, proč vůbec vznikla lidská společenství. Bez úcty ke stáří a vědomí si toho, že jednou taky budeme staří a nemohoucí, se stáváme jenom ubožáky bez minulosti a budoucnosti.
Když člověk vidí podobný přístup tam, kde by očekával pravý opak, chce se mu z toho blít. Jedna věc je mi ovšem jasná, pokud v budoucnu uvidím něco podobného, mlčet už nebudu...."
Petr Bříza
