Ztracený klíč, část 3.

- předchozí část -

Kapitola 3. – Tajemství indických lingamů

Jak již bylo zmíněno dříve, v jižní Asii mnoho zajímavých artefaktů přežilo; jsou to většinou chrámy (alespoň se tak nyní nazývají). Některé jsou velmi slavné, a některé nikdo nikdy neviděl, protože jsou kdesi v divočině. Těch chrámů tam je tolik a všechny vypadají stejně, že je možné se mezi nimi ztratit, budete-li se je snažit katalogizovat. Zde jsou jen některé varianty takových chrámů:

Ztracený klíč, část 2

- předchozí část -

Aby vám chod mých myšlenek byl srozumitelnější, povedu vás stejnou cestou, po které jsem šel sám. Při pohledu na nespočet fotografií staré architektury se zbytky staré technologie jsem si v průběhu času začal všímat něčeho zvláštního. Celá architektura té doby se vyznačuje extrémní sofistikovaností a pečlivým důrazem na detail. Každá cihla, římsa, sloup, kupole a všechny ostatní architektonické prvky jsou navzájem v neviditelně harmonii. Všechno vypadá naprosto perfektně... až na jedno. A právě o tom je tato část:

Ztracený klíč, část 1

V posledních letech se přemýšliví lidé stále více zajímají o studium naší skutečné historie a snaží se odhalit lži, které nám byly tak úporně podsouvány. V popředí zájmu je jeden z nejdůležitějších cílů - zveřejnění utajované energetické technologie minulosti. Pokusy pochopit podstatu tohoto fenoménu byly prováděny různými lidmi v různých časech. Někdo byl úspěšný, někdo méně. Mě osobně k této otázce přivedly články autora píšícího pod pseudonymem tech_dancer, který přinesl obrovský vklad k rozvoji tohoto směru. V mnoha ohledech to bylo právě kvůli jeho četným článkům, že se lidé začali vážně zajímat o téma zapomenutých energetických technologií, které byly dosud považovány za bludy a výmysly konspirátorů. Je pravdou, že i dnes je mnoho takových, kteří si nepřejí, aby se o takových technologiích minulosti vůbec hovořilo. Ale nebudu zde nikoho nálepkovat, protože všichni společně žijeme v opravdu velmi složité době.

CO VY NA TO? 7

Nepříjemné údaje o černobylské katastrofě

Na žádost kolegů z Esquire Alexander Berezin rozebral toto obtížné téma a vysvětlil, jak radiace ovlivňuje člověka, kolik životů si Černobyl ve skutečnosti vyžádal a proč jedním z nejstrašnějších důsledků atomové katastrofy v Pripjati je zpomalení vývoje jaderné energie.

Začnu tím hlavním - rozporem mezi veřejným míněním o účincích záření a skutečnostmi získanými v důsledku výzkumu (a tento rozpor je tak velký, že byli překvapeni i samotní vědci – důkazy jsou ve většině zpráv).

Jaký plat mají prezidenti různých zemí?

Zvědavá otázka, na kterou média pravidelně odpovídají různými recenzemi. Íránský Donya-e Eqtesad tedy poskytuje údaje o příjmech některých prezidentů předních světových mocností, tak i zemí mé ně významných.

Jak uvádí vydání „Tabnak“, například roční plat 46. prezidenta USA Josepha Bidena je 400 tisíc dolarů. Jaké pak budou platy nejvyšších světových lídrů pro rok 2021 - rok, který nepochybně bude mít pro lidskou historii zvláštní význam? 

U některých hlav států dosahují částky, které dostávají jako oficiální výdělky, skutečně báječných čísel, u jiných jsou naopak velmi skromné. Existují však i takoví, kteří jako hlava státu dostávají extrémně nízké platy, a to nejen mezi vůdci třetího světa, či dokonce druhořadých zemí. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že tyto statistiky ne vždy podávají přesný pohled: některé hlavy států s oficiálně nízkými příjmy totiž mají zároveň kolosální „neoficiální“ zdroje příjmů.

Lži

Pustil jsem si dokument z produkce National Geographic - "Tajemství oceánů: Vražedný Tichý oceán". Protože podtitulek sliboval "vypuštění" vody z oceánu a já jsem chtěl vidět mořské dno líp, jak na gůglu. Pořad jsem si pustil ze záznamu a prolistoval. Filmaři tedy "vypustili vodu" a ukazovali mořské dno podél západního pobřeží USA.

