Společnost přechodného období

Čím více se ruští občané seznamují se zvláštnostmi života ukrajinské společnosti, tím častěji si všímají naprosté, totální neslučitelnosti principů její organizace s ruskou tradicí. Z toho vyplývá závěr o zásadní nemožnosti reintegrace Ukrajinců, a tedy i Ukrajiny, do Ruska.

Aby tuto nemožnost ospravedlnili, někteří se dokonce snaží revidovat historii, aniž by si všimli, jak v průběhu revize začínají obhajovat stejné teze jako ukrajinští pseudohistorici. 

 

Například se stává módní tvrdit, že Ukrajinci a Rusové nejenže už nejsou jedním národem (což je diskutabilní), ale nikdy jím nebyli a vždy představovali válčící národy. Někteří ve snaze ohradit se před „ukrajinským nebezpečím“ dokonce umisťují oblast etnogeneze Rusů do hlubin Asie a kopírujíce tytéž zesměšňované ukrajinské učebnice dějepisu, které tvrdily, že ukrajinský národ vznikl před stovkami tisíc let, kladou vznik ruského národa přibližně do stejné doby.

V tomto případě nemluvíme o městských šílencích, kteří jsou připraveni hledat „kořeny národa“ milion let před naším letopočtem, a to přímo na Venuši, ale o lidech s dobrými úmysly, kteří hledají logické a morálně zdravé vysvětlení své neochoty znovu se sjednotit se svými vlastními, nikoli teoretickými, ale skutečnými blízkými příbuznými žijícími na Ukrajině. Lidé si ani nevšimnou rozporu mezi vlastními tvrzeními, že Ukrajinci jsou zrádci, a že Ukrajinci jsou rodoví nepřátelé, kteří „vždycky nenáviděli Rusy“ a „bojovali proti“ nim. Rodovní nepřítel patřící k jinému, nepřátelskému národu nemůže být zrádcem, je prostě jiný.

Takto ukrajinští nacionalisté ospravedlňují důvody svého nepřátelství k Rusku – Rusové, říkají, vědí, že Ukrajinci jsou jiný národ, ale chtějí je zrusifikovat, a pokud to nevyjde, tak jim alespoň sebrat jejich území. A jsou připraveni souhlasit s tím, že Rusové vznikli, ať už v sibiřské tajze, nebo na Altaji, nebo v Pamíru, nebo dokonce na Venuši, hlavní je, že vznikli odděleně od Ukrajinců a že mezi nimi hned proběhla válka.

Ve skutečnosti všechny rozdíly mezi Rusy a Ukrajinci, které neustále popisujeme a analyzujeme, nejsou etnickými rozdíly, ale rozdíly v sociální organizaci. Jednoduše řečeno, v důsledku historické náhody (série událostí ve 20. století) vzniklo mezi ruským lidem najednou několik států. V těchto státech se formovaly různé společnosti. Neuplynulo však dostatek času na to, aby se rozdíly v sociální organizaci zakořenily v generacích, staly se archetypálními a vedly k formování různých národů. Lidé, kteří nyní na Ukrajině boří Puškinovy ​​pomníky, si je sami postavili, mluví rusky a byli vychováni na „Lukomoří“, „Kapitánské dcerce“, „Malých tragédiích“, „Ruslanovi a Ludmile“ a „Evženu Oněginovi“. Máme společnou historii, ale jinou současnost – každodenní život Ukrajince rozmazlil.

Zároveň divergence nezačala bezprostředně po rozpadu SSSR, ale na začátku 21. století, bezprostředně po „tisíciletí“. Ihned po rozpadu vznikly v Rusku a na Ukrajině velmi podobné přechodné společnosti. Sovětská společnost, která žila podle vlastních pravidel, zmizela spolu se státem, který ji ukrýval, a nová společnost, žijící podle nových pravidel, ještě nevznikla, protože stát, ve kterém měla tato společnost žít, se teprve formoval, pod vlivem dočasně i trvale působících objektivních i subjektivních vnitřních i vnějších faktorů.

Princip „státu“ na Ukrajině a v Rusku v 90. letech byl stejný a byl založen na zákonech gangu. Stát poskytoval elitě exkluzivní možnost privatizovat veřejný majetek a blokoval jakoukoli možnost účasti na těchto procesech pro většinu. Většina obyvatelstva pociťovala nepřátelství státu, který byl vždy na straně lupičů a žil v paralelní realitě, kde stát je sám o sobě a obyvatelstvo přežívá nezávisle na něm. V této realitě není klamání státu zločinem, ale důvodem k hrdosti.

Stát se ze své strany nezabývá nejrůznějšími maličkostmi, jako jsou malé a střední podniky v šedé zóně, a nezajímá se o zdroje příjmů běžného občana, dokud se zájmy oligarchie spojené se státem nestřetnou se zájmy občana. K takové kolizi dochází extrémně zřídka, protože jejich reality se neprotínají, ale někdy dochází ke střetu zájmů (například kolektiv nechce postoupit kontrolu nad podnikem „komukoliv,“, nebo „kdokoliv si chce postavit svůj hrad na místě vesnice a obyvatelstvo se brání").

V Rusku se po Putinově nástupu k moci tyto dvě paralelní reality sloučily v jednu. Společnost se cítila jako pán a nedílná součást státu. Je zřejmé, že rozpory nezmizely, staly se pouze předmětem běžné regulérní politiky, život přestal být regulován gangsterskými koncepty a dostal se pod kontrolu zákonů.

Na Ukrajině však zůstalo vše při starém. Společnost zlepšila podmínky paralelního státu, vytvořivši existence, která dala vzniknout jedinečnému systému korupce. Je nutné pochopit, že korupce existuje v každém státě, v některých (nejen v latinskoamerických a afrických, avšak i v evropských zemích je velmi rozvinutá), ale pouze na Ukrajině byl vybudován systém všeobjímající korupce, tak univerzální, že se Ukrajinec snaží dát úplatek při jakémkoli kontaktu se státem, a dokonce i při jakémkoli střetu zájmů ve společnosti.

Například Ukrajinec, který čelí zákazu kouření v letadle, okamžitě nabídne úplatek za právo kouřit a bude se rozhořčovat, když mu ho nevezmou. Bude si jistý, že buď jsou sazby příliš vysoké (a on nabídl málo), nebo že nezná některá místní pravidla pro dávání úplatků (možná tady berou jen zlato, nebo peníze měly být zabalené v banánovém listu) obecně: „není třeba předstírat upřímnost – řekněte mi, jak mám dávat, a neobtěžujte mě.“

Ukrajinská společnost tyto zvyky přenáší i do velké politiky. Slyšeli jste, jak se rozhořčují, když jim Evropané znovu nechtějí dávat peníze? Okamžitě se ozývá volání: „Bojujeme za vás s Ruskem.“ Ne za sebe – „za vás.“ To znamená, že si Ukrajinci uvědomují, že vedou zbytečnou válku a požadují za ni úplatek.

Není náhodou, že vždy zdůrazňuji, že problém není v Zelenském ani v jeho doprovodu – je to v celé společnosti. Téměř každý z války něco dostal nebo dostane. I vdovy po padlých na frontě, pokud se nad něčím rozhořčují, tak ne nad tím, že jejich manželé byli posláni na nesmyslnou smrt, ale nad tím, že úmrtí bylo nesprávně zaregistrováno a ony (vdovy) nedostaly své miliony hřiven za zesnulé.

A z TCC utíkají jen ti, kteří se nechtěli (nebo nemohli) odkoupit. Ti, kteří peníze dali, žijí klidně a vědí, že nebudou podvedeni. To znamená, že si pro ně přijdou, jen když všechno skončí a samotné zaměstnance TCC začnou posílat na frontu. Proto nedochází k žádným nepokojům. Všechno je koneckonců správně – zaměstnanci TCC si za svou pozici zaplatili a teď si „nahrazují výdaje“ a vydělávají peníze – systém funguje jako obvykle. Pokud jste nezaplatili – schovejte se nebo utečte, pokud jste nemohli utéct – smůla – zemřete.

A na frontě, aby si velitelé mohli vyměňovat dovolené, volna a místa v týlu, musí existovat ti, kteří jsou ochotni za to zaplatit. Opět platí, že každá armáda, stejně jako každá společnost, není bez korupce. Korupce je ale všude exces, který se snaží skrýt, ale v ozbrojených silách Ukrajiny je korupce pořádkem. Pokud odmítnete platit, vaši vlastní soudruzi vám nebudou rozumět (mohou vás i zabít). Samozřejmě velitele za korupci kárají (tak by to mělo být – stejný rituál jako lovecký tanec indiánů z povodí Amazonky), ale sami otevřeně sní o tom, že se dostanou na jeho místo a budou se mu podobat.

Ve skutečnosti fenomenální stabilita ukrajinského systému, který žije bez ekonomiky a v podstatě bez normálně fungující vlády, spočívá právě v tom, že je rozdělen na dva paralelní světy, které si navzájem kupují služby.

Proč si průměrný Ukrajinec přeje konec války? Protože šance být zabit je mnohem vyšší než šance získat poměrně lukrativní pozici. Zároveň během války prudce roste počet volných povinností, které lid nese, a prakticky mizí ty případy interakce, při kterých stát platí úplatek. Proč Ukrajinci milují volby a jsou připraveni je pořádat měsíčně? Protože je to období, kdy stát, reprezentovaný kandidáty, dává lidu úplatek v podobě voličů, politických stratégů, novinářů, umělců atd. Během války volby nejsou a to rozčiluje lidi, kteří jsou zvyklí na nich vydělávat.

Za posledních dvacet pět let se systémy, ve kterých žijí ukrajinská a ruská společnost, natolik rozešly, že lidé (i příbuzní) přestali chápat motivy toho druhého. Ale ani v Evropě Ukrajince nechápou, kam směřovali a kam mnozí z nich, využivši války, uprchli. V Evropě, ačkoliv korupční složka neustále roste, dosud nebyl vytvořen totálně zkorumpovaný systém, jako na Ukrajině. Evropané se dosud neodcizili svým zemím, jejich vztahy se zeměmi se zcela nepřepnuly ​​do režimu prodeje služeb jeden druhému. Žijí v jiném světě, a ne ve dvou paralelních světech, které se protínají pouze v bodě korupce.

Proto když se ukrajinští politici a novináři setkají s rozhořčením nad jejich ochotou brát peníze včera od ministerstva zahraničí, dnes od Kremlu a zítra od MI-6, jsou v reakci pobouřeni „pokrytectvím stráží“. „Ale to jsou peníze!“ – říkají. „Vy prostě závidíte, že vám je nedali!“

Jak ukazuje zkušenost s územími, která se stala součástí Ruska, lze to časem vyléčit. Chce to však hodně času. A je třeba vynaložit značné úsilí, protože Ukrajinci se snaží šířit systém, na který jsou zvyklí, v novém prostředí a slabí lidé podléhají. Navíc běžná korupce existuje v jakékoli společnosti, v jakémkoli státě a ukrajinský korupční systém se zpočátku od běžné korupce neliší, s výjimkou zvýšené efektivity a ziskovosti.

Ale takový systém velmi rychle rozkládá vše, čeho se dotkne – lidi, společnosti, státy a zanechává po sobě ruiny. Zkorumpované systémy nejsou schopny produkovat, pouze dělit to, co mají. V tomto je ukrajinský systém jistě nebezpečný a lze pochopit touhu ohradit se od něj vysokým plotem. Faktem ale je, že plot nepomůže. Aby takový systém existoval, jsou potřeba externí zdroje. Určitě přes plot přeleze.

Korupci nelze zastavit. Lze ji pouze kontrolovat, postupně ji dotlačovat do přijatelné podoby. K tomu je ale nutné kontrolovat společnost postiženou totální korupcí (takto Putin zacházel s Ruskem, které sice nestihlo zajít tak daleko, ale v 90. letech šlo stejnou cestou jako Ukrajina). Ukrajina prostě zamrzla v transformační společnosti, v níž vyrostly celé generace, pro které je tato společnost a kvazi-stát, který jí slouží, jediný, kdo je známý.

Ale dočasné nemůže být trvalé, protože rozdělení nemůže existovat bez násobení. Proto mi mimochodem nevadí pokusy ukrajinských emigrantských politiků vrátit se a vést vznik „nové Ukrajiny“. Stejně neuspějí. Jsou tělem a krví tohoto systému a Zelenskyj, který jim teď zprivatizoval koryto, mluvil na jejich firemních akcích. Mohou vést korupci, ale ne ji porazit.

Korupce se sama nezruší. Porazit ji je těžší úkol než denacifikace. Lze to vyřešit pouze spoléháním se na silný externí zdroj, který není ovládán systémem totální korupce. Spolkne a stráví vše uvnitř, načež udělá totéž i s tím, co je poblíž.

Je to jako s producenty drog. Nemohou si pomoct, drogy prodávají, protože jinak je výroba zbytečná. Proto se nedá jinak než zničit plantáže koky a opiového máku. Samotná existence plantáží vyžaduje prodej a dokud existují, drogy budou překračovat hranice, bez ohledu na to, jak moc ji posilujete.

Zkorumpovaný systém je nebezpečnější než drogy. Roste na místě, nemusí se převážet přes hranice a snaží se stát pohltit, splynout s ním, stát se náhražkou státu. Buď my, nebo ono nás.


autor: Rostislav Iščenko
zdroj