Hlas lidu

Neustále se nás snaží přesvědčovat, že Vítězství ve Velké vlastenecké válce, respektive 2. světové válce není zásluhou SSSR a všemi prostředky se snaží změnit nedávné dějiny, které ještě dokonce mají i žijící pamětníky, nemluvě o informacích, které lidé mají od vlastních předků, prarodičů. Naši oficiální vládní představitelé podporují fašisty na Ukrajině, fašisty v pobaltských státech. Nic jiného nebyla podpora majdanu a následného převratu na Ukrajině, nic jiného není podpora Kyjeva v jeho vedení občanské války, v zabíjení civilního obyvatelstva, jedná se o podporu přinejmenším politickou, ale nejspíše i materiální. Ve skladech na našem území se skladují zbraně, o kterých občané nemají žádné oficiální informace, kam následně putují. Že by právě na Ukrajinu na podporu fašistů, do Sýrie na podporu teroristů? To jsme to dopracovali po té slavné „sametové“ revoluci. Začalo to změnou svátku z 9. května – Dne osvobození Československa Sovětskou armádou na 8. května – Den osvobození od fašismu. Taková ostuda pro náš stát, kde ta válka toho 9. května skončila, jako bychom sami nevěděli nejlépe, kdy to bylo a kdo nás osvobodil! Ale lidé se nevzdávají, tady jsem vybrala dva příspěvky z internetu, proto název toho článku Hlas lidu. Nezbývá nám totiž než suplovat práci našich oficiálních médií, obzvláště těch povinně placených, prý státních.

Džulbars

Věděla 20letá kráska Dina Volkacová, která v roce 1940 složila zkoušky na Charkovské divadelní škole a záhy nastoupila jako herečka v Charkovském divadle, že z ní nikdy nebude filmová hvězda, ale stane se nejslavnější vojenskou psovodkou, jedinou velitelkou samostatného oddílu vyhledávačů min během Velké vlastenecké války?

Samozřejmě že nikoli, ale osud ji na to dávno předem připravoval: ještě před absolvováním divadelní školy Dina získala vojenskou specializaci instruktora výcviku služebních psů. A jakmile vypukla válka, přihlásila se do armády a okamžitě začala pracovat se psy.

V roce 1941 přišla Dina Volkac do výcvikové kynologické stanice. Tam si mohla vybrat mladého psa, který by jí nejvíce vyhovoval. A vybrala si Žulíka - zanedbaného, křehce vypadajícího, spíš voříška než ovčáka. 

Vedoucí se tehdy pobaveně usmál: 

„Proč sis vybrala toho nejhoršího psa?“

„Pro jeho oči,“ odpověděla. Nikdo tehdy její volbu nechápal - Žulíkův fenomenální čich se totiž projevil až později, v procesu učení. O pár let později však v armádě už nikdo nepochyboval o kvalitách Žulíka – nyní už známého jak Džulbars - jediného čtyřnohého nositele medaile „Za bojové zásluhy“. Jak k tomu došlo?

Do posledního náboje

V rámci smlouvy Lend-Lease bylo v době II. světové války ze Spojených států do SSSR dodáno asi 3066 letadel Douglas A-20 různých modifikací. Tato letadla se používala hlavně k bombardování. Byla sice plánována jako útočná, ale vzhledem k jejich slabému pancéřování byla v nižších letových hladinách snadno zranitelná protiletadlovou palbou.

19. dubna 1945 odletěla posádka jednoho z těchto letadel (pilot - poručík Podvysocký, navigátor - poručík Polivanov, střelec-radista - staršina Baranov, střelec-radista - staršina Paščenko) na bojovou misi do oblasti Brna. Ve 13.35 se letadlo ve výšce 2300 metrů dostalo do střetu se dvěma německými stíhačkami a následně bylo zasaženo německým protiletadlovým dělostřelectvem. Dva členové posádky seskočili s padákem: jeden z nich se později zachránil, druhý zmizel beze stopy. V okolí vesnic Malešovice a Loděnice se pilot pokusil s hořícím letadlem nouzově přistát na hřišti. Neúspěšně. Zasažený dvoumotorový bombardér Douglas A-20Zh zavadil o telegrafní sloup. Po kontaktu se zemí se několikrát převrátil. Postupně se z něj oddělily motory a křídla a trup se nakonec hluboko zanořil do mokré země. Bahno uhasilo hořící motor. K frontě chyběly pouhé dva kilometry...

Římské záplavy

Už mnohokrát jsme v různých článcích na tomto blogu narazili na skutečnosti naznačující, že v poměrně nedávné minulosti došlo v různých částech světa (či dokonce globálně) k rozsáhlým katastrofám, o nichž však oficiální historie záhadně mlčí. A tohle samozřejmě musí správného konspirátora řádně nabudit, aby hledal další informace. V následujícím textu vám o jednom takovém svém pátrání povím.

1700, Caspar van Wittel (1653 - 1736)

Jako milovník výtvarného umění občas internetem brouzdám po světových galériích i po sbírkách soukromých. Když nedávno jeden takový můj výlet dorazil do Říma a prohlížela jsem si malby, kresby i grafické listy, na nichž jsou zachyceny ty nejznámější architektonické památky „věčného“ města, zaujalo mě, že v různých časových obdobích tyto objekty vypadaly odlišně. A ty změny se nezdály být výsledkem lidské činnosti: takhle by se na těchto památkách podepsala spíše přírodní katastrofa